HerrPilot komentáře u knih

Moje nejoblíbenější Verneovka, kterou už dle mého ničím nepřebil (ačkoliv Cesta kolem světa nebo krátký Robur Dobyvatel byly velmi blízko).
Postavy byly velmi příjemné, jejich role jasně vytyčeny, autor se s nimi nemazlil a také popisy byly více než snesitelné.

Můj názor na tuhle knihu je ovlivněn mým náhledem na Vernea samotného, kterého osobně nepovažuji za nějakého extra vizionáře, kterého v něm chtějí vidět jiní čtenáři a vydavatelé. Je skutečně málo věcí, které předpověděl (ponorky i balony už existovaly za jeho dob, řiditelnost balonu převzal z vědeckých časopisů a od E. A. Poea, rozvržení „letadla“ Albatros si rovněž vypůjčil od kolegů a jedinou jakžtakž vizionářskou knihu mu vydavatel nevydal), vizionářsky označil vlastně jen elektřinu za cestu kupředu. Co mu ale šlo daleko lépe byly dobrodružné knihy, třeba zmíněná Cesta kolem světa nebo právě komentovaná kniha.
Takže tady za pět*, JV.

8 30.11.2018

Abych parafrázoval postavu z Účastníků zájezdu: „Já ti nevím, Karle...“
Do Trhliny jsem šel po Stokerově hororu Klenot sedmi hvězd a srovnání tempa post-viktoriánského hororu s tím moderním nemohlo dopadnout odlišněji (jak jinak): zatímco Stokerovo vyprávění stojí jako ToiToi budka na Dnech NATO – úplně v pohodě, zkrátka stoicky čeká, kdo se v ní zase po, Karika je ToiToika vybavená raketou s přídavnou nádrží experimentálního, vysokooktanového Red Bullu (samozřejmě srovnávat 113 let vývoje žánru není úplně košér, že).

Karika mne vtáhl už od první stránky, prostě mi dal obojek, do úst roubík a čti, Pilote. A tak jsem četl. A na můj vkus tam bylo trochu moc vzdychání hlavního hrdiny nad tím, že „kdybych věděl, co se stane“ a to do té míry, že u zhruba třicáté této zmínky jsem preventivně volal plastického chirurga, neurologa a mozaikáře, protože jsem zkrátka očekával, že konec rozbije mou hlavu takovým způsobem, že výsledek se v budoucnu objeví ve speciální edici Oppenheimera jako první atomový výbuch Trinity. Ale nestalo se...
Patrně proto, že konec mi velice připomněl zakončení jistého nejmenovaného německého netflixovského seriálu s podobnou tematikou, který byl sice uveden rok PO Trhlině, ale mými zrakomety prolétl jako první a který nebudu jmenovat, abych nedělal spoilery.

Líbila se mi atmosféra, druhou polovinu knihy jsem slupnul jako Hannibal nějakou tělesně nadýchanou dívčinu, taky poznámky o povaze strachu byly zajímavé (pro nebo z nějaké studie?) a vůbec celý mystifikační koncept byl fantastický – člověk neví, kde končí konspirace někoho jiného a kde začíná autorské dílo J. Kariky (protože ruku na srdce – lidi se v horách, ještě hustě zalesněných, hůře značených, zkrátka ztrácejí a kupříkladu tribečský správce řekl, že celé pohoří je v pohodě, ještě se tam neztratil a něco v tomhle smyslu řekl i režisér filmu Trhlina). Ostatně – máte-li dům, dejte jej do prodeje, ideálně cizincovi, a řekněte mu, že se tam před padesáti lety, je-li ten dům tak starý, stala masová vražda, následovaná nekrofilními orgiemi. Pakliže cizinec není masochista, váš dům asi nekoupí, ale do roka máte za plotem armádu YouTuberů a zahraničních turistů. Budete-li prodávat vstupenky, 10 % z prodeje mi za nápad bez výčitek můžete poslat...

Shrnuto a podtrženo: atmosféra, čtivost a umný mix faktů, konspiračních teorií a příběhu je za mne trochu zmasakrován zakončením. Hvězdičky ještě nedávám, protože opravdu nevím, jak hodnotit. Ale přemýšlím nad solidnějšími 3...

Původně jsem chtěl tento komentář napsat ve verších, ale psát verše na takové verše... to už bych si mohl rovnou nasadit papírovou čepici a stoupnout si na hranici.
Jelikož je tato báseň v češtině prakticky k nesehnání, sáhl jsem po původní jazykové verzi od nakladatelství Macmillan a upřímně řečeno, místy jsem si připadal jako po obcování s rejnokem, jelikož jsem byl naprosto elektrizován... Vyprávění starce, který kdysi během výpravy na Jižní pól zastřelil racka -původce dobrého větru a blahobytu celé posádky- čímž odsoudil své kolegy k okamžité smrti a sebe k utrpení na moři a následně k doživotnímu utrpení i na souši, bylo k neodložení a s velkou pravděpodobností se stane i mou nejoblíbenější básní vůbec. Ne nadarmo pochází toto dílo z knihy, která odstartovala romantismus v Anglii (a také inspirovalo spoustu dalších umělců, namátkou třeba Iron Maiden).

