Gweny komentáře u knih

Krátké, úsměvné, výstižné, plné metafor z každodenního života. Jak jinak popsat knihy Zuzany Hubeňákové. Bavila jsem se. Opět. Celý den v posteli, to chtělo něco odpočinkového. Nemohla jsem mít lepší nápad. Jen nevím, co budu číst zítra. :)

31 05.02.2022

"Kouzlo poezie spočívá v tom, že ji objevíme, když je nám jí třeba."

Některé více, jiné méně se mi dnešního večera zaryly pod kůži. Tuhle knihu můžu brát do rukou často a pokaždé souzním s jinou básní.

"Nepotřebuji nic než Tebe a pár západů slunce."

31 29.12.2021

Podobný scénář jako předešlý díl, ale zase trochu jiný příběh, jiný záporák, štiplavý humor a nijak extra záživné sexuální scény.
Je to oddychovka na jeden večer, ale tím, že mnohé scény byly jako přes kopírák od prvního dílu je mé hodnocení o stupínek nižší. Nicméně pokud bych knihu četla sólově, nikoli jako pokračování "Jeho banánu", asi bych hodnotila jinak.

31 21.11.2021

Uuuf. Tak srdceryvný příběh, který je umocněn tím, že je pravdivý, jsem snad ještě nečetla. Život Betty je názorným a odstrašujícím příkladem pro mnohé další ženy, kterým by snad hrozilo něco podobného. Je ale těžké soudit její rozhodnutí, vydat se do Íránu. Veškeré její pohnutky a jednání jsou pro mne jako pro ženu pochopitelné.
Čím víc bylo vyprávění dramatičtější, tím spíš se mi nedařilo knihu odkládat a četla jsem až do pozdních nočních hodin, jen abych se dozvěděla víc. Konec jsem radostí obrečela. Betty i Mahtob se konečně dostaly domů, do Ameriky a mohly šťastně žít, ač si myslím, že strachu z toho, co prožily, se asi nikdy nezbaví.

31 14.11.2018

Pupíkův Instagram ještě neznám ale knížka je zábavná, jen nesmíte číst všechny stránky najednou ale dávkovat si je třeba když chcete pobavit své okolí nebo sebe sami.
Fotky mají nápad a jsou srandovní. Text je někdy trošku kostrbatý a tlačí na pilu, aby se čtenář zasmál, ale jde jen o momentální rozpoložení:)

30 24.11.2023

Lucii jsem vždy vnímala jako ženu, která je v mnohém výjimečná a odlišná od ostatních ve své branži (vždyť kdo vyrábí andílky a růžence, aby je pak prodal a koupil za ně něco, co druhým zkvalitní život?). Někdy na mne na Instagramu vykoukne nějaký ten příspěvek, kde se doširoka usmívá, když má vedle sebe svého partnera. Pobavil mne příběh, jak se seznámili. :-)

Nicméně kniha pro mne byla takovým milým a něžným pohlazením. I když Lucie vypráví o tom, co ji v životě způsobilo hlubokou bolest, přesto neztrácí nic ze své noblesy a člověku se chce plakat s její zraněnou duší, chce ji obejmout a alespoň vrátit trošku té lásky, kterou ona věnovala a stále věnuje druhým.

"Vnucené dobro nikdy nemůže vynahradit to, co si každý musí prožít a vydobýt sám. Překonat vlastním úsilím veškerá protivenství, jen to přináší sebedůvěru a pocit pravého uspokojení. Jinak člověk za chvíli začne vnímat dobro jako samozřejmost a pak i jako břemeno." (s. 92)

Kniha je také vzpomínkou na čas strávený s lidmi, kteří už prošli za duhový most a v neposlední řadě v ní čtenář najde i sebereflexi Lucčiných skutků.

