Haavard komentáře u knih

Kdysi jsem četl, že Nabarvené ptáče dělí společnost na dvě skupiny, na ty, kteří knihu zbožňují a uctívají jako mimořádně výjimečné dílo, a na ty, kteří se otřásají hnusem a knihu odloží nedočtenou.

Já patřím do třetí skupiny, a dle komentářů nebudu zdaleka sám, která zmiňovaná nebyla. Knihu jsem přečetl, ale zanechala ve mně takovou pachuť, že si neumím představit, že bych ji vzal někdy znovu do ruky. A přesto na ni, na řadu drobných příběhů, ze kterých je utkaná, vzpomínám velmi často a nemohu ji dostat z hlavy i po tak dlouhé době. A o to snad každému spisovateli jde, ne?

Emočně nejsilněji mě zasáhl osud barvených ptáčat, tolik kotrmelců v žaludku kvůli několika málo větám. Tolik myšlenek, co se Vám honí hlavou. Slova vkládaná do vět mohou být strašnou zbraní.

Knihu Malý bizon ve své knihovně schraňuji jako malý poklad. Už je bez obálky a se zažloutlými listy, s povolenou vazbou a podmanivým pachem. Přísahám, že mi stejně voní už mnoho let.

Příběhy Bizonka a jeho kmene ale nestárnou, nemohou, jsou stejně čtivé jako tehdy, když jsem byl malý.

1 11.10.2024

Knihu Bratři Lví srdce jsem četl až v dospělém věku. Tehdy byly mé děti ještě malé a zrovna jsme po večerech dočítali Děti z Bullerbynu. Hledal jsem knihu podobnou, hravou, plnou lásky a všedních dětských starostí. Myslel jsem, že tak nějak plynule navážu dílem od stejné autorky Astrid Lindgrenové.

Ach bohové, jak šeredně jsem se zmýlil. Nechápejte mě špatně, kniha o sourozencích Jonatánovi a Karlovi byla svým způsobem naprosto úžasná, ale pochybuji, že by mi ještě někdy běhal tolikrát mráz po zádech.

Dětem jsem nakonec knihu nečetl, asi jsem se bál, aby se i ony nechtěly podívat na "druhou" stranu.

Po dočtení tohoto díla jsem jen seděl a tupě zíral do zdi. Než jsem se do čtení pustil, pročetl jsem i recenze, chtěl jsem najít odvahu, protože mi stále něco bránilo knihu do ruky vůbec vzít. Recenze však byly docela kladné, takže jsem usoudil, proti svému přesvědčení, že bych mohl nedejbohové o něco přijít, kdybych se do stránek mangy po vzoru ostatních také nevnořil.

Knihu jsem dočetl a nějakou dobu strávil v bolestném rozjímání. S hrůzou jsem si uvědomil, že pokud se tento příběh někomu líbil, pak se svět šeredně změnil, nebo jsem se snad změnil já sám? Už dávno jsem pochopil, že ze ságy a povídek o zaklínači Geraltovi se stalo něco vrcholně obludného, ale tohle? Pravda, i Netflix tomu všemu nasadil korunu a dost pochybuji, že by naši američtí přátelé Sapkowského vůbec četli, protože jinak by se nemohli dopustit těch neodpustitelných přešlapů, ale s ohledem na to, že oni ví vše nejlépe a od všech slovanských luhů a hájů mají klíče, nezbývá mi než pokrčit rameny a seriál prostě nesledovat.

Víte, vyrostl jsem na příbězích o zaklínačích z Kaer Morhen, během všech zkoušek mi po boku stál Geralt s Eskelem, klidný spánek střežil moudrý Vesemir a uštěpačný Lambert, snil jsem o vyjížďkách v sedle věrné Klepny a popíjel mandragovici s Regisem i trpaslíky. Se zatajeným dechem jsem sledoval statečnou Ciri, její vývoj, výcvik, třebaže mě trochu mrzelo, že v posledních částech ságy je to ona, kdo převzal vládu nad knihou.

Překousl jsem i PC hry, nevěřil jsem jim, ale dohrál je. Poslední z nich, Divoký hon, dokonce několikrát, a stále se jí nemohu nabažit, ačkoliv už nepochází z pera AS. I přes to však věřím, že přesně takhle by mohl příběh zaklínače zdárně pokračovat.

Ale tohle? Promiňte, ale tohle fakt ne.

2 25.07.2024