Tuto báseň mohu s čistým srdcem doporučit i těm, kteří poezii neholdují, jelikož je lehce uchopitelná, přesto ovšem její sdělení není banální. A pokud si bude potenciální čtenář tohohle komentáře chtít udělat radost, může také sáhnout po vydání od Macmillanu, které disponuje malým formátem, pevnou vazbou, plátěnou záložkou, zlatou ořízkou stránek a ilustracemi francouzského dřevoryteckého démona alias Gustava Dorého.

7 31.07.2022

Tahle publikace je praktickou ukázkou singularity, jelikož navzdory velmi malému prostoru a malému formátu -ta knížka by i v ruce hobita vypadala jako krabička od sirek- je doslovně těhotná masivním množstvím informací pro laiky. Věci tu jsou vysvětleny sice polopaticky, ale představivost bych si během četby rozhodně nepřepínal do úsporného režimu, neboť při pasážích o horizontu událostí, teoriích vědy v kontextu nepěkných vlastností děr a desetirozměrných nadvesmírech ji rozhodně budete potřebovat.
Ale četba je to krátká a zajímavá, velmi dobře poslouží jako takový aperitiv před rozsáhlejšími díly na téma černých děr. A taky tam jsou humorné, někdy lehce pornografické ilustrace.
No a české vydání má skvostnou obálku. Takže tady za 5 pohlcujících *.

7 24.07.2022

Když jsem si tuto knihu konečně po dlouhé době přemýšlení zakoupil, byl jsem jako ruští vojáci, stahující se z Černobylu – celý jsem zářil. Konečně mám v ruce TU knížku o Einsteinovi, o které jsem toho tolik četl, která také tvořila základ báječného seriálu s Geoffrey Rushem a díky níž budu při posezeních s přáteli svítit jako sarkofág Marie C. Skłodowske.
A po čtvrtletém boji nejsem zklamán – Isaacson bere Einsteina pěkně z gruntu, až se divím, že vývod z předků nedělal rovnou od Mojžíše či Abrahama. Popisuje tu Albertovy rodiče, jeho prvotní zájmy o kompas a magnetické pole, ale také vyvrací zažitý mýtus, že se Einstein špatně učil.
Na rozdíl od některých kolegů dole si nemyslím, že by Isaacson provozoval rektální alpinismus směrem k Einsteinovi – na spoustě míst ukazuje, jak velký génius prakticky vyjebal se svou první ženou a mladším synem (a jak zase společně podělali prvorozenou dceru), jak se snažil zasahovat do milostných záležitostí svého staršího syna nebo jak se jako správný chlap stavěl k mnohým problémům zkrátka tak, že utekl k rovnicím. A právě tohle dělá z této knihy obraz barevný, nikoliv jen uhlovou skicu...

Český doslov od pana Bičáka mi místy přijde jemně žlučovitý (Isaacson sice napsal o Einsteinovi, ale o jeho dlouhodobém ročním působení v naší milované Praze se ten bakaný Amík moc nezmiňuje), ale je možné, že pod vlivem tak monumentálního díla jsem byl zkrátka na krátký doslov moc... přísný.

7 20.07.2022

No nevím nevím. Jules to na stará kolena vzal pěkně od podlahy, vymyslel rovnou všeživelný stroj (dneska následovaný létajícími auty) a dosadil do něj starého známého – Robura Dobyvatele. K tomu vymyslel krátký, svižný, čtivý, akční, ALE také místy dosti nesmyslný příběh. Robur se z eventuálního dobrodince a vizionáře (z konce 1. dílu) obratem stává šílencem a idiotem, který se na základě vlastnictví malého, byť schopného, ale naprosto neozbrojeného stroje provolává Pánem světa. Vláda Ameriky jej taky prakticky hned, bez cavyků, postaví mimo zákon, Roburova backstory je převedena z dřívějšího stejnojmenného románu (Julek byl patrně rovněž průkopníkem kouzelné formulky Ctrl C – Ctrl V předtím, než to bylo cool), a konec je vzat takovým kvapem, že jsem si ho nevšiml a málem pokračoval čtením zadního obalu.

Za toho skvělého všeživelníka, na Julese dobrou čtivost a za potenciál, jaký to mělo ještě v polovině knihy, dávám aspoň 3 všežravé *.

7 06.02.2022

Asi takhle...
První díl byl pěkně osvěžující. Žádný příběh, spousta scenérií a balonů (různého živočišného druhu). Díl druhý nabízí víc akce, víc odřezaných končetin, příběh, padoucha, ale jen jednu nahotinku (a taky méně horkovzdušných balonů). Tak nevím, jestli Segrellesovi stoupla pochvala od Felliniho do hlavy natolik, že se rozhodl zacílit na Pullitzera a literárního Nobela, nebo ho už po jednom díle nebavilo kreslit pouze pro tu nahotu...

V každém případě za určitou snahu vybřednout z braku nemilosrdně srážím jednu hvězdu. Co ale zůstává jsou ony překrásné olejovky, scenérie a delší doslov. A to za pokoukání stojí.

7 19.12.2021

Vždycky se snažím být za dobrého mladého muže – být v obraze, mít „ruku na pulsu“... Proto me velice překvapilo, že když jsem dočetl tuhle knihu, jako první se mi v hlavě vylíhlo „Co to kurva bylo??“
Není to totiž ani plnohodnotný román, ani komiks, ani povídka, a báseň to připomíná stejným stylem, jakým autem rozfašírovaná žába specialitu vegetariánského menu.
Knížka ale obsahuje všechno, co si mladý milovník historie a pulpů může přát – hrdinu s dvojsmyslným jménem, sex na neobvyklých místech, jelena s hromosvodovitým parožím, školu hajlování, dvojsmyslné narážky, raketově poháněnou nadrženou nacistickou superhrdinku s rádiovými ladiči místo bradavek, Goringa šňupajícího „eine kleine kokaine leine“ z čela mrtvého Heydricha, zajímavé poznámky pod čarou, apod.

Přesto celá tahle publikace působí jako masturbace – sice vzrušující, ale všichni doufáme, že je to jen příprava. Autor do každé kapitoly vpálí fantasticky absurdní nápad, a pak přejde do kapitoly další. Nikde se moc nezdržuje, nic moc neprokresluje.
A pak tady jsou ty zmíněné poznámky – jsou sice zábavné, ale třeba poslední poznámka o odsunu Němců me velice nemile překvapila (a kdyby zbytek knihy nebyl dostatečně dobrý, také zkazila celé čtení). Snad i to byl autorův sarkazmus...

Hodnocení nedávám, protože jsem si ještě nevyjasnil, kam knihu přiřadit, nebo co chtěl vlastně autor napsat. Pevně doufám, že pan Stančík napíše plnokrevný román o Pérákovi, který bude vycházet právě z téhle mast...črty.
Nicméně je příjemné vědět, že máme tak nápaditého autora...

Jsou géniové, kteří září jako oči člověka, který to přehnal s extází. A pak jsou géniové, k jejichž osudům člověk musí přistupovat kriminalisticky – musí je exhumovat.
No a to je vlastně případ této (námětově) úžasné knihy. I ona se snaží vzkřísit jednoho takového génia, který navzdory svým úspěchům (a kvůli své důvěřivosti) není u nás tak dobře znám.

Co je ale trochu problémem, to je zpracování. Autor začíná u Thora Heyerdahla, navazuje pyramidami (tak na +- 2 odstavce), letmo políbí Heyerdahlovu legendární expedici Kon-Tiki, pak se pustí do Ingriše, přizve k tomu pana Zikmunda, načež obrátí list a věnuje se dalším „vorařským sebevrahům.“ Potom opět naváže na Ingriše, nechá jej umřít a začne vyprávět příběh, jak se autor a jeho kamarádi vydali do USA katalogizovat pozůstalost po Ingrišovi, načež do toho povídaní ještě připlete několik vorařů. To všechno završuje popisem svého setkání s Heyerdahlem a popisem Ingrišovy předválečné trampiády.
Knížka má něco kolem 230 stránek, přičemž spoustu z nich zabírají předmluvy a doslovy. Mnoho témat – málo stránek. Autor mi trochu připomíná jojo v rukou hyperaktivního dítěte – také hopsá nadzvukovou rychlostí. Tady je to ale na škodu.
Myslím, že v další edici by měl autor přidat pár (desítek) stran, a velmi zásadně přepracovat koncept.

Vytknout ale nelze technickou stránku věci, jelikož text doprovází skutečně velké množství barevných i černobílých snímků, map a nákresů.

Závěrem – hodnotit hvězdičkami nebudu, jelikož námět by byl za 5 a zpracování za 1, přičemž z úcty k popisovaným lidem tam tak nízké hodnocení prostě dát nemohu.
Přes všechnu svou kritiku knihu přece jen doporučuji.

To se tak jednou potkalo Pět neděl v balónu s Ocelovým městem a Vynálezem zkázy, a z víkendu plného vášně a divočiny vzešla Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy.

