HarrietF komentáře u knih

U nás málo známý vojevůdce, pro Finy národní hrdina. Finsko si dokázalo uhájit suverenitu, pravda, za cenu spolupráce s nacistickým Německem. Přesto si zachovalo relativně čistý štít.
Zajímavé informace o maršálovi i zimní a pokračovací válce jsou v tomto rozhovoru s historikem Tomášem Masařem, jenž se na vydání knihy podílel.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/marsal-mannerheim-adolf-hitler-zimni-valka-tomas-masar.A220624_161058_zahranicni_dyn

6 17.07.2022

Poměrně náročná, ale rozhodně přínosná četba, v níž lze najít mnoho zajímavých pohledů na vývoj v tzv. dlouhém 19. století, ohraničeném přibližně lety 1780 a 1914. Nejde však o čistě historickou, ani ekonomickou, sociologickou, etnografickou či kunsthistorickou práci, Christopher Alan Bayly v různé míře zapojuje všechny tyto disciplíny do zkoumání příčin společenských procesů.

Dokazuje, že to, čemu dnes říkáme globalizace, začalo mnohem dříve, už v 18. století. A protože se léta podrobně zabýval historií Britského impéria a Indie, velkou pozornost proto věnuje i dění mimo Evropu. Ostatně na obálce knihy je portrét černošského haitského revolucionáře Jeana-Baptisty Belleyho z roku 1797, o němž padne zmínka v kapitole věnované světu umění a imaginace.

Pro mne byly nejzajímavější části věnované nacionalismu a jeho souvislosti se zrodem moderního státu, industrializaci a vzniku dělnické třídy, kde se Bayly vymezuje vůči teoriím, jež považovaly dělnictvo za zvěstovatele nového typu člověka; v konfliktech mezi dělníky a zaměstnavateli na přelomu 19. a 20. století nespatřuje předzvěst revoluce, nýbrž snahu relativně dobře si stojících dělníků zajistit si pro sebe něco z výhod rychlého ekonomického rozvoje. O žádný třídní konflikt nešlo. Dělnická hnutí sice byla propojena, ale v každém kontextu reagovala na jiné podmínky.

Tragédií globalizace 19. století podle Baylyho bylo to, že mezinárodní vazby, které by mohly zabránit pádu do ničivého soupeření, a tedy i do války, nebyly dostatečně silné na to, aby ustály katastrofální souběh okolností v srpnu roku 1914. Tímto konstatováním svou monumentální práci uzavírá. Čtenáře mimoděk napadne, jestli dnes jsou už tyto vazby dostatečně silné, aby ustály zase jiné souběhy jiných okolností…

Kniha je určitě „povinnou četbou“ pro odborníky a studenty, ale i laická veřejnost, zajímající se o dějiny, si v ní může najít svoje.

3 23.12.2020

Tento komentář je shodný pro monografii Wellingtona i Sidneyho Smithe, protože u nich pozoruji stejný neduh. Musím přiznat, že prokousat se knihou o Smithovi bylo ještě obtížnější než dočíst monografii Wellingtona – a z obou vlastně skoro nic nemám. Témata jsou to přínosná, konkrétně o Sidney Smithovi u nás dosud nevyšlo vůbec nic, za to nějaké body lze připsat, ale neuspořádanost faktů na mne dělá dojem, že autor si prostě obstaral pár publikací, které o Smithovi vyšly ve Velké Británii, převzal z nich celé pasáže, které pak pospojoval a doplnil převyprávěnými úseky z již vydané české napoleonské literatury. Ale s přehlednějším členěním a sledováním vlastní vypravěčské linky si práci nedal.

Takhle to udělal u Wellingtona – to vím, protože některé z anglických originálů vlastním. Samozřejmě – u tématu v češtině nezpracovanému je nutno se opřít o cizí autory. Otázka zní, jak. Aby se nestalo třeba to, že když britský vojenský historik Richard Holmes píše ve své knize Wellington - The Iron Duke na stranách 104 až 105, že „British historians often tend to depict the Peninsular War as an Anglo-French conflict, in which the Spanish occasionally appear as tardy and incompetent British allies,“ tak pan Elbl to českému čtenáři mechanicky přeloží a předloží jako „Britští historici disponují častou tendencí líčit válku ve Španělsku jako britsko-francouzský konflikt, ve kterém Španělé vystupují občas jako opoždění a neschopní spojenci,“ čímž vzniká dojem, že český autor se odhodlaně vymezuje vůči britským historikům. Jenže je to britský autor, který s určitými názory svých kolegů polemizuje… Nehledě na to, že překlad „disponují častou tendencí“ je ošklivě kostrbatý, lepší by bylo napsat třeba „mají často sklon líčit… atd“. A ke slovu tardy by mi více seděl výraz liknaví než opoždění, jenž tak nějak sugeruje spíš mentální zaostalost...

