hanpari
komentáře u knih

Váhal jsem, jak téma uchopit. Zdá se ovšem, že není od věci začít varováním, aby lidé nevěřili všemu, čemu čtou, zejména předkládá-li jim někdo důkazy tak chabé jako Ed Warren.
Jako všichni úspěšní šarlatání, manželé Warrenovi museli být nesmírně přesvědčiví. Pokud máte rádi Strážní věž, kterou rozdávají milé dámy u nádraží, budete mít rádi i je. Abych citoval: Nevadí, že nevěříte na démony, protože démoni věří na vás. Přeloženo do srozumitelné řeči: My se postaráme, abyste uvěřili.
Zejména fascinující jsou Edovy povzdechy, jak nevěřící Tomášové nejsou přístupní rozumným argumentům. Naštěstí nadpřirozené síly, se kterými se jeden nesetká, co je den dlouhý, nemají nic lepšího na práci, než dokazovat, že existují, ledva je chrabrý Ed opodál.
Abych se odkázal na jistou pasáž...
Já, například, jsem se postavil a křičel dobrých pět minut, že na duchy nevěřím, a přesto, světe div se, se nevznesla žádná krabička, aby mne praštila do nosu. Kdyby ale poblíž stál solidní Ed, vsadím se, že nějaký poslušný démon přiběhne a dá mi co proto! Alespoň Ed takovou historku vysypal z rukávu.
Skoro by se chtělo napsat, že Ed a jeho jasnozřivá manželka jsou původci takových událostí a bylo by záhodno je upálit.
Musíme si ovšem uvědomit, že Ed měl práci snazší, protože působil ve vyspělé zemi, kde více než deset procent dospělé populace je negramotných a kde vás jsou ochotni zastřelit, když přiznáte, že jste ateista. Alespoň tolik tvrdil jistý Brit po návštěvě své milé v Texasu. A tomu Britovi věřím více než Edovi s celou jeho rodinou a hromadnou katolických kněží.
Myslel bych, že náš národ, zkažený čtyřiceti lety neznabožství, bude více skeptický, ale zdá se, že západní hodnoty tu zakořenily, alespoň soudě podle ostatních komentářů.
Znal jsem paní, která věřila, že co je v televizi, musí být pravda pravdoucí. A. C. Doyle se na konci života dal na spiritualismu, nejspíš proto, že narazil na sympaťáky, jejichž triky neuměl odhalit. Proto nezoufejte, pokud jste se ztrapnili v předchozích komentářích. I lepší podlehli a doba po vás nevyžaduje záblesky inteligence. Pryč je osvícení, ať přijde temnota!
Dříve ale než se oddáte nadpřirozenu, buďte prosím tak hodní a vzpomeňte si na slavné kouzelníky a iluzionisty. Buď uvěříte, že za jejich kousky jsou schopnosti, a pak nemáte důvod pochybovat, že báječný Ed Warren je pouťový umělec s nadpřirozenem, a nebo - upřímně nevím, jakou alternativu nabídnout, když vím, že kouzelníky démoni nepodporují ze zákulisí.
I to by bylo mimochodem dobré téma na horor.
A zde se dostávámek přínosu celé té šaškárny. Za prvé, pochopíte, odkud se inspirovali americké hororové filmy. Infestace, oprese, posedlost a smrt? Za druhé, procvičíte si kritické myšlení, pokud nějaké máte - a rozmetáte Edovy chatrné důkazy na prach. Za třetí, místy můžete zažít šimravý pocit hrůzy. To poslední byl asi jediný důvod, proč jsem dal tři hvězdy.
Na závěr, protože se stává mým dobrým zvykem doporučit jiné a hodnotnější literaturu, mi dovolte zavzpomínat na malou černou knížku Příběhy soudce Paoa od Jü-kchun Š´. Svým způsobem jsou si tyto dvě podobné, včetně stylu a duchařiny - ale soudce Pao z vás alespoň nedělá blbce.
Edův průvodce úspěšného podvodníka:
1/ Buď seriózní. Mluv o Bohu, protože lidé, kteří věří v Boha, nedokáží lhát.
2/ Varuj před podvodníky. Když upozorníš na podvodníky, lidé uvěří, že sám nejsi podvodník.
3/ Nelži, když nemusíš. Tvoje historky musí mít pravdivý základ. Když někomu povíš, aby jel opatrně a on pak havaruje, tvař se, že jsi tušila, že po něm jdou temné síly. Viď, Loraine!
4/ Když už lžeš, lži tak, aby nebyla možnost tvé lži ověřit. Jel jsi v noci a málem do tebe vrazilo jiné auto. Proč z druhého řidiče neudělat démonický přízrak? Stejně tě v lesích nikdo neviděl.
5/ Vystupuj jako vědecký pracovník. Použivej slova jako fakta, logický či bez jiného vysvětlení.
6/ Nebuď příliš dychtivý. Buď první, kdo uzná, že existuje celá řada přirozených vysvětlení.
7/ Tvař se, že nemáš žádné zištné cíle. Démonologie je tvůj koníček, tvoje poslání, nebojuješ s temnými sílami kvůli zisku. A doufej, že nikoho nenapadne se zeptat, čím se tedy živíš.
8/ Opři se o autoritu. Taková katolická církev se svou svatou historií tě jistě podrží. Jak se říká, vrána vráně oči nevyklove.
9/ Když se chystáš provést své triky, pošli svědky na dlouhou procházku. Jistě nepotřebuješ, aby hleděli do tvé kouzelnické dílny, že ano?
Pokud se ale mýlím a Edovi démoni existují, pak mi nezbývá než smutně konstatovat, že pekelné síly jsou bandou neschopných břídilů, kteří neumí odkráglovat ani dvojku obyčejných manželů.
Kdybych já byl na místě tatíka Satana, buďte si jistí, že chudák Ed by se nedožil vysokého věku, stejně jako jeho sladká Loraine.