30 07.07.2022

Nehodnotím hvězdičkami, ale nestačila jsem se divit. Čekala jsem jednoduchou, nenáročnou knihu a místo toho jsem dostala dosti odvázanou a otevřenou zpověď jedné nymfomanky. Co víc říct? Nijak extra složité na čtení to není, jen se nesmíte tak často zasnít v představách. :-)

Jsem omráčená. Naprosto. Pokud byla tohle autorova prvotina, pak bych se v blízké budoucnosti ráda dostala i k dalším jeho knihám.
Stejně, jako opěvuji práci Agathy Christie, budu nejspíš opěvovat spisovatelský talent Stuarta Turtona. Kniha neměla jediné hluché místo. Po dlouhé době jsem byla zaujatá od první stránky až do té poslední.
Nejde mi do hlavy, jak mohl stvořit tak zamotaný příběh, který se čtenáři postupně rozplétá a stejně se člověku pořád zdá, že toho ví zatraceně málo. Každý krok má své ideální načasování, každé neštěstí, které se stane, je nevyhnutelné, protože neštěstí jednoho znamená štěstí druhého.
Přijde mi až téměř nemožné, že jsem se za celou dobu čtení v ději neztratila. Možná to bylo ale jen tím, že jsem celý příběh přečetla v podstatě v kuse, když nepočítám svůj noční spánek. Ano, zhltla jsem celou knihu jako malinu a teď jsem zvláštním způsobem smutná, že už je všemu konec a že nás autor ještě delší dobu nenapínal a nerozvíjel další nitky z té celé pavučiny.
Na druhou stranu musím uznat, že ten úplný konec už byl takový trochu hluchý, možná by se příběh bez posledních několika stránek obešel, ale to ani v nejmenším nemůže ovlivnit můj pohled na příběh jako celek, který si rozhodně plný počet hvězd zaslouží.

30 09.03.2021

Třetí a poslední kniha z cyklu Bradavické knihovny. Musím říci, že jsem si ji užila asi nejvíce, i když svou poutavostí se může rovnat Pohádkám barda Beedleho. Popisy některých zvířat mě vážně pobavili. Některá znám z filmů HP, jiná z FZ. Ale v kontextu dnešní doby jsem si říkala, že na naše státní činitele bych nejraději vypustila rarachy a pro mě i mé přátele by se určitě hodil lektvar z prášku z rohů Hrombuka. :-) A jelikož máme na zahradě včelí úly, kdyby chtěl někdy kolem letět nějaký Čmelotrysk a zamořit alespoň jeden z těch úlů, výskala bych radostí. :) ovšem mým asi nejoblíbenějším zvířátkem je i díky filmu Okamie a pak samozřejmě Hrabák. :-)
A stejně jako u dvou předchozích knih musím ocenit propracované ilustrace i autorčinu fantazii.

30 28.02.2021

No páni, já nemám slov.
Tak za prvé jsem se asi ocitla v úplně jiném časoprostoru - naposledy jsem se dívala na hodinky v půl 10 večer a pak se pohroužila do knihy (nebyla jsem ani v půlce)... A teď je skoro půlnoc a já knihu dočetla. Nemůžu uvěřit, že jsem dokázala na tak dlouhou dobu vypnout své vnímání okolí, ignorovat, jak u čtení sedím zkroucená a jen být zcela ponořená do děje. Teprve teď začínám cítit bolest zad i kyčlí ze špatného sezení.
A za druhé - ksakru já se snad začnu více zajímat o kvantovou fyziku. Sice jsem některé z těch vědecky znějících částí nepochopila napoprvé a musela si tu větu, či odstavec přečíst několikrát, ale ani tak nemůžu říct, že bych dokázala smysluplně někomu dalšímu interpretovat, o čem kniha pojednávala.

Ze začátku dění i v jeho průběhu se mi často vracel na mysl film s názvem "Zdrojový kód" - dokonce si myslím, že tohle spojení se jednou objevilo i v samotné knize.
Nicméně téma cestování časoprostorem je v posledních letech oblíbeným jak u filmařů, tak i spisovatelů, ovšem musím říci, že spisovatelské práce si stále cením více.

Musím uznat, Blakeu Crouchovi se povedlo neskutečně poutavé dílo, které dokáže své čtenáře přenést do naprosto jiné dimenze. Je to stále ještě trochu sci-fi, ale kdo z nás přesně ví, jaké pokusy se už provádějí ve zmiňovaném švýcarském výzkumném centru
Cern?! Ne, nechci tu rozebírat konspirační teorie, ale víme už, že čas je jen relativní pojem, a jak řekl Orwell, "Ten, kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Ten, kdo ovládá současnost, ovládá minulost." Po tom, co vše jsem si už o kvantové fyzice zjistila, měl Orwell pravdu... Už je dokázáno, že pokud se částice změní v přítomnosti, změní se tím zároveň její minulost...

30 09.01.2021

Tak tohle bylo opravdu silný kafe.
Já vím, máme tu knihy s autentickými příběhy z koncentračních táborů, máme tu knihy, kdy nám při čtení příběhů vstávají hrůzou vlasy na hlavě. Ale TOHLE?! K sakru, co to mělo být!?!
Ještě asi v první třetině jsem byla na 99% rozhodnutá, že knihu zavřu a litovala jsem, že jsem si ji koupila a naletěla na to, jak Jodi každý vychvaluje. Tolik násilí, naturalistické popisy a nespravedlnost především! Tohle bylo na můj žaludek vážně hodně!
A víte co? Nemám ve zvyku knihu zavírat před tím, než zjistím, jak dopadne, i když mě vůbec nebaví a do čtení se musím nutit. A stejně to bylo i v tomhle případě.
Jenže právě v ten moment, kdy jsem se rozhodla knihu dočíst, se ve mě něco změnilo. Nedokážu přesně říct co, ale v tuhle chvíli vím, že jsem vděčná za tuhle knihu. Že jsem vděčná za to, co ve mě probudila. Že jsem vděčná za tu práci, výzkumy, rozhovory a odhodlání, které Jodi stálo při psaní.
Ten příběh není pro slabší povahy. Jodi si často nebere servítky a neservíruje nám události na růžovém podnose, ale spíše nás nechá nahlédnout pod pokličku a ochutnat, co se v hrnci zrovna vaří.
Jsem zapřísáhlý odpůrce násilí, a jen číst o něm ve mě vyvolává pocity paniky, strachu a stísněnosti. Postava Turka mi tak rozechvívala vnitřnosti přesně tímhle stylem.
Ruth, ač jsem se snažila sebevíc, nechápala jsem dlouho její jednání. A je pravda, že i nyní si říkám, že měla víc štěstí než rozumu. Ale budiž jí to přáno.
Naprosto jsem se ale dokázala ztotožnit s Kennedy. A kdo z nás bílých ne? Ač mám rasismus a veškeré jiné ideje segregující lidstvo do různých podřízených nebo nadřízených skupin v nelibosti, a aktivně se na nich rozhodně nepodílím, díky Jodi jsem si uvědomila, že ale pasivně v sobě ty kořeny mám. Třeba jen, když procházím městem kolem party ne-bílých, o to víc si tisknu kabelku k tělu. A dělám to naprosto nevědomě. Přiznat si to, pro mě bylo a je dost těžké. A stydím se za to.
Takže, díky Jodi, díky za to, žes mi pomohla spatřit ve své vlastní povaze to, co jsem si nikdy nemyslela, že v ní budu mít. A omlouvám se za své prvotní pocity, když jsem knihu začínala číst.
Z hlediska společenského přesahu je to jedna z nejlepších knih, jakou jsem kdy četla.
DĚKUJI!

30 14.10.2019

Milý a pohádkový vstup do světa čar a kouzel. Jako první díl oplývá nejvíce pohádkovými motivy, a i když ke konci přichází akce a napětí, pořád se člověk nemusí obávat hororových scén.

30 28.08.2019

Přátelé jsou darem z nebes.
Několik měsíců po bolavé životní zkušenosti jsem zanevřela na knihy. Hledala jsem jinou cestu z reality. Jednou za čas jsem knihu do ruky vzala, abych ji po chvilce zase odložila.
Až jednou mi jeden moudrý člověk, a on to pozná, až bude toto číst, připomněl, co je v životě důležité a co mě snad i dříve dělalo šťastnou
A tak jsem do rukou nemohla vzít krásnější knihu, než je tato. Václav Vokolek v ní popisuje krajinu tak, že ani nemusím zavírat oči, abych si ji dokázala představit a nejen to, ale sáhnout si na ni všemi smysly. Jeho kniha je tak hladivou a něžnou pro bolavou duši a přitom vypráví o ne vždy hezkých momentech.
Nesmírně krásný byl na konci i rozhovor s jeho mladou přítelkyní. Byl, je plný objevování světa očima člověka, který má srdce otevřené novému, který hovoří s okolní přírodou i jejími obyvateli.
Přečíst tuhle knihu bylo pohlazením pro duši. A já jsem vděčná za ten impuls, který mě k ní dovedl.
Děkuji

29 23.11.2023

"Láska bohužel nenaslouchá hlasu rozumu." (s 105)

Co naplat, Rebecca Gablé umí psát. A nejen to. Dokáže čtenáře natolik vtáhnout do děje, že zapomíná na čas. Tahle sedmiset stránková kniha mě zprvu odrazovala a chvíli mi trvalo se začíst, ale pak jsem se těšila na každý další večer, kdy si lehnu do postele a před spaním přečtu pár řádků.
Ač je v knize velké množství postav, nebylo těžké si pamatovat jejich jména a osudy. V ději jsem se neztrácela. Přehlednost je na nejvyšší úrovni. Stejně tak propracované charaktery jednotlivých hrdinů i záporáků. Vlastně to byli svým způsobem hrdinové všichni, jen záleží z jakého úhlu a postavení se na ně člověk dívá.

"Ostrý meč je vždy lepší argument než slova na pergamenu." (s. 220)

Caedmon měl mnohdy všechny svaté na své straně a nevěřila bych, že by v temném středověku měl takových šancí znovu začít svůj život. Nicméně právě jeho postava je stěžejním hrdinou románu, protože se kolem něho neustále něco děje.
Nejednou jsem při čtení ronila slzy. To většinou tehdy, když umíral někdo, kdo si svou smrt nezasloužil. A pak jsem bývala zklamaná, když ten, který umíral, nestihl před smrtí říci to, co chtěl a že šlo vždy o nějaké tajemství, které patřilo Ceadmonovi.

Chtě nechtě přirostl mi ten pacholek během čtení k srdci a jelikož jsem včera odpoledne/večer přečetla posledních 200 stran, strávila jsem v jeho přítomnosti velkou část noci ve svých snech.

Skláním se před autorkou, před neskutečnou pílí, kterou vynaložila, aby tenhle román sepsala. Bezpochyby je to velmi kvalitní dílo, které dokáže mnohým napovědět, jak probíhalo utváření Anglie.

29 09.12.2022

Tak jo, další probdělá část noci jen proto, abych zjistila, jak to dopadlo?
A zjistila?!
Při přečtení posledního odstavce jsem měla husí kůži!

Mísí se ve mně protichůdné pocity z téhle knihy. Rozhodně si chci přečíst další díl, ale pokud se tam stále budou používat slova "čí*a" a "šu*at", asi je začnu opravdu nenávidět. Už teď jsem měla tendenci sexuální kapitoly přeskakovat.
Nicméně psychologie prostředního z bratří Steelových je rozpracovaná opravdu bravurně.
Není to úplně oddychovka, ale i přesto jsem ji zvládla přečíst že jeden večer. Zvědavost byla silnější než únava a nutkání jít spát, protože budík ráno bude nekompromisní.

29 22.11.2021

"Laskavost změní všechno", řekla Grace. "Nemůžeme si dělat starosti s celým zbytkem světa, a už vůbec ne se zbytkem vesmíru. Jediné, co můžeme udělat, je podívat se doleva, potom doprava, a být laskavá ke komukoliv, koho tam uvidíte. Když jsem konečně přestala myslet sama na sebe a začala si všímat lidí okolo, kteří neměli nikoho, kdo by je ujistil, že mu na nich záleží, teprve tehdy začal můj život skutečně něco znamenat." (s. 216)

Překrásně napsaná knížka, která když Vás jednou uchvátí, už se od ní nedokážete odtrhnout. Několik příběhů se nám tu lineárně rozvíjí jen proto, aby se časem spojily a pak zase rozešly. Ty ostatní jsou sice krátké, ale o to emotivnější.
Ze začátku jsem měla trošku problém se zorientovat v ději, ale netrvalo mi to dlouho.
Všechny příběhy, i když jsou srdcervoucí, jsou vyprávěny něžně a tak nějak lehce a když najednou člověku tečou slzy z očí, ani se jim nediví, protože je to tak nějak ta nejpřirozenější reakce, co se mohla stát.
Ale pláč není jediná emoce, se kterou jsem se během čtení potýkala... byl to vztek, lítost a hlavně soucit ale zároveň údiv a radost. Druhou polovinu jsem zvládla na jeden zátah během čekání ve frontě u lékaře. Ve chvíli, kdy jsem knihu zavřela, se otevřely dveře a zaznělo mé jméno. Vesmír mi to zase krásně načasoval. Jen už teda nevím, kdy naposledy jsem měla v očích slzy u lékaře... :-)

