HerrPilot komentáře u knih

Abych parafrázoval postavu z Účastníků zájezdu: „Já ti nevím, Karle...“
Do Trhliny jsem šel po Stokerově hororu Klenot sedmi hvězd a srovnání tempa post-viktoriánského hororu s tím moderním nemohlo dopadnout odlišněji (jak jinak): zatímco Stokerovo vyprávění stojí jako ToiToi budka na Dnech NATO – úplně v pohodě, zkrátka stoicky čeká, kdo se v ní zase po, Karika je ToiToika vybavená raketou s přídavnou nádrží experimentálního, vysokooktanového Red Bullu (samozřejmě srovnávat 113 let vývoje žánru není úplně košér, že).

Karika mne vtáhl už od první stránky, prostě mi dal obojek, do úst roubík a čti, Pilote. A tak jsem četl. A na můj vkus tam bylo trochu moc vzdychání hlavního hrdiny nad tím, že „kdybych věděl, co se stane“ a to do té míry, že u zhruba třicáté této zmínky jsem preventivně volal plastického chirurga, neurologa a mozaikáře, protože jsem zkrátka očekával, že konec rozbije mou hlavu takovým způsobem, že výsledek se v budoucnu objeví ve speciální edici Oppenheimera jako první atomový výbuch Trinity. Ale nestalo se...
Patrně proto, že konec mi velice připomněl zakončení jistého nejmenovaného německého netflixovského seriálu s podobnou tematikou, který byl sice uveden rok PO Trhlině, ale mými zrakomety prolétl jako první a který nebudu jmenovat, abych nedělal spoilery.

Líbila se mi atmosféra, druhou polovinu knihy jsem slupnul jako Hannibal nějakou tělesně nadýchanou dívčinu, taky poznámky o povaze strachu byly zajímavé (pro nebo z nějaké studie?) a vůbec celý mystifikační koncept byl fantastický – člověk neví, kde končí konspirace někoho jiného a kde začíná autorské dílo J. Kariky (protože ruku na srdce – lidi se v horách, ještě hustě zalesněných, hůře značených, zkrátka ztrácejí a kupříkladu tribečský správce řekl, že celé pohoří je v pohodě, ještě se tam neztratil a něco v tomhle smyslu řekl i režisér filmu Trhlina). Ostatně – máte-li dům, dejte jej do prodeje, ideálně cizincovi, a řekněte mu, že se tam před padesáti lety, je-li ten dům tak starý, stala masová vražda, následovaná nekrofilními orgiemi. Pakliže cizinec není masochista, váš dům asi nekoupí, ale do roka máte za plotem armádu YouTuberů a zahraničních turistů. Budete-li prodávat vstupenky, 10 % z prodeje mi za nápad bez výčitek můžete poslat...

Shrnuto a podtrženo: atmosféra, čtivost a umný mix faktů, konspiračních teorií a příběhu je za mne trochu zmasakrován zakončením. Hvězdičky ještě nedávám, protože opravdu nevím, jak hodnotit. Ale přemýšlím nad solidnějšími 3...

Po letech, kdy jsem s Fantomem soutěžil v tom, kdo koho dokáže ignorovat déle, jsem se rozhodl podrobit tuto záhadu čtenářské pitvě. Muzikál jsem neviděl v žádné podobě (pouze slyšel ten nejznámější duet v několikerém podání), a tak jsem podezíral, že půjde o milostný trojúhelník, kde se o srdce ctnostné umělkyně utká sexy rozhodný, ale tak trochu padoušský šlechtic, se zamilovaným, leč poněkud znetvořeným miláčečkem. Jaké bylo mé překvapení (podpořené komentářními povzdechy zdejších hlavně čtenářek), když jsem zjistil, že sexy šlechtic je nepíchač v krystalické podobě, ctnostná umělkyně je ctnostnou lobotomkou a Fantom není žádný politováníhodný šáteček, ale manipulativní, vyděračný, sériově vraždící, stalkující, simpující incel, který se v honbě za něčím, čemu pouze on říká láska, neštítí naprosto ničeho a to i vzhledem k ženě svého srdce, včetně podminování budovy Opery, psychického nátlaku, potenciální masové vraždy nevinných a pravděpodobně i vykradení hrobu otce své vyvolené.
Příběh obecně se mi velice líbil, ale spíše díky tomu, že padouch byl padouch, jeho protivníkem byla velice příjemná postava Peršana (kterého za sebe vnímám jako obdivuhodnou postavu, která ve snaze zabránit zlu překonala i svůj vlastní strach), mělo to atmosféru, operní melodramatické pozlátko a vůbec velice příhodné a pasující kulisy (v Louvru by to asi moc nefungovalo). Jednu hvězdu srážím za to, že si autor dle mého názoru nedokázal poradit s hororovějšími pasážemi, které sice dobře vymyslel, ale nedokázal do nich vložit dostatek „stokerovského, poeovského nebo lovecraftovského“ napětí. Zkrátka jimi (s výjimkou konce) prosvištěl. A to je škoda.