Chcete vědět, co bych Jeho pekelné excelenci řekl, kdyby mne chytila za pačesy a nabídla mi, že mne provede soukromým životem mých současníků?
"Nenamáhejte se, monsignore, ti blbečci už všechno na sebe práskli na sociálních sítích!"
A až by se mi pan Kulhavý vybrečel na rameni, osvětlil bych mu veškerá tajemství lidské povahy, které mi ti idioti stačili strčit pod nos s titulkem "Lajkujte mne tisíckrát!"
Svým způsobem byla doba, kdy pan Le Sage psal svého Kulhavého ďábla, nevinná. Le Sage se mohl jen domýšlet, jaká svinstva a jalové kraviny se dějí pod střechami domů - a vždycky mohl doufat, že se mýlí.
My to štěstí nemáme, anžto i to nejhorší, co si můžeme domýšlet, naši přátelé s kamerou v ruce dokáží překonat.


Pod vlivem korejského seriálu a pár sklenek slivovice, rozhodl jsem se vrátit k Deníkům Bridget Jonesové.
Zdařilá kombinace, vřele doporučuju. Mám rád slivovici, už méně pak jižní Korejce a jejich tvorbu; z kulturního trojúhelníku tří civilizací mne jako jediní neoslovili.
Vězte, že japonská anime a čínské online novely budou vládnout světu. Pokud neznáte ani jedno, pak nevím, proč se namáháte dýchat v jedenadvacátém století.
Teď se možná ptáte, jakým způsobem to souvisí s Helen Fieldingovou a její Bridget? Obávám se, že Fieldingové nediktoval první díl série talent, ale démon alkoholu, který z ní vymáčkl jiskru.
Stručně řečeno, když ještě nebyla slavná, Fieldingová Bridget psala pod vlivem. Když se pak stala slavnou a zodpovědnou, psala střízlivá a výsledek stojí za pendrek.
A nyní, než se s vámi rozloučím, dovolte démovi, aby ze mne vymáčkl pár jedovatých slin.
Také vám vadí, že jsem v recenzi nepopsal, o čem ta Bridget vlastně je? Je to svým způsobem dojemné, kolik zdejších recenzí se stává vzpomínkou na paní učitelky češtiny a jejich naléhání, aby si žáci psali čtenářské deníky.
Popsat děj jako by mne někdo podezříval, že jsem snad Bridget Jonesovou nečetl nebo neviděl? Obávám se, že ne. Už mnoho vody uplynulo od dob, co jsem s lehce ťáplou Bridget obcoval. Vzpomínám si, že měla ráda vodku. To schvaluji. Další podrobnosti si nepamatuji.
Tuto recenzi bych rád věnoval své sestře, protože má ráda jihokorejské seriály a Bridget Jonesovou. Obojí je, obávám se, pochybné kvality. Ale jak se říká, jednooký mezi slepými králem.


