hanpari
přečtené 287
O údělu člověka
1964,
William Somerset Maugham
Nu, rád bych románu vytknul jeden drobný detail, takový malinký kaz na pozoruhodném putování přecitlivělého mladíka životem. Je to přesvědčení autora, že chudí lidé jsou jaksi se svým bídným životem spokojení - pokud je ovšem lepší společnost nechá na pokoji. Tak nějak nevím, snad mne hnusně ovlivnilo mládí strávené v socialismu, ale při popisu životních podmínek chudáků se mi otevírala kudla v kapse - abych jako hlavní hrdina usoudil, že je všechno jaksi v pořádku, takové vyrovnanosti se mi nedostávalo. Maně jsem si vzpomněl na všechny revolucionáře, kteří své životy zasvětili tomu, dostat své spoluobčany z té děsivé bídy - když přitom šlo o drobné nerozumění. Stačí bídu nechat na pokoji, předstírat, že neexistuje, a ony se věci vytříbí samy. Většinou pomřou. I když si Williama S. Maughama velice cením, nejspíš mu nikdy nedokážu odpustit, že je britský skrz na skrz.... celý text
Barevný závoj
2017,
William Somerset Maugham
Aniž bych komentoval krásný a dojemný příběh, raději bych nabádal pozornější a přemýšlivější čtenáře, aby se seznámili s tím, čemu Číňané z dobrých důvodů říkají Století ponížení. Maugham sice sdílí britské přesvědčení o trudném údělu bílého muže, ale hrůzy, které líčí, jen ilustrují, proč se kdysi velkolepé Číně přezdívalo Nemocný muž Asie. Hádejte čí vinou. Nyní, když se opět stává tím, čím vždy byla, možná by stálo za to se zamyslet, proč Čína sílí, zatímco Indie, stále ve vleku bývalé koloniální mocnosti (včetně nejmenovaného politického systému), zaostává. Co se týče samotné knihy, jde o báječný příběh, jehož jedinou vadou na kráse, je to, že prozření hlavní hrdinky by ve skutečném životě nikdy nenastalo, včetně dojemné závěrečné scény. Ale to je drobný, bezvýznamný detail.... celý text
Na přelomu věků
1986,
Theofylaktos Simokattés
Inu, pryč jsou doby, kdy knihy jako tato vycházely. Radujte se nebo plačte, vše jedno. Dílko prokládané náboženským třeštěním. Co u je u Jaroslava Haška krutá parodie, tady je vroucím vyznáním. Tak či onak, ta doba byla, jak říká klasik, těhotná událostmi. Lidé se mordovali jako na běžícím páse. A kdybych jen na okamžik uvěřil, že autoři vysoké fantasy kdy četli tento druh literatury, měl bych za to, že se inspirovali zde.... celý text
Utrpení mladého Werthera
1999,
Johann Wolfgang Goethe
Přecitlivělé blábolení ve vypulírovaném stylu. Pokud by někdo chtěl, abych pana Goethea omluvil, anžto se na jeho písmu podepsala doba minulá, pak ať se dotyčný nenamáhá. Jsou autoři mnohem starší (ještě před naším letopočtem) a Goethe je znal, kteří by mohli tohoto pána lecčemu naučit. Místy jsem si nemohl pomoct a měl jsem dojem, že čtu parodii na díla pánů, kterým R. Cromptonová přezdívala krasoduši. Tyhle sentimentální výlevy přikryla lavina času, takže se s nimi už nesetkáte - protože jste příliš mladí, abyste navštěvovali literární salónky, kde tihle zažívali svých pár minut slávy ve společnosti exaltovaných dám. Proč Utrpení mladého čtenáře... pardon, Werthera přežilo do naší doby zůstane záhadou. A pokud jde o vlnu sebevražd, které Goethe způsobil, to se není co divit - i já toto píšu na střeše výškové budovy, odkud se hodlám vrhnout dolů střemhlav, ježto jsem ztratil veškerou naději ve svět a literaturu zvlášť.... celý text
