gubesh komentáře u knih

Bylo by mi hloupé Hemingwayův román popsat suše a neplasticky jako protiválečný. Bezpochyby je válka zvěrstvo a velký zločin páchaný člověku člověkem – to líčí nejen kniha Sbohem, armádo! ale i spousty dalších, avšak i přes to nemůžu být spokojený s označením protiválečný. To označení se mi nikdy nelíbilo. Příliš jasně předem definuje, jaký by ten či onen román měl být, jaká v něm bude vládnout nálada a jaké pohnutky k jeho napsání vedly.

Ano, Sbohem, armádo! popisuje všechny ty hrůzy, pokřivené lidské osudy, škody a promarněné životy, ale to dokáží i učebnice dějepisu nebo třeba počty mrtvých v statistikách. Proto neupírejme románu kvality již nevhodným označením a nesnižujme jeho estetickou funkci na obyčejnou antimilitaristickou proklamaci.

Hemingwayův román je bezpochyby ovlivněný existencionalistickým myšlením. Veškerá vůle k životu je nakonec stejně odměněna pouze tragickým koncem. Jednou umřeme, jednou umřou naši blízcí a co nám potom zbude.

Citace:
„Svět zlomí každého, a mnoho jich je pak silných tam, kde je zlomil. A ty, které zlomit nejde, ty zabije. Zabije ty velmi dobré a ty velmi jemné a ty velmi statečné, jednoho jako druhého. Jestli nepatříte mezi žádné z nich, můžete se spolehnout, že vás zabije taky, ale nebude na to nijak zvlášť spěchat.“

2 11.08.2020

Překvapilo mě nakolik je Kerouacova próza podobná Ginsbergově poezii. Taky, že je vedla stejná idea, ovlivňovalo stejné prostředí a lidé. Nechci, aby to bylo nějak zavádějící, formou i jazykem je Ginsberg opravdu básník a velký básník. Kerouac byl však také básníkem, jen píšící svou poetiku formou prózy.
Ginsberg ve svém magnus opus - čtyřdílné básni Kvílení - vystavuje na odiv světu vše, co se v něm nahromadilo. Vše špatné, vše dobré, vše šedé. Bylo toho moc, aby mohl povědět opravdu vše. A lidé, kteří nejsou s to vše povědět, něco těžkého, ti kvílejí. Řekl bych, že jednotlivé kapitoly nám odpovídají na základní otázky: 1. Co je pro A.G. realita? 2. Co nenávidí? 3. Co miloval a nenáviděl? 4. Co miluje? (Jako 4. díl beru poznámku pod čarou).
Nejsem věřící a nevěřím v anděly, ale kdyby tu mezi námi Beatnici byli, zeptal bych se jich: ,,Allene, Jacku, Neale jste andělé?''

Opravdu bych ze sbírky vyzdvihl ještě Slunečnicovou sútru.

2 03.07.2020

Dokonalé.

2 23.01.2020

Pokračování románu Na cestě a další z Kerouacových líčení života. Kniha začíná popisem básnického manifestu, legendárního čtení v Gallery Six, kde Allen Ginsberg přednesl svou proslavenou báseň Kvílení.
Hlavní hrdina Ray (Jack Kerouac) v knize prožívá chvíle sexuálních experimentů, duchovních i tělesných poznání – cestu za svobodou. Máme příležitost nahlédnout na počátky Beat generation a ruksakové revoluce . Ray se svými přáteli prožívá chvíle hlubokých budhistických duchovních poznání, cestuje po přírodě, leze po horách, jde za své hranice, ale také se pere s alkoholismem a svými psychickými stavy.
Dílo je nesmírně cenné jako důkaz svobodného lidského myšlení a ducha.

