HerrPilot
přečtené 252
Bratři Wrightové
2015,
David McCullough
Moje první přečtená kniha roku 2025 a patrně jsem si nemohl vybrat lépe... Nebo? Zatímco jiní vycházeli z novoročního kocovinového oparu s prozřením, že jejich předsevzetí, týkající se hubnutí nebo větší kvantity (a kvality) sexu ani letos nevyjdou, já jsem díky autorovi pozoroval dva kluky od jízdních kol, jak bojují s větry, menšími financemi a posměchem, aby se vznesli do oblak. Je fakt, že lepší lednovou četbu aby člověk pohledal, nicméně... V knize mi chybí poznámkový aparát. Což je u takového autora a tématu poměrně dost závažný problém (jak by jistě řekl pan mistr Kroupa ve filmu Marečku,...), a to zvláště v případě, kdy se cituje „ostošest“. Jistě, v momentě, kdy člověk opisuje ze soukromé korespondence hlavních hrdinů, není třeba uvádět tyto detaily, jelikož dopisy uložené někde v Knihovně Kongresu jistě bude studovat nějaký matla z Horní Dolní, na druhou stranu by tyto citace minimálně trochu pomohly s chronologií příběhu, a to zvláště v hektických letech po oněch událostech z Kitty Hawku (autor sice občas uvede nějaký rok, v návalu událostí ale shledávám jeho chronologii nedostatečnou). Český vydavatel se taktéž dopustil nemalého množství překlepů a (grafický) způsob, jakým jsou uváděny citace z dopisů apod. rovněž nechává prostor ke zlepšení (ačkoliv – nepřevzali tohle z originálu?). Obecně je kniha dosti rychlá, ani se nenadějete, a bratři překonají daný problém jako mávnutím kouzelného proutku, na druhou stranu právě určitá zkratkovitost(?) přidává na čtivosti a celý příběh prvního úspěšného letu se tak stává přístupnější všem, nejen milovníkům letadel. A koho něco z knihy zaujme, jistě si dohledá další informace... Takže sečteno a podtrženo dobrá kniha o Wrightech, pro někoho inspirativní, pro někoho (včetně mne) vcelku čtivá a informativní, takže vzdor výhradám docela spokojenost. Solidní 4,5 okřídlené *.... celý text
Biggles a ponorka U-517
1996,
William Earl Johns
Dobře, že W. E. Johns nepracoval v kravíně (třeba v Hošticích u Volyně), poněvadž v této knize dokázal, že i skvělý námět se dá nedůsledně a velice špatně podojit. Kniha Biggles od velbloudích stíhaček se mi v novém vydání od (tuším) Prostoru docela líbila, tak jsem po 4 letech vzal do ruky další „bigglesovku“, a poněvadž jsem byl ponorkově rozjetý od Stínů hlubin, volba byla jasná. Nečekal jsem mnoho, a mnoho jsem vskutku nedostal. Premisa pirátské německé ponorky, operující po německé kapitulaci s tunou zlata na palubě poblíž jižního polárního kruhu je nevyužita jako institut manželství ve vykřičeném domě. Všecko se tak nějak rychle odbude, Biggles je jako neprůstřelný Google, nacisté jsou přemoženi skoro hned... zkrátka mi u toho chyběla radost ze čtení, opravdu překvapivé zvraty, napětí, připadal jsem si, jako bych četl šablonu. Za mne tedy slabší 2*, protože i na dětskou literaturu je to docela nepovedené.... celý text
Trhlina
2017,
Jozef Karika
Abych parafrázoval postavu z Účastníků zájezdu: „Já ti nevím, Karle...“ Do Trhliny jsem šel po Stokerově hororu Klenot sedmi hvězd a srovnání tempa post-viktoriánského hororu s tím moderním nemohlo dopadnout odlišněji (jak jinak): zatímco Stokerovo vyprávění stojí jako ToiToi budka na Dnech NATO – úplně v pohodě, zkrátka stoicky čeká, kdo se v ní zase po, Karika je ToiToika vybavená raketou s přídavnou nádrží experimentálