hanpari komentáře u knih

Pokud jsem se těšil, že se dočkám vtipného povídání o nešvarech moderní češtiny, rychle jsem se vyléčil.

Přišlo mi, že pan Just bere své floskule smrtelně vážně. Jestliže jemu vadí, že osoby veřejné činné v řeči užívají ustálené slovní obraty, pak mně vadí, že ony osoby neumí pořádně česky, a to se prosím ani necítím být Čechem, jsa rozený Moravák.

Suma sumárum, kdybych si měl dávat pozor na Justovy floskule, pak se nevyjádřím, protože bych neustále cítil pochybnost, zda náhodou nemluvím stejně blbě jako každý druhý.

O sveřepém odhodlání pana Justa udělat z nás všech pitomce svědčí i to, že se se nerozpakoval vydat i druhý díl.

Tím potvrdil slova Sama Hawkinga, které on adresoval mladému Old Shatterhandovi, totiž že pilný hlupák to dotáhne dál než chytrý lenoch.

26.02.2025

Že Antonín Polách umí psát, mi bylo jasné od chvíle, kdy jsem přečetl Stín Persepole, proto pět zasloužených hvězd.

Učené rozhovory mezi kurtizánou a církevními preláty mne nešokují, ani je nepovažují za tak nepravděpodobné, abych kvůli nim knihu odložil, jak ukvapeně učinil kolega v prvních komentářích na této stránce.

I když si nejsem jistý, jak naše Daniela ke své učenosti přišla, jisté je, že vzdělaní muži vyhledávali vzdělané společnice. Přečtěte si Listy hetér, které vydal jistý Lúkianos. Netřeba se proto rozčilovat, když starší muži raději s ženami žvaní místo aby je - a tak dále.

Kdyby středověcí vzdělanci rádi nediskutovali o těchto věcech, nestudovali by (pa)vědu jménem teologie. Jste-li z církevních kruhů a dotýká se vás, že teologii považuji za možnou pavědu, pak vězte, že teologie je věda postavená na existenci boha či bohů. Pokud nějakou zlomyslnou náhodou bohové neexistují, teologie se zhroutí jako domeček z karet.

Co dál?

Že západní historici hodnotí upálení Jana Husa jinak než naše historie? Nic nového pod sluncem. Že se křesťané rádi nechávali umučit k smrti? Stará vesta. Že lidé pod praporem pravdy a lásky jsou bigotní fanatici? Koho by to v dnešní době překvapilo!

Netroufám si posoudit, do jaké míry vykreslil Antonín Polách prostředí středověké Kostnice. Podle pramenů, které uvedl na závěr, je jisté, že máme co do činění s autorem, který se pečlivě připravuje než začne psát, čímž by měl potěšit všechny hnidopichy.

Soudě podle zdejších komentářů (a nejen pod jeho knihou) velice pochybuji, že mu budou čtenáři a čtenářky vděční. Skutečný středověk se tak liší od jejich představ, až musí mít dojem, že si erudovaní autoři neskutečně vymýšlí.

Jen si představte, jak by takový Daniel Landa nadskakoval na židli, kdyby měl číst toto vypodobnění mistra Jana Husa a jeho smrti. I když se autor snažil seč mohl, aby ho podal jako posledního sympaťáka, způsob, jakým jeho Hus hází vidle do snahy ho zachránit, hraničí se zaslepeností.

Hm, nedopustím se doufám spoileru, když prozradím, že ho na konci upálí? Nebo se ani toto už na školách neučí?

Nedivte se, že si nejsem jistý. Hodnocení naší nedávné historie prošlo tolika veletoči, že nikdo už netuší, co je pravda a co lež.

Čtenáře možná zaujme ztvárnění Zikmunda zvaného v našich kruzích Liška ryšavá jako rafinovaného intrikána. Dával jsem bez mučení přednost chytrým rozhovorům Daniely s ním a s preláty. Abych pravdu řekl, netuším, jak Jan Hus byl důležitý pro kostnický koncil, ale jeho přítomnost mne v románu, jak to říct česky, iritovala, stejně jako Danielina romance. Obojí mi přišlo dost nadbytečné.

Podobně mne iritují i církevní restituce. Nehledě k tomu, že jsme národ neznabohů a není tedy nutné, aby matka církev nad námi držela ochrannou ruku, jsem si jistý, že by s nimi nesouhlasil ani sám mistr Jan Hus.

Možná proto musí Alois Jirásek skončit v propadlišti dějin a na něho místo nastoupit autoři jako Antonín Polách, kteří přebírají západní pohled na věc.

Mimochodem, Daniela a její konec mne bolestně zklamaly. Prozraďte mi někdo, jaký smysl má stvořit postavu vzdělané kurtizány (nedáváte doufám přednost ryzí mluvě našich předků?) a pak ji nechat dožít takovým způsobem?

Je to hezkým českým slovem antiklimax.

Pro vaši informaci, neboť i online slovník má potíže vysvětlit tak hezké české slovo: Antiklimax je závěrečné zklamání nad tím, co mělo být poutavým vyvrcholením.

1 26.02.2025

S hořkými slzami rozkoše se chápu pera, abych učinil zadost historické nespravedlnosti, která postihla tuto knihu.

