Gustik5 komentáře u knih
Harleen je dost možná jedním z nejlepších komiksových originů, jaké jsem kdy četl. Tragikomické figurce Harley Quinn nejen že vdechuje duši, ale i něco mnohem podstatnějšího – důstojnost. A to je něco, co této antihrdince po čertech chybělo. Na stránkách nádherně nakresleného komiksu se nám rozebíhá nepříliš akční, psychologický thriller. Thriller, který je příběhem o šílenství, posedlosti a lásce. Tento komiks je cudný, a přitom sexy ve všech možných významech toho slova. Je to vlastně definice mainstreamu v nejlepší možné formě, kterou je radost číst, nebo jí jen listovat a kochat se kresbou v úctyhodném formátu. Zároveň je to dokonale zvrácená a drsná romance, v níž žena, která ač je psychiatrička má sama tolik problémů, že podlehne šílenci a manipulátorovi až příliš snadno. Což pro mne stále zůstává problémem, který mi brání najít si k Harley Quinn cestu. To, že tomu příběhu prostě moc nevěřím. Ani všechny narážky na užívání Jokerova plynu a časté úrazy hlavy to příliš nezachraňují. Ale i přesto se objektivně jedná o výborný komiks, který rozhodně stojí za to si přečíst. Jak fanouškům postavy, tak prostě fanouškům DC Comics. Je důkazem toho, že i se zavedenými postavami se dá vytvořit něco, co sice neboří pevně dané mantinely, ale zároveň je to dostatečně jiné a zajímavé. Tohle se zkrátka povedlo…
Taková příjemná, pozvolná a oddechová duchařina s náplní v podobě deprese a hořkosti vztahů. Největší devizou tohoto románu je fakt, že na Temné léto navazuje opravdu jen velice volně. Což jistě řadu lidí odradí hned v zárodku. Pak je tu ještě dosti pozvolné tempo vyprávění, které je ovšem pro Simmonsovy horory hodně typické. O to víc pak ale stojí za to adrenalinové finále a konec, při kterém si s určitostí uvědomíme, že autor svým hrdinům rozhodně nedává nic zadarmo. Potěšila mě i zajímavě zvolená vypravěčská poloha, kdy je děj a události okolo hlavního hrdiny občas nahlížen skrze jinou postavu. Samozřejmě nebudu spoilerovat jakou, ale právě tady a v samotném závěru je silné zadostiučinění, plynoucí z jedné hodně silné scény z Temného léta. Parádní jistě i to, že některé mysteriózní události se rovněž vysvětlí v závěru a hlavně tedy, že se rozuzlí opravdu vše. Má to příjemnou mrazivě plíživou atmosféru a skvělou gradaci. Není to nejlepší horor (on to vlastně není ani tak horor, jako psychologické drama o člověku co má potíže sám se sebou, tvůrčí krizí, atd.) co kdy budete číst, ale román je to výborný. Rozhodně ale nedoporučuji číst bez znalosti Temného léta. Hlavně kvůli už zmíněnému závěru...
Poutník, čarodějnice a červ nejsou úplně plnohodnotným dílem ani pro nejkovanější fanoušky ságy o Eragonovi a dračici Safiře. Povídky v něm obsažené by se dle mého lépe vyjímaly zadarmo uveřejněné na oficálním webu, než formou knihy. Nebo toho měl autor napsat víc. A propracovaněji. Kniha je totiž kratičká, přečtete ji takřka na posezení a moc ve vás (krom jisté rozčarovanosti) nezanechá. Paolini pochopitelně umí psát, ale toto je jednoduše málo. Přečetl jsem si ji samozřejmě rád, nicméně jsem měl přece jen trochu větší očekávání.
Za zmínku pak stojí výtka na stranu českého vydavatele. Jako čtenáře, považujícího se za velkého fanouška původní série mě moc nepotěšil nesjednocený překlad. Nechme stranou prapodivnou mutaci názvu celé sbírky, kdy bylo anglické „The Fork“ zaměněno za zřejmě lépe znějící „Poutník.“ Vadí mi zejména to, že se zjevně nepodařilo ohlídat návaznost. Dobře známý drak Trn je zde tudíž nepřeložen a zůstává zde jeho anglické jméno Thorn, což prostě působí divně a když už ne překladatel, tak nakladatelství by si takovýto přešlap mělo uhlídat. Knížku bych doporučil všem, kdo Eragona četli, jen bych byl pro to, brát ji jako oddychový doplněk k hlavní sáze, ve kterém se krom několika střípků z nového života hlavních hrdinů vlastně moc zajímavého nedočteme…
A tento komiks mne tenkrát definitivně utvrdil v tom, že se prostě k Millerově tvorbě musím dopracovat. Bylo to jednoduše perfektní.