V druhé části svého komentáře bych se rád (podobně jako u Větrné hůrky) zamyslel nad zdejšími komentáři, konkrétně proč některé čtenářky (tedy ponejvíce, několik málo čtenářů jsem tam taky našel) dokážou vzdychat a projevovat soucit (a snad i pochopení?) ohledně postavy, jakou byl Erik, tedy Fantom? Jistě, šlo o znetvořeného člověka, který nikdy nepoznal lásku, ale lze soucítit s někým, kdo pro pobavení vládce vraždí odsouzence a způsobuje krvavé rodinné tragédie (jak zmiňuje postava Peršana) a následně si vybere dámu, kterou ve jménu jakési své zvrácené představy o lásce neustále pronásleduje, zneužije její vzpomínky z dětství k manipulaci, pravděpodobně vykrade hrobku jejího otce, rozkazuje jí, zabrání dámě se svobodně zamilovat, dvakrát(!) ji unese, dožene ji přes opakované zoufalství až k pokusu o sebevraždu, spoutá ji, aby ji nakonec postavil před Sofiinu volbu: buď nechtěný sňatek nebo Opera vyletí během představení do vzduchu i s návštěvníky. Opravdu lze obhajovat postavu několikanásobného vraha a psychotika, který si v domě postavil mučící místnost? Znamená tato lítostivost, že pokud by například střelec z fakulty (výběr je záměrný) zanechal dopis, ve kterém by se svěřil se svými, dejme tomu, „problémy srdce a nepochopení“, byli by někteří lidé schopni jej litovat? Nebo tato lítostivost je podmíněna bránou fiktivnosti a možná i jisté domnělé erotičnosti – zatímco Fantomem a jeho činy se lidé dojmou, protože je to fikce, která se nestala (navíc je to netvor, oddaný vysokým citům temným způsobem ve svém varhanami vyzbrojeném temném brlohu, který pro svou milou je všehoschopen, tudíž publikum si do tváře Fantoma projektuje tvář svého milého/milé, u které/ho by ocenili stejné dobývací nasazení, jako u Erika?; stejně, jak se to děje kupříkladu s postavami vampýrů, kteří místo saní krve dam v dnešních příbězích sají jiné tělesné šťávy), činy střelcovy jsou krutou, neromantickou realitou...
Budu rád, pokud mi to někdo z Fantomových fanoušků (nebo spíše fanynek) vysvětlí třeba zde v diskuzi nebo v soukromé zprávě, jelikož mám pocit, že jsem četl nějakou jinou knihu...

7 18.08.2024

Abych parafrázoval Káju: „Knihomolskou čest bych za ní dal, za tu Lady Karn... Fuckingham...“
Na střední nám paní učitelka říkala, že je to škvár bez přesahu, ještě blbě napsaný. Má duše čtenářského panice, tehdy vychovávaná nedělní školou literatury faktu (strašně bych chtěl napsat fucktu), tehdy poslušně dopla límeček, přežehnala se ve jménu Victora Huga, Umberta Eca a Ernesta Hemingwaye a opět odešla do hájemství intelektu.
Jak ale plul čas a mladého již-muže začaly lákat tajemství nejen černých děr fyzikálních, počaly se do jeho čtenářského radaru vkrádat i tituly daleko frivolnější, než vzpomínky druhoválečných pilotů na vzdušné boje s nepřáteli a soužití v kolektivu mladých mužů, často pohledných.
Nuže – tak jsem tu, nějaký čas poté, co mne svými slohovými formulacemi svedla a obálkami zmáčkla kolem boků tahle pohlavně neposedná potvůrka, jejíž odhodlání k průnikům do hloubek se dá srovnat jen s podobným odhodláním nálezců Titaniku.
A zvěstuji všem těm, kteří třeba někdy v budoucnu projeví zájem o tento komentář, že moje knižní sexualita byla dobyta nikoliv Druunou, Jodorowského Borgiou a už vůbec ne tím ubohým, upoceným Malým pražským erotikonem toho Patrika nikoliv irského, nýbrž touto malou (leč mnohonásobně zletilou) knížkou z dob královny Viktorie, která dle mého názoru byla napsána čistě jako pošťouchnutí tehdejší morálce, nikoliv jako skutečné literární dílo, a autor (nikoliv Oscar) tam tak narval všechny čuňárny, na které si vzpomenul.

Ano, nebylo to bezbolestné obcování. Popis sexu s nezletilými a několikeré znásilnění bych oželel, ale jinak jsem od knihy dostal přesně to, co jsem očekával, ba ještě něco navíc – nulové hrátky na Voltaira nebo Sokrata, ale dokonale nahuštěnou, anatomicky zvládnutou, tělocvičně promyšlenou nadílku viktoriánského prostocviku, který nejen dokáže posouložit i při současných aperitivech a hlavních chodech, ale místy člověka dokonale smete jako poctivé balení českého hardcore porna křížené se žhavostí větší sluneční erupce s malým nádavkem vytrhávací síly sněžné koule.

Doporučeno všem nadšeným ctitelkám pana Graye.