29 14.07.2021

Život je jako jízda na horské dráze. Jednou jsi dole, jednou nahoře, ale když se dokážeš potom ohlídnout za sebe, uvidíš, že každý tvůj krok měl smysl. Dělej vše s láskou a láska se ti vrátí.
Nejrůžovější kniha o nejbláznivější holce, jakou jsem kdy četla. Nemohla jsem si knihu na dovolenou do hor vybrat lépe. Každý kopec jsem myslela na Lůcu a její 30kg krosnu, přičemž můj batoh měl max 4kg. Po každém výstupu na nějakou horu jsem se radovala jako smyslů zbavená a myslela na Lůcu a její výstup na nejvyšší horu Ameriky v sandálech. Původně zamýšlené volné odpoledne se změnilo ve výstup na další horu s myšlenkami na Lůcu, která i během své periody dokázala nemožné.
Nemožné?! Ale kdepak. Nemožné je to, co si nedovedeme představit.
Lucka je naprosto nenormální osobnost (zaplať pánbůh, protože být normální je nuda). Způsob jejího myšlení je mi dost blízký. Na začátku knihy jsem se hodně smála, pak přišly trable a boje a já zvážněla. A na konci - teda asi posledních 20 stran jsem na konci každého dne bulela dojetím, jak k sobě dokáží být lidé laskaví (od slova láska).
Čtení jsem si užila od první do poslední stránky a teď už se jen těším na další Lucčinu knihu. :-)

29 20.06.2021

Příběh, na jehož konci si uvědomíte, že ne vždy je třeba se s životem prát. Někdy je snad jednodušší a méně bolestivé nechat vše plynout jako voda v Křemelné a s důvěrou vyčkat na to, co nás za odměnu čeká. Ne, že by snad Petr s důvěrou vyčkával, ale svého štěstí po mnoha pádech nakonec také došel. Tedy alespoň v knížce. A jestli spolu žili šťastně až do smrti, se nedozvíme, ale určitě v srdci každého čtenáře převládá ten pocit, že by Petrovi a Janě to štěstí přáli.
Kniha se mi četla lehce, příběh plynul svižně kupředu. Byl to okrajově zajímavý vhled do časů, které jsem neměla šanci poznat. Styl psaní, který se podobal deníkovým zápiskům se mi líbil. Petrův život, nebo alespoň tech pár let, o kterých píše, byl jak na houpačce. Chvíli nahoře a pak pád na dno, nebo spíše na ústa, když si nedal pozor kam šlape.
Nemůžu říct, že by mě kniha nevedla k zamyšlení. Vedla. A ne málo. Každý sem tam hodnotíme svůj život a já měsíc od měsíce přicházím na to, že si svůj život chci užít, protože nevím, kdy přijde konec.

29 30.08.2020

Jedna z mála knih, kterou můžu číst pořád a pořád dokola, protože mě baví. Nejraději mám první díl, ty ostatní jsou už slabší (z mého pohledu), což je umocněno i znalostí filmového zpracování s excelentním výkonem pana Hrušínského. Klobouk dolů před Haškovou prací, jeho satyrickým humorem atd.

29 03.04.2019

Ach pane Zafóne, po dvou letech jsem opět propadla Vašim řádkům. Na pár hodin jsem se ztratila v příbězích, které jste stvořil a ve kterých jsem se mohla, byť jen na krátkou chvíli setkat s těmi, které už znám a jsou mému srdci drazí.

Kniha obsahuje pouhé povídky, které na sebe sice nenavazují, ale přesto mají něco společného. Co to je ale neprozradím. Přečtěte si ji. Nechte se již po několikáté zlákat tajemnem nejen Barcelonských uliček a jejích obyvatel. Nic neočekávejte a dostanete vše.

Já se slzou v oku zavírám tuto knihu a přikládám ji ke čtyřem dílům Pohřebiště zapomenutých knih. Teskno na duši mi je při pomyšlení, že tento PAN spisovatel už další povídky nenapíše, ale šťastná jsem naopak za to, že ne všechny jsem zatím přečetla a ne všechny byly předloženy do našeho jazyka. Ovšem už navždy pro mě bude Pohřebiště zapomenutých knih srdeční záležitostí.

"Člověk nezrazuje ty, již ho chtějí zničit, ale ty, kteří mu podávají pomocnou ruku, třebas už jen proto, aby nemusel připustit vděk, jímž je jim zavázán." (s. 56)

28 28.01.2023