Tý potvoře to nedaruju
2015,
Jo Piazza
Pokud mne něco zaujalo, pak to, jak neuvěřitelně nepravděpodobná celá ta věc je. Doufal-li jsem, že najdu svěží a vtipnou oddechovou záležitost a la Bridget Jonesová, pak jsem se spletl. Tahle kniha mne donutila přemýšlet. Vím, že ti, co jí četli, ji sotva budou považovat za kandidáta pro vyvolání hlubokomyslných úvah, ale přesto stojí za zmínku, když už ne za přečtení. Po literární stránce jsou dvě hvězdy zasloužené, nečekejte prosím žádné doporučení. Není to ani vtipné, ani strhující - a ani pravdivé. Soustřeďme se na naši hrdinku Imogen. Autorka nejspíš potřebovala nějaký oslí můstek, aby předvedla technickou zaostalost své šéfredaktorky. Ovšem, svět se nemění tak rychle, aby stačilo půl roku na to, aby se z člověka stala živá fosilie, zejména ne z šéfredaktorek, které (když už ničím jiným) by měly vynikat tahem branku. Jaksi mám potíže uvěřit, že by taková ženská byla nesebevědomé zdvořilé poupě, které se ostýchavě krčí v koutku, když se má ozvat. Pozor spoiler! Nečekejte, že ta dáma bude mít alespoň náznak kuráže bojovat za sebe či správnou věc. Příběh by mohl zaujmout, kdyby byl úplně jiný a napsal ho někdo jiný. Takhle jde o těžkopádnou klopýtající kobylu, která se s úlevou svalí do stručného, ale vítězného konce. A byť nemám o našich zaoceánských spojencích valné mínění, celá ta charakteristika tamějšího pracovního prostředí mi přijde zkreslená. Jistě, spolu s Futuramou bychom mohli říct, že Američané jsou otroci, kteří si myslí, že se mají dobře, ale i tak – spousta z nich by se ozvala, kdyby měli skutečně pracovat v podmínkách, jaké vylíčila autorka. Alespoň že my jsme natolik zaostalí, že nám zůstal nějaký zákoník práce, byť mnozí věří, že svazuje náš rozlet. Ale nechejme sociální jistoty stranou. Pokud se týče Evy, představa, že by mladá technokratka otevřeně vystoupila proti jakékoliv skupině (zde několikrát veřejně útočí proti starým a tlustým), mi přijde uhozená, protože by se na ni celá komunita sesypala. Onlinových superhrdinů (v originále justice warriors) mají Spojené státy neurekom, ale budiž. Chápu, že autorka potřebovala nesympatickou zápornou postavu a v zásadě nemám důvod nevěřit, že za mořem existuje fenomén techmrch. Mladí budou vždycky bojovat proti starým a obráceně. Ale Igomen! Ta ženská by iritovala i svatého. Když zpozorníte, zjistíte, že naše způsobná a dobře vychovaná šéfredaktorka je vysloveně neschopná, a to nejen když přijde na moderní techniku. Přijde mi jako hodná teta od vedle, která se dostala omylem mezi vlky. Krátký výčet jejích vad: neví, jakou má pozici ve firmě a za co má zodpovědnost. Neumí se ozvat, když se jí něco nelíbí. Tváří se, jako by internet vznikl za posledního půl roku. Neprověřuje si svět kolem sebe. Neví, co má její asistentka na práci. Nebojuje za zaměstnance. Neví, co se děje u ní na pracovišti. Suma sumárum, neměla ta Eva nakonec pravdu?... celý text
Trnová královna
2024,
Gina Chen
Jsem starý muž. Mnohem starší než by se mi zamlouvalo. Marné přemýšlím, zda bych jako mladší člověk byl méně kritický. V dávné době jsem četl, co mi přišlo pod ruku. Pravda, literatura té doby byla méně senzační, zato hlídaná odbornými pracovníky, kteří by dnešní knihy nikdy tisknout nedovolili, a to nejen z ideologických důvodů. Nu což, tržní hospodářství po nás nevyžaduje kvalitu, ale platící zákazníky. Jakákoliv kniha vyjde, pokud se najde dost důvěřivých jedinců, které přesvědčí líbivý obal nebo slavný autor. Trnová královna je dalším výhonkem žánru young adult fantasy, který se vyznačuje připitomělým přístupem ke svým mladým hrdinům a ke světům, ve kterých se tito hrdinové pohybují. Nebudu lhát, když prohlásím, že jsem ještě nečetl nic, co by mne přesvědčilo, že tento žánr musí existovat. Trnová královna leží někde na pomezí Školy dobra a zla a Smrtícího vzdělávání. První připomíná námětem, druhé formou, přičemž je slabší z těch tří. Což při vědomí, že nejde o žádné literární klenoty (podle mých soukromých měřítek), by vám mělo napovědět, že vám Trnovou královnu nehodlám doporučit. Protože se ale nacházím mimo cílovou kategorii žánru, což jsem sáhodlouze vysvětlil na začátku, může být, že se pletu a Trnová královna se stane nedílnou součástí knihoven mladých dam. Těžko si ale představit mladou dámu natolik zparchantělou, aby považovala celou tu slátaninu za alespoň vzdáleně věrohodný pokus o novelu. Slátaninu? Silná slova, starče nad hrobem! Tolik si možná myslíte, krásné mladé dámy, hluboce uraženy ve svých nejlepších citech. Pokusím se tedy vytknout pár vad, abych pouze nemlátil prázdnou slámu. I provařený koncept, kterému zřejmě pro nedostatek českého výraziva zde říkají hate to love, čili od nechuti k lásce, má svá pravidla. Dobře napsaný příběh ve čtenáři vzbuzuje netrpělivé povzbuzování ve stylu: No tak dělej, děj se s ní dohromady. Zde, i když bylo od začátku jasné, s kým naše Violet skončí v posteli, bych dal přednost tomu, kdyby ta holka svého prince odkráglovala - a pak šla vyspat se s jeho lesbickou ségrou nebo vyvraždit celou tu pohádkovou říši. Také dialogy nadchnou svou bodrou drzostí. V dnešní době, kdy se naši pohlední politikové vyjadřují na sociálních sítích jako poslední kriminálníci, jsme si možná odvykli od takzvaných elit vyžadovat prvorepublikové dekorum, ale přesto přesto pevně doufám, že v žádné královské rodině (a ani v jejím okolí) se lidé nevyjadřují jako zastydlí puberťáci, alespoň ne na veřejnosti. Jaksi bych čekal, ze své špinavé prádlo budou ti lidé přát za zavřenými dveřmi, aby příliš nezklamali velká očekávání lůzy. Jako poslední jedovatou slinu dodávám, že autorka musela znát být placená od počtu stránek, protože celá ta nastavovaná kaše by se krásně vměstnala do polovičního svazku, aniž by kdokoliv utrpěl újmu na zdraví a příčetnosti. Bývá mým dobrým zvykem doporučit způsobilejší alternativu pro aspirující čtenáře, proto mi dovolte zmínit čínskou online novelu The dreamer in the spring boudoir. Pokud umíte anglicky, najdete zde věrohodný příběh o moderní čínské ženě, která se přenese časem do harému ve starověké Číně. Marně budu doufat, že po přečtení tohoto fascinujícího kousku i český čtenář pochopí, že silná hrdinka nutně nemusí umět karate a mluvit sprostě jako dlaždič.... celý text
Na Větrné hůrce
2003,
Emily Brontë