Debut roku? Ale kdepak. Průser? To taky ne. Jen lehounce nadprůměrný, čtivý thriller, jehož autorka má Stephena Kinga až tak ráda, až nejen že převzala vyprávěcí strukturu z jeho známého hororu To (tedy dvě dějové linie), ale i styl psaní. Nebýt vydařeného konce, jdu níž. Knížka je ovšem tenoučká (takže ji přečtete opravdu na posezení) a jak už jsem napsal - dobře se čte. Jen by tedy zapadla, nebýt hezké obálky a obrovské mediální kampaně...
A dle anotace jsem tedy čekal trochu něco jiného. Minimálně že oni křídoví panáčci budou v ději hrát větší, než jen epizodní roli. A taky jsem doufal v nějaké nadpřirozeno, než v civilnost, jaké se mi nakonec dostalo. Ale to může být pro leckoho plus. Každopádně jsou lepší žánrová díla...
Film byl fajn, byť dosti přežvýkaný a okleštěný. Nu a kniha je (ne)překvapivě mnohem lepší. Nutno ovšem dodat, že dějová kostra ruku v ruce s autorovým psacím stylem je veskrze průměrná. Do nadprůměru to vytahuje vtažení popkultury, eastereggů a vůbec všech těch narážek, na něž jsem jako geek (za kterého se mám) strašně rád narážel a doufám že jich i většinu pochytil. Ale pátou hvězdu tomu dát i přes nadšení nemohu, protože je tu spousta záměrných i nezáměrných klišé a děj je taková pohádka, že to i s přijetím záměru je někdy moc...
Má to ale hezkou finální myšlenku a celá OASIS je prostě super nápad, takže tak.
Po knize jsem sáhl hned z několika důvodů. Prvním budiž prostý fakt, že nakladatelství Host má prostě nádherné a lákavé obálky. Dále je tu autor, jehož předchozí fantasy sága je skvěle hodnocená a ač jsem ji nečetl, řekl jsem si prostě že zkusím tu nejnovější, právě začínající. Nu a pak je tu ještě skutečnost, že se mi zastesklo po dobách, kdy jsem ještě coby dítko školou povinné tahal v tašce špalky typu Eragon plné draků, hrdinů, a - no však víte...
Oheň probuzení je zajímavý hlavně steampunkovým splynutím trochu jiné magie, draků, objevitelského dobrodružství a námořního románu. Všechny dějové linky skvěle fungují a postavy jsou zajímavě rozmanité. Ten svět je radost objevovat a nikdy by mě nenapadlo, jak jinak se dá pojmout klasická "high fantasy."
Tohle by šlo. Má to své mouchy a není to na plný počet, ale čtyři hvězdy si to určitě zaslouží. Doporučuji slabším povahám co rádi draky, nebo i ochráncům zvířat, aby to nečetli. Vzdor obálce tu (zatím - podle mne se to v dalších dílech trochu změní) hrají druhé housle a lidé se k nim nechovají zrovna pěkně. Tak mě napadá, že lidé jsou obecně ve fantasy dílech "ti zlí." Co to tak o nás asi vypovídá...
Doctor Strange: Cesta podivných je velmi zajímavý začátek série, který navnadí na další čtení a rozhodně slibuje pořádné „psycho.“ V hodnocení si zatím nechávám určitou rezervu, poněvadž je zde opravdu patrné, že se jedná o rozjezd příběhu, který se ještě bude někam posouvat a je samozřejmě otázka jak. A musím říct že jsem opravdu zvědavý, protože Cesta podivných je opravdu dosti odlišný mainstreamový komiks, který se nebojí obrátit naruby způsob, jakým byla doposud vykreslována magie v rámci Marvelu, a činí v rámci vyprávění tak s překvapivou svižností a takovým způsobem, že je navíc komiks velmi dobře stravitelný pro čtenáře, kteří o Doctoru Strangeovi třeba jen slyšeli, nebo viděli film a chtěli by si s ním něco přečíst. Crew podle mne rozhodně vybrala dobře a těším se na další knihu s Nejvyšším čarodějem planety Země.