Knížku jsem si chtěl přečíst kvůli často vychvalovaným vynálezům, a také proto, abych zjistil, jaký styl že to Julesův syn Michel měl (neboť tato kniha navzdory nápisům na obálce a zdejšímu označení není prací Verna otce)… A velice jsem se divil, když jsem zjistil, že Michel jako spisovatel neuspěl. V kontextu tohoto díla je to nanejvýš škoda, neboť Barsac je skutečně na svou dobu moderní kniha. Verne syn kupříkladu odstranil všechny ty přetěžující popisné pasáže, které z knih pana otce dělaly pro mne nezřídka velice obtížně čtivou záležitost.
Barsac je psán dynamicky, byť geografii úplně nevynechává, s nadhledem, má dobře napsané dialogy (z těch Julesových jsem leckdy skoro plakal) a plynule střídá formu článků, deníku a klasickou -er formu vyprávění.

První polovina (ta putovací) je svižnější, jelikož vše je zahaleno tajemstvím: vypálené černošské vesnice, tajemné zvuky na obloze, umírající koně – tohle vás zkrátka nutí ty stránky nečíst, ale bagrovat. Druhá polovina (ta blacklandská) je o něco slabší – dostaneme sice padoucha, diktátorské a rasistické město, fanatické jednotky SS, roztržitého vynálezce a úžasné vynálezy (je pozoruhodné, jak Michel předpověděl letadla, startující jako vrtulníky, podobné dnešním tiltrotorům; nebo taktiku přesunu vojáků helikoptérami, která se používá od Vietnamu dodnes), na druhou stranu za toto dobrodiní ztratíme uvěřitelnost, viz. padouchova motivace, velmi rychlé přesvědčení vynálezce o zneužívání jeho vynálezů, a několik dalších deus-ex mašin.
Plusem bude nepopíratelně to, že se kniha nevyhýbá tématům rasismu a osobní svobody.

Sečteno a podtrženo – je to velice jasnozřivá knížka (jasnozřivější než spousta „julesáren“), nicméně kvůli docela uspěchané druhé polovině nemohu dát plný počet. Přesto na 4, šíleně solidní * se to bez problému vytáhlo.

P.S. Četbu trochu narušuje velké množství chyb a překlepů ve vydání od Omegy.

7 14.03.2021

Po dočtení téhle knížky jsem chvilku, tj. pár dnů seděl (tedy metaforicky řečeno; pracovní dovolenou člověku nedají jen kvůli knížce se špatným koncem) a přemýšlel, co takhle napsat.
Knížka to nebyla nijak dlouhá, četla se vážně dobře (hlavně ke konci to chytlo takový spád, až jsem byl vděčnej, že me v mládí naučili plavat, jinak bych se asi utopil), a nezpochybnitelným plusem bylo, že všechny ty meganadudózní pařby zažil i tady jmenovec „džejefkeje“, čili psal takříkajíc z vlastní zkušenosti.
Přesto mám pocit, že ještě pár stránek by klidně snesla, některé věci mi nebyly jasné (hlavně teda příběh tady paní Daisy).
Za docela dobrý považuju fakt, že v této knížce není jeden určitej padouch, ale vyskytuje se zde padouch kolektivní (seriózně – tohle neměli ani Na Větrné hůrce), jelikož ve finále nese prakticky každý svůj díl viny, a to včetně vypravěče.

Co ale musím vychválit až do nebes, je ilustrované vydání od Ledy. Ilustrace jsou fakt nepopsatelně krásné, stejně jako obálka a celkové technické zpracování. Jsem rád, že i u nás vycházejí TAK krásné knížky.

Shrnuto – díky zmíněným nedostatkům nedám pět, ale jen čtyři silné a rychlé * (plus deset imaginárních za ilustrované vydání).

P.S. Všem, kteří by rádi se Scottem utopili pár dalších (neknižních) chvil, doporučuju film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, kde se postavy FSF a jeho ženy Zeldy několikrát důležitě mihnou.

Pratchett by byl skvělým vrchním číšníkem v nějaké nanejvýš luxusní restauraci, protože to, CO v téhle knížce servíruje, a způsob, JAKÝM to servíruje, si nezadá ani s šarmem pana „Krrálýka“ ve Vrchní, prchni.

Do mojí čtvrté ÚZ jsem nešel s nějakým velkým očekáváním. Ani Barva kouzel, Stráže!, nebo Pyramidy mě nějak nestrhly (byť poslední dvě zmíněné byly v rámci žánru, případně série, docela dobré). Jako součásti jednoho univerza byly dobré, ale cosi mi na nich chybělo. No a to jsem po této zeměplošské odyseji našel v Otci prasátek.
Jeden prostě nemůže nemilovat vánoční příběh, vybavený kostlivcem převlečeným za Ježíška, bohem zvratků a společenské unavenosti, sprchovým koutem, který vám věnuje gejzír vzrušení (doslovně), (panickými) mágy s nevyřešeným vztahem k Vánocům, počítačem, který k správnému fungování potřebuje mraveniště a malého plyšového medvídka, bandou koledujících žebráků, jejichž intelektuálně nejsilnějším členem je pes, jakož i velice výkonným vrahem, který vyznává vskutku bondovskou premisu „nejprve cukr, pak ocel“.
Přidejte k tomu i různé odkazy, hlubší, docela temná patra a mimosérijní přesahy (mikulášovský Smrť lidské vlastnosti rozebere daleko důkladněji, než Burtonův podobný Jack Skellington z „Ukradených Vánoc“), a máte novodobou (nejen) vánoční klasiku.