Když jsem spatřil tento titul, řekl jsem si, že po letech svého heterosexuálního milostného poměru s Sherlockem tedy náš vztah okořením titulem (a ke všemu ještě komiksovým), který slibuje udělat neurochirurga z každého.
Výsledek je jako jít na první rande s průjmem – dosti na hraně.
Velice mne zaujal styl kresby a práce s barvami, malba krajiny a viktoriánského Londýna, taktéž způsob dělení panelů a velice originální náhled pod pokličku či v tomto případě pod lebeční kost slavného detektiva.
Nezaujaly mne průběh a rozuzlení příběhu (opravdovou gradaci a napětí jsem snad cítil jen na konci stránky, předcházející poslední akci pachatele); roztříštěné pojetí panelů během akce, kdy se na čtenáře řítí barvičky, pěsti a hlášky pak může vyhovovat snad jen zraku chameleona.

Dovolím si nesouhlasit s kolegy níže: jednak s názorem, že příběh je podán v nejlepší tradici ACD (ten dokázal pracovat s atmosférou, pachatelé byli většinou homogenní součástí příběhu, ale byli nezřídka charakterově maskování, viz Pes baskervillský, zde se víceméně padouch profiluje od počátku, jeho odhalení ve mne nezanechalo ten dojem, jako u „conanovek“).
Dále bych nesouhlasil s poznámkou o benevolentním zobrazení Holmesových kokainových choutek. Tyto prostředky k Holmesovi zkrátka patří, jsou nedílnou součástí postavy, díky nim je Holmes více „člověčí“, méně papírový, k čemuž mu dále dopomáhá i jeho často přezíravý postoj a nadpozemské sebevědomí. Škrtnutím něčeho z toho se dostaneme na cestu, která nás může dovést k viktoriánskému Mirku Dušínovi (dá se říct, že právě mj. ty drogy posilují jeho antihrdinství). Navíc mám za to, že lekce o škodlivosti drog jsou ve školách již poměrně brzy. Také si myslím, že pouze děcko JIŽ namotivované ke zkoušce drog otevře tuhle knihu a s pohledem na zfetovaného Holmese si řekne: „Fajn, jedna šleha a vyřeším tu ztrátu třídní knihy!“ Navíc tyto závislosti jsou zobrazeny i v jiných „sherlockárnách“ (seriál s B. Cumberbatchem, svého času hojně sledovaný mládeží říká AHÓJ!), bylo by tedy zapotřebí vydat plošné cenzurní opatření. Kreslíř tady navíc dává jasně najevo, že tyhle přípravky člověku nejspíš neotevřou třetí oko a nevyčistí auru o tři generace nazpět.

Sečteno a podtrženo: Kresba 5* s výhradou k akci, příběh za slabší 3*.

Tahleta knížka, pochopitelně stejně jako dějiny popisované výpravy, je jako průjem na tobogánu – vždycky, když už si myslíte, že tu situaci už fakt nejde zhoršit, objeví se další vlna neštěstí. Muži, jejichž zážitky jsou zde líčeny, jistě posunuli hranice toho, co vydrží lidské tělo a psychika, jejich mise je plně srovnatelná s nejšílenějšími zážitky z válek, a tudíž bych tuhle četbu doporučoval místo motivačních a seberozvojových knih neznámých autorů.

Drobně bych vycinkal nakladatelství, že tak důležitou knihu vydali v brožovaném vydání.

Jinak ale plně zasloužených 5 ledových *.

7 25.02.2024

Opět po krátké době jsem dostal komiksovou náladu, zároveň jsem nechtěl svá krásná modrá očka zatěžovat vskutku šedesátkovým množstvím barviček a do třetice jsem si v posledním roce poměrně oblíbil detektiva Marlowa. Po čem bych měl v takovém případě šáhnout? Po whiskey a očním bělidle?
Naštěstí můj oblíbený internetový „robotický“ antikvariát přispěchal s alternativním řešením v podobě právě této publikace.
Tmavého, hláškujícího Spideyho jsem znal již z onoho úspěšného animáku s pavoučími multiverzy a tak sázka na Noir se zdála být jistější než průjem po GUTTALAXu.

A taky že jo. Je tu všechno – hutná atmosféra, určitá spletitost, korupce, femme fatale, ubohé čtvrti, násilí, nejednoznačný antihrdina (zvláště postava Uricha byla takřka čistokrevným noirem), jen ta přemíra alkoholu chybí. V druhé části se ještě zvyšuje násilí do té míry, že jsem po několika dekádách ocenil superschopnost svého žaludku nepřipravit mne násilnou formou ani o drobek svého těžce zaplaceného chleba vezdejšího; taky se zde přidává rasová nesnášenlivost.

Pět hvězd nedávám z jednoho prostého důvodu: bylo to velmi, velmi krátké. Rozuzlení první části přišlo rychleji než smrt na Marii Antoinettu (a že to je fakt konkurence!) A ani druhá část moc nezaostávala – byť k dobru jí musím přiznat, že pohledem na promáčeného, poníženého a nechtěného doktora Octaviuse mne donutila politovat záporáka a to se v beletrii dycinky cení.

Kol a kolem hodně pěkný alternativní Spiderman (zatím asi můj nejoblíbenější), který vyniká tvůrčím přístupem ke starým Marvel postavám (byť Parkerovy schopnosti mohli vysvětlit trochu jinak, reálněji) a pěknou, noirovým žánrem inspirovanou, atmosférou.