Anžto jsem první, kdo ji hodnotí, co to svědčí o české čtenářské obci? Je snad složená výhradně z nešťastníků, kteří se domnívají, že číst lze jen knihy nové - nebo dostatečně slavné, aby skryly tu trapnou skutečnost, že je jejich autor nenapsal minulý rok?

Běda, už není jak bylo! Kde jsou krucinál ty doby, kdy lidé uměli číst a spisovatelé psát?

Pokud se chcete vybočit z řady a dozvědět se poutavou formou o době Robinsona Crusoe, Cyrana z Bergeracu a Buffalo Billa, neváhejte ani okamžik.

Doporučuje deset dobrodruhů z deseti.

1 23.02.2025

Je to takové americké. Nevím, jak vám přiblížit moderní americkou prózu, tak vám povím, co v ní nesmí chybět.

Hodně popkulturních narážek. Pokud jste kdy měli dojem, že existuje jiná kultura než americká, vraťte se alespoň o třicet let časem a nezaclánějte v nejlepší možné době.

Demokraté vs Republikáni. Autorka je samozřejmě Demokratka, ať už to znamená cokoliv.

Pokud sledujete Lucifera, pak jste už doufám pochopili, že i sympatický pán pekel je Demokrat. U amerických autorek a někdy i autorů jde o diagnózu. Nebo možná nutnost.

Připomíná to naše prostředí, kde správné strany volí vzdělaní lidé z města - a odporné strany volí nevzdělaní balíci z venkova, soudě na základě zpráv z volebních průzkumů.

(Proč se ale absolventi Filosofické fakulty Univerzity Karlovy domnívají, že jsou vzdělání, zůstává záhadou - to jen tak na okraj, někdy si přečtěte jejich diplomové práce.)

Také nezapomeňte na hodně sexu. Tedy hodně mluvení o sexu a hodně zmínek o sexu, ale v žádném případě ne sex samotný. Je to takové odtažité upozornění, že něco na ten způsob existuje - a stejně jako Britové rádi mluví o počasí, Demokraté musí mít v knihách sex, protože to jaksi patří k dobrému tónu.

Když čtu americké autorky, vzpomenu si na scénu s Woody Allenem, který potká jednu takovou a sotva si vyslechne její řeč plnou štiplavých narážek, dojde k názoru, že jde o nenapravitelnou nymfomanku - aby pak zaplakal nad výdělkem, když se na ni vášnivě vrhne.

Další věc, kterou mají americké autorky společné, je sebestředné zahledění do sebe. Úspěch téhle se odvíjí od toho, že i vaří, což jí poněkud odvádí od hlavního námětu, a tím je ona.

Pokud jde o tajemnou JC, čili druhou Julii, pochopil jsem, že snad existovala a napsala kuchařku s francouzskými jídly - nebo tak něco.

Musím se přiznat, že jsou knihy, které ve mně mohou vzbudit chuť k jídlu, ale tahle k nim nepatří.

Je to jako číst Obratník Raka či Kozoroha a doufat, že se tím napraví vás intimní život. Pokud nevíte, nač narážím, tuším, že jde o odkaz na knihu jménem Jakeův problém.

Podtrženo sečteno, pokud nejste alergičtí na import americké kultury jako má maličkost, může se vám kniha zamlouvat.

Nečekejte proboha žádný majstrštyk jako od Herriota nebo jiných, kteří také psali ze své životní zkušenosti. Smiřte se s tím, že píše bloggerka, pro kterou je vrchol filmového umění Buffy, zabiječka upírů a vrchol četby časopisy ve stylu Cosmopolitanu. Ehm, to poslední je z mé strany jasný netaktní šovinismus a mansplaining, či jak tomu za oceánem nadávaji.

Abych se opravil, musím zmínit Johna Updikea, který je chlap s vyšším literárním rozhledem, ale jeho Vdovám z Eastwicku jde vytknout to samé, co jsem vytknul ubohé Póvlové, pardon, Powellové. (Nejapná slovní hříčka, uznávám, ale kdo by odolal, že?)

V každém případě, pokud chcete číst o sedmdesátiletých babách, jak myslí na sex v amerických reáliích, jsou Updike a jeho Vdovy vaši lidé. A to prosím varuji, že Vdovy se čtou rozhodně lépe než Čarodějky z Eastwicku. Přeberte si to, jak uznáte za vhodné.

Vážně, Vdovy z Eastwicku a ony Obratníky jsou lepší než kastrace. Na osobu druhého pohlaví se podíváte leda s odporem. Ale to jsme odbočili, proto zpátky k naší Julince.

Tahle Julie si na rozdíl od Updikea na nic nehraje, takže mi byla i trochu sympatická. Když už nic jiného, člověk musí ocenit její vytrvalost.

Také bych rád zmínil povedený překlad. To bude tak všechno.

04.02.2025

Taková slátaninka.

První třetinu jsem protrpěl, druhou jsem začínal doufat a třetí mne vysloveně zklamala.

Autor hází slova na papír a mezi nimi pozorný čtenář zachytí jakýsi příběh. Toť vše.

17.12.2024

Nu, rád bych románu vytknul jeden drobný detail, takový malinký kaz na pozoruhodném putování přecitlivělého mladíka životem. Je to přesvědčení autora, že chudí lidé jsou jaksi se svým bídným životem spokojení - pokud je ovšem lepší společnost nechá na pokoji.

Tak nějak nevím, snad mne hnusně ovlivnilo mládí strávené v socialismu, ale při popisu životních podmínek chudáků se mi otevírala kudla v kapse - abych jako hlavní hrdina usoudil, že je všechno jaksi v pořádku, takové vyrovnanosti se mi nedostávalo.

Maně jsem si vzpomněl na všechny revolucionáře, kteří své životy zasvětili tomu, dostat své spoluobčany z té děsivé bídy - když přitom šlo o drobné nerozumění. Stačí bídu nechat na pokoji, předstírat, že neexistuje, a ony se věci vytříbí samy. Většinou pomřou.

I když si Williama S. Maughama velice cením, nejspíš mu nikdy nedokážu odpustit, že je britský skrz na skrz.

2 27.10.2024

Aniž bych komentoval krásný a dojemný příběh, raději bych nabádal pozornější a přemýšlivější čtenáře, aby se seznámili s tím, čemu Číňané z dobrých důvodů říkají Století ponížení.

Maugham sice sdílí britské přesvědčení o trudném údělu bílého muže, ale hrůzy, které líčí, jen ilustrují, proč se kdysi velkolepé Číně přezdívalo Nemocný muž Asie. Hádejte čí vinou.

Nyní, když se opět stává tím, čím vždy byla, možná by stálo za to se zamyslet, proč Čína sílí, zatímco Indie, stále ve vleku bývalé koloniální mocnosti (včetně nejmenovaného politického systému), zaostává.

Co se týče samotné knihy, jde o báječný příběh, jehož jedinou vadou na kráse, je to, že prozření hlavní hrdinky by ve skutečném životě nikdy nenastalo, včetně dojemné závěrečné scény.

Ale to je drobný, bezvýznamný detail.

3 22.09.2024

Inu, pryč jsou doby, kdy knihy jako tato vycházely. Radujte se nebo plačte, vše jedno.

Dílko prokládané náboženským třeštěním. Co u je u Jaroslava Haška krutá parodie, tady je vroucím vyznáním.

Tak či onak, ta doba byla, jak říká klasik, těhotná událostmi. Lidé se mordovali jako na běžícím páse. A kdybych jen na okamžik uvěřil, že autoři vysoké fantasy kdy četli tento druh literatury, měl bych za to, že se inspirovali zde.

06.07.2024

Přecitlivělé blábolení ve vypulírovaném stylu.

Pokud by někdo chtěl, abych pana Goethea omluvil, anžto se na jeho písmu podepsala doba minulá, pak ať se dotyčný nenamáhá.

Jsou autoři mnohem starší (ještě před naším letopočtem) a Goethe je znal, kteří by mohli tohoto pána lecčemu naučit.

Místy jsem si nemohl pomoct a měl jsem dojem, že čtu parodii na díla pánů, kterým R. Cromptonová přezdívala krasoduši.

Tyhle sentimentální výlevy přikryla lavina času, takže se s nimi už nesetkáte - protože jste příliš mladí, abyste navštěvovali literární salónky, kde tihle zažívali svých pár minut slávy ve společnosti exaltovaných dám.

Proč Utrpení mladého čtenáře... pardon, Werthera přežilo do naší doby zůstane záhadou.

A pokud jde o vlnu sebevražd, které Goethe způsobil, to se není co divit - i já toto píšu na střeše výškové budovy, odkud se hodlám vrhnout dolů střemhlav, ježto jsem ztratil veškerou naději ve svět a literaturu zvlášť.

4 16.06.2024

Pokud mne něco zaujalo, pak to, jak neuvěřitelně nepravděpodobná celá ta věc je.

Doufal-li jsem, že najdu svěží a vtipnou oddechovou záležitost a la Bridget Jonesová, pak jsem se spletl.

Tahle kniha mne donutila přemýšlet. Vím, že ti, co jí četli, ji sotva budou považovat za kandidáta pro vyvolání hlubokomyslných úvah, ale přesto stojí za zmínku, když už ne za přečtení.

Po literární stránce jsou dvě hvězdy zasloužené, nečekejte prosím žádné doporučení. Není to ani vtipné, ani strhující - a ani pravdivé.

Soustřeďme se na naši hrdinku Imogen. Autorka nejspíš potřebovala nějaký oslí můstek, aby předvedla technickou zaostalost své šéfredaktorky.

Ovšem, svět se nemění tak rychle, aby stačilo půl roku na to, aby se z člověka stala živá fosilie, zejména ne z šéfredaktorek, které (když už ničím jiným) by měly vynikat tahem branku.

Jaksi mám potíže uvěřit, že by taková ženská byla nesebevědomé zdvořilé poupě, které se ostýchavě krčí v koutku, když se má ozvat.

Pozor spoiler! Nečekejte, že ta dáma bude mít alespoň náznak kuráže bojovat za sebe či správnou věc.

Příběh by mohl zaujmout, kdyby byl úplně jiný a napsal ho někdo jiný. Takhle jde o těžkopádnou klopýtající kobylu, která se s úlevou svalí do stručného, ale vítězného konce.

A byť nemám o našich zaoceánských spojencích valné mínění, celá ta charakteristika tamějšího pracovního prostředí mi přijde zkreslená.

Jistě, spolu s Futuramou bychom mohli říct, že Američané jsou otroci, kteří si myslí, že se mají dobře, ale i tak – spousta z nich by se ozvala, kdyby měli skutečně pracovat v podmínkách, jaké vylíčila autorka.

Alespoň že my jsme natolik zaostalí, že nám zůstal nějaký zákoník práce, byť mnozí věří, že svazuje náš rozlet.

Ale nechejme sociální jistoty stranou. Pokud se týče Evy, představa, že by mladá technokratka otevřeně vystoupila proti jakékoliv skupině (zde několikrát veřejně útočí proti starým a tlustým), mi přijde uhozená, protože by se na ni celá komunita sesypala. Onlinových superhrdinů (v originále justice warriors) mají Spojené státy neurekom, ale budiž.

Chápu, že autorka potřebovala nesympatickou zápornou postavu a v zásadě nemám důvod nevěřit, že za mořem existuje fenomén techmrch. Mladí budou vždycky bojovat proti starým a obráceně.

Ale Igomen!

Ta ženská by iritovala i svatého. Když zpozorníte, zjistíte, že naše způsobná a dobře vychovaná šéfredaktorka je vysloveně neschopná, a to nejen když přijde na moderní techniku. Přijde mi jako hodná teta od vedle, která se dostala omylem mezi vlky.

Krátký výčet jejích vad: neví, jakou má pozici ve firmě a za co má zodpovědnost. Neumí se ozvat, když se jí něco nelíbí. Tváří se, jako by internet vznikl za posledního půl roku. Neprověřuje si svět kolem sebe. Neví, co má její asistentka na práci. Nebojuje za zaměstnance. Neví, co se děje u ní na pracovišti.

Suma sumárum, neměla ta Eva nakonec pravdu?

15.06.2024

Jsem starý muž. Mnohem starší než by se mi zamlouvalo. Marné přemýšlím, zda bych jako mladší člověk byl méně kritický.

V dávné době jsem četl, co mi přišlo pod ruku. Pravda, literatura té doby byla méně senzační, zato hlídaná odbornými pracovníky, kteří by dnešní knihy nikdy tisknout nedovolili, a to nejen z ideologických důvodů.

Nu což, tržní hospodářství po nás nevyžaduje kvalitu, ale platící zákazníky. Jakákoliv kniha vyjde, pokud se najde dost důvěřivých jedinců, které přesvědčí líbivý obal nebo slavný autor.

Trnová královna je dalším výhonkem žánru young adult fantasy, který se vyznačuje připitomělým přístupem ke svým mladým hrdinům a ke světům, ve kterých se tito hrdinové pohybují.

Nebudu lhát, když prohlásím, že jsem ještě nečetl nic, co by mne přesvědčilo, že tento žánr musí existovat.

Trnová královna leží někde na pomezí Školy dobra a zla a Smrtícího vzdělávání. První připomíná námětem, druhé formou, přičemž je slabší z těch tří.

Což při vědomí, že nejde o žádné literární klenoty (podle mých soukromých měřítek), by vám mělo napovědět, že vám Trnovou královnu nehodlám doporučit.

Protože se ale nacházím mimo cílovou kategorii žánru, což jsem sáhodlouze vysvětlil na začátku, může být, že se pletu a Trnová královna se stane nedílnou součástí knihoven mladých dam.

Těžko si ale představit mladou dámu natolik zparchantělou, aby považovala celou tu slátaninu za alespoň vzdáleně věrohodný pokus o novelu.

Slátaninu? Silná slova, starče nad hrobem! Tolik si možná myslíte, krásné mladé dámy, hluboce uraženy ve svých nejlepších citech.

Pokusím se tedy vytknout pár vad, abych pouze nemlátil prázdnou slámu.

I provařený koncept, kterému zřejmě pro nedostatek českého výraziva zde říkají hate to love, čili od nechuti k lásce, má svá pravidla.

Dobře napsaný příběh ve čtenáři vzbuzuje netrpělivé povzbuzování ve stylu: No tak dělej, děj se s ní dohromady.

Zde, i když bylo od začátku jasné, s kým naše Violet skončí v posteli, bych dal přednost tomu, kdyby ta holka svého prince odkráglovala - a pak šla vyspat se s jeho lesbickou ségrou nebo vyvraždit celou tu pohádkovou říši.

Také dialogy nadchnou svou bodrou drzostí. V dnešní době, kdy se naši pohlední politikové vyjadřují na sociálních sítích jako poslední kriminálníci, jsme si možná odvykli od takzvaných elit vyžadovat prvorepublikové dekorum, ale přesto přesto pevně doufám, že v žádné královské rodině (a ani v jejím okolí) se lidé nevyjadřují jako zastydlí puberťáci, alespoň ne na veřejnosti.

Jaksi bych čekal, ze své špinavé prádlo budou ti lidé přát za zavřenými dveřmi, aby příliš nezklamali velká očekávání lůzy.

Jako poslední jedovatou slinu dodávám, že autorka musela znát být placená od počtu stránek, protože celá ta nastavovaná kaše by se krásně vměstnala do polovičního svazku, aniž by kdokoliv utrpěl újmu na zdraví a příčetnosti.

Bývá mým dobrým zvykem doporučit způsobilejší alternativu pro aspirující čtenáře, proto mi dovolte zmínit čínskou online novelu The dreamer in the spring boudoir.

Pokud umíte anglicky, najdete zde věrohodný příběh o moderní čínské ženě, která se přenese časem do harému ve starověké Číně.

Marně budu doufat, že po přečtení tohoto fascinujícího kousku i český čtenář pochopí, že silná hrdinka nutně nemusí umět karate a mluvit sprostě jako dlaždič.

19.05.2024

Číst Na Větrné hůrce přináší stejný zážitek jako dívat se na Výměnu manželek.

Emily situaci zachraňuje literárními kvalitami, zatímco dnešní televizním pořadům by prospělo, kdyby uvědomělí občanů neváhali volat policii a sociálku.

Obojí ale v člověku vzbuzuje hluboký odpor. Díky pokleslým televizním pořadům vím, že takoví lidé a rodiny existují, to ale neznamená, že bych chtěl v jejich společnosti trávit více času, než je nezbytně nutné.

Pokud jde o ty literární kvality, jde o dílko poněkud zmatečné. Zbytek je působivý guláš, který v mé maličkosti probouzel upřímnou touhu knihu spálit a doufat, že tak pohřbím i její postavy.

Má-li být uměním schopnost vyvolávat city, ať už jakékoliv povahy, pak chudák Emily uspěla.

Na druhou stranu, já sám považuji tuto definici za překonanou. Jakákoliv politická debata ve mně vyvolává stejný nevěřícný úžas a znechucení.

Suma sumárum, jde o počin možná skvělý, ale nic pro mne. Jako má sestra, i já dávám přednost Jane Austenové.

6 28.04.2024

Kultivované letem-světem vídeňským polosvětem.

Pokud jde o zvolenou formu, nemám autorce co vytknout. Představuji si ji jako vzdělanou dámu, která se tajně chichotá, když se myslí, že přináší tabu svým stejně mile naivním čtenářům.

Kdyby stejná knížka vyšla o sto let dříve, vzbudila by senzaci. Dnešní lidé, zkažení do morku kostí, nemohou téma ocenit, protože se jim ho dostalo po sloních dávkách, takže jsou vůči fajnovým sprosťárnám imunní.

Proto nezbývá zaostalým krasoduchům mého druhu ho zde vychválit, aby nedejbože nezapadlo v konkurenci připitomělých autorů a autorek, kteří sice neumějí psát (a obávám se, že ani myslet) zato ale lámou rekordy v hodnoceních zdejšího portálu.

Abych pravdu řekl, rakouský (nebo i český) přístup k erotice v mé maličkosti vzbuzoval vždycky jen odpor. Neumím ho nezvat jinak než "prušáckým", ať už to znamená cokoliv.

Schází mu francouzská lehkost, dovolte mi slovo "esprit" (byť netuším, co znamená). Vídeňská erotika je jako obrázek nehezké ženy, vedle které stojí muž v uniformě. Oba dva s výrazem, který říká: "Půjdeme do toho nebo ne?" Ona jako by přemítala, že ji čeká kupa prádla a on že musí ještě buzerovat brance na cvičáku.

Když už o tom mluvíme, anglická erotika je odtažitá, jaksi asexuální. Ale nevyvolává odpor. Něco ve stylu: "Tak co, milá lady? Sex nebo bridge?"

Pokud stále nechápete, kam mířím, pak vězte, že obcovat s paní Annou Ehrlich ve vás nevyvolá přízemní (pěkné slovo je karnální) choutky, ale pouze vlažný zájem o historii Vídně.

Kdybyste se jí snad chystali sáhnout pod sukně, podívá se na vás lorňonem a pronese: "Fidonc!" - či jak to říkávala kněžna v Rumcajsovi.

2 27.04.2024

Slabé, velmi slabé.

Nevím, jak moc ocenila chudáka Macbetha alžbětínská společnost, ale pokud jde o mou maličkost, starý (neříkám že dobrý) Will by měl být uložen do učebnic literatury a zmíněn jen okrajově, jako prvek, který ovlivnil světovou literaturu, aniž by kdo pořádně věděl proč.

Možná že fantastický výkon herců a nevídané divadelná efekty mohou zachránit Makbetha, stejně jako moderní americký film zachraňuje hvězdné obsazení a počítačová grafika, ale pokud máte tu smůlu jako já a čtete surový text, pak musí jít slušný stupeň indoktrinace, abyste byli spokojeni a uspokojeni.

A propos, v té souvislosti mne napadá kapitola z Jak jsem vyhrál válku Patricka Ryana, ve které snaživý poručík Goodbody servíruje nejhorší jablečňák v originálních sudech ušlechtilého italského vína.

Člověk by skoro věřil, že i zdejší hodnocení je následkem projímadla podávaného pod světoznámou značkou.

Hle, Shakespeare a hra, kterou nesmíme jmenovat! Záruka kvality! Když dám pět hvězd, vstoupím do zdejšího Klubu intelektuálů.

Maně mne napadá, zda moderní čtenářka, která lajkuje Padesát odstínů šedi a Stmívání, nemá nakonec pravdu. Alespoň nepředstírá něco, čím není.

Abych vám vysvětlil zdejší hodnocení, představuji vám ideálního kandidáta:

Padesát odstínů šedi miluje proto, že se mu líbí.

Deníky Alana Rickmana proto, že na obálce stojí jméno celebrity.

Makbetha proto, že Shakespeare je zkrátka Shakespeare.

22.12.2023

Ha, někdo by měl už namyšleným anglánům vysvětlit, že se ten jejich Čejskpír přeceňuje, takže se nebudete zlobit, když to udělám já, slovem prostým, v jazyku slovanském a břitkém jako čepel, ehm, průmyslového nože.

Anžto jsem pokročilým věkem docela zblbnul, rozhodl jsem se, že v místní knihovně vyplením oddělení divadelních her a budu číst jednu za druhou, abych nemusel louskat produkty naší doby, jelikož mé ústrojí je delikátní a má střeva nepotřebují, abych jejich obsah vyplouval předem i zadem jakožto následkem mizerné četby.

Schopenhauer napsal, že je třeba číst dobré, nikoliv nové. Staří Římané mumlali multum, non multa a moje maličkost skromně dodává: Shakespeare sucks!

Kromě toho, že umím anglicky, měli byste pochopit, že chudák William je v tom nevinně, i když nepochybuji, že by se mu zamlouvalo, kdyby tušil, jakého boha z něho budoucí generace udělají.

U nás totéž provedli mnoha autorům, z nichž jako memento dementi vyčnívá jistá Božka Němcová se svou babkou, takto postrachem žáků školou povinných.

Ale zpátky k Vildovi, starému žvanilovi. Tomu chlapovi by prospěl editor, který by ho vzal pod ramenem a vlídně mu vysvětlil, že méně je více. Navíc celý ten happy end působil nepřirozeně. Budiž, dvojice B+B ať se klidně spáří a užívají si ostrovtipu, ale ať se na mne nikdo nezlobí, proč Claudius a Hera dohromady?

Možná mi něco uniká z mravů středověké Anglie či Itálie, ale kdyby Claudiovi někdo zakroutil krkem a Hera plivla na jeho hrob, byla by hrdinkou více podle mého gusta.

Copak ta holka neměla žádnou hrdost? Nebo Shakespeare alespoň trochu smyslu pro vyvážené drama?

Jak sami vidíte, když i naprostý laik jako já dokáže dramatické škobrtání, co teprve erudovaná literární kritika? Skutečnost, že tak nečiní, přičítám anglánské propagandě.

A propos, mělo jít o komedii, ano? Uznávám, že neúprosní strážci pořádku něco humoru prokázali, ale na stranu druhou, Karel May, kterého snad inspirovali, dokázal se svým Hobble Frankem totéž, a přesto ho nikdo nepovažuje za génia tisíciletí.

Aby mne nikdo nenařkl, že nenávidím všechno anglosaské či divadelní, chci přiznat, že jsem Mnoho povyku pro nic četl druhý den po tom, co jsem přelouskal Sofoklova Oidipa na Kolónu a Shawova Záletníka Leonarda. Obé se mi zamlouvalo víc. Tu druhou hru wikipedia označuje za nepříliš zdařilou. Schopenhauer by k tomu něco ostře podotknul a já bych s ním souhlasil.

V tom světle jsou i tři hvězdy pro naši superstar příliš!

2 14.12.2023

Celá ta věc na mne působí jako špatný vtip - nebo možná pokus, jak pošpinit čínskou civilizaci. Že by počin nějaké neziskovky?

Představte si doslovné překlady čínských rčení, které vám nebudou dávat smysl.

Máte?

A teď jich naplácejte neurekom do jedné malé knížečky, kterou zabalíte do imitace kůže.

Máte?

Nyní koupíte či půjčíte si knihu, ve které doufáte, že budete obcovat s moudrostí starých Číňanů, abyste s úžasem zjistili, že to byli absolutní blbci.

"Pro lidi znamená tvář co kůra pro stromy."

Aby bylo jasno, v mnoha (ne však ve všech) případech si bystřejší čtenář domyslí, oč jde.

Často jde o moudrosti, které známe v jiných variantách jako "šaty dělají člověka".

Problém ovšem nastane, kdy se pokusíte lidovou moudrost přeložit do cizího jazyka. Jsem si jistý, že i vy jste někdy narazili na lidovou pranostiku, která vám nedávala smysl, byť je čeština vaší rodnou řečí.

A tady máte svůj problém v kostce. Nejenže někdo sesbíral a přeložil takové výkřiky do tmy, ale měl tu drzost ji předložit německým čtenářům bez komentáře. Pravděpodobně aby si ušetřil práci.

Potom někdo, zvrácený až na půdu, takový překlad vzal a přeložil ho stejně blbě do češtiny.

Pokud mi alespoň trochu věříte, dejte na má slova, když tvrdím, že Číňané nejsou idioti. To ovšem nelze říct o těch, co stojí za Zrnky čínské moudrosti.

1 21.10.2023

Pro příznivce formální logiky jde o nesnadné čtení. Čím déle jsem četl, tím více jsem pochyboval, že lékařské případy, které se zde prezentují, nutně potvrzují Freudovy závěry.

Když budete číst, vzpomeňte si na přísloví, že když má jeden kladivo, tak každý problém vypadá jako hřebík. Pokud víte, jak funguje placebo a jeho prokazatelné účinky, pak víte, proč mohla fungovat Freudova psychoanalýza, bez ohledu na svou správnost.

