hanpari komentáře u knih
Řekl bych, že autor tu potvrzuje, že úspěch Marťana se mu nepodaří zopakovat.
Asi tak. Je to několik století stará kniha. Autor neměl páru, co bude na začátku jednadvacátého století a nemohl tušit, že zhýčkaný čtenář neocení bohatou slovní zásobu a hutný sloh. Jen pro ty, kteří vědí, do čeho jdou.
Několik poznámek. Uprostřed novely najdete vložený příběh, který vysvětluje pozadí a motivy jisté postavy. Nuže, klidně ho přeskočte, pak nemusíte psát do komentářů, že je Studie v šarlatové zdlouhavá.
Pokud máte možnost a umíte, čtěte v originále. Tuším, že jistý pan Zábrana se sice kasá, že přeložil Holmese do moderní podoby, ale upřímně řečeno, můj dojem je, že jiné vydání bylo přeložené lépe, nehledě k tomu, že Doylova angličtina sama o sobě stojí zato.
Dále, kompletní dílo A.C. Doyle najdete v rámci projektu Gutenberg:
http://www.gutenberg.org/ebooks/author/69
Pokud umíte anglicky a chcete se s příběhy SH seznámit chronologicky, tj. jak šel čas v Holmesově životě, dá se poměrně levně sehnat v paperbackovém vydání
Sherlock Holmes: The Complete Novels and Stories Volume
https://www.knihydobrovsky.cz/sherlock-holmes-the-complete-novels-and-stories-volume-1-71685
https://www.knihydobrovsky.cz/sherlock-holmes-the-complete-novels-and-stories-volume-2-71384
Dobrodružná fantasy jak má být. Takový lepší Zaklínač.
A propos, pět hvězd jsem dal v rámci žánru. Každý, kdo má rád Baldurs gate a jiné hry na hrdiny, má celkem omezený výběr. Ne snad, že by takových fantasy příběhů nevycházelo mraky. Všechny ale trpí tím, že si jejich autoři nalhávají, že se v nich narodil nový Tolkien.
Dhampir svým svižným a prostým pojetím kašle na Tolkiena. A dělá dobře, povídám.
Četl jsem poté, co jsem pracoval ve francouzské firmě. Nutno dodat, že Francouzi jsou praví potomci Caesarových Galů, rozuměj střelení zmatkáři.
Jestliže Alexandr Veliký a Iulius Caesar to četli a dobývali svět, proč byste vy měli váhat?
Velice slabé!
I ta L. Hamiltonová, když se rozhodla psát nadpřirozené porno, má víc šťávy, a to nemluvím o tom, že kvalita její série šla postupně dolů, zatímco tato autorka si nastavila laťku proklatě nízko hned u prvního dílu.
Když už číst městskou fantasy, pak raději od zavedených značek jako I. Andrews, K. Price, v horším případě K. Harrison nebo L. Hamiltonovou.
Pokud se cítíte jako extra náročný čtenář, bez rozpaků sáhněte po Knihovně na Černohůrce.
Oni: Armada?
Já: Ne, díky, už jsem zvracel.
Už hodně dlouho jsem nečetl nic tak hrozného. Panebože, četl jsem i červenou knihovnu, kde si to moderní holky rozdávají s upíry, ale něco tak pitomého ještě žádná autorka nezvládla.
Vlhký americký sen plný dojemného: Ahoj, tati, kde jsem k tobě přišel? Náctiletí poručíci s kvalifikací od počítače?
Požaduji okamžité obnovení cenzury. Copak už nemáme jako národ žádnou sebeúctu?
Kultivované letem-světem vídeňským polosvětem.
Pokud jde o zvolenou formu, nemám autorce co vytknout. Představuji si ji jako vzdělanou dámu, která se tajně chichotá, když se myslí, že přináší tabu svým stejně mile naivním čtenářům.
Kdyby stejná knížka vyšla o sto let dříve, vzbudila by senzaci. Dnešní lidé, zkažení do morku kostí, nemohou téma ocenit, protože se jim ho dostalo po sloních dávkách, takže jsou vůči fajnovým sprosťárnám imunní.
Proto nezbývá zaostalým krasoduchům mého druhu ho zde vychválit, aby nedejbože nezapadlo v konkurenci připitomělých autorů a autorek, kteří sice neumějí psát (a obávám se, že ani myslet) zato ale lámou rekordy v hodnoceních zdejšího portálu.