1 11.11.2023

Sedím u počítače, nedělní odpoledne utíká jako závodní kůň po salámové pohrůžce, usrkávám z jablečného Jupíku, který jsem si pro větší efekt nalil do sklenky na whisku a přemýšlím, co o téhle knížce napsat.
Vlastně šlo o mou první originální „marlowovku“, nikoliv o napodobeninu od jiného spisovatele. Před četbou jsem, poučen popisem žánru, očekával detektiva v baloňáku s kloboukem, naraženým do čela, třídenním strništěm, dechem v dutině ústní dobře uleželého nápoje a tváří svou morfologií připomínající pole u Verdunu krátce po skončení Velké války, kterak klátí ženy i barové podvodníčky (každé jinak, samozřejmě), žehrá na život, pije, bloumá městem, a občas si jen tak z legrace zavyšteřuje, aby dámě z finančáku koncem měsíce ušetřil hovor ohledně prázdného políčka, nadepsaného „Příjmy“.

A to jsem také dostal. Phil Marlowe pije, vyšetřuje, žehrá a lumpy kosí nejen pěstmi a olovem, nýbrž také dobře načasovanými Molotovovými koktejly sarkasmu a nihilismu. Pravda, milování a vražedná zápletka jsou zde opomíjeny jako milostný život tasemnic, ale dle Chandlerovy biografie od Toma Hineyho autora zajímala vždy spíše atmosféra příběhu, než zápletka. A upřímně řečeno tady mi to fungovalo. Úžasný noir se zajímavými postavami, atmosférou a ještě lepšími popisy (kupříkladu popis nesmělého brouka v policejní kanceláři z hlavy nevyženu ani více jak měsíc po dočtení), formující asi nejzábavnější non-parodickou detektivku, jakou jsem doteď četl.

Při něčem takovém nemohu jít pod 5* a do zásobníku si nabíjím první „marlowovku“ – Hluboký spánek. Dobrou noc.

14 01.10.2023

Někdy to připomínalo jízdu na skateboardu, který si před vteřinou uvědomil, že neměl štěstí a nenarodil se jako koloběžka. Taky to vyžadovalo trpělivost.
Autor jel skutečně tvrdě, nic pro něj nebylo dostatečně šílené; představuji si, že doma na stěnu nalepil směs viktoriánských postav, míst, událostí a pak na ně házel šipky. Z fakt velkého zásobníku.
Přibližně vprostřed se mi ta dělostřelba šíleností začala zajídat, podobně jako Adolfovým vojclům u Kurska, ale řekl jsem si brachu, co chceš v tomhle vlaku dělat jiného? Čumět na bandu hutníků, kterak dobrovolně a s radostí odepisují, s pomocí jistého slovanského boha, své šedé buňky? No, a tak jsem se vždy poslušně vrátil do alternativního Londýna...

... a dobře jsem udělal. Ve druhé polovině se příběh soustředí na samotného Skákajícího Jacka a před čtenářem se rozprostře jeden z nejdojemnějších příběhů fušérských cestovatelů časem za poslední dekádu. A za to přidávám jednu hvězdu.


Obecně mi to přišlo místy o dost méně uvěřitelné, než podobně praštěné a situované Brány Anubisovy, které ale ještě nemám zcela dočtené. Místy to zachraňovaly postavy, občas nějaké zajímavé myšlenky a někdy i novátorské vulgarismy geneticky upravených papouchů. Bez přepálených vynálezů bych se obešel. Celkem tedy 3* plus jedna za Jackův příběh.
Nicméně mýtus o Jackovi má autor vyrešeršovaný opravdu na výbornou, v prakticky všech případech vycházel ze skutečných hlášení napadených děvčat.

Mimochodem, Skákající Jack byl s největší pravděpodobností inspiračním zdrojem pro našeho Péráka.

2 17.09.2023

Nuže, po beletristických knihách o druhé světové válce a Vikinzích jsem se rozhodl sáhnout po příběhu z ještě dávnějších dob, kdy muži chodili do boje nazí a svého milovaného ptáka nosili pěkně vysoko.
O této knize jsem předtím již slyšel, stejně jako o titulní legii, a jelikož splňovala výše uvedené požadavky, s důvěrou jsem prolomil její hřbet.

A po dokončení téhle cesty musím říci, že šlo o velmi pěknou a čtivou mládežnickou knihu. Počátek na jihu Británie byl sice pomalejší, než české úřady při vyřizování invalidního důchodu, nicméně s odchodem hrdinů na sever se kniha dostává do tempa, za které by se ani Zásilkovna nemusela stydět.
Knihu samozřejmě trápí cejch knihy pro mládež, takže otrok se zde může poměrně rychle stát římským občanem, řeší se tu nehynoucí přátelství mezi mladým Římanem a mladými Brity, a v neposlední řadě nálepka Young literatury zajišťuje, že to nemůže skončit vyloženě špatně. Toto samo o sobě by stačilo tak na solidní 3*...
ALE pasáže, odehrávající se na severu Británie, jsou popisově velice působivé a atmosférické, autorka Devátou legii nešetří (docela se mi líbí, jak s ní naložila) a onen happy end je nikoliv cukrkandlově americký, nýbrž zasmušile britský.

Ty tři bych dal, ale kniha oplývá mnoha dalšími plusy (a navíc je docela melancholická), proto tam s důvěrou posílám Pátou legii Hvězdnou.