Ostatně, hned v prvních kapitolách se objevuje údajně smrtící injekce s léčivým účinkem. Sugesce podepřená notnou dávkou lékařské autority - ejhle, psychoanalýza v praxi. Pozorný čtenář si všimne, že na začátku mají psychosomatické potíže původ v traumatu, jako například pád z žebříku, ale to vše se vytratí, sotva Freud přejde na svou hlavní posedlost.

Lidé zoufale touží, aby je někdo poslouchal. Přidejme k tomu senzační vzpouru proti křesťansko-židovské morálce, která musela tehdejší společnosti lézt krkem, a máme zde zázrak nevědomí. Sotva budeme pochybovat, že prudérní výchova může způsobit hezké drama, ale tvrdohlavě za vším hledat sex je svým způsobem také diagnóza.

Je solidně zdokumentováno, že kdyby se Freud převlékl do třásní za šamana anebo se stal náboženským guru, lidé by od něj odcházeli stejně vyléčení, potlačená sexualita nebo ne. Neříká se, že víra tvá tě uzdraví?

Všimněte si prosím, jak krkolomný a násilný je Freudův výklad snů. Připomíná mi vtip: když ve slově FERNET změníte pět písmen a jedno smažete, dostanete slovo LÁSKA, a to rozhodně nemůže být náhoda!

Ten člověk se podle všeho nepokusil o žádný důkaz sporem. Nikdy se nepokusil přesvědčit pacienta, že jeho problémy způsobuje něco jiného než potlačená homosexualita či jiný komplex (Oidipus, méněcennost, cokoliv si poručíte) - a následným rozplétáním ho dovést k tomu, že jeho ochrnutou ruku způsobila prateta z druhého kolena, která urazila pacientovu inteligenci krajně nepravděpodobným tvrzením, že více než dva koláče prostě nesní.

Nemám nic proti knize pana Stonea, i když si pravděpodobně neuvědomil její celkové vyznění, ale bráno přísně logicky, celá ta konstrukce je nesmírně snadno napadnutelná - a co hůř, zdá se, že nesmírně vlivná.

Co chcete na tak chatrných základech postavit? Může snad pan Freud a jeho nejapný přístup k formální logice za dnešní LGBT hnutí? Pokud přijmeme za vlastní názor, že za našimi problémy stojí nepřiznaná homosexualita nebo zmýlená pohlavní identita, pak je problém vyřešen jednou provždy.

Nechápejte mne špatně. Nemám nic proti tomu, aby naše morové plemeno přestalo s heterosexuálními styky - a do jednoho vymřelo. Ale není už pozdě? Vždyť dokážeme pěstovat děti ze zkumavky. Přišel Sigmund Freud se svou revolucí pět minut po dvanácté? Teď už opravdu můžeme spoléhat jen na atomové bomby.

Čtyři hvězdy dávám, protože mne pan Sigmund Freud, i přes svou pracovitost, nepřesvědčil, že by nepatřil mezi ty, kteří věří, čemu chtějí věřit, ale nechci snižovat píli a talent pana Irvinga Stonea.

Více než o vědci, je to kniha o dalším mesiášovi.

Abyste pochopili, proč se tak rozčiluji. Freud pochází z konce devatenáctého století, zatímco logika se vyučuje od starověku, snad někdy od Aristotela. Dost dlouhá doba na to, aby se s ní lékaři seznámili. I Merleův Fogacar kojil Petra ze Sioraku z jalových struků Aristotelovy logiky, které, jak se zdá, možná nejsou tak jalové.

Ostatně, ke konci se jasně ukáže, jak málo je nová vědecká sekta tolerantní k těm, kteří nevyznávají jejich nové náboženství. Fanatismus se ostatně ve vědě zakořenil, jak nám dokazuje i naše doba.

A propos, když se bavíme o nových náboženstvích. Kdysi jsem na narazil na problém jedné Američanky. Trápilo ji, že ve svých erotických fantaziích nemá dost černochů, a jestli proto není rasistka.

A teď, Freude, raď!

2 30.09.2023

Nechci autorce kazit průměr, ale i kdybyste mne zabili, nevím, co jsem četl.

Nechápejte mne špatně, kniha je nabitá dějem, postavy se míhají, někam cestují, válka na obzoru, drama na každé stránce - ale jaksi mi unikalo, o čem to je.

Podobných fantasy jsem už potkal povícero, i s vynikajícím hodnocením, takže možná je chyba na mém přijímači. S pokročilým věkem ztrácím schopnost pobrat další úžasný svět, o kterém nic nevím a vědět ani nechci.

Jak to říkal Zdeněk Svěrák, než dokonale zblbnul, ve hře Záskok? "Nová hra (či svět), přátelé? To je ale veliká, veliká chyba."

Pokud se ale prokoušete skrz prvních sto stránek, začne děj dávat smysl. To je dle mého skromného názoru mnoho. Navíc se autorka vyžívá v odbočkách. Jak by řekl Petr ze Sioraku, její vyprávění nepádí kupředu jako šíp, ale vrací se, točí se a skáče jako splašený kůň.

