HaniHani komentáře u knih

Život těch úplně nejobyčejnějších obyvatel vesnic v Číně 19. století nabízí vhled do naprosto odlišné a často i téměř nepochopitelné kultury. Silná hierarchie v rodinách a v celé tamní společnosti, ke které jsou všichni od mala vychováváni, vede hlavní hrdiny k absolutní podřízenosti, disciplíně a vědomí nemožnosti vystoupit ze svého údělu. Postavení žen a dívek je na nejnižším stupni, někde vedle zvířat, a ženy proto hledají alespoň malou útěchu v přátelství a společné sounáležitosti. Příběh je silný, krutý, ale i velmi poetický a romantický. Poslechla jsem jako audioknihu a příjemný hlas Dagmar Čárové dodal knize skvělou nadstavbu. Od prvního zaposlouchání jsem se nemohla odtrhnout. Lisa See využila pozoruhodné reálie a zprostředkovala mi tak náhled do jiného světa. Pamatujete na Gejšu od Artura Goldena? Mnohokrát jsem si na ni vzpomněla. Určitě to není moje poslední kniha od této autorky.

6 11.02.2025

Ale jo, hned mám jiný pohled na metal a metaláky, protože k metalu se musí člověk propracovat, je to prý jako s operou. Operu si taky nezamiluješ hned, ale musíš na to postupně trénovat uši, abys mohla tenhle žánr docenit.
Bylo to trefné a taky vtipné. A hlavně nadějné, skoro bych řekla, že to byl takový cute metal.
Krize středního věku metaláka, který má vždycky ráno kocovinu z toho, jak utápí v hospodách žal z rozvodu, sexuálního skandálu, odcizení od pubertální dcery, traumata z dětství, péči o starou matku, tloustnoucí tělo a hlavně samotu a nesplněné sny… A to je přesně ta chvíle, kdy se láme chleba a je potřeba se rozhodnout, jakou cestou se dát – buď bude zatvrzelý, opuštěný a naštvaný chlap, nebo se pokusí hrát s kartami, které má rozdané. Na Johanesovu podporu si jdu dát nějaké sedy-lehy.
Akože nebylo to zlé, ale ke konci jako by autorce docházela energie. Soráč . Jinak ale respekt.

6 22.01.2025

Poslouchala jsem jako audioknihu hned po Tajemství hedvábného vějíře. Byl to další obohacující exkurz do zcela odlišné kultury. O henjo - potápěčkách jsem nevěděla nic, stejně jako o ostrově Čedzu a mám ráda, když mi knížka takhle rozšiřuje obzory a dodává historické souvislosti. Jen jsem měla pocit, že za skvělými reáliemi a opravdu nevšedním námětem tentokrát lehce pokulhává samotný příběh. Příliš melodramatu, nevyřčených slov a pro mě trochu ploché hlavní postavy. Přesto, se kniha poslouchala jedním dechem, spolehlivě vás vtáhne do jiného světa.

4 24.02.2025

Ta holka opravdu nemá vůbec žádnou úctu k nikomu, ničeho si neváží a pohrdá čím se dá – i sama sebou. Rozmazlený, paličatý spratek mi dost lezl na nervy a zároveň mi jí bylo hodně líto, neuměla ze své situace vystoupit a přitom tak moc toužila po jakémkoli hlubokém zájmu. Je to kniha o pubertě jedné sněhové vločky – dítěte své doby. Rodiče žijí spíš vedle ní než s ní, a navíc ve velkých domech stačí zalézt do pokojíčku a když nechceme, nemusíme se vůbec potkat. Pak se možná někdo (rodič) diví, co ta holka, do teď úplně „bezproblémová“, blbne. Nejvíc na tohle všechno doplácela samozřejmě ona sama. Byla to skvěle napsaná sonda do puberty a doporučuji ji hlavně dospívajícím a ještě víc jejich rodičům. Naše generace tohle totiž moc nechápe, za nás by prostě dostala po tlamě a pořádnou domácí práci (neříkám, že to tenkrát bylo dobře, jen že dnes zase všichni děláme ve výchově pravý opak a dopadá to víceméně nějak takhle). Autorka perfektně vystihla myšlenkové pochody, hledání sebe sama, pochybnosti, rebelii, vzdor i opovržení a i to, že puberta se prostě musí nějak přežít, což platí jak pro děti, tak pro jejich zoufalé rodiče. A v neposlední řadě mám ráda, když se v knížkách odkazuje na další knížky, příběh tak nabývá další rozměr.