2 24.12.2019

Napínavý místy až dobrodružný příběh, který odkrývá krutosti páchané zajatcům Japonskou císařskou armádou. Napětí v některých pasážích eskaluje až do té míry, že vám běží mráz po zádech a vy s nervozitou si jen říkáte - nedělej to. Prostředí je exotické (Thajská džungle).
Hlavními motivy jsou útrapy zajatců v táboře, stavba mostu, válka, sabotáž mostu, vůle, odvaha a vojenská kázeň.
Líbilo se mi vylíčení jednotlivých, často velice pevných a ctnostných, charakterů a jejich psychiky. Především duševní stavy despotického plukovníka Šaitoá, který naopak jedná velice pudově. Jazyk je relativně strohý a srozumitelný, což dílu jedině prospívá.
Závěr je napínavý, neočekávaný, nervy drásající.

2 04.02.2019

Píši z vlaku, tradičně si čtu Čapkův cestopis právě na cestě, v kupé ČD. O to víc, si pak vychutnávám slova cestovatele-spisovatele, dojem kazí snad jen němečtí spolucestující. V Anglii jsem sám jednou byl, Čapek je jedním z mých oblíbených spisovatelů, tož abych si tenhle cestopis nepřečetl. A nezklamal mně, sice to bylo místy studené a pochmurné, jako Anglie, která prostě taková je, ale střídali to vtipné komentáře a části, které čtení rozveselily a osvěžily. Doporučuji přečíst, pokud jste v Anglii byli, připomene vám to vaše cesty, pokud ne o to víc zajímavých věcí z anglického života se dozvíte. Jazyk je krásný a styl psaní je ve stejném duchu jako u ostatních dílů.

2 20.02.2018

Pro mně je to zatím, asi jeho nejslabší cestopis. Má i světlé pasáže, kde Čapek popisuje více život lidí a píše o věcech, co se mu líbily a nelíbily, nebo o kráse žen, či vzpomínce na naší vlast. Ale to jsou většinou jen krátké odstavečky. Na můj vkus kniha je, až příliš přehlcená filozofickými monology o umění. Koupi, ale i tak nelituju, jazyk Čapka je pořád krásný a knížečka je navíc velmi útloučká.

2 22.01.2018

Kniha s Čapkovými fejetony velice pobaví, ale i jaksi vzdělá a přiblíží ''velice nekoordinovaný a chaotický'' proces tvorby filmu, novin a divadla. Nejvíce se mi líbila pasáž o filmu, kde velmi trefně a ironicky popisuje chování režisérů k autorům. Určitě doporučuji, jak se říká : v jednoduchosti (v jednoduchém tématu) je krása.

2 11.12.2017

Útlá knížečka s Čapkovými obrázky. Je to velice milé čtení, třeba na jednu cestu vlakem z Ostravy do Olomouce :). Ve které autor s lehkostí a humorem popisuje zvyky a mentalitu nizozemců. A také krásy a zvláštnosti Holandska i jeho architektury. Knížka na vás na konci zanechá dojem, jako kdyby jste ji zrovna procestovali. Ale ne sami, nýbrž s Čapkem, protože jeho osobitost nechybí ani v této knížce.

2 10.12.2017

Výbor humorných, politických, mravoučných i mravokárných,cestopisných, popisných, literárních, sociálních ba i justičně-legislativních Čapkových sloupků, však abych dokončil charakteristiku dodávám: veselých, smutných, milých, srdcervoucích, napínavých, filosofických, útěšných, rozhněvačných, úzkostně spjatých s první republikou i nadčasových.
Všechny tyto publicistické texty spojuje Čapkova bystrost, vtip a jednoduchost s jakou byly čtenáři podány v Lidových novinách.
Člověka některé jednotlivé texty příjemně potěší a vyvolají nenuceně úsměv na tváři, obzvlášť ty texty o těch každodenních maličkostech života, jež bývají moderním člověkem opomenuté, potěší nejvíce. Ve srovnání s žurnalistikou současnou se nabízí otázka, proč dnešní žurnalisté hledají pro své texty (téměř ve 100%) pouze témata složitá a vážná? V některých ohledech je psát o maličkostech zkrátka těžší, nebo spíše je vyžadováno více důvtipu a nápadů.
V té knize je kus historie prvorepublikové a novinářské. Je škoda, že takové výbory, se dnes netisknou třeba v nějakých pěkných nových vydáních - revize těchto méně známých sloupků by jistě nebyla na škodu, ba naopak by bylo k dobru, kdybychom tyto řádky mohli číst v publikaci, která není zakončena doslovy zatížené komunistickou propagandou.