Abych pravdu řekl, rakouský (nebo i český) přístup k erotice v mé maličkosti vzbuzoval vždycky jen odpor. Neumím ho nezvat jinak než "prušáckým", ať už to znamená cokoliv.
Schází mu francouzská lehkost, dovolte mi slovo "esprit" (byť netuším, co znamená). Vídeňská erotika je jako obrázek nehezké ženy, vedle které stojí muž v uniformě. Oba dva s výrazem, který říká: "Půjdeme do toho nebo ne?" Ona jako by přemítala, že ji čeká kupa prádla a on že musí ještě buzerovat brance na cvičáku.
Když už o tom mluvíme, anglická erotika je odtažitá, jaksi asexuální. Ale nevyvolává odpor. Něco ve stylu: "Tak co, milá lady? Sex nebo bridge?"
Pokud stále nechápete, kam mířím, pak vězte, že obcovat s paní Annou Ehrlich ve vás nevyvolá přízemní (pěkné slovo je karnální) choutky, ale pouze vlažný zájem o historii Vídně.
Kdybyste se jí snad chystali sáhnout pod sukně, podívá se na vás lorňonem a pronese: "Fidonc!" - či jak to říkávala kněžna v Rumcajsovi.
Ha, někdo by měl už namyšleným anglánům vysvětlit, že se ten jejich Čejskpír přeceňuje, takže se nebudete zlobit, když to udělám já, slovem prostým, v jazyku slovanském a břitkém jako čepel, ehm, průmyslového nože.
Anžto jsem pokročilým věkem docela zblbnul, rozhodl jsem se, že v místní knihovně vyplením oddělení divadelních her a budu číst jednu za druhou, abych nemusel louskat produkty naší doby, jelikož mé ústrojí je delikátní a má střeva nepotřebují, abych jejich obsah vyplouval předem i zadem jakožto následkem mizerné četby.
Schopenhauer napsal, že je třeba číst dobré, nikoliv nové. Staří Římané mumlali multum, non multa a moje maličkost skromně dodává: Shakespeare sucks!
Kromě toho, že umím anglicky, měli byste pochopit, že chudák William je v tom nevinně, i když nepochybuji, že by se mu zamlouvalo, kdyby tušil, jakého boha z něho budoucí generace udělají.
U nás totéž provedli mnoha autorům, z nichž jako memento dementi vyčnívá jistá Božka Němcová se svou babkou, takto postrachem žáků školou povinných.
Ale zpátky k Vildovi, starému žvanilovi. Tomu chlapovi by prospěl editor, který by ho vzal pod ramenem a vlídně mu vysvětlil, že méně je více. Navíc celý ten happy end působil nepřirozeně. Budiž, dvojice B+B ať se klidně spáří a užívají si ostrovtipu, ale ať se na mne nikdo nezlobí, proč Claudius a Hera dohromady?
Možná mi něco uniká z mravů středověké Anglie či Itálie, ale kdyby Claudiovi někdo zakroutil krkem a Hera plivla na jeho hrob, byla by hrdinkou více podle mého gusta.
Copak ta holka neměla žádnou hrdost? Nebo Shakespeare alespoň trochu smyslu pro vyvážené drama?
Jak sami vidíte, když i naprostý laik jako já dokáže dramatické škobrtání, co teprve erudovaná literární kritika? Skutečnost, že tak nečiní, přičítám anglánské propagandě.
A propos, mělo jít o komedii, ano? Uznávám, že neúprosní strážci pořádku něco humoru prokázali, ale na stranu druhou, Karel May, kterého snad inspirovali, dokázal se svým Hobble Frankem totéž, a přesto ho nikdo nepovažuje za génia tisíciletí.
Aby mne nikdo nenařkl, že nenávidím všechno anglosaské či divadelní, chci přiznat, že jsem Mnoho povyku pro nic četl druhý den po tom, co jsem přelouskal Sofoklova Oidipa na Kolónu a Shawova Záletníka Leonarda. Obé se mi zamlouvalo víc. Tu druhou hru wikipedia označuje za nepříliš zdařilou. Schopenhauer by k tomu něco ostře podotknul a já bych s ním souhlasil.
V tom světle jsou i tři hvězdy pro naši superstar příliš!
Pro příznivce formální logiky jde o nesnadné čtení. Čím déle jsem četl, tím více jsem pochyboval, že lékařské případy, které se zde prezentují, nutně potvrzují Freudovy závěry.