„Zase se blíží Vánoce. Připadá mi, že se pořád jenom něco blíží. Nějaké milníky. Vánoce, prázdniny, přijímačky na vysokou školu. Žiju od důležitého momentu, který mě vůbec nezajímá, k jinému, který mě zajímá ještě míň.“
„Jen moje obvyklé nasrání chybí, což je dost problém, protože zatímco vztek mě občas dokáže posunout z místa, s tímhle balíčkem úzkostí skoro nehnu.“

„Kromě většiny svých věcí jsem doma nechala taky velký kus sebe, mám ten pocit. Ztratila jsem ho. Zůstal ležet, ani nevím kde. Nevšimla jsem si, že se to stalo. Když o sobě přemýšlím, co dělám, jak se chovám, co říkám, nepoznávám se. Anebo by se taky dalo říct, že se neznám, když vzpomínám na to, jaká jsem ještě nedávno byla. Obě varianty můžou být správně a není na mně, abych to rozklíčovala. Bezpochyby celé dětství jsem prožila s přesvědčením, že dospívání je synonymem k nabývání. Svobody, znalostí, sebevědomí, zodpovědnosti a já nevím, čeho všeho ještě. Ale začínám mít podezření, že je spíš o pozbývání. Ten můj kus, co se někde rozplynul, po sobě nechal prázdné místo. Nezabydlené. A nejde o to, že bych tam nechtěla vybalit kufry, žádné nemám.“

3 17.02.2025

Mladík je kaleidoskop pocitů a dojmů, které prožívá zralá žena s o třicet let mladším milencem. Jedině tak dobrá spisovatelka jako Ernaux je dokáže převést do slov, která se při čtení opět promění zpět v opravdové pocity, které může čtenář prožít spolu s ní. Parádní je nadhled, který jí přináší její vlastní zralost a inteligence, jež jí umožňuje hluboké vnímání prožitku něčeho, co dodnes považujeme za společensky velmi zvláštní, neřkuli nepřijatelné.
Událost je syrové svědectví prožitku, napsané s absolutní a zcela odzbrojující upřímností. Popisuje životní trauma dosud bezstarostné dívky, ocitající se v kleštích tehdejších společenských norem a požadavků. Paralelně s příběhem se dozvídáme o procesu psaní o této události, o noření do vzpomínek a pocitu autorky, že příběh musí být sepsán, protože „o čem nenapíšu, to se nezvrší a zůstane jen prožité“. Pocit katarze nastává i pro čtenáře, který si celou událost doslova prožije s hlavní protagonistkou. Líbilo se mi i hudební podbarvení, které pomáhá zhmotňovat autorce osobní reflexe a písnička od sestry Úsměv mi bude evokovat zoufalou dívku, hledající „andělíčkářku“ a zároveň divoký osud oné řádové sestry. Mimochodem, zamysleli jste se i vy, které ženy ve vašem životě „patří k ženám, ať už živým, či mrtvým; skutečným, nebo smyšleným, které jste nikdy nepotkali, ale se kterými jste cítíte být - navzdory všem rozdílům - nějakým způsobem spřízněni...kdy máte pocit, že váš příběh je v nich?“
Ernaux důkladně zkoumá, kam až je možné jít v poznávání sama sebe. Připadá mi, že díky své upřímnosti dokáže skvěle vystihnout ženu v jejích pocitech, ženu a společenské normy a také ženu s okovy vlastních očekávání. Nabízí čtenářům tak niterný pohled, že vyvolává až závrať. Annie Ernaux asi opravdu všechno prožila proto, aby to pak mohla takto mistrně vyprávět. Oba příběhy jsou vyprávění, které je dobré vyslechnout; není nutné je hodnotit, stačí jen pozorovat své pocity a zkusit pozorně naslouchat.

3 27.01.2025

Tak tohle mě fakt bavilo! Poslouchala jsem jako audioknihu a hned jdu objednat nové třetí vydání, protože tuhle knížku potřebuji držet v ruce, mít doma v knihovně a půjčovat kamarádům a rodině. Viktorka je nejen odvážná tulačka. Má také krásné postřehy a úvahy, vytříbené hodinami a dny v nerušeném pobytu sama sebou a svou myslí.

2 07.03.2025

Začátek lehký jak pírko a plynoucí jako potůček, až jsem si říkala, co to je za limonádu. Jenže pak to ztěžklo a z potůčku se stal dravý proud. O ději se toho moc nedá napsat, protože jakýkoli komentář může příběhu ublížit, takže pozor na spoilery. Líbila se mi neotřelá, svižná a lehká forma textu psaná prostřednictvím sms v kombinaci s deníkem. Poslechla jsem si to jako audioknihu, která je skvěle načtená a díky hlasům interpretů zvyšuje pravděpodobnost, že příliš brzo neprokouknete zápletku. Autor někde v rozhovoru uvedl, že by si přál, aby knížka hlavně vyvolávala emoce a to se mu podařilo. Má to přímo turbulentní spád, gradaci a obrat v ději mě nenechal od knihy odejít. Osm z deseti.

2 27.01.2025