Obzvláštní poklona patří i panu Kantůrkovi, který zde češtinu ohnul do tvarů, jaké by nezvládl ani Kaiserův tělocvikář. I díky němu je kniha plná Janků Mrázů, Martinů Cengáčů, skřetvílů Bradavčáků, Žlučoblijů, či víl Fajnálad. Díky tam nahoru.

Na závěr si dovolím na své poměry zcela nezvykle citovat, a to pasáž, věnovanou popisu vynalézavosti jednoho nedomrlého vynálezce, která mne na nějaký čas rozbila:
„Výsměšek otočil kohoutkem s nápisem 'sprška' a uskočil stranou, protože jedna jeho část si stále ještě uvědomovala, že Johnsonově vynalézavosti často nestačilo hodit dopis do schránky, ale že mnohdy prošla až na poštu a na druhé straně vylezla ven stěnou třídírny.“

Tak tady je to za čistokrevných 6* z 5.
(Poznámka- česká verze disponuje nemalým množstvím překlepů)

Jedna z knih, které uvedly na scénu renesanci. V době, kdy ctnostní rytíři dobývali na kolbištích pro své ctěné dámy věnečky, Boccacciovi hrdinové také dobývali věnečky. Svých dam.
Ale je dost nefér si o téhle knize myslet, že je jenom o sexu a nevěře – ve skutečnosti se zde ve velice hojné míře vyskytuje i drsný humor, kritika církevních hodnostářů, kritika blbosti, a dokonce kritika pověrčivosti. Tahle kniha také vydatně pomohla v rozvoji povídkového žánru (je úžasné, co Boccaccio dokáže vykouzlit na 2 stranách) a inspiroval se jí také Chaucer se svými Canterburskými povídkami (které jsou jedním ze základních pilířů angličtiny). Jeden by neřekl, že tohle dílo autor věnoval hospodyňkám pro zábavu (kam se tahle literatura posunula – od inteligentního Dekameronu až k 50 odstínům, Malému pražskému erotikonu, atd.).

Je pravda, že jeden námět se nemálo opakuje, přesto je každý příběh jaksi jiný. Nejlépe je číst ty povídky s rozestupy, jak zrovna dostanete chuť, nikoliv na jeden zátah. Myslím, že obecně většina povídkových sbírek není o tom, zmasit to najednou jako laciné bonbóny, ale vychutnávat jako pralinku, za kterou jste utratili poslední rodinné úspory.

Často je tady dekameronským příběhům vytýkána nevěra. K tomu se mi vybavuje pasáž z knihy p. Koldinské, Každodennost renesančního aristokrata: Zatímco čeští aristokraté se se svým intimním životem moc nechlubili, francouzští urozenci na své mimomanželské styky psali ódy... No, a jelikož Italové mají k Francouzům tou horkokrevností a „mileneckostí“ docela blízko, spoustu toho najdeme i tady v Dekameronu. (Druhá pasáž, kterou jsem si z oné knihy zapamatoval, se týkala sexuální výkonnosti: Italské nevěstky tvrdily, že mladí šlechticové z našich končin, kteří byli v Itálii „na zkušené“, jim dobře platili, ale v sexu byli dost konzervativní, téměř nudní. Italští mladíci bývali sice skoupější na peníze, ale za to o dost štědřejší v posteli).

Sečteno a podtrženo: zábavná a poučná četba, která má co dát i dnešnímu čtenáři. Dávám 4 fyzicky i verbálně uhlazené * (1 ubírám za několik málo přece jen mdlých povídek).

Zajímavé komentáře: konicekbily, Pink Martini, boxas

7 03.06.2020

Volné pokračování Toma Sawyera se tentokráte zaměřuje na příběhy jeho kolegy od lumpačení, Hucka Finna. Jeho dobrodružství jsou již dospělejší, než ta z první knihy, autor tady řeší věci, které poberou spíše dospělí (otázka rasismu, otázky náboženství, a i ta přestřelka mezi rodinami je hodná „dospělácké“ literatury). A to vše spojuje útěk za svobodou na voru.

Líbilo se mi to, ale pět hvězd přesto dát nemohu, a to z jednoho prostého důvodu – Tom Sawyer. V jeho dobrodružstvích byl za pakoně Huck, v Huckově knize se na konci zase objeví Tom s těmi jeho infantilními nápady (které ale v JEHO příbězích fungují, ne že ne!), a kniha, ve které je perfektně vybalancováno cestování, dobrodružství, dospěláctví a hlubší přesah, je jím těsně před koncem zprasena. Nebýt toho, byla by o galaxii lepší než DTS.
Proto dávám 4 solidně otrámované *.