Na stranu druhou, autorka má cit pro odstíny šedé, takže nikdo není vysloveně černý nebo bílý, snad až na jistého hrbáče, který oplývá všemi ctnostmi - až na to, že má hrb.

4 24.09.2023

Nedočteno, ale to neznamená, že jde o špatný počin. Naopak, šlo by o vynikající a zásadní dílo, kdyby ho ovšem napsal někdo jiný.

Téma je nadčasové, blízké každému, kdo se zajímá o stochastické systémy. Ehm, pro méně matematicky zdatné, myslete na teorii chaosu. Ta je dost zpopularizovaná, aby jí rozuměl i divák, odchovaný Teorií velkého třesku.

Pan Tenner dlouze a dlouze (a bohužel nezáživně) objevuje fakt, že když jde o složité systémy, nejsme schopní nejen předvídat jejich budoucí vývoj, ale i ovlivňovat je kýženým směrem.

Něco se vždycky zvrtne. Proto se také kniha odkazuje na Murphyho zákony.

Vy si například můžete myslet, že meteorologové mají z ostudy kabát pokaždé, když zaprší, zatímco oni předpovídají slunečno - a vice versa. Bohužel nechápete, že na klimatické modely je naše výpočetní technika krátká.

Tolik k předpovídání, cizím slovem k predikci.

Dále, dovolte mi vzpomenout kobry. V dobrém úmyslu, indická vláda vyhlásila odměnu za zabití kobry. Počet hadů se sníží, mysleli si, budeme tak mít více neuštknutých Indů. Jenomže podnikaví místní, v pochopitelné touze zbohatnout, začali kobry chovat a nosit jejich hlavy, aby získali odměnu. Jakmile byli odhaleni, vláda odměnu zrušila a oni vypustili kobry do volné přírody. Počet kober se tedy zvýšil.

Ergo, zásah do složitého (komplexního) systému nepřináší žádoucí výsledky.

Pokud jste dočetli až sem, názorně jsem vám ilustroval, co v knize chybí: snadno pochopitelné příklady, které vám umožní se orientovat v páně Tennerově abstraktním a těžkopádném stylu.

Ne snad, že by pan Tenner neodkazoval na skutečné události. Dělá to ale způsobem nešťastným, podobně jako učitel na střední škole, který si lže do kapsy, že žáci dokonale pochopili a zpracovali, co do nich vtloukali na základní škole.

Pan Tenner možná předpokládá, že jeho čtenář není blbec. To je tak odvážný předpoklad, že se nemohl než vymstít. Viz zdejší hodnocení.

Chcete-li se ale povzdělat v oboru, nezapomínejte na našince, tedy na Radka Pelánka a jeho Modelování a simulace komplexních systémů. Kniha je k dispozici zdarma ke stažení a v její první části se budete orientovat i bez znalostí vyšší matematiky.

15.09.2023

Kdysi bych literární jednohubku, jako je tato, pohrdavě vrátil do poličky. Ovšem, nouze naučila Dalibora housti. Dlouhých eposů je habakuk, ale jedinou chvályhodnou ctností jejich autorů zůstává píle.

Amélie Nothomb leží na opačné straně spektra. Výjimečný talent promarněný v prázdnotě existence. I když procestovala celý svět, přijde mi, že středobodem vesmíru zůstala ona sama.

Zatímco jiní zjišťují s postupujícím věkem, jak nepatrní jsou proti světu, Amélie žádný takový objev neučinila. Naštěstí umí skončit dříve, než začne čtenáře nudit.

Maně se mi vybavuje Murakami a jeho Bezbarvý Cukuru Tazaki. I když bych kdykoliv dal přednost Amélii a jejímu ztvárnění Japonska, nemůžu neuznat, že Murakamiho díla nechávají na jazyku pachuť, kdežto Amélie vklouzne a zmizí.

Svým způsobem je Amélia něco jako gejša. Navýsost kultivovaná a vzdělaná společnice, která vás zabaví na večer a ráno na ni zapomenete. Žádné vulgární tělesné požitky. Naopak, místy na vás vykoukne řada předsudků, které byste u mladé literátky nečekali.

Scéna v lázních na ostrově Sado je toho důkazem. Božský markýz by se divil, v jaké souvislosti si na něho Amélie vzpomněla. I když Belgičanka, přišlo mi, že Nietzscheho německý práskající styl ji vyhovuje více než de Sadeova pochmurná syrovost. Nakonec, sama se nazývá Zarathustrou, ať už tím myslí cokoliv.

Kdybych měl cokoliv Amélii vytknout, pak nic. Kdyby bylo více takových jako ona, obvinil bych ji z mělké pomíjívosti. Ale protože knihovny plní pilní hlupáci, rád se spokojím s povrchní křehkou vílou.

Leč zatřepte prsty a víla je v prachu!

*********

À propos, pokud hledáte podobný styl, včetně sebestředné idealizace sebe a celé země, doporučuji Watching the English od Katky Foxové. Dozvíte se zde, proč jsou Angličané nejzdvořilejší národ na světě, snad až po Japoncích.

Zde podáno ich-formou, která by v seriózní antropologické publikaci zaznít neměla, ale celou tu snůšku činí podstatně snesitelnější a čtivější.

Inu, ne nadarmo se jim nadává do perfidního Albionu.

1 13.09.2023