Dá se namítnout, že jde o detaily. Jenže detaily tvoří celek a takhle je to s celou knihou o Wellingtonovi. Prostě je složena z více či méně kostrbatě přeložených pasáží z Richarda Holmese a několika dalších britských historiků. Z toho vyvozuju, že podobný přístup je též příčinou nečtivosti knihy o Sidney Smithovi. Vzniká chaos, v němž se čtenář těžko orientuje. A samozřejmě chybí odkazy na zdroje.
Bohužel toto je obecně problém české napoleonské literatury, přesněji řečeno monografií vojenských osobností této éry, vydávaných nakladatelstvím Akcent. Připouštím, že někteří autoři, jako pan Kovařík či Šťovíček se psát naučili, ale s vypracováním poznámek, odkazů a rejstříku si nikdo hlavu neláme. Některým čtenářům absence této výbavy nejspíš nevadí. Zrovna mně ale vadí, považuji ji za neetickou.

Takže když už si chci o Wellingtonovi něco přečíst česky, dám přednost monografii od Daniela Rese. Ta sice občas prozrazuje nevyzrálost velmi mladého spisovatele, ale v zacházení se zdroji je seriózní, fakta se snaží s ohledem na čtivost třídit a autor ji navíc ozvláštňuje i pokusem o vlastní badatelský příspěvek.

A pokud jde o Sidneyho Smithe, asi si budu muset sehnat některou z anglických knih.

2 30.09.2021

Opravdu obsáhlá a podrobná biografie méně známého protagonisty napoleonských válek. Davout pocházel z prostředí zchudlé aristokracie a dostalo se mu dobrého vzdělání na vojenských školách. Vypracoval se na jednoho z nejlepších Napoleonových vojevůdců. Měl nemalý podíl na císařově triumfu u Slavkova, v následujícím roce vybojoval vítěznou bitvu u Auerstadtu, podle níž pak byl nazván i jeho vévodský titul.

Autor rozebírá Davoutovu osobnost i vojenskou činnost z různých úhlů pohledu, profesionálního i soukromého, zkoumá jeho nespolečenskou a pedantskou povahu, jíž se odlišoval od ostatních Napoleonových maršálů a generálů.

Víceméně obhajuje i jeho počínání v Hamburku. K tomu si dovolím poznámku: Francouzi v Hamburku neměli co pohledávat. To byla velká chyba, která vyplynula z jiné Napoleonovy chyby, možná vůbec té nejhrubší – kontinentální blokády, jež měla srazit na kolena Anglii. Jenže i když ostrovní království mohlo Napoleonovi lézt na nervy sebevíc (a netvrdím, že si v celém letitém konfliktu tvrdě nehájilo vlastní zájmy), tak Napoleonovo naivně-velikášské přesvědčení, že něco takového se dá technicky zvládnout, respektive že všichni se mu podřídí (včetně vládce vší Rusi, což je zase jiná kapitola) prostě muselo mít katastrofální důsledky.

Davout samozřejmě „jen“ plnil rozkazy, a ač byl tvrdý, bráno měřítky dějin válek a zacházení s civilisty ještě nebyl ten nejhorší. Někdy spíš „jen“ na místní cenil zuby. Nicméně celkově jeho počínání a vůbec celý dopad francouzské správy na německy mluvících územích (jakkoli přinášel i částečnou modernizaci života v souladu s Code civil) vedl k tomu, že se v odporu k Francouzům začal probouzet patriotismus. Přirozeně s dalekosáhlými důsledky, které ale tehdy nikdo nemohl tušit. Možná že dnes máme podvědomě tendenci vnímat tyto události s vědomím toho, co přineslo dvacáté století, a zlehčovat „Franzosenzeit“, což je historický výraz s pejorativním zabarvením vztahující se k (ať už přímé či nepřímé) nadvládě Francouzů nad většinou německého území na přelomu 18. a 19. století. To je však čítankově ahistorický přístup.

Aby bylo jasno: Takhle to autor v žádném případě neformuluje. Přesto v podtextu jakoby se na adresu Hamburčanů ozývalo něco jako „ti nadělali povyku kvůli troše nepohodlí“. Možná je to tím, že se především snaží vcítit do myšlení Davouta v jeho postavení a tváří v tvář zadání, které měl splnit, bez ohledu na to, co si mysleli a jak ho prožívali obyčejní lidé, jichž se týkalo…

Podobné je to se situací po bitvě u Waterloo. Ta je dnes sice obecně považována za symbol všech absolutních porážek, ale v tehdejší situaci se za určitých okolností mohlo vítězství spojenců stát relativním. Vyvstala totiž otázka, kterou rozebírá i pan Šťovíček, zda měl Davout, jenž velel obraně Paříže, další velkou bitvou ubránit Paříž (Napoleon ho totiž nevzal k Waterloo, což mu mnozí historikové vyčítají). Autor se přiklání k názoru, že měl, protože poté, co by „dal výprask“ Blücherovi a zastavil Wellingtona v postupu, by pro Francii vytvořil výhodnější pozici pro další politická jednání.

To je ovšem otázka. Přinejmenším zpočátku by nejspíš úspěšný byl, jiná věc je, jak by reagovali Pařížané, zvlášť když další spojenecká vojska byla připravena valit se do Francie. Za koho nebo za co by riskovali další boj, ničení města, ztráty životů a majetků? Za Napoleona? Ten už byl mimo hru. Za jeho syna? Ten se nalézal u dědečka-císaře ve Vídni. Za prozatímní vládu v čele s Josephem Fouchém? No to už asi vůbec ne. Není na škodu si v tomto bodě znovu prolistovat vzpomínky britského kapitána Alexandera Cavalié Mercera, který se s Wellingtonovou armádou přesunoval od Waterloo do Paříže. Byl to skvělý pozorovatel a překvapilo jej, jak lehce „obyčejní“ Francouzi hodili Napoleona přes palubu. Přesněji řečeno, nejspíš hlavně hodili za hlavu válčení a začali si užívat normálního života. Vzdáleně by to nakonec mohlo připomínat situaci v Hamburku, s tím rozdílem, že tentokrát by Davout nutil bránit vlastní město Francouze. Jaký paradox…

Hranice jeho talentu, které autor nijak nezastírá, se objevily v poslední fázi napoleonských válek, kdy – už bez Napoleonova rozhodování – znejistěl a měl problém se samostatným politickým úsudkem. Čehož uměl využít intrikán Joseph Fouché…

Knihu přirozeně doporučuju, ale stejně jako u napoleonských publikací dalších našich spisovatelů mi chybí výbava jako rejstřík a poznámky. Autoři typu pana Šťovíčka o věci hodně vědí, ale právě proto by se snad mohli k využité literatuře hlásit přímo v textu.

2 10.11.2020

Další ze zástupu vojenských talentů, které měl k dispozici Napoleon. Maršál Louis Alexandre Berthier byl náčelníkem generálního štábu. Nevelel v bitvách, jeho úkolem bylo rozpracování a jasné formulování Napoleonových pokynů, jejich doručování a kontrola plnění. Vypracoval se v tomto směru na absolutní špičku a i díky němu Napoleonova armáda fungovala tak precizně – nebo aspoň do určité doby, než Napoleon začal ztrácet kontakt s realitou.

Nejzajímavější jsou pro mne právě pasáže, které líčí vztah mezi Napoleonem a Berthierem. Ti dva se poprvé potkali v březnu 1796 na italském tažení. A třebaže Berthier byl o 16 let starší a pocházel z rodiny s vazbami na bývalý královský dvůr (díky čemuž si mimo jiné osvojil vybrané chování), byl to on, kdo se postupně zcela podřídil Napoleonovi. Zda mu skutečně bezmezně věřil či zda sice měl vlastní názor, ale neodvažoval se ho vyslovit, i když by to v některých případech bývalo ku prospěchu věci i samotného Napoleona, kniha jednoznačně nekonstatuje, nicméně spíše se přiklání k druhé možnosti. Je zkrátka osudem autoritativních vládců, že postupem času už se jim nikdo neodvažuje říct pravdu.

Publikace je to opět objemná, zabíhá až do leckdy titěrných detailů, jako jsou podrobné tabulky výnosů z Berthierových nemovitostí… Ale možná i tohle bude pro nějakého čtenáře důležité… Nic proti detailům, jenže i kvůli nim si kladu stejnou otázku, jako u ostatních publikací z dějin napoleonské Francie, vycházejících převážně ve vydavatelství Akcent. Lze autora, v tomto případě pana Šťovíčka, považovat skutečně za autora, nebo spíš za překladatele a kompilátora (nechci rovnou natvrdo napsat opisovatele)? Které myšlenky pocházejí z jeho hlavy a které z hlav autorů zahraničních knih, z nichž čerpal? Proč na ně v textu nejsou odkazy? Proč v tak podrobné knize není věcný a jmenný rejstřík, aby se čtenář mohl orientovat? Nejde přece o beletrizovaný životopis, ale o naučnou literaturu. A při jejím psaní by se měla určitá pravidla dodržovat.

1 14.02.2023

Martin Kovář patří k těm historikům, kteří jsou o dějinách schopni vyprávět zasvěceně, srozumitelně a živě. Speciálně o těch britských. Knížka to není nijak tlustá, ale dějiny Anglie, později Velké Británie, jsou v ní od Tudorovců až po nedávnou současnost vyloženy právě s přihlédnutím ke vztahům s Evropou natolik přehledně, že na konci člověku vlastně přijde zcela logické, že referendum o brexitu dopadlo před pár lety tak, jak dopadlo. Británie prostě vždy bylo jednou nohou mimo kontinentální Evropu, ale to neznamená, že jí byla úplně lhostejná.

Za každou kapitolu je ještě zařazeno stručné shrnutí, užitečné jsou i krátké medailonky významných postav jednotlivých období. Kniha končí rokem 2020, a stojí za to ocitovat poslední větu ze závěrečné kapitoly Odcházení i setrvávání: „Rád bych proto věřil tomu, že nebude třeba nějaké další katastrofy, ať už vojenské či jiné povahy, aby nám Britové své ‚evropanství‘ mohli přesvědčivě dokázat.“

Dá se říct, že v únoru 2022 katastrofa nastala… A Velká Británie stojí po boku kontinentu.

1 07.05.2022

Toto vydání pověstné vojenské „příručky“ Mistra Suna je přínosné v tom, že originál přeložil a zpracoval sinolog Vít Vojta, tedy znalec čínštiny, čínské historie i mentality. Nejde o „překlad překladu“.

Jeho aplikace Sunových myšlenek na současný svět podnikání mi přišla nejcennější v pasážích, v nichž vysvětluje některé rysy čínské a obecně východní mentality a z toho plynoucí možná nedorozumění v byznysu. Samotný vojenský aspekt sice nepomíjí, ale přece jen spíš upozaďuje. Zajímalo by mne, zda a jak by se moudrosti mistra Suna daly přenést na vojenské střety dalších staletí nejen v Asii, ale především v Evropě a Americe a na počínání pozdějších vojevůdců – neboť jakkoli se způsob boje měnil, tak problémy strategie, taktiky i psychologie vojáka zůstávají v mnoha ohledech stejné. O něco se čtenář jistě může pokusit sám, ale názor vojenského odborníka by byl zajímavý.

1 14.02.2022

Tady někdo neměl dost rozumu. Když už ho neměla (tehdy) autorka, měl ho mít někdo jiný a mladičké dámě tento nápad rozmluvit. Monografie Nelsona by nebyla snadná ani pro zkušeného historika. A v tomto případě se o ni pokusila v podstatě ještě teenagerka, sice už schopná shromáždit fakta, ale neschopná psát z odstupu, který by historik měl umět skloubit se zájmem o dotyčné téma či konkrétní osobu. Prostě se s emocionální vervou pustila do psaní o svém idolu... Výsledkem je bohužel ženský román, bez odborné hodnoty, jenž se ovšem nedá zařadit ani do beletrie. Zjevně zůstalo jen u této jediné publikace - každopádně se mi nepodařilo dohledat, jestli se autorka věnuje profesi historičky a jestli vůbec vyvíjí nějakou literární či publicistickou činnost.

1 19.05.2021

Toto není monografie Napoleona od A do Z. Možná to mělo být patřičně zvýrazněno hned na obalu (neboť, jak známo, obal prodává – i knihy). Na první pohled totiž kniha působí jako životopis. Anebo to byl právě ten záměr? Aby se prodávala? Každopádně pokud si ji někdo koupí s touto představou, může být zklamán, ba i roztrpčen.

Ve skutečnosti publikace obsahuje soubor příspěvků, které v uplynulých letech vycházely na webu Security Magazínu a Projektu Austerlitz na různá témata spojená s Napoleonem a jeho dobou. A i když jsou uspořádány do určitých bloků, tak přirozeně souvislé vyprávění o Napoleonovi nenabízejí. Nicméně já osobně většinu Samkových textů na obou webech s oblibou čtu, a tak mne těší, že je mám všechny pohromadě. V té souvislosti by stálo za to u jednotlivých článků připomenout datum původního vydání.