Našel jsem svou srdcovou komiksovou sérii. Vážně. Tohle je skvost. Ten svět je neskutečně originální (klišé a šablonky najdeme všude, takže mě nesuďte moc přísně), nápaditý a barvitý postavy a jejich interakce a dialogy jsou neskutečně živé... Po jedničce, která se mi líbila, ale na zadek jsem si z ní nesedal, jsem se tady v závěru přistihl že nutně potřebuju pokračování... Čte se to samo. A pan Vůle je mou novou platonickou láskou... A to jsem prosím heterosexuál. :D Celé je to pohlcující jízda rychlíkem, ze kterého nechcete vyskakovat. Ani když zastaví...
Zase se budu opakovat. Noční hlídku prostě žeru, a tady tomu není jinak. Skvělé počtení, ke kterému se velmi rád vrátím.
Trochu rozvleklé, přesto však další ze skvělých knih o Noční hlídce, kterou mám tak rád, opět nechybí osobitý humor a psací styl, pro který pana Pratchetta tolik obdivuji.
Zvláštní pohádky s moc hezkými obrázky, navíc ještě obohacené velkými písmeny, což je pro malé dítě opravdu plus, mohu jen říct, že se mi dobrodružství dvou žabáků jako malému špuntovi velmi líbily...
(SPOILER) Dan Simmons se pokusil v Dětech noci vysvětlit vampýry vědecky. Povedlo se, ale pro leckoho mohlo být jeho dílo příliš náročné. Brian Lumley na to jde od lesa a pod rouškou tajemna přichází s vlastním sci-fi vysvětlením, které funguje mnohem líp. Nekroskop je dokonale zvrácený zážitek, který přináší naprosto unikátní mix žánrů, jenž je zasazen do velmi pečlivě prokresleného světa. Najdeme zde prvky hororu, fantasy, špionážního thrilleru během studené války, ale i trochu vědecko-fantastické. Jde o skvěle napsaný román, jenž zase jednou uchopuje upíry docela novým, neotřelým způsobem a představuje svět, který je napsán naprosto uvěřitelně a je propracován do nejmenších detailů.
Je zřejmé, že Lumley měl mnoho věcí promyšlených dopředu, díky čemuž máte místy při čtení pocit, že vám odhaluje jen střípky z velké mozaiky. Takže i když se hlavní dějová linka uzavře, budete prostě chtít vědět, co bude dál. Příběh Harryho Keogha, který dokáže komunikovat s mrtvými, si mě získal, a jediné co mne mrzelo, bylo to, jak rychle se příběh vypořádal se záporákem Dragosanim. Ten byl svým způsobem snad zajímavější než protagonista a na to, jak dobře byl prokreslený a kolik prostoru mu bylo věnováno mne překvapilo, že se s ním už do dalších dílů nepočítá. Sám jsem dosti zvědav, jak bude tahle na západě kultovní, u nás maličko zapadlá sága pokračovat, a určitě po příštím Nekroskopu sáhnu. Příběh Harryho Keogha má totiž opravdu značný potenciál a já se už po první části vůbec nedivím popularitě, jakou si v průběhu let získal. I proto si v hodnocení nechávám malou rezervu pro příště
Bad Motherfucker: Život a filmy Samuela L. Jacksona je nesmírně čtivou biografií, kterou ocení jak fanoušci tohoto výrazného herce, tak filmů a popkultury obecně. Je psaný stručně, a přitom s nebývalým citem pro detail. Obohatí jak váš filmový přehled, tak pochopitelně i povědomí o tom, kým Jackson vlastně je a čím si prošel. Trochu zamrzí absence fotografií, ta je ale víc než bohatě nahrazena originálními a přímo pro knihu vytvořenými plakáty, kvůli nimž Gavin Edwards oslovil celou řadu nadaných umělců z celého světa. Což příjemně dokresluje oslavnou publikaci, která je o to kvalitnější, že není autorizovaná. Proto bych se ji nebál doporučit všemi deseti, jelikož je napsána opravdu poutavě a dobře, s nebývalým rozhledem a citem pro detail.
Ocenit musím i kvalitní překlad. Zasekl jsem se jen v případě dvou děl, která už české distribuční názvy mají, a to: superhrdinský film zde přeložený jako Černý panter (uveden byl jako Black Panther) a divadelní hra, kterou zde najdeme jako Tanec Ma Rainey (filmová verze byla u nás na Netflixu uvedena coby Ma Rainey – matka blues. V angličtině se přitom hra jmenuje Ma Rainey's Black Bottom. To jsou ale jen drobné detaily, jinak se mi kniha četla krásně a plynule. Zkrátka a dobře, jako filmový fanoušek jsem si dílo nesmírně užil a doplnil jsem si rozhled jak o tipy na zajímavé filmy, tak o detaily výjimečné herecké osobnosti, která se na vrchol slávy dostala až v poměrně pozdním věku, přesto může velmi pravděpodobně jít o jednoho z nejvýraznějších a nejlepších herců všech dob. A pokud ne, tak je rozhodně nejvíce cool. A to mu nikdo neodpáře
Konzultant jednoznačně není knihou pro někoho se slabým žaludkem. Nejsilnější je v momentech, kdy ještě podoba démonického Reguse Patoffa nenabývá jasnějších kontur a balancuje na hraně uvěřitelnosti. Jakmile se vše zvrtne a naplno přizná nadpřirozené prvky, dílo maličko ztrácí na poutavosti. Přesto mě celá kniha, která si s námi po celou dobu velmi chytře hraje, rozhodně bavila. U několika scén, popisujících víc než nepříjemný psychický teror, jsem však musel čtení na chvíli odložit a vstřebávat, co se právě na stránkách knihy odehrálo. Nemluvě o několika velmi explicitně nechutných sexuálních či násilných scénách.
Rovněž musím říci, že u tak bohatého žánru, jakým horor bezesporu je, velmi záleží na vašich očekáváních. Zde jde spíš o znepokojivé, někdy morbidní, ale i lehce humorné čtení, ve kterém se asi nejvíce najdou ti, kteří někdy pracovali ve větší firmě. Je zřejmé, že Bentley Little podobné společnosti rozhodně rád nemá.
Titul dost možná leckoho zklame, protože na většinu otázek nenabízí jednoznačných uspokojivých odpovědí a neurčitý (a tedy i nijakou satisfakci přinášející) konec jen dráždí představivost. Rovněž pak vyvolá úvahu, jak dobře vlastně umíte číst mezi řádky a jestli vám něco v průběhu děje neuniklo. Mnohem více se jedná o satiru s hororovými prvky než o plnokrevný horor. I když si budete místy klepat na čelo, jak mohou podobné věci hrdinové přehlížet nebo doufat že se jim vyhnou, v tu chvíli je třeba si uvědomit, jak dobře je celá struktura příběhu, rozkrývající salámovou, pozvolnou metodu stoupajícího teroru a totality, napsána. I právě proto si kniha rozhodně zaslouží pozornost.
Zdařilá imitace Stephena Kinga. Použití amerických reálií se mi ale zdálo trochu na sílu. Dobré nápady, ale ne vždy se povedlo naplnit potenciál. Zde nejhůře hodnocené Šedé sako se mi naopak líbilo nejvíce. Jako celek sbírka není ničím, k čemu bych se vracel...
Život válečníka je knihou, jež zdaleka nejvíce potěší zejména fanoušky fantasy ze staré školy, v nichž se pro akci nejde daleko a které jsou zasazeny do bohatého, životem a historií tepajícího světa. Světa, který nikterak neskrývá silnou inspiraci jinými díly. Což se může setkat s kritikou pro svou neoriginalitu, nicméně já to spíše vnímal jako plus a důkaz přítomnosti k subžánru.
Styl, jakým autor píše nemusí sednout každému a může působit trochu těžkopádně. Zejména proto, že je poměrně obtížné se zorientovat v ději a jeho posloupnosti. V tomto ohledu se se čtenářem autor nemaže a nemilosrdně jej vrhá do víru dění (což ale pro leckoho může být naopak zase přínosem). Já osobně jsem měl trošku problém najít si cestu k hlavnímu hrdinovi. Zatímco třeba Žambochův Bakly pro mě něčím zajímavý byl – zejména pak humorem a sebeironií, Sebasttyen jako by nějaký takový výraznější rys postrádal. Nevadí, že se (tradičně) jedná o antihrdinu, ale „něco“ mu chybí. A ono pomyslné a nepojmenovatelné „něco“ mi chybělo, abych se při čtení tohoto díla nechal unést do fantaskního světa naplno. Krásná kniha, jejíž obsah je lehce nadprůměrný, ale pro svou cílovou skupinu bude skoro určitě pokladem…
(SPOILER) Miluji Quentina Tarantina a cokoliv, co vytvořil. Viděl jsem mnohokrát všechny jeho filmy (s výjimkou prvotiny My Best Friend's Birthday) a považuji ho za génia. Jeho tvorba mě tak nějak provází celým mým životem a nedám na něj dopustit. Takže celý můj příspěvek bude dost možná značně nekritický.