Čím jsem starší, tím méně chápu, proč herce nebo herečky zbožňovat či stavět na piedestal.
Alan Rickman mi ovšem nevadí. V době, kdy jsem se ještě dokázal dívat na západní filmy, jsem ho viděl ve dvou (Past a Hood) a v obou mi byl jeho výkon sympatický.
A ne, i když mám rád (jako všichni - ani si neumíte představit, kolik fanfikce inspiroval) postavu slovutného Severuse Snapea, nejsem masochista natolik, abych ho viděl ve filmech.
Rickmanovy Deníky dokazují, že kromě toho, že byl slavný, mohl to být i slušný nebo alespoň výjimečný člověk.
Co se týče literárních kvalit, pak tuším, že Rickman musel znát vynikající Wittlinovo Vádemékum pro...**
Jerzy Wittlin zde radí, aby slavní lidé psali zkratkovitě, protože někdo vždycky vysvětlí, o co jim šlo. A to se díky poznámkám pod čarou podařilo.
Závěrem?
Když je autor slavný, lidé koupí i jeho nákupní seznamy, vydal-li by je někdo.*
Větší čtenářský zážitek ovšem nečekejte.
Poznámky pod čarou:
* Abych své nové plivnutí do tváře čtenářské obce ospravedlnil, chci upozornit, že Wittlinovo Vádemékum, které vyšlo v roce 1975 má třináct hodnocení, kdežto Rickmanovy Deníky nasbíraly přes sto hodnocení, a to ještě neskončil rok jejich vydání. Ergo rada pro začínající autory: Nemusíte psát dobře, ale musíte být slavní.
** Jde o volnou asociaci. Vádemékum se mi vybavilo, když jsem četl Rickmanovo lakonické zhodnocení dne.

Pokud si dobře vzpomínám, T. Mann na mne udělal jakýs takýs dojem svou prvotinou a povídkami. Přesto Doktor Faustus patří k mé oblíbené berličce, když chci demonstrovat, co znamená literární onanie.
Odpusťte mi prosím můj slovník, ale představuji si Manna, jak píše ty své duchaplné žvásty a kroutí se rozkoší nad pomyslným čtenářem, který oceňuje jeho nekonečného génia.
Bohužel, tento čtenář nedospěl velikosti autora. V rockové hudbě by pak mohl Mannovi konkurovat jistý Yngwie Malmsteen.
Výsledek? Nafouknuté ego a nezájem širší veřejnosti.
Ale proboha, nemyslete si, že proto obhajuji soudobou popkulturu. T. Mann je prostě extrém z opačné strany, kde proti němu sedí Padesát odstínů šedi.
Je to asi tak, jako když se hádá Čech se Slovákem, kdo je nejlepší - a Moravák jim říká, že pravdu bude někde uprostřed.


Koupil jsem do sbírky jako investici.
Nečekal jsem žádný zázrak, takže musím přiznat, že jsem příjemně překvapený.
Tři příběhy ve stylu dřevní sci-fi, spoře oděná hrdinka a nadprůměrná kresba.
Dialogy haprují, ale uznávám, že jsou funkční.
Doslov je svým způsobem zázrak sám o sobě. Autoru doslovu k mému pobavení přiznává, že ho dlouhé bubliny nudily, takže je přeskakoval. Neměli by lidé, kteří píší doslovy, hýkat nadšením?
Kniha vytištěná na kvalitním papíře, který by jen těžko sloužil účelům, které oceňoval kapitán Černá zmije. Přijde mi příliš tvrdý, abych do něj utíral to, co Druuna nabízí nonstop.
Pokud jde o milostné avantýry hlavní hrdinky a její kulatý zadek, povězme, že v dnešní zkažené době vyznívají spíš cudně a zdrženlivě.