Když budete číst, vzpomeňte si na přísloví, že když má jeden kladivo, tak každý problém vypadá jako hřebík. Pokud víte, jak funguje placebo a jeho prokazatelné účinky, pak víte, proč mohla fungovat Freudova psychoanalýza, bez ohledu na svou správnost.
Ostatně, hned v prvních kapitolách se objevuje údajně smrtící injekce s léčivým účinkem. Sugesce podepřená notnou dávkou lékařské autority - ejhle, psychoanalýza v praxi. Pozorný čtenář si všimne, že na začátku mají psychosomatické potíže původ v traumatu, jako například pád z žebříku, ale to vše se vytratí, sotva Freud přejde na svou hlavní posedlost.
Lidé zoufale touží, aby je někdo poslouchal. Přidejme k tomu senzační vzpouru proti křesťansko-židovské morálce, která musela tehdejší společnosti lézt krkem, a máme zde zázrak nevědomí. Sotva budeme pochybovat, že prudérní výchova může způsobit hezké drama, ale tvrdohlavě za vším hledat sex je svým způsobem také diagnóza.
Je solidně zdokumentováno, že kdyby se Freud převlékl do třásní za šamana anebo se stal náboženským guru, lidé by od něj odcházeli stejně vyléčení, potlačená sexualita nebo ne. Neříká se, že víra tvá tě uzdraví?
Všimněte si prosím, jak krkolomný a násilný je Freudův výklad snů. Připomíná mi vtip: když ve slově FERNET změníte pět písmen a jedno smažete, dostanete slovo LÁSKA, a to rozhodně nemůže být náhoda!
Ten člověk se podle všeho nepokusil o žádný důkaz sporem. Nikdy se nepokusil přesvědčit pacienta, že jeho problémy způsobuje něco jiného než potlačená homosexualita či jiný komplex (Oidipus, méněcennost, cokoliv si poručíte) - a následným rozplétáním ho dovést k tomu, že jeho ochrnutou ruku způsobila prateta z druhého kolena, která urazila pacientovu inteligenci krajně nepravděpodobným tvrzením, že více než dva koláče prostě nesní.
Nemám nic proti knize pana Stonea, i když si pravděpodobně neuvědomil její celkové vyznění, ale bráno přísně logicky, celá ta konstrukce je nesmírně snadno napadnutelná - a co hůř, zdá se, že nesmírně vlivná.
Co chcete na tak chatrných základech postavit? Může snad pan Freud a jeho nejapný přístup k formální logice za dnešní LGBT hnutí? Pokud přijmeme za vlastní názor, že za našimi problémy stojí nepřiznaná homosexualita nebo zmýlená pohlavní identita, pak je problém vyřešen jednou provždy.
Nechápejte mne špatně. Nemám nic proti tomu, aby naše morové plemeno přestalo s heterosexuálními styky - a do jednoho vymřelo. Ale není už pozdě? Vždyť dokážeme pěstovat děti ze zkumavky. Přišel Sigmund Freud se svou revolucí pět minut po dvanácté? Teď už opravdu můžeme spoléhat jen na atomové bomby.
Čtyři hvězdy dávám, protože mne pan Sigmund Freud, i přes svou pracovitost, nepřesvědčil, že by nepatřil mezi ty, kteří věří, čemu chtějí věřit, ale nechci snižovat píli a talent pana Irvinga Stonea.
Více než o vědci, je to kniha o dalším mesiášovi.
Abyste pochopili, proč se tak rozčiluji. Freud pochází z konce devatenáctého století, zatímco logika se vyučuje od starověku, snad někdy od Aristotela. Dost dlouhá doba na to, aby se s ní lékaři seznámili. I Merleův Fogacar kojil Petra ze Sioraku z jalových struků Aristotelovy logiky, které, jak se zdá, možná nejsou tak jalové.
Ostatně, ke konci se jasně ukáže, jak málo je nová vědecká sekta tolerantní k těm, kteří nevyznávají jejich nové náboženství. Fanatismus se ostatně ve vědě zakořenil, jak nám dokazuje i naše doba.
A propos, když se bavíme o nových náboženstvích. Kdysi jsem na narazil na problém jedné Američanky. Trápilo ji, že ve svých erotických fantaziích nemá dost černochů, a jestli proto není rasistka.
A teď, Freude, raď!
Chcete vědět, co bych Jeho pekelné excelenci řekl, kdyby mne chytila za pačesy a nabídla mi, že mne provede soukromým životem mých současníků?
"Nenamáhejte se, monsignore, ti blbečci už všechno na sebe práskli na sociálních sítích!"
A až by se mi pan Kulhavý vybrečel na rameni, osvětlil bych mu veškerá tajemství lidské povahy, které mi ti idioti stačili strčit pod nos s titulkem "Lajkujte mne tisíckrát!"
Svým způsobem byla doba, kdy pan Le Sage psal svého Kulhavého ďábla, nevinná. Le Sage se mohl jen domýšlet, jaká svinstva a jalové kraviny se dějí pod střechami domů - a vždycky mohl doufat, že se mýlí.
My to štěstí nemáme, anžto i to nejhorší, co si můžeme domýšlet, naši přátelé s kamerou v ruce dokáží překonat.
Pokud si dobře vzpomínám, T. Mann na mne udělal jakýs takýs dojem svou prvotinou a povídkami. Přesto Doktor Faustus patří k mé oblíbené berličce, když chci demonstrovat, co znamená literární onanie.
Odpusťte mi prosím můj slovník, ale představuji si Manna, jak píše ty své duchaplné žvásty a kroutí se rozkoší nad pomyslným čtenářem, který oceňuje jeho nekonečného génia.
Bohužel, tento čtenář nedospěl velikosti autora. V rockové hudbě by pak mohl Mannovi konkurovat jistý Yngwie Malmsteen.
Výsledek? Nafouknuté ego a nezájem širší veřejnosti.
Ale proboha, nemyslete si, že proto obhajuji soudobou popkulturu. T. Mann je prostě extrém z opačné strany, kde proti němu sedí Padesát odstínů šedi.
Je to asi tak, jako když se hádá Čech se Slovákem, kdo je nejlepší - a Moravák jim říká, že pravdu bude někde uprostřed.
Abych nemátl ty, kteří mne sledují. Ano, toto je recenze knihy o matematice, kterou píši po tom, co jsem napsal komentář k Jazyku matematiky K. Devlina.
Ale to bohužel neznamená, že jde o populárně-vědeckou publikaci, právě naopak. Bylo by myslím chybou zastírat, že jde o vysokoškolský skripta v knižní podobě, byť jde o text neobyčejně poutavý a objevný. Také styl považuji za vytříbený.
Přesto ale nevěřím, že skladník, který si čte Vergilia v originále, by zařadil Kapitoly do police vedle Petronia a Ovidia.
Nicméně, ta mizivá menšina obyvatelstva, ve kterých naše vzdělávání neumělo vypěstovat zdravý odpor k matematice (a snad i nějaký programátor, i když po mé zkušenosti, tito většinou svou lásku ke královně věd nepřehánějí), by mohla po Kapitolách sáhnout.
Asi jediná z knih o matematice, které se mi kdy dostaly do ruky, kdy jsem měl dojem, že by bylo lépe méně mluvit a dát prostor vzorcův. Občas jsem se v popisech jevů ztrácel.
V každém případě, pokud bylo devatenácté století stoletím chemie, dvacáté stoletím fyziky, pak toto století bude stoletím matematiky.
Ergo, každý, kdo chce plout s větrem, by se měl seznámit s matematikou, a tato kniha se k tomu výborně hodí. Bohužel mi přijde, že pro běžného čtenáře bude přece jen náročnější.
Autor se vyčerpal, nemá už moc co nabídnout. Opakuje jen to, co bylo v prvním díle to nejnudnější, a dlabe na rozvíjení pohádkového světa.
Svým laděním příběh připomíná kombinaci Shreka a Harryho Pottera, ale bohužel ta inspirace zůstává na zlobrově straně, takže i kvalita druhého dílu líže dno. Třetí díl nechám plně na vaší představivosti.
Nicméně klobouk dolů, že autor dokázal nastavovat tak provařenou kaši na osmkrát, když původně plánoval trilogii. Alespoň tolik jsem se dočetl na přebálce druhého dílu. I když předpokládám, že ho prostě zaskočil úspěch první knihy, takže nedokázal odolat vábení mamonu.
Na tom by nebylo nic špatného, kdyby nezačal ztrácet dech tak brzy. Pokud jsem začal číst třetí díl, tak pouze ze setrvačnosti. Celá Agáta se Sofií (a hlavně Tendros) můžou jít klidně k čertu. Zbytek jim stejně hraje kompars, takže s nimi nemá cenu ztrácet čas.
Jo, víte, co mi to připomíná? Slavnou sérii Přátele, kdy seriál přestal být zábavný a místo oddechových frků se začaly řešit nekonečné vztahy. No alespoň to není tak pitomě sentimentální, jak svého času byl MASH.
(SPOILER) Takové politicky korektní čtení. Dobře napsané, dobře přeložené. Proto také ty hvězdy. Ovšem na titulní stránce bych u "Australská historická sága" vyměnil slovo historická za ahistorická nebo nevěrohodná.
Rozumějte, budete sledovat naprosto nepravděpodobné přerody a chování hlavních postav, jejich uvědomělý růst, jak u žen, tak dětí. Už osmiletá děcka tu mají víc rozumu, než jejich dospělé protějšky. Ženy jsou tak báječně emancipované, že z toho jde hlava kolem.
Podle autorky povědomí sociální nerovnosti přišla až s K. Marxem, jako by snad neexistoval Ch. Dickens (když už se pohybujeme v anglosaském prostředí) a řada dalších kritiků sociálních poměrů té doby.
Kulisy tvoří bývalá bordelmamá se zlatým srdcem (sex je fajn), její pohledný poločínský syn (nic proti Číňanům, samozřejmě), zaostalá skotská presbytariánka s grácií anglické dámy (stačí pár měsíců, aby lidská bytost intelektuálně vyspěla), podnikatel tvrdý, ale spravedlivý (jen ne hrůzy komunismu, proboha), mentálně zaostalá dcera (o kterou se obětavě stará bezrozměrná Číňanka) , a nakonec geniální dítě ženského pohlaví (uvězněné ve zpátečnické patriarchální společnosti).
Pokud vám takové ingredience vyhovují, pak budete postrádat jen homosexuály oblečené v zářivých barvách.
Zkrátka, všechno je jak má být, podle přísného měřítka vyspělé západní civilizace. K čertu s historií a realitou. Upřímně řečeno, takovou míru porozumění, jaké předvádějí postavy autorky, bych nečekal ani u vyspělých jedinců začátku 21. století, natožpak u britských polovzdělanců století páry. Všichni jsou tam sečtělí a přemoudřelí, jako by trávili celé dny na wikipedii a diskuzemi na téma rasové nesnášenlivosti a nerovnoprávnosti žen.
Pozor, spoiler!
Elizabeth Alexandra nemiluje! No to mi... Její vlastní taťka ji prodá za pár šupů za oceán, ona neřekne ani slovo, vychovaná jako poslední pánbíčkářka, ale když přijde čas na lámání chleba, tak si odskočí do Hollywoodu shlídnout poslední romantiku a najednou chápe, jak je láska k vlastnímu manželi podstatná.
Kde by k tomu prosím přišla? Čtením náboženské literatury? Nebo moralistických románků? Viz kapitola první. Z případné četby Jane Austenové to také mít nemohla, protože i ta poblouzněná Mariana se nakonec provdávala bez lásky.
A co se týče bordelmamá plné mouder a la Halina Pawlowská? Tam jsem si poměrně jistý, že bych musel hodně dlouho hledat, abych našel tak pozoruhodného vořecha. Protože Ruby je opravdu pouliční všehochuť. Kuplířka s obrovským srdcem, hanbatým slovníkem, a kultivovaným přednesem Beethovena? Navíc s poločínským (žádná rasistka) synkem, který nemá nic lepšího na práci, než se jí od osmi let zavděčit.
Buď nám tady někdo lže nebo budu muset reklamovat vlastní děti.
Výborné shrnutí anglické gramatiky se stručným, ale zasvěceným výkladem.
Koupil jsem za 250 Kč a musím říct, že mi její styl a strohost vyhovují. Na druhou stranu, neumím posoudit, jak by vyhovovala začátečníkům.
Na každý pád, pokud mi budete věřit, je to výhodná koupě.
Ovšem cizím lidem na internetu byste věřit neměli, alespoň ne a priori.
Další do sbírky zbytečných překladů. Opravdu se vyplatí ty slátaniny překládat? Kdo je kupuje? Knihovny? Neměly by se státní peníze utrácet lépe?