Žádný jiný filmový tvůrce na mě nemá takový efekt, jako právě on. Málokdy se mi stane, že si po skončení snímku přeji, aby pokračoval několik dalších hodin. Hltám jeho nadšení pro filmové řemeslo, styl narace, černý humor, i naprosté ignorování jakýchkoli žánrových pravidel, které z nějakého záhadného důvodu dokonale funguje a vytváří pokaždé naprosto nevšední zážitek.
Jsem přesvědčen o tom, že i kdyby napsal recenzi na obsah ulepeného jídelního lístku v nejzapadlejším baru kdesi u dálnice, křižované oprýskanými auty s podivnými existencemi, hltal bych ji a prosil o přídavek. Jak to tedy dopadlo u jeho prvního románu?
Měl jsem trochu obavy. Ačkoli je Mistr Tarantino považován za krále dialogu, napsat scénář je přeci jen něco jiného, než napsat román. Tenkrát v Hollywodu však dokazuje, že tenhle člověk prostě umí (a že by teda zvládl čtivě vytvořit i ten jídelák). Pokud to nevíte, QT miluje filmy. Doslova a do písmene. A tahle jeho láska je naprosto nakažlivá. Pokud do ruky vezmete tuhle knihu, počítejte s tím, že na každé stránce najdete několik zmínek filmů a herců, z nichž většinu vůbec neznáte a neslyšeli jste o nich (v horším případě u nás ani nikdy nešly do distribuce a neexistuje tak ani jejich český název - tady klobouk dolů překladateli).
Nemluvě o bezpočtu dobových historek, které debutující spisovatel šikovně prolíná s vlastní fikcí. Jeden příklad za všechny - úsměv, a málem i slzu v oku mi vykouzlila scéna, kde figuruje muzikant a Tarantinův nevlastní táta Curt Zastoupil (ano, Mistrův otčím má československé kořeny! :) ) a povídá si v baru s fiktivními protagonisty a skutečnými herci, hraje jim na klavír a nakonec si odnese podpis pro malého Tarantina... To bylo prostě boží. A takovýchhle úžasných eastereggů a narážek je tu plno...
Taky je nutné si uvědomit, že tahle kniha není pro vás. Stejně jako film. Tarantino to totiž celé dělal pro sebe. Je to jeho milostný dopis zlaté éře Hollywoodu a způsob, jak se vyrovnat s traumatem, které poznamenalo nejen malého Quentina, přilepeného na televizní obrazovce, celou branži, ale bez nadsázky i Spojené státy a de facto ukončilo bezstarostnou, prosluněnou éru hippies. Charles Manson zde dostává mnohem více prostoru než ve filmu, což je rozhodně fajn. Na prvních stránkách najdeme i poděkování řadě osobností té doby, vč. Burta Reynoldse, který byl právě tím, kdo Tarantinovi spoustu těch historek vyprávěl. Dokonce i měl ve filmu hrát, bohužel už to nestihl.
Vlastně všechny možné otázky, jež vás ohledně postav při sledování téhle pohádky pro dospělé napadly, jsou zde zodpovězeny. Všem se dostává prokresleného dějového pozadí. Ať už jde o Ricka, Cliffa, nebo Sharon. Dokonce i kritizovaná scéna s Brucem Leem tu dává větší smysl a nepůsobí tolik jako pěst na oko. Kniha se mnohem více věnuje právě tomuto dějovému pozadí, řada dialogů tu proběhne trochu jinak (potěší i vhled do uvažování postav) a v příběhu se (jak je u Tarantina obvyklé) dosti skáče. Rozhodně nedoporučuji to celé číst, aniž byste viděli film.
Vzato kolem a kolem, Tenkrát v Hollywoodu je nejen výborným doplňkem už tak vrstevnatého filmu, ale především čtivým a brilantně vystavěným románem, jenž vás pravděpodobně nakazí autorovou láskou k dobovému Hollywoodu, i když o něm třeba nic moc nevíte. Pro mě osobně jde o jednu z nejlepších knih, které vloni vyšly a četla se mi neskutečně příjemně. Tak dobrý pocit jsem dlouho při čtení neměl...