Když jsem si po třiceti letech četl Volákovu knížku, uvědomil jsem si, kam jsme se jako společnost posunuli.
Představte si časy, ve kterých staré zvyky a tradice nebyly symbolem zaostalosti.
Představte si časy, ve kterých lidé ještě věřili, že mají světlou budoucnost.
Představte si časy, kde hlavní hrdinové nebyli supermany, ale mládeží se zájmem o vědu.
Představte si ty časy, kdy dobrodužství nebylo synonymem pro bezduché zabíjení nalevo napravo.
Představte si časy, kdy i muslimé byli považováni za lidi, a ne za podřadnou rasu, kterou je třeba vybombardovat.
Představte si ty časy, nebo si přečtěte Tajemství Uzun-Guru.
Nebudete litovat v každém případě.


Nebudu se zdržovat. Jestliže máte rádi Egypťana Sinuheta, pak Stín Persepole je přímo pro vás. Nevím, proč má tak málo hodnocení, ale ve svém věku už necítím podiv nad sebevětší hloupostí lidskou, takže berte prosím málo čtenářů jako úlitbu moudrosti, neboť jen hlupáků je mnoho.


Četl jsem lepší fantasy a četl jsem lepší romantiku. Problém je, že autorka by mohla psát, ale v zásadě nemá o čem. Nejzajímavější byl začátek, pak se všechno ztratilo v ničem. Škoda, sliboval jsem si víc.
V každém případě byla by škoda nepsat dál.


Abych nemátl ty, kteří mne sledují. Ano, toto je recenze knihy o matematice, kterou píši po tom, co jsem napsal komentář k Jazyku matematiky K. Devlina.
Ale to bohužel neznamená, že jde o populárně-vědeckou publikaci, právě naopak. Bylo by myslím chybou zastírat, že jde o vysokoškolský skripta v knižní podobě, byť jde o text neobyčejně poutavý a objevný. Také styl považuji za vytříbený.
Přesto ale nevěřím, že skladník, který si čte Vergilia v originále, by zařadil Kapitoly do police vedle Petronia a Ovidia.
Nicméně, ta mizivá menšina obyvatelstva, ve kterých naše vzdělávání neumělo vypěstovat zdravý odpor k matematice (a snad i nějaký programátor, i když po mé zkušenosti, tito většinou svou lásku ke královně věd nepřehánějí), by mohla po Kapitolách sáhnout.


Asi jediná z knih o matematice, které se mi kdy dostaly do ruky, kdy jsem měl dojem, že by bylo lépe méně mluvit a dát prostor vzorcův. Občas jsem se v popisech jevů ztrácel.
V každém případě, pokud bylo devatenácté století stoletím chemie, dvacáté stoletím fyziky, pak toto století bude stoletím matematiky.
Ergo, každý, kdo chce plout s větrem, by se měl seznámit s matematikou, a tato kniha se k tomu výborně hodí. Bohužel mi přijde, že pro běžného čtenáře bude přece jen náročnější.


Přiznejme si to. Sanderson má větší tah na branku než Jordan. Ale i on nedokázal zkrotit rozbujelé monstrum páně Jordanovy fantazie. Pokud hovoříme o fantazii, berte to s nadsázkou. Nejde v zásadě o nic jiného než o totéž stále dokola.
Všechny ženské postavy mají pocit nadřazenosti nad mužskou části populace, zatímco všechny mužské postavy mají problém porozumět ženám. Tolik k mezilidským vztahům. Pak zde máme chrabré bojovníky, kteří nemají nic lepšího na práci než splnit povinnost a padnout v epické bitvě.
Ženy se pro změnu pletou do politiky; vykazují v tom podobný talent jako naše současné reprezentantky, tj. umění diplomacie si vykládají jako umíněnou povýšenost. Svým způsobem byl tedy pan Jordan prorokem věcí příštích.
Ne snad že by zde neexistovalo něco jako čtenářský zážitek, ovšem vyžaduje buď čtenáře zarputilého, tedy takového, který se nenechá odradit tunami bezvýznamného balastu - anebo naopak čtenáře motýlkového typu, tedy takového, který rozmarně přeletuje z pasáže na pasáž, činíc tak z megalomanské bichle hodinovou jednohubku.
Záleží jen na vás, zda hodláte obětovat svůj drahocenný čas pro pár vrcholných okamžiků, nebo se poohlédnete jinde. Zdejší vysoké hodnocení možná odráží prostou skutečnost, že Jordanova epopej je možná nudná, ale v ranku (epické) fantasy chybí konkurence. Čili platí okřídlené přísloví, že i hloupé kuře zrnko najde.
Ne snad že by byl pan Jordan hloupý. Ale vzpomínám si na slova Sama Hawkinse, který Old Shatterhandovi napovídal, aby vytrval, protože "pilný hlupák to dotáhne dál než líný chytrák." A tím se pan Jordan bezvýhradně řídil.
Čest jeho památce.