1 30.07.2023

Knihu jsem zakoupil pod dojmem anotace na jistém serveru s ojetými knihami, abych zase měl nějakou válečnou alternativu do vlaku (po Tisíc sluncí od Scarrowa, která se mi líbila), a po přečtení zdejších komentářů se má očekávání propadla natolik, že na ně musela naběhnout parta ostravských horníků.

A ono překvapivě se mi to četlo dobře, byť první polovina drhla způsobem, jakým dobře navazelínovaná prdel nedrhne. Současné i minulé postavy mi byly sympatické (možná proto, že do Ostravy velice často dojíždím a tak nějak rubikovsky mi do toho zapadly), atmosféra se místy zahustila takovým způsobem, že do potravinového NUTRI-SCORE by museli přidat další písmeno a ocenil jsem také napojení této knihy na lore/kontext, vybudované kolem oné domnělé nacistické tajné zbraně (pro jejíž existenci v reálu nejsou pražádné důkazy, leč to některé neodradí; schválně nechť případný zvědavý čtenář tohoto komentu pogooglí Rudolfa Lussara).

Během čtení jsem vypouštěl faktografickou správnost předkládaných informací a bral to celé jako skutečně alternativní historii (tedy takovou, v níž jsou polští partyzáni v Breslau, kde skutečně funguje další kvazi nacistická tajná zbraň- Die Glocke a kde američtí piloti po válce skutečně spatřují neidentifikovatelné vzdušné věci). Možná nacistické tajné zbraně zde mohly mít větší roli, ale někdy i cestu dvou literárních mrzáků je zábava pozorovat (důraz na literárních)

Oproti Tisícu sluncí je tato kniha pomalejší, není zde nonstop akce jako v Lidlu a postavy mi připadají životnější, než v TS. Společným pojítkem obou knih by snad mohl být závěr, vedený do ztracena (ano, události z konce války zde NEMAJÍ dopad na budoucnost, resp. budoucnost zde není výrazněji odlišná od toho, co se po válce skutečně dělo).

Za závěr, pomalejší rozjezd a jednání postav leckdy nelogičtější, než jednobarevná Rubikovka, strhávám 1,5* a díky pozdější čtivosti zaokrouhluji na 4.

P.S. Nezaregistroval jsem, že by nějaký zdejší SSman mluvil ostravským nářečím (jeden po určitou dobu mluvil takovou tou popkulturní čěmčinou, známou z Alles Gute!)

2 16.07.2023

Tuhle knížku jsem měl v merku tak dlouho, že moje osobní knihovna se mezitím stihla naučit italsky a odjet do USA na PuzoTour.
Až jednou se mi opět připomenula během mé procházky stránkami jistého internetového antikvariátu, z jehož názvu by byli bratři Čapkové odvaření, tak si říkám, proč tomu drakkaru nedát už konečně šanci...

A výsledný dojem je stejně rozporuplný jako nutnost přivolat záchranku. V komunitě amišů.
Z jedné strany atraktivní téma Vikingů na Středozemním moři, k tomu rané Benátky, Egypt bez žraločího suši z neukázněných ruských turistů a mise k ukradení ostatků křesťanského světce z rukou bezbožníků.
Na straně druhé takové vatovité zpracování. Mám za to, že autor musel excelovat v tanečních, neboť celou dobu jsem měl nutkavý pocit, jakoby tančil kolem a bál se tnout do živého. Jako kdyby se bál přidat do své knížky emoce. Zkrátka mi to připadalo tak sterilní, že bych to z fleku používal na operačním sále.
Větší emoce jsou snad jen na konci (a možná trochu i v prologu), ale všude jinde se jede tak nějak strojově. Netýkalo se to ovšem všeho, například popis večerů na moři nebo na majáku Faros (který byl jedním z antických divů světa) byl pěkný...

Kol a kolem jsem rád, že jsem to četl ve vlaku cestou do práce, protože přesně k tomu je tato kniha určená - k bezmyšlenkovitému pozření, při čtení doma by to asi bylo kapku horší. Ale v tom vlaku zabaví, ne že ne. Slavnostně tedy uděluji 3 severské, nikoliv ukradené *.


Jako dovětek je třeba pochválit mapku oblastí kolem Středozemního moře v 9. století n.l. a drakkaru na předsádkách, a pohanět velké množství chyb v překladu, jejichž koncentrace by i v základním školství vysloužila žákovi trest smrti rozstřílením.

4 02.07.2023

Do nynějška jsem měl kapku problém s tím, jak některá kázání, která jsem vyslechl coby malý Pilůtek i kapku větší Pilot, byla rigidní, stejně tak i příběhy z Bible, o kterých jsem se jako pomenší učil. Jakoby všichni tak kapku tancovali kolem, buďte poslušňoučcí, dávejte kostýlku desátek, usměváčkujte se na sebe, šuky šuk až po svatbě (ale kluci! nejlépe nemít u toho potěšení! jenom napustit a vytáhnout! jediný bod G k hledání je GOD), Bůh vám za to otevře brány královstvíčka nad obláčky.