Autor si témata zjevně vybíral jednak podle vlastního zájmu, jednak v reakci na určité vnější podněty – ať už to jsou výročí, anebo aktuální debaty třeba na téma Napoleon a otroctví či rasismus. Některé texty jsou odborné a určené hlavně pro vyhraněné zájemce o dobové vojenské postupy – zabývají se způsoby boje a výcviku, zbraněmi (z nich mimo jiné samozřejmě dělostřelectvem, což byla Napoleonova oblíbená zbraň), ale třeba i natolik specifickými záležitostmi, jako jsou bubenické signály...

To nejsou všechno obecně známá fakta, stejně jako třeba rozbor situace v koloniích v souvislosti s otroctvím, z jehož obnovení bývá Napoleon poslední dobou obviňován. Tyto kapitoly mohou zaujmout i širší veřejnost, stejně jako ty, jež pojednávají o vybraných Napoleonových bitvách, některých jeho vojevůdcích, ženách v jeho armádě, anebo – a to asi především - polemizují se současnými „progresivistickými“ pohledy na Napoleona. Kromě obnovení otroctví tu jde hlavně o nařčení z rasismu a genocidy, či o nesmyslné srovnávání Napoleona s Hitlerem.

Autor, který už dvacet let spolupořádá akce tzv. re-enacmentu a sám se na nich podílí, toho o napoleonské době ví opravdu hodně, má očividně úctyhodný přehled o odborné literatuře a nad tématy dokáže přemýšlet. Jeho styl je přehledný, hloubavý, vysvětlující, jasně argumentující. Takže i když nejde o komplexní pohled na Napoleona, přesto lze publikaci považovat za obohacení napoleonské literatury na našem trhu.

18.01.2024

Jak už název napovídá, další z pamětí vojáků napoleonské éry, které uvádí na trh vydavatelství Elka Press, jsou zajímavé hlavně tím, že württemberský kavalerista, nadstrážmistr Benedikt Peter, napřed válčil po boku Francouzů, ale během bitvy u Lipska přešel - respektive musel přejít - i s ostatními jezdci na stranu protinapoleonské koalice; další tři roky pak válčil proti Francouzům.

Jak něco takového vnímal? Cítil nějaký smutek, pokoření? Je zajímavé, že Benedikt Peter tuto událost přechází spíš střízlivě, i když ne úplně bez trpkosti. Jeho postoj by se dal parafrázovat slovy „ti nahoře rozhodli, co naděláme“. Přesto se zdá, že předchozí spojení s Francouzi chápal jako účelový krok svého panovníka, tj. württemberského krále, a že nenesl lehce často přehlíživý postoj Francouzů vůči nefrancouzským jednotkám bojujícím pod Napoleonem.

Ale i to bylo lepší než živoření kdesi na württemberském venkově, kde v době jeho dětství ještě vládly víceméně feudální poměry a bída. Umíme si dnes představit, že malý kluk vstává v jednu v noci, aby vyhnal dobytek na pastvu a v půl šesté už zase musí na pole? Uvyknutí námaze a strádání se Peterovi nicméně ve stavu vojenském hodilo.

U pamětí, jež dotyčný sepíše po dlouhé době (Benedikt Peter je částečně diktoval, částečně sám psal v 74 letech), je přirozeně vždy otázka, nakolik se stylizuje a nakolik čas leccos zahladil. Peterovy vzpomínky působí spíš věcně, oproštěně od emocí. Dělové koule prostě přilétávají jako vodní kapky, a třebaže ustřelují končetiny nebo i hlavy, musí se jít dál. Ale i když je jeho styl strohý, nepostrádá vypravěčské kvality.

Možná právě schopnost vytěsnit emoce pomáhala tomuto vojákovi přežít – i v Rusku. Z toho, co píše, se zdá, že kromě fyzické kondice (a jistěže i obyčejného štěstí) bylo rozhodující, že neupadl do malomyslnosti či lítosti a den po dni, hodinu po hodině vymýšlel, jak zachránit nejen sebe, ale i některé své přátele. Není divu, že tyto pasáže jsou nejsilnější z celé knihy.