Číst Na Větrné hůrce přináší stejný zážitek jako dívat se na Výměnu manželek. Emily situaci zachraňuje literárními kvalitami, zatímco dnešní televizním pořadům by prospělo, kdyby uvědomělí občanů neváhali volat policii a sociálku. Obojí ale v člověku vzbuzuje hluboký odpor. Díky pokleslým televizním pořadům vím, že takoví lidé a rodiny existují, to ale neznamená, že bych chtěl v jejich společnosti trávit více času, než je nezbytně nutné. Pokud jde o ty literární kvality, jde o dílko poněkud zmatečné. Zbytek je působivý guláš, který v mé maličkosti probouzel upřímnou touhu knihu spálit a doufat, že tak pohřbím i její postavy. Má-li být uměním schopnost vyvolávat city, ať už jakékoliv povahy, pak chudák Emily uspěla. Na druhou stranu, já sám považuji tuto definici za překonanou. Jakákoliv politická debata ve mně vyvolává stejný nevěřícný úžas a znechucení. Suma sumárum, jde o počin možná skvělý, ale nic pro mne. Jako má sestra, i já dávám přednost Jane Austenové.... celý text
Dějiny neřesti
2014,
Anna Ehrlich
Kultivované letem-světem vídeňským polosvětem. Pokud jde o zvolenou formu, nemám autorce co vytknout. Představuji si ji jako vzdělanou dámu, která se tajně chichotá, když se myslí, že přináší tabu svým stejně mile naivním čtenářům. Kdyby stejná knížka vyšla o sto let dříve, vzbudila by senzaci. Dnešní lidé, zkažení do morku kostí, nemohou téma ocenit, protože se jim ho dostalo po sloních dávkách, takže jsou vůči fajnovým sprosťárnám imunní. Proto nezbývá zaostalým krasoduchům mého druhu ho zde vychválit, aby nedejbože nezapadlo v konkurenci připitomělých autorů a autorek, kteří sice neumějí psát (a obávám se, že ani myslet) zato ale lámou rekordy v hodnoceních zdejšího portálu. Abych pravdu řekl, rakouský (nebo i český) přístup k erotice v mé maličkosti vzbuzoval vždycky jen odpor. Neumím ho nezvat jinak než "prušáckým", ať už to znamená cokoliv. Schází mu francouzská lehkost, dovolte mi slovo "esprit" (byť netuším, co znamená). Vídeňská erotika je jako obrázek nehezké ženy, vedle které stojí muž v uniformě. Oba dva s výrazem, který říká: "Půjdeme do toho nebo ne?" Ona jako by přemítala, že ji čeká kupa prádla a on že musí ještě buzerovat brance na cvičáku. Když už o tom mluvíme, anglická erotika je odtažitá, jaksi asexuální. Ale nevyvolává odpor. Něco ve stylu: "Tak co, milá lady? Sex nebo bridge?" Pokud stále nechápete, kam mířím, pak vězte, že obcovat s paní Annou Ehrlich ve vás nevyvolá přízemní (pěkné slovo je karnální) choutky, ale pouze vlažný zájem o historii Vídně. Kdybyste se jí snad chystali sáhnout pod sukně, podívá se na vás lorňonem a pronese: "Fidonc!" - či jak to říkávala kněžna v Rumcajsovi.... celý text
Macbeth
2008,
William Shakespeare
Slabé, velmi slabé. Nevím, jak moc ocenila chudáka Macbetha alžbětínská společnost, ale pokud jde o mou maličkost, starý (neříkám že dobrý) Will by měl být uložen do učebnic literatury a zmíněn jen okrajově, jako prvek, který ovlivnil světovou literaturu, aniž by kdo pořádně věděl proč. Možná že fantastický výkon herců a nevídané divadelná efekty mohou zachránit Makbetha, stejně jako moderní americký film zachraňuje hvězdné obsazení a počítačová grafika, ale pokud máte tu smůlu jako já a čtete surový text, pak musí jít slušný stupeň indoktrinace, abyste byli spokojeni a uspokojeni. A propos, v té souvislosti mne napadá kapitola z Jak jsem vyhrál válku Patricka Ryana, ve které