To tady Men In Black nemají problém mluvit o předkožkách, dvojitém incestu, potenciálním znásilnění nezletilých dívek (Lote, ty parchante, volám Klusáka!!), potěšení ze sexu a erotiky nebo o Bohu, který je schopen nechat vyhladit i celé kmeny. Otevřeně říkají, že Bible není jenom o fajn věcích, že jenom úsměvy a metaforickým cucáním farářových barokních ozdob se do nebe člověk nedostane (dokonce v jednom místě hereticky zmiňují ateisty opravdovější než křesťany, natěšené na nebe).
Knížka se mi tím pádem líbila. No a samozřejmě sem tam nějaký ten vtípek či popkulturní narážka mé hodnocení taky nesrazí...

... co je ovšem srazí o jednu hvězdu jsou prakticky neustálé nepříliš subtilní narážky na politickou situaci, od Liliputina až po nejznámějšího československého hnízdila. Nic proti tomu, je fajn, že chlapci mají podobné názory, pecka, bouchám absinth na oslavu a pentagram roztáčím jako DJ vinyl, nicméně po chvíli už mi ty přímé narážky začaly kapku vadit. Ne proto, že páni jsou v taláru, nýbrž proto, že jich na mé gusto bylo trochu moc. Kdyby byly aspoň o něco vynalézavější...

Ale i tak to byla skvělá četba, poprvé jsem se u popularizačního rozboru biblických textů cítil jako člověk 21. století (což samozřejmě může v souvislosti s vírou znít jako učebnicový oxymoron z maturitního testu, ale co už, žíly si kvůli tomu neotevřu).

4 24.06.2023

Tenká, leč výborná knížka o roztomiloučce vypadajícím letadle, které lze charakterizovat pomocí slov Kájovy písně: Dám dělovou ránu. BUM BUMBUMBUM!!
Text je čtivý, autor věcně shrnuje vznik myšlenky, vývoj předchůdců Kometu, trnitý vývoj a nasazení samotného raketového dravce jakož i jeho poválečné osudy. K tomu přidejme seznam nasazených strojů, seznam tematických plastikových sad, krátké životopisy letců a techniků s ním spjatých, spoustu fotografií (včetně vzácných fotek dalších vývojových variant, které již naštěstí neměly čas se představit v boji) a barevných bokorysů a máme skvělou publikaci o jednom letadle, které v případě, že by bylo fotbalistou, mělo vysokou odbornost na vlastňáky.

1 28.05.2023

Tohle byla první kniha, kterou jsem zakoupil jako bravlk, tedy brak do vlaku.
Neočekával jsem od toho osvícení ecovského typu, nicméně i tak jsem dostal více, než jsem doufal a kromě toho jsem si během zdlouhavých cest vlakem parádně početl (jednou či dvakrát mne také zachránila od nepříjemné socializační situace).

Má se jednat o autorovu prvotinu, tudíž je plná různých příběhových řešení, která jsou poněkud... nekonvenční (celý koncept a způsob práce záporácké organizace, plánování atomového náletu, etc.), taktéž ze mne autor nevyloudil vyhraněné emoce, jako např. pláč, nicméně i ten knedlík v krku, který jsem měl na konci, kdy se dvě postavy v bombardéru postupem času proměnily v bezejmenné kostlivce, pohřbené ve vraku někde u pobřeží Ameriky, docela postačil.

Námět je docela povedený, byť plánování celého náletu bylo poměrně... freestylové (poslat ukořistěný americký bombardér pro operaci pod falešnou vlajkou s posádkou bez znalosti angličtiny a nechat ho ke všemu doprovázet letkou německých stíhaček, když Luftwaffe měla k dispozici celý vějíř kořistních spojeneckých strojů... tomu se říká velezoufalost).
Autor rovněž pokrývá mnoho různých úhlů, a tak příběh sledujeme z pohledu německé posádky zmíněného bombardéru, z pohledu německého a židovského vědce s rozdílnými povahami, z pohledu amerického prezidenta a mladého studenta fyziky, z pohledu německého kapitána ponorky, z pohledu současného britského fotografa,... zkrátka tahle knížka by potřebovala alespoň sto stránek navíc, aby byly lépe rozvinuty motivace hlavního záporáka (jeho přerod/y jsou fakt neskutečné), zpomalena rychlost, s jakou moderní fotograf uhádne, že pod hladinou je německá atomovka a konečně i prokresleny motivace německých bombarďáků...
Čím naopak autor nešetří to jsou nadávky, kterých tam je vskutku požehnaně, a které místy působily jako autorův nepovedený pokus o odlehčení situace (hojně používané ,,nasrat a rozmazat" mi po x-tém použití začalo připadat jako chuť autora získat práci v marketingovém týmu Nutelly).

Přes všechnu kritiku jsem touhle knížkou neskutečně potěšen, dlouho jsem nečetl takhle dobrou lehkou četbu. Ani jednou jsem se nestihl nudit, děj svižně odsýpal (někdy možná až příliš svižně), konec sice nebyl z nejoriginálnějších, ale do z gruntu melancholického vyprávění mi tak nějak sedl.
3,5 ozářených *, ale vzhledem k relativní propracovanosti celého co by kdyby scénáře zaokrouhluji nahoru.


Němcům se sice atomovku svrhnout nepodařilo, zato nakladatelství, které má na svědomí české vydání, v něm nasekalo přímo jaderné množství chyb (chybějící písmena, špatné skloňování a hlavně překlepy), které kazily požitek z četby.