Celkově Peter není takový fanfarón jako někteří jiní memoáristé z řad napoleonských vojáků, ale i on si neodpustí trochu toho úsměvného předvádění, třeba když se chlubí svými jezdeckými schopnostmi. Naopak pocity nedocenění, někdy i hořkosti nad chováním nadřízených lze najít i v jiných vojenských pamětech vojáků napoleonských válek.

Nějaké osobní portrétky špiček armády jako byl Marmont, Murat či sám Napoleon nečekejme. Jejich životy a kariéry byly od každodenních starostí obyčejného nadstrážmistra daleko. Ačkoli když zmiňuje Murata, pověstného svou fintivostí, neodpustí si Peter poznámku, že vypadal jako „divadelní král“.

Čtenářsky přínosné jsou historické kontexty Jiřího Kovaříka. A uznání zaslouží překladatel Jiří Ohlídal za to, jak si poradil s německým originálem, jenž obsahuje řada fonetických přepisů a zkomolenin, pro něž se musel najít český ekvivalent. Navíc vše vysvětluje v poznámkách.

02.11.2023

Tento komentář je shodný pro monografii Wellingtona i Sidneyho Smithe, protože u nich pozoruji stejný neduh. Musím přiznat, že prokousat se knihou o Smithovi bylo ještě obtížnější než dočíst monografii Wellingtona – a z obou vlastně skoro nic nemám. Témata jsou to přínosná, konkrétně o Sidney Smithovi u nás dosud nevyšlo vůbec nic, za to nějaké body lze připsat, ale neuspořádanost faktů na mne dělá dojem, že autor si prostě obstaral pár publikací, které o Smithovi vyšly ve Velké Británii, převzal z nich celé pasáže, které pak pospojoval a doplnil převyprávěnými úseky z již vydané české napoleonské literatury. Ale s přehlednějším členěním a sledováním vlastní vypravěčské linky si práci nedal.

Takhle to udělal u Wellingtona – to vím, protože některé z anglických originálů vlastním. Samozřejmě – u tématu v češtině nezpracovanému je nutno se opřít o cizí autory. Otázka zní, jak. Aby se nestalo třeba to, že když britský vojenský historik Richard Holmes píše ve své knize Wellington - The Iron Duke na stranách 104 až 105, že „British historians often tend to depict the Peninsular War as an Anglo-French conflict, in which the Spanish occasionally appear as tardy and incompetent British allies,“ tak pan Elbl to českému čtenáři mechanicky přeloží a předloží jako „Britští historici disponují častou tendencí líčit válku ve Španělsku jako britsko-francouzský konflikt, ve kterém Španělé vystupují občas jako opoždění a neschopní spojenci,“ čímž vzniká dojem, že český autor se odhodlaně vymezuje vůči britským historikům. Jenže je to britský autor, který s určitými názory svých kolegů polemizuje… Nehledě na to, že překlad „disponují častou tendencí“ je ošklivě kostrbatý, lepší by bylo napsat třeba „mají často sklon líčit… atd“. A ke slovu tardy by mi více seděl výraz liknaví než opoždění, jenž tak nějak sugeruje spíš mentální zaostalost...

Dá se namítnout, že jde o detaily. Jenže detaily tvoří celek a takhle je to s celou knihou o Wellingtonovi. Prostě je složena z více či méně kostrbatě přeložených pasáží z Richarda Holmese a několika dalších britských historiků. Z toho vyvozuju, že podobný přístup je též příčinou nečtivosti knihy o Sidney Smithovi. Vzniká chaos, v němž se čtenář těžko orientuje. A samozřejmě chybí odkazy na zdroje.
Bohužel toto je obecně problém české napoleonské literatury, přesněji řečeno monografií vojenských osobností této éry, vydávaných nakladatelstvím Akcent. Připouštím, že někteří autoři, jako pan Kovařík či Šťovíček se psát naučili, ale s vypracováním poznámek, odkazů a rejstříku si nikdo hlavu neláme. Některým čtenářům absence této výbavy nejspíš nevadí. Zrovna mně ale vadí, považuji ji za neetickou.

Takže když už si chci o Wellingtonovi něco přečíst česky, dám přednost monografii od Daniela Rese. Ta sice občas prozrazuje nevyzrálost velmi mladého spisovatele, ale v zacházení se zdroji je seriózní, fakta se snaží s ohledem na čtivost třídit a autor ji navíc ozvláštňuje i pokusem o vlastní badatelský příspěvek.

A pokud jde o Sidneyho Smithe, asi si budu muset sehnat některou z anglických knih.

30.09.2021