1 01.04.2020

Klasický objemný román popisující celý život a duševní vývoj mladého Fabrizzia. Sám Stendhal přímo v románu ironicky napsal: „Přiznám se, že jsem následoval příkladu mnoha vážených spisovatelů a začal jsem vyprávět historii svého hrdiny rok před jeho narozením.“ (str.14)
Podrobnosti ze života dvoru absolutistického knížectví se všemi jeho hodnostmi, intrikami a způsoby jsou pro člověka 21.století těžko uchopitelné, nicméně je to právě příběh několika velikých lásek, které udrží čtenáře bdělým.
V druhé polovině knihy se rozehraje dojemná Epika, kdy Fabrizzio skončí uvězněn v Parmské věznici, a kde překvapivě poprvé pozná upřímnou lásku. Narativ graduje a ke konci, v němž je toho tolik líčeno tak málo slovy, vyústí v tragické (neočekávané) dovršení, z kterého mám do teď vlhko v očích.

1 20.02.2020

Pět formou i kvalitou odlišných povídek spojuje téma druhé světové války. William Styron píše své příběhy z perspektivy mariňáka. Většinou se jedná o nepřímý popis válečných zážitků nebo vlivů války na mentalitu emočně a inteligenčně vyspělejšího jedince. Je zřejmé, že autor vychází z osobních zkušeností.
V titulu, jenž nese název Až na krev, a z kterého mrazí po zádech, příliš krvavých líčení nehledejme. Styron klade důraz na malbu hrdinovy psychiky a popis myšlenek. Ty jsou s to důvěryhodně sdělit atmosféru krutých válečných scén, bohužel méně náročného čtenáře mohou nudit. U méně kvalitních povídek (Blankenship) byl zbytečné květnatý jazyk na obtíž, a dělal text špatně čitelný. Naopak u Otcovského domu, ač přes dlouhá souvětí, dokázal Styron velice půvabným jazykem psát poutavě a čitelně.
Některé povídky mne zaujaly (především Otcovský dům, nedokončený román o návratu mladíčka z válek v Tichomoří), a proto knihu hodnotím lepšími třemi hvězdami.

1 23.01.2020

Má první zkušenost s ruským romantismem. Musím přiznat, že jsem ohromen ladným čistým jazykem. Úchvatnou skladbou děje, jenž přirozeně a napínavě eskaluje s překvapivou zápletkou. Poslední povídka (Kapitánská dcerka) je asi nejlepší povídka, co jsem kdy četl. Kombinuje se v ní vše, co jsem už popsal, ale tentokrát dotaženo v dokonalost. Umělecký a emotivní dojem z ní zůstane silný.
Nechtěl bych zapomenout ocenit popis ruských reálií a Pugačovova povstání i kvalitní překladatelskou práci Bohumila Mathesia.

1 04.12.2019

Poctivě vypracované dílo, jež vypovídá leccos o životě Karla Čapka, Olgy Scheinpflugové ale i dalších tehdejších elit národa Čsl. Jedná se o honosnou a bohatou sbírku dopisů, určenou pro lidi, co znají historii první republiky a kontext Čapkovi tvorby. Je na škodu, že se některé z pozdějších dopisů neuchovaly, avšak důvody jsou více než pochopitelné (Strach O. Scheinpflugové z gestapa). Nechybí desítky fotografií. Bystří čtenáři jsou jistě s to mnohé o povaze, názorech a rituálech intelektuála vypozorovat. Vydání sice socialistické, ale zdá se ucelené a nezávadné.