2 30.04.2023

Tahle kniha by mohla být dobrou ilustrací některých fenoménů kvantové mechaniky, neboť i ona se vyskytuje ve dvou stavech najednou, ovšem v jejím případě jde o skvělost a nebetyčnou imbecilitu.
S profesorským úsměvem pod fousem si dovolím své tvrzení poněkud rozepsat, doufaje, že dostanu fyzikální Nobelovku za sepsuchválení oslavované knihy o fyzicích.
Nuže, skutečně se nejedná o román, ale jakési obrazy z fyziky převážně 20. století. Jediným jednotícím prvkem je titul a tedy ona bezbřehá a temná propast (Tartaros?), vztahující pařáty na každého, kdo se přiblíží k jejím hranicím.
V prvních povídkách se jedná o propast etickou, v jiných o propast neznáma. A skutečně v těchto příbězích jsem měl ten pocit závratě, jen trochu šťouchnout (škoda, že na Facebooku už ta funkce není). Haber, Schwarzschild, Grothendieck aj. byli opravdu skvělými beletrizovanými průvodci po planinách, kam se myšlenky normálního člověka (resp. Běžného Franty Uživatele) nedostanou.

No a pak je tu nejdelší povídka, Když přestáváme rozumět světu, pojednávající o zrodu kvantové mechaniky, kde hlavními protagonisty jsou Heisenberg a Schrödinger. Oba vědci, jakkoliv bryskní fyzici, byli dosti pofidérními osobnostmi. Heisenberg spolupracoval s nacisty na vývoji atomové bomby, byl měkkýš, a jako takový se mj. vys*al na rodiče svého židovského kolegy, které dobře znal, kteří skončili v koncentráku a po válce měl zase třeba problém přiznat, že nevěděl, jak atomovku prakticky udělat.
Schrödinger měl zase problém udržet svou mužskou ozdobu na místě, později žil v trojúhelné domácnosti a navíc měl pedofilní sklony, kdy osahával malá děvčátka; sedmnáctiletou holčinu svedl příslibem, že neotěhotní, přičemž opak se stal pravdou a holčina musela na potrat (údajně si o svých výbojích vedl nějaké písemné záznamy). Ano, takové osobnosti se opravdu nabízejí k literárním hrátkám, ovšem z toho, jak to autor pojal jsem měl pocit, že své živočišné péro z pravice (či levice) nikdy neodkládá, kalhoty jsou pro něj dostatečně dobré pouze tehdy, když jsou vyzdobeny škrkátkem a vrcholem jeho snů je prstový průzkum Venušina pahorku nějaké školačky.
Samozřejmě toto není policejní obvinění, leč pouhé konstatování, že způsob, jakým si autor v podobných věcech libuje -a jak se tímto vzdaluje poslání publikace- mi nepřipadá šťastný (férově když napíšu naturalistický román o tom, jak jsem si nechal přišít ptáka z nějakého kladrubáka a pod pseudonymem Zvoník od Matky Boží se vydal análně utěšovat dámy s dwarfismem, přičemž celé to budu vydávat jako pojednání rozporující tvrzení, že v rámci vesmíru jsme jen bezvýznamné kuličky, stanu se taky finalistou Man Bookera?)

3* za ty skvělé povídky a za fakt, že knížka mne donutila si některé věci pogooglit. Pokud někdo chce zjistit více o vědcích a jejich dětech bez nevkusných poznámek, pak lze doporučit namátkou knihy od Carla Rovelliho nebo Kvantová teorie nikoho nezabije.

6 30.04.2023

Bobby Fischer byl chodícím skečem Monty Pythonů, tedy nejen fantastickým šachistou židovského původu, jehož jméno dodnes rezonuje, ale také neuvěřitelnou primadonou a později i antisemitou.
Tyto podoby hodnocený komiks zachycuje, nicméně přesto bych knížku nedoporučil lidem, kteří Bobbyho život moc neznají, takže třeba takový bezpopisový Kissingerův telefonát Fischerovi může někoho neorientovaného zmást. Stejně tak tempo, v jakém jsou probírány jeho jednotlivé zápasy. Scénáristicky to tak připomíná povídky/viněty z Bobbyho života, případně kondenzaci filmu Tah pěšcem, kde Bobbyho hraje Tobey Maguire.
Kresba tomu místy taky moc nepomáhá, byť jednotliví aktéři jsou dobře nakreslení a tedy i rozpoznatelní. Co potěší jsou popkulturní narážky třeba Travolta v roli z Pulp Fiction někde kolem strany 60 nebo narážka na Návrat do budoucnosti ke konci knížky.

Závěrem me tak napadá, komu je toto několikastránkové dílko určeno lidem šachem nepolíbeným? Dětem? Rodičům malých šachistů jako varování, že zvýšená míra hraní šachů vzbuzuje nutkání hajlovat? Lidem, co Bobbyho životní dráhu znají dosti dobře? Já fakt nevím, je to záhada... Kde je von Däniken, když jej člověk potřebuje??