Chválil jsem a chválil. Teď ke kritice něčeho, co míří spíš k nakladateli. Mám radost, že kniha v češtině vyšla (protože tohle bych v angličtině nepřelouskal). Z čeho radost nemám a dost se mi to nelíbí, je obálka a formát tuzemského vydání. Jednak je ta naše obálka prostě ošklivá (i když jsem na goodreads našel i ošklivější vydání, ale to fakt není výhra). V originále je kniha krásně jednoduchá. Obálka hravě odkazuje na dobové pulpové romány, které svého času hltala celá Amerika, hltá je v knize i Rick Dalton a miluje je samozřejmě i Quentin Tarantino (pročpak by se jinak jeho nejslavnější film asi jmenoval Pulp Fiction, že?).
U nás si ale s fištrónem řekli, že to pojmou jinak. Místo béžového pozadí zvolili černou barvu, lupli tam několik navzájem se bijících velikostí písma a jiné fonty, a k tomu z nějakého důvodu název dali růžově. Proč proboha?! Ani větší formát není v tomhle případě výhra a nedává pak ani moc smysl, že je kniha v paperbacku. Trochu mě mrzí, že uvnitř (když už takhle zprasili originální vydání) nejsou navíc nějaké fotografie a obrazové materiály, když teda chtěli být světoví a v americkém vydání, které jsem měl v ruce, to není - pokud si to správně pamatuji.
Královny hrůzy jsou povinností pro příznivce ne pouze hororu, ale literatury obecně. Letité příběhy totiž poskytují nejen průřez toho, jakým způsobem, jazykem a jaké příběhy se tehdy psaly, ale i dává oku čtenářovu k dispozici možnost sledovat počátky žánru v povídkách, na které se často málem pozapomnělo. Vytříbený, barvitý jazyk, poutavá atmosféra a nápaditost sice v archaických textech mohou někdy zapadnout do šedi průměru, možná vás ani nebudou děsit, to však není jejich chybou. Horor se za ta léta vyvinul a proměnil, a zatímco toho času byly ve čtení spíš poučení a lidskost, hledáme dnes my děsy poněkud přímočařejší, méně komplexní ve své odhalenosti (ne ve fantazii a vynalézavosti, ale to by bylo na delší lokte). Na to nehledě, že co je v hororech standardem dnes, bylo by tehdy bráno za pokleslost, a tedy by nebylo publikovatelné.
Pokud oplýváte představivostí, budete se bát i zde. Jen možná ne tehdy, kdy byste to čekali. Jednotlivé části jsou výborně zapsané a nezadají si ani s nejšpičkovějšími a známějšími zástupci žánru. Jde tak o skutečný klenot, který prostě nesmíte přehlédnout a jen těžko se na něm i díky kvalitnímu překladu hledají negativa. Na poli hororu u nás těžko letos vyjde zajímavější a zásadnější kniha…
V Nymfomance se nám dostává velmi čtivě napsaného příběhu, který určitě není pro nikoho se slabým žaludkem. Naopak. Je to dosti silná káva, mapující život ženy, jež je závislá na sexu. Stejně jako jakákoli jiná závislost, i hypersexualita je vážným problémem, který dokáže zničit život. Tuto skutečnost dokázala spisovatelka, píšící pod pseudonymem Sonia Rosa velmi obratně zakomponovat do své knihy, aniž by to vyznělo jakkoli zlehčujícím dojmem. Výsledkem je tedy výborně napsaná sonda do hlavy člověka, který se nezvládá ovládat, a tak se propadá hlouběji a hlouběji do marastu z této skutečnosti plynoucího.
Jedná se o skvěle napsané psychologické drama s nejednoznačným koncem, jenž sice naznačuje jistou naději na zlepšení – ta však rozhodně není jistá. I díky tomu působí kniha velice uvěřitelně a až na pár výhrad k chování Anity, které mi místy nepřipadalo až tak uvěřitelné, se pro mě jednalo o silný zážitek. Rozhodně v tomto případě nelituji toho, že jsem vystoupil ze své čtenářské zóny. Pokud to u tak vážného (a místy velmi drsného) díla lze říci, čtení knihy jsem si užil a rozhodně nelituji, ač se k ní jen tak nevrátím. Autorce nelze upřít, že se její dílo četlo skoro samo a nelze, než jej doporučit všemi deseti. Což je vzhledem k obsahu místy až překvapující…