Hanzis_ komentáře u knih
Může mít cesta nějaký cíl? A pokud ano, kde má vlastně začátek? Příběh vypráví o putování otce a syna postapokalyptickou krajinou, kde neexistuje žádná jistota ani bezpečí. Kultura přestala existovat a společnost se řídí novým pravidlem, ve kterém žít znamená ve skutečnosti nežít.
Otec se snaží svého syna ochránit před hrozbou každodenního života, někdy i za použití násilných prostředků. Syn však tuto metodu odmítá, neboť jeho dětská naivita nedokáže pochopit smysl krutých činů. Stává se tak nositelem vzpomínek kultivované civilizace, která zanikla v den katastrofy. Otec svého syna neochraňuje pouze před okolním světem, ale také před sebou samým, aby v něm zůstal alespoň kousek stávající naděje. Je zajímavé sledovat, jak pracovala synova mysl i představivost. Vyrůstal v době, kdy již svět neexistoval a svou iluzi o něm vytvořil na základě otcových vzpomínek. Přesto si byl vědom toho, že dané jednání mezi přeživšími není správné a hlavně nelidské. Otec však tyto činy považoval za přirozené, neboť jedinou samozřejmostí jsme my sami.
David Vann v knize zpracovává především zážitky ze svého dětství. Řeší zde nevěru, sebevraždu a lítost nad ztrátou vlastního života. Příběh se odehrává v malém městě uprostřed Aljašky, která svým prostředím na aktéry působí značně depresivně. Bývá označována za místo odpadlíků, neboť tam míří ti lidé, kteří nevědí, jak znovu nalézt smysl života.
Ústředními postavami jsou manželé, jejichž hlavním problémem je to, že nedokážou nadále žít spolu, ale zároveň bez sebe. Vztah se více propadá do nicoty a zdá se, že jediným záchranným bodem bude pokus o znovunalezení společného žití ve srubu uprostřed jezera.
Manžel ovlivněn maskulinními identitami lovce a námořníka touží po vlastnoručně postaveném srubu. Nedokáže si však své plány pořádně promyslet, a proto je srub stále nedokončen. Problém však nehledá v sobě samém, právě naopak. Neustále obviňuje svou ženu, neboť ona je činitelkou všeho špatného, je to právě ona, která mu zkazila celý život.
Žena oproti svému manželovi ve srubu bydlet nechce, nedokáže ho však opustit, neboť se bojí samoty. Proto upadá do stále větších depresí, uzavírá se před ostatními a žije hlavně ve své mysli, kde svého muže nenávidí, protože jí zkazil celý život.
Srub je tedy, dle mého názoru, metaforou téměř zničeného vztahu, kdy pokusem o rekonstrukci prasknou všechny podpůrné pilíře a celá stavba se zhroutí
Autor v knize rozebírá rodinné drama a svým způsobem zpracovává své zážitky z dětství. Ostrov Sukwann pojednává o existenčním zániku dvou osamělých duší.
Otec není spokojen se svým životem, a proto se vydá na opuštěný ostrov uprostřed Aljašské přírody, kde touží poznat své nové Já. Paradoxně nedokáže být sám se sebou, takže na ostrov vezme svého 12 letého syna. Společně se musí poprat s každodenním životem mimo civilizaci a připravit si zásoby na zimu, neboť na ostrově chtějí strávit minimálně rok.
Namísto vzájemného sblížení a poznání však přišla destrukce jakéhokoliv společného života. Otec, ovlivněn idylickou představou života uprostřed romantické přírody, nepočítal s tím, že realita se od snu může velmi lišit. Na ostrov přijel nepřipravený a každé špatné rozhodnutí vedlo ke stále větší depresi a agresivitě. Syn zbaven kontaktu se svou matkou, kamarády i sociálním životem, musel každý večer poslouchat pláč a sebelítost svého otce. Na ostrově nechtěl strávit už ani minutu a svého otce začal nenávidět. Zvrat nastal ve chvílí, kdy otec ze společných zásob vytáhl pistoli...
Elio a Oliver. Dva lidé, kteří spolu zažili pouto tak silné, že bylo nenahraditelné a zároveň tak křehké, že stačil pouhý konec léta, aby to, co bylo samozřejmostí, skončilo. Autor píše o splynutí dvou osob v prostředí malého italského města, které svým romantickým popisem, atmosféru skvěle dokresluje. Hledání vlastní sexuality, toho, co nás vzrušuje a bez čeho nedokážeme žít, je potom vrcholem celého příběhu. Detailní popis intimity mezi oběma muži nám odhaluje, že k naprostému sblížení a lásce nestačí pouze otevřenost a komunikace, ale také něco jiného. Něco, bez čeho nedokážeme žít a o co se máme potřebu s tím druhým podělit. Ať jsou to tělní tekutiny, pižmo či několikrát nošené a nevyprané plavky. To, co nás vzrušuje, ale stydíme se o tom mluvit nebo si to vůbec přiznat. Elio a Oliver nám ukazují, že neexistuje hranice mezi milovanými osobami a sexualitou, mezi láskou a inteligencí, filozofií a uměním.
Já prostě knihy V. Hanišové miluji. Vyhovuje mi především její styl psaní. Vždy se ocitnu v hlavě konkrétní postavy, se kterou se snažím danou problematiku vyřešit. Postavy chvíli litujete, chvíli nenávidíte a to zcela přirozeně.
Nádherná kniha, která mě přivedla na spoustu zajímavých myšlenek. Líbilo se mi, že příběhy postav byly pouhým závojem, zatímco skutečný příběh se odehrával pod ním.
Z této knihy mám stále panující depresi, úzkost a smutek. Je to hlavně tím, že kniha je výborně napsaná. Psychologie postav, příběh, zvrat i sebemenší detail do celkového konceptu výborně pasuje.
Teď akorát společnost se stereotypními názory nenávidím o to více.
Proč tato kniha nemohla být napsána v době mého pubertálního vývoje! Do příběhu jsem se ponořil ihned při přečtení prvního řádku a napjatě očekával další a další stranu. Vztah mezi oběma aktéry je překvapivý, úsměvný, milý a roztomilý. S touto knihou se nemohu jen tak rozloučit, bude se mi o ní zdát hodně, ale hodně dlouho. Naštěstí bude pokračování, na které se už teď těším.
Člověk ve skutečnosti žije uvnitř diskurzivní bubliny. Tato kniha ani tak není o sexualitě, ale o vystoupení ze stávajícího řádu/bubliny. Odlišností od ostatní většinové společnosti svou inteligenci, projevy a chováním. Kniha také otevírá nový náhled na samotnou Francii. Vždy byla označována za revoluční a vyspělou zemi, ale ve skutečnosti odlehlé venkovské části, jsou stále zaostalé s panujícími stereotypy.
Skvělá kniha se spousty otázek a myšlenek...