3 16.04.2023

O skutečném Marlowovi jsem toho slyšel tolik, že bych mohl napsat knížku o knížce, avšak Chandlerovy romány nejsou v současné době u nás tak nějak vydávány, proto jsem se rozhodl pro příslovečný Adidas se čtyřmi pruhy.
O hardboilových hrdinech jsem něco málo věděl, a tak mi bylo jasné, že blondýnka, vyobrazená na obálce, nebude v románu sténat jen kvůli těžkému ovládání padesátkových sportovních vozů. A měl jsem pravdu.
Prakticky ve všem ostatním jsem se však mýlil. Čekal jsem totiž příběh, ve kterém se tuplákový detektiv bude muset probíjet zástupy záporáků stylem Red Bullem nadopovaného Bruce Leeho, neustále přestřelky vygenerují tolik smogu, že i ti nejhouževnatější aktivisté to vzdají a že souložení bude tak časté, až odpovídající citoslovce seschne opotřebovaností.
Místo toho jsem dostal poměrně podařenou brakovku, oplývající (někdy temnou) padesátkovou atmosférou, alkoholem, cigaretami, femme fatale, osamělostí, nočními projížďkami, cynickým humorem, naivním, nikoliv však hloupým či nevzdělaným detektivem a chlapáckými fatalistickými kecy. Takže ano, jsem spokojen, dá se říci, že v několika ohledech splnila tato knížka má očekávání, týkající se hardboilů/noirů, některá také uvedla na pravou míru, za což jsem rád.

Nakolik je toto zdařilým pokračováním Marlowových dobrodružství nedokážu posoudit, ale jako brakový noir hodnotím 4 poctivými *.

3 01.04.2023

Naprosto senzační knížka, která mne svou tematikou a čtivostí donutila odsunout slovutné Jméno růže na boční kolej (promiň Umberto, sexuální zkušenosti středověkého mnicha mne sice nadchly, ale nacistická atomovka je jen jedna...)
Nacistická atomová bomba se čas od času stane předmětem konspirátorů, přesto skutečnost mnohdy překonává i jejich teorie.
Kniha vzdor titulu nevypráví příběh jedné jednotky, pověřené likvidací německého atomového programu, nýbrž splétá komplexnější příběh různých lidí různě slavných jmen, kteří se dostali do kontaktu s výše zmíněnou zbraní francouzských, německých, amerických, italských a zčásti i britských jaderných vědců, amerického důstojníka s antisovětskou minulostí, amerického multilingvního baseballisty s doktoráty, který se rozhodne špiónovat, vojáků, pověřených útokem na výrobnu těžké vody nebo třeba britského šlechtice s dobrodružnými choutkami.
Kean vypráví o misích, které byly tak nepravděpodobné, že se prostě musely stát, o postavách, které by se neztratily ani v barvotiskových dobrodružstvích, a to všechno podbarvuje svým humorem (který mi místy navzdory autorově národnosti připadá docela britský, ale to bude asi i okolní, často až pythonovskou, tematikou).
Díky nemalému množství uvedených zdrojů může kniha posloužit i jako vstupní brána k dalšímu studiu.
Přes všechny plusy autorovi srazím příslovečnou půlku hvězdy, a to za vlákno, týkající se Joea Kennedyho ml. (staršího bratra JFK), jehož jedinou zásluhou v tomto směru bylo, že se přihlásil k takřka sebevražedné misi na zničení domnělých německých atomových bunkrů... kterou nepřežil. Proč mu autor věnoval tolik prostoru?? Chtěl snad americké čtenáře nalákat na nějaké známé příjmení? To i Einstein měl v boji proti Hitlerově atomovce větší zásluhy...
I tak se ale jedná o patrně nejlepší knihu, jakou jsem od počátku tohoto roku četl...

Samostatnou kapitolou je pak české vydání, které je vybaveno přímo atomovým množstvím překlepů a velice podivných formulací, což jistě překročí Práh bolestivosti kdejakého čtenáře. U příslušného vydavatelství by měli zauvažovat nad opraveným vydáním!

2 13.03.2023

Akční jízda, vhodná k proložení složitější četby, která občas brnkne na závažnější strunu. Kresba jako v díle prvním, příběh byl o něco snesitelnější.
Tedy rozhodně jsem si to užil více než předchozí část.

Antropomorfní létající tank je spolu se Spidermanem mým oblíbencem z Marvelu, proto jsem se rozhodl zkusit nějaký komiks, který je ještě na skladech knihkupectví.
No, asi takhle – bylo to hloupoučké. Když si v komiksovém žánru přečtete takové tituly jako Z pekla, Zatmívačku, Bombu nebo i ten Dopis 44, pak tato svým rozsahem spíše naprosto bezpřesahová brožura, kde je na malém prostoru opravdu velké množství rvaček, dějových linií, zpřeházených panelů, nepochopitelných rozhodnutí a zase rvaček, vám přijde jako taková infantilitka.

Přesto poslední příběh s Tonyho bratrem se mi líbil, v určité míře pracoval s takřka „lemowskou“ tematikou, byť do celku (zatím) moc nezapadal. Kresba byla taky nepříliš nepohledná a barev těch tam bylo tolik, že i osmdesátkové diskotéky se šly léčit s depresemi.
Ale tak na toaletu je to opravdu královské čtení. 3* dávám za výše zmíněné aspekty.

1 28.01.2023