snaživý poručík Goodbody servíruje nejhorší jablečňák v originálních sudech ušlechtilého italského vína. Člověk by skoro věřil, že i zdejší hodnocení je následkem projímadla podávaného pod světoznámou značkou. Hle, Shakespeare a hra, kterou nesmíme jmenovat! Záruka kvality! Když dám pět hvězd, vstoupím do zdejšího Klubu intelektuálů. Maně mne napadá, zda moderní čtenářka, která lajkuje Padesát odstínů šedi a Stmívání, nemá nakonec pravdu. Alespoň nepředstírá něco, čím není. Abych vám vysvětlil zdejší hodnocení, představuji vám ideálního kandidáta: Padesát odstínů šedi miluje proto, že se mu líbí. Deníky Alana Rickmana proto, že na obálce stojí jméno celebrity. Makbetha proto, že Shakespeare je zkrátka Shakespeare.... celý text
Mnoho povyku pro nic
2000,
William Shakespeare
Ha, někdo by měl už namyšleným anglánům vysvětlit, že se ten jejich Čejskpír přeceňuje, takže se nebudete zlobit, když to udělám já, slovem prostým, v jazyku slovanském a břitkém jako čepel, ehm, průmyslového nože. Anžto jsem pokročilým věkem docela zblbnul, rozhodl jsem se, že v místní knihovně vyplením oddělení divadelních her a budu číst jednu za druhou, abych nemusel louskat produkty naší doby, jelikož mé ústrojí je delikátní a má střeva nepotřebují, abych jejich obsah vyplouval předem i zadem jakožto následkem mizerné četby. Schopenhauer napsal, že je třeba číst dobré, nikoliv nové. Staří Římané mumlali multum, non multa a moje maličkost skromně dodává: Shakespeare sucks! Kromě toho, že umím anglicky, měli byste pochopit, že chudák William je v tom nevinně, i když nepochybuji, že by se mu zamlouvalo, kdyby tušil, jakého boha z něho budoucí generace udělají. U nás totéž provedli mnoha autorům, z nichž jako memento dementi vyčnívá jistá Božka Němcová se svou babkou, takto postrachem žáků školou povinných. Ale zpátky k Vildovi, starému žvanilovi. Tomu chlapovi by prospěl editor, který by ho vzal pod ramenem a vlídně mu vysvětlil, že méně je více. Navíc celý ten happy end působil nepřirozeně. Budiž, dvojice B+B ať se klidně spáří a užívají si ostrovtipu, ale ať se na mne nikdo nezlobí, proč Claudius a Hera dohromady? Možná mi něco uniká z mravů středověké Anglie či Itálie, ale kdyby Claudiovi někdo zakroutil krkem a Hera plivla na jeho hrob, byla by hrdinkou více podle mého gusta. Copak ta holka neměla žádnou hrdost? Nebo Shakespeare alespoň trochu smyslu pro vyvážené drama? Jak sami vidíte, když i naprostý laik jako já dokáže dramatické škobrtání, co teprve erudovaná literární kritika? Skutečnost, že tak nečiní, přičítám anglánské propagandě. A propos, mělo jít o komedii, ano? Uznávám, že neúprosní strážci pořádku něco humoru prokázali, ale na stranu druhou, Karel May, kterého snad inspirovali, dokázal se svým Hobble Frankem totéž, a přesto ho nikdo nepovažuje za génia tisíciletí. Aby mne nikdo nenařkl, že nenávidím všechno anglosaské či divadelní, chci přiznat, že jsem Mnoho povyku pro nic četl druhý den po tom, co jsem přelouskal Sofoklova Oidipa na Kolónu a Shawova Záletníka Leonarda. Obé se mi zamlouvalo víc. Tu druhou hru wikipedia označuje za nepříliš zdařilou. Schopenhauer by k tomu něco ostře podotknul a já bych s ním souhlasil. V tom světle jsou i tři hvězdy pro naši superstar příliš!... celý text