Co je to umění? Pro někoho Picasso a pro někoho zase malíř, který umí namalovat obraz, který dává smysl. Bez mučení se přiznám, že patřím mezi ty druhé, takže příběh rodiny, která dělá umění tím, že nabourává naše maloměšťácké hodnoty a natáčí se na kameru, by neměl být mým šálkem kávy.
Naštěstí si autor udržuje jistý odstup, takže jsem nezjistil, zda patří mezi tu podivnou sortu, kteří si v dnešní době nadávají umělci. Předpokládám, že pro ně mají v pekle vyhrazené speciální oddělení, kde budou na věčnost trávit čas mezi sebou a sledovat vlastní exhibice. Chvilku si to představujte a pak si skočte pro Kinedryl, ať potlačíte nevolnost.
Tolik můj výlev na adresu rodiny "perfomerů". Při čtení si prosím všimněte, že nedělají nic jiného, než to, čemu dnešní generace říká "pranky", bez větší iluze o tom, že tím kohokoliv povznáší.
Samotná kniha mne příjemně překvapila. Řekl bych, že autor osciluje mezi touhou být literární hvězdou moderního ražení a zoufalým autorem, který se bojí, že kdyby se příliš odvázal, pak by skončil mezi nečtenou hromadou zaprášených regálů v místní knihovně.
Díky své slabošské nerozhodnosti napsal mírně nadprůměrný kousek. Neotřelý příběh, kterému jako by bylo lhostejné, zda ho budete číst dál nebo ho v půlce zahodíte. Díky této nevtíravosti získal mé čtyři hvězdy.
A propos, než se s vámi rozloučím... Všimněte si prosím, že jeden z hlavních hrdinů je americký spisovatel. Nic proti nim, samozřejmě, jen byste měli vědět, že tisíce těch nedouků působí na Twitteru, takže pokud máte smůlu, můžete jejich duše sledovat v přímém přenosu.
Tihle nepotřebují své vlastní místo v pekle. Uslyšíte je naříkat pod hashtagem #shamelessselfpromotion. Pro ty, kteří nevládnou anglicky, překládám jejich nejapný slogan jako "nestydaté se podbízení". Není nic, co by neudělali, abyste koupili jejich veledíla.
A my jsme tak zhůvěřilí, že je ještě předkládáme, místo abychom je slavnostně pálili na hranici. Jak autory, tak knihy.


Protože mladé české autory je třeba podporovat, dávám maximální hodnocení. Veškeré výhrady si nechám pro sebe, stejně je vypsali lidé v komentáři pode mnou. Přes veškeré chyby píše autorka tak, jak ji to baví. Na rozdíl od svých západních protějšků není alespoň sterilní a stereotypní.
Nemám nic proti inspiraci profesorem Snapem a Bradavicemi. Snad jen že Snape by se nikdy nechoval jako takové trdlo. Tak nějak jsem doufal, že hlavní hrdina dokáže tu dokonalou nánu řádně usadit.
V každém případě, pokud dáte příběhu čas, někde v polovině vás chytne.
Pokud budu mít příležitost, přečtu si rád i další díly.


Hodnoceno v rámci žánru. Ze světa Forgotten Realms jde o absolutní pecku. Ovšem musíme si uvědomit, že v tomhle žánru nikdy nebyla valná konkurence. Salvatore je průměrný autor, který má občas světlé chvilky.
Tolik pozná každý, kdo vydrží jeho sérii sledovat až do trpkého konce. V každém případě putování temného elfa za uznáním je svým způsobem originální. Jakmile ale skončí, začíná nuda.