7 18.05.2020

Po Barvě kouzel a Strážích! je tohle moje třetí kniha z Úžasné Zeměplochy.
A zatímco BK jsem přetrpěl, a S! S! jsem si užil jen trochu, tak Pyramidy mne velmi zaujaly. Před koupí téhle knihy jsem byl ale skeptický, jelikož spousta sečtělejších plochozemců jí hodnotí jako slabší (kdesi jsem četl, že se snad jedná o tu vůbec nejslabší ÚZ), ale nakonec jsem se rozhodl do toho jít. A vyplatilo se.
Zatímco dvě výše zmíněné knihy obsahovaly v hlavních rolích povětšinou me nepříjemné ztroskotance bez úrovně, pohybující se v odporném Ankh-Morporku, osvícený faraon Těpic a příběh nejen o pokroku, mi vyloženě sedli. Přeci jen starověk a Egypt mají pro mne větší kouzlo, než A-M.
Děj byl pravda trochu nadupanější (koneckonců pobral prakticky celý náš starověk), zároveň ale jsem se tady usmíval víc, než u předchozích dvou knih dohromady.
Pokud si tedy ÚZ někdy v budoucnu oblíbím (nebo se k ní vrátím), bude to zásluhou téhle knihy. A taky nevylučuju její další přečtení.

4,5 (konec se mi zdál přece jen malinko chaotický), ale vzhledem k požitku ze čtení to zaokrouhlím na 5 spoře oděných *.

7 14.05.2020

Tahle kniha to je teda formát... Dalo by se s ní skvěle posilovat. Po pravdě, po jejím přečtení už u sebe vidím nárysy sexy bicepsů.
A teď k samotné knize. Po stránce technické je to jedna z nejpůsobivějších knih, které seženete bez toho, abyste museli prodat ledvinu a polovinu svých tepen. Mix starého textu, komixu, povedené atmosférické obálky, zažloutlých stránek a ilustrací, doplňujících úvody kapitol. Je vidět, že Rick Ross je dosti talentovaný ilustrátor, a že za touto knihou stojí dobří technici.
Nepatrně horší to je s příběhem. Větší množství postav mi překvapivě nevadilo, problém jsem ale měl:
-s tím, že se to jmenuje „Cech objevitelů“, ale samotná role této instituce je v knize celkem malá (dokonce bych řekl místy až fušérská)
-s tím, že světem profrčíme jen tak, prostě prstem po mapě (snad s výjimkou New Yorku a ještě jednoho místa)
-s tím, že motivace a způsoby padouchů byly celkem nejasné (upřímně, u četby tohohle druhu by padouši měli být jednoznační a VIDITELNÍ)
-s tím, že se autoři snažili do textu dát nějaké hlubší myšlenky, ale často mi to připadalo, jako kdyby po koleji jel utržený vagón bez lokomotivy (nevím, jestli to bylo vinou textu, překladu, nebo jsem zkrátka jen blbý)
-s tím, že každý vulgarismus (či něco náboženského) je vypomlčkováno
-s tím, že text někdy špatně přecházel v komix (a naopak)
-se špatnou úrovní české verze (chyby v interpunkci, grafické chyby, někdy anglický text), to ale samozřejmě není problém autorů

Ačkoliv jsem vyjmenoval spoustu negativů, kniha i tak JE dobrodružná, je v ní akce, humor, napětí, ale i náznakový sex. Je tlustá a pomalá, a je třeba si na ní udělat čas.

Za nedostatky dávám 3,5*, ale díky nesporným kvalitám (min. grafickým) zaokrouhluji na 4 zcestovalé *.

7 10.05.2020

Docela jsem se na tuhle knihu těšil, ale za sebe ji víc než 3* dát prostě nemůžu. Zřejmě největší problém jsem měl s prostředím- upřímně řečeno, v něčem tak odporném bych žít nechtěl, to já si raději zůstanu v tom nudném, šedivém nadsvětě, díky za optání.

Co ale musím pochválit, je duo vrahounů, pan Croup a pan Vandemar, nemýlím-li se. Ti byli opravdu zabijáky, kteří na onen svět dopravují jen ty, kteří si to mohou dovolit. Zjevně museli studovat v Pratchettově Škole cechu vrahů, protože takovou úroveň mordýř nenabere někde na ulici. Po nějaké době jsem si začal říkat, že kdybych měl nedejbože zemřít násilnou smrtí, tak asi bych chtěl tyhle maníky...

Shrnuto a podtrženo: občas pěkné dialogy, nesympatické postavy (tedy kromě C a V, a možná ještě Markýze), nezajímavé a nechutné prostředí (doufal jsem, že si s jeho budováním Gaiman trochu víc vyhraje), a zapomenutelnost (Hvězdný prach jsem četl daleko dřív, a pamatuju si víc, než z tohohle)= horší 3*.

Právě jsem tuto knihu dočetl a tak nějak nevím, co si o tom myslet. Shrnu to tedy ve dvou (pro mne netypicky) skupinách.