Pro čtenáře K. Č. je listování jeho starou korespondencí vzrušujícím příběhem, v němž se dozvídá o ,,backgroundu'' děl, ním napsaných, a každým dalším dopisem odkrýváním kusů kuriózní skládanky - spisovatelova života.

1 09.04.2019

Gellnerovi povídky jsou kvalitní sociálně-historickou sondou do poměrů tehdejší politiky, společnosti, módy i rodiny. Jazyk je bohatý na spřežky i zastaralé výrazy, ale i přesto mu nechybí čtivost a lyričnost. Humor v prózách je vtipný až nadčasově ironický, ale neopomeňme uznat textu i jeho překvapivou sociální hloubku a moudrost lidových pravd, jež v něm přebývají. Buřič schovaný v Gellnerově srdci se nebojí psát o lechtivých tématech a líčit věci v době minulé tabuizované.
Osobně považuju satirickou část knihy za kvalitnější.
Závěrem si myslím, že každý z nás se v líčeních osudů postav částečně pozná, či v nich najde někoho ze svých známých, a právě proto je může ocenit i moderní člověk 21. století.

1 31.01.2019

Psychologický román psaný bez iluzí, pompéznosti a pozlátka o zbohatlících, kteří si dopřávají zpohodlnělý život na pobřežích Ligurského moře - ve francouzské riviéře. Příběh stopuje asi 13 leté období v životě psychiatra Dicka a jeho pacientky / budoucí mladší manželky Nicole.
Hlavní zápletkou je poměr Dicka a jeho milenky Rosemary a duševní uzdravování Nicole, které povede až k postupnému odcizení k Dickovi. Velmi zajímavými motivy se stávají bezstarostnost, alkoholismus, marnivost, zazobanost, flirt, luxus. Časoprostorem jsou dvacátá a třicátá léta minulého století ve francouzské riviéře, švýcarsku. Nesmíme zapomenout, že román nepojednává o životu evropanů, ale spíše vypráví o americké smetánce trávící svůj hedvábný život v Evropě.

Neočekávejte příliš velkou dějovou linku, kromě úvodu. Celé je to o psychologii a také chvílemi až trochu nudné a fádní, jako život lidí, kteří se nemusí starat o své živobytí.

1 28.09.2018

První Čapkovo dramatické dílo. Děj se odehrává v prostředí české vsi. Stěžejní zápletka, je celkem jednoduchá, ale vtipná, dobře vyvrcholená, celé to má spád. Hlavní myšlenkou je souboj mládí a lidí, co mládí už dávno nepřejí. Upřímně jsem nečekal od Loupežníka nic moc, ale byl jsem překvapen, nutno podotknout, že kvalitou a myšlenkou je to o laťku níž, než R.U.R a Bílá nemoc. I přes to hra má něco do sebe. Na konci jsem si říkal, že takový humor a to prostředí, ve kterém se děj odehrává, je pro nás Čechy typické a doporučuji přečíst každému, kdo má rád český folklór a jednodušší, vtipné, láskyplné zápletky.

1 12.02.2018

Velice milé čtení. Člověka nadchne jak Čapek pomocí obrázků, místních názvů a melodického jazyka španělského dokáže knížku ozvláštnit a okořenit. Tak, že se čtenář na chvilku opravdu cítí, jako kdyby mu začala proudit v žilách horká španělská krev a zval chiquitu k tanci. Musím dodat, že při čtení ubíhala stránka za stránkou. A obzvláště si cením kapitol o Corridě, kterou v 21. století člověk už nenavštíví jako kdysi. Takže stejně jako u obrázků z Holandska, musím Karla Čapka obdarovat 5 hvězdami.

1 17.12.2017