Dnes, když MeeToo hnutí se pomalu ztrácí, nahrazené postupně BlackLivesMatter, Covidem a nyní hrozbou jaderné války a hladomoru, se může zdát kniha méně aktuální. Ale nebojte se, všechno se vrací ve vlnách, takže si za pár let můžeme Merleho varování připomenout.
Naše nezaujatá média a milované korporace si vždycky najdou příležitost, jak nás poštvat proti sobě.


Tahle kniha moc dobře nezestárla. Ne snad proto, že by byla špatná, ale člověk nedokáže číst o aktivistech Joannina ražení, aby si nepředstavoval zvrhlé postavy všech hysterických hnutí, které každou chvíli na západní straně světa vyskočí.
Dnes by Ira Levin možná zpíval jinou písničku. Což mi připomíná. Co si takhle přečíst Muže pod ochranou od R. Merleho? Svým způsobem se tyhle knihy báječně doplňují. A pak si ještě pustit polskou Sexmisi?


Míval jsem Den Trifidů rád velice rád. Ale když jsem ho četl nedávno, překvapilo mne, jak strašně slabá a béčková ta kniha je.


Podívejte se. Když hodnotíme Stopařova průvodce, musíme si uvědomit, že vyšla v časech, kdy na Divokém východě spolu souložila Blbost se Zločinem, aby nám jejich děti mohly vládnout dodnes.
Většina knih, které do té doby byly nepřeložené, tak mohly zůstat, aniž by to ovlivnilo intelektuální rozvoj našeho obyvatelstva, které dohání naše západní vzory co může.
Nevím, proč Stopařův průvodce získal své kultovní postavení, ale jsem si jistý, že ne pro své mimořádné kvality. Pokud se nepletu, četl jsem několik (rádoby) humorných sci-fi, které se řídily jeho odkazem, takže můj nejlepší odhad je, že D. Adams měl prostě to štěstí, že s žánrem začal mezi prvními.
Pokud nebudete čekat žádné zázraky, možná se pobavíte. Nesmíte zkrátka laťku nastavit příliš vysoko.


Přečteno ne poprvé a pravděpodobně ne naposledy. Napadlo mne několik postřehů.
Za prvé, člověk by měl skoro dojem, že ve Spojených státech kdysi žili slušní a vzdělaní lidé (tedy pár let potom, co vyvraždili indiány a zotročili černochy, že ano). V každém případě Wilder popsal společnost, která nemá moc co společného s tou hlučnou a hysterickou sebrankou, co nám diktuje popkulturu ze všech stran.
Za druhé, pokud některé kapitoly, které se týkaly hřbitovní hlídky, dědečků a krásných mladých dam, neinspirovaly Zděňka Jirotku k napsání Saturnina, tak sním lopatu. Škoda jen, že Zděnek Jirotka ve své další tvorbě neřídil víc T. Wilderem namísto P.G. Wodehousem.
Za třetí, na přebálce jsem si přečetl, že Thornton Wilder získal za svou tvorbu Pulitzerovu cenu, což mne donutilo ronit hořké slzy rozkoše, jelikož jsem si vzpomněl na nešťastníka (jistý Greer a jeho Less), který ji nedávno získal také, a demonstroval tak všeobecný úpadek záoceánské velmoci.
Za čtvrté, když už hovoříme o všeobecném úpadku, může mi prosím zdejší obecenstvo vysvětlit, jak může mít Devět měst 48 hodnocení a 10 komentářů, když například takové Saeculum tady má 573 hodnocení a 167 komentářů, přičemž obě knihy se nachází v rozmezí báječných 80-90%?
(Saecolum jisté U. Poznanski uvádím jen proto, že mi často vyskakuje mezi hodnocenými knihami. K Devíti městům žádný vztah nemá.)
Můj čtvrtý bod by měl jaksi dokazovat, že nemáme důvod se smát kašparům na západě, protože děláme všechno proto, abychom je dohnali a předehnali v umění, kterému Francouzi nadávají dekadence.
Causa finita est!