Začnu tedy klady:
+Clarke se rozhodl poslat své hrdiny na návštěvu Halleyovy komety. Přistání na ní je tak jaksi odbyto, ale operace prováděné na jejím povrchu, včetně popisu povrchu a jeskyně, jsou vymyšleny opravdu úchvatně (včetně mytí lodi v gejzíru komety).
+Nápad se záchrannou misí kvůli lodi, rozbité na Europě, je také skvělý, nicméně taktéž odbytý (průlet kolem Slunce- žádné emoce nečekejte, prostě další den v kanclu).
+Ztroskotání lodi Galaxy na Europě taky není špatným příběhem, ale je to vyprávěné velice rychle. Přesto se zde mihnou jak obyvatelé Europy, tak Monolit. Popis měnící se Europy je rovněž velmi pěkný.

No, a teď zápory:
-Popisy lodí. V minulých dílech jsme dostali poměrně zevrubné popisy lodí včetně typu jejich pohonu. Tady se Clarke dostane snad jen k jednomu popisu lodního pohonu, zběžně načrtne, že každá loď má svůj malý raketoplán, jedna z nich má dokonce i bazén, dozvíme se, že jak Universe, tak Galaxy jsou daleko vyspělejší než Discovery a Leonov (ale v čem- tedy kromě bazénu a vyšší rychlosti, která se navíc bere jako standard) a toť vše.
-Zkratkovitost. Polovina knihy je věnována tomu, že se jedna loď snaží zachránit loď sesterskou, která uvízla na cizím světě (kde navíc neměla co dělat). A když už čekáte a těšíte se na dramatickou záchranu ze zakázaného světa, Clarke jako zkušený režisér udělá střih, a zrazu jsou všichni ztroskotanci zachráněni. To platí i o závodě s časem, tedy kdy jedna loď letí z komety na planetu na opačné straně Sluneční soustavy, přičemž se to snaží stihnout v co nejkratším čase. Žádné napětí, žádný popis, prostě letí pekelně rychle, jsou viděni ze Země á střih.
-Politikaření. Skutečně velkou část knihy zaujímají Clarkovy predikce pozemské geopolitiky. Budoucnost je sice v této knize růžová, nicméně když se autor začal vrtat v různých bývalých revolucích, v teroristických organizacích, které by v něčem jako Vesmírná odysea neměly mít spolu s politikou vůbec místo, začalo se mi dělat nevolno. Rovněž pokusy o nějakou... sociální filosofii by si zasluhovaly asi víc místa, než jen pár řádků, pokud to teda chce autor vzít od podlahy. Zdaleka největším mínusem zdejší politiky ale je, že se tu roztahuje na úkor kosmu, který je sice samozřejmě zastoupen, ale už nedostává takovou pozornost, jako v předchozích dílech.
-Postavy. Nejedná se ani tak o postavy z lodi Universe, tedy herečku, spisovatelku, bývalého astronauta, hudebníka, etc. (koneckonců v současnosti opravdu existuje projekt na vyslání umělců na let- kolem Měsíce), ale velmi mi vadil několikastránkový popis života čínského magnáta, jehož jediným přínosem pro příběh bylo to, že vlastnil lodě, o kterých v této knize půjde. To samé se dá říct i o jisté osobě, ale nechci spoilovat, kdo četl, už asi ví...
-Nekoncepčnost. Na počátku této knihy se každou kapitolu podíváte někam jinam, a to v docela rychlém sledu. Po chvíli mne to začalo tak trochu štvát. Nekoncepčnost ale lze vztáhnout i na CELOU tuhle knihu. Proč vůbec vznikla? Jaká je její úloha v rámci série? Monolity jsou zde přece zmíněny až na konci (mimochodem jediná bezvýhradně skvělá kapitola je až ta úplně poslední, která se odehrává roku... 3001). Velmi zbytečná publikace.
-Alternativní světy. Clarke řekl, že každá Odysea se odehrává v jiném, alternativním světě. Tady tedy mohli přistát na Europě bez problémů (hned dvakrát), zatímco v 2010 je psáno, že každá sonda, která se v daleké budoucnosti pokusí zde přistát, shoří v europské atmosféře. Clarke rovněž psal, že všechny pro sérii společné postavy je třeba chápat taky docela alternativně. Hned Heywoodův počátek ale dost nealternativně navazuje na 2010.


Celkově tahle kniha trpí velkým množstvím mínusů, které pro dobro potenciálního čtenáře nebudu dál vypisovat. Pro mne byla velkým zklamáním ztráta nadšení pro odkrývání nového, které bylo tak patrné v 2001 a 2010, zatímco v 2061 se kosmické nadšení rozpustilo v politice a politikaření. Skutečně výborné momenty (Halleyova kometa, závod z časem, europské dobrodružství) se tak nacházejí v zoufalé knize (tedy dle Clarkových standardů).

Zatím nehodnotím *.

Film jsem viděl ještě jako malý, a ještě teď si pamatuju, že mne kromě titulu (který mé malé, zcela realisticky přemýšlející verzi vnukl otázku, jak se dá dneska cestovat stopem galaxií???) upoutal takový ten robot, co má hlavu jako bowlingovou kouli s tělovým přívěskem zdarma.

Když jsem se dostal do věku, kdy termíny jako sex, svatba, těhotenství a ranní erekce přestávají být slovy k parodování (aby se staly zcela reálným nebezpečím), vzpomněl jsem si na film a velice záhy i na existenci knihy. Koupil jsem si jí (v takovém tom malém argáckém vydání s polotuhou obálkou), přečetl a až na několik výjimek se... pronudil.

Pak ale Argo vydalo ilustrovanou variantu s obrázky Dana Černého, které jsou prostě víc než geniální (na počest jeho Zafoda Bublsexe jsem pojmenoval svého kocoura) a velmi vhodně doplňují text knihy. A hle- kniha se mi najednou četla daleko lépe. Zpočátku jsem si myslel, že jen díky těm skvělým ilustracím, ale po nějakém čase jsem zjistil, že čím víc tu knihu čtu, tím ji mám raději, tím víc se těším na jednotlivé situace, tím raději mám hyperpočítač Hlubina myšlení a loď Srdce ze zlata, a všechny ty postavy.

No, a dneska tahle kniha patří mezi pár vyvolených, během jejichž četby se cítím jako doma. A taky vím, že ten bowlingovatej robot je Marvin- robot s vlastní osobností.

Takže, ať žije Zafod Bíblbrox a na zdraví si připiju rovnou zlatou cihlou obalenou citronem. Dávám 5* a doporučení. Možná se během četby neroztřískáte smíchy, ale koutky vám budou tančit dupáka jistě celou dobu...

P.S. Koho zajímá zákulisí Stopaře, doporučuji knihu Neila Gaimana a kol. „Nepropadejte panice“.

7 07.01.2020

Vydání této knihy muselo být ve své době stejným zázrakem, jako samotné splnění lunárního úkolu v šibeničním tempu, které pro přistání na Měsíci určil JFK. Kniha Zlín také udělala dobře, že nové vydání opatřila pevnou vazbou.

A teď k samotné knize. Četla se výtečně, a i když víte, jak to celé dopadne, Pacner tomu dokáže dát takový spád, že prostě zapomínáte na dýchání. Autor se věnuje i počátkům amerického kosmického programu, dává tedy mise Apollo do širšího kontextu a umožní tak čtenáři obdivovat všechno to inženýrstvo a technictvo, které se podílelo na kroku do neznáma, který se uskutečnil pouhých osm let poté, co člověk letěl do vesmíru poprvé osobně. V novém vydání navíc shrnuje i další mise lunárního programu, zaslouženě pak chválí 13. misi.
Je skvělé, že autor do textu zakomponoval i části odposlechu komunikace posádka-posádka a posádka-Země, které citlivě zkrátil a zjednodušil (pokud si pustíte originální záznamy zjistíte, že se prakticky jedná pouze o technické zkratky a čísla, ale tak co čekat od tohohle typu lidské činnosti, že :))

Teď k mínusům. V knize je nemalé množství menších chyb různého druhu, např. lunární modul nebyl astronauty překřtěn na „brouka“, ale na „pavouka“, Armstrongova žena nebyla Janice, ale Janet, Armstrong, Collins a Slayton si nesedli a nevybrali spolu Aldrina, nýbrž Slayton navrhl Armstrongovi Aldrina a Collinse s opcí vyměnit Aldrina za Lovella (zmiňuji pouze chyby, které mi teď hned vytanuly na mysli). Výhrady lze mít i k výběru fotografií do obrazové přílohy. Uvidíme fotografii Johna Glenna z projektu Mercury, dále společné fotografie astronautů z Apolla 8, A13 a A17, ale všechny tři mušketýry z A11 však máme možnost spatřit pouze na fotografii, pořízené během snídaně před startem! Collins dostal fotografii ze zkušební centrifugy, Aldrin je zachycen na fotografii z r. 2016 (a taky v skafandru na Měsíci), ale Armstrong svou fotku nedostane... Jsem rád, že jsou alespoň přiloženy některé fotografie, pořízené A11 přímo na Měsíci.

Díky zmíněným nedostatkům nemohu dát 5*, nicméně beru, že v době psaní té knihy ještě pan Pacner neměl tolik informací, resp. informace, které máme (a hlavně známe) dnes. Proto alespoň lepší 4*.

P.S. Pro zájemce o tuto tématiku mohu doporučit i biografii N. Armstronga „První člověk“ od Jamese Hansena. Je zde líčen nejen jeho život, ale velice podrobně i legendární lunární mise a to, co jí předcházelo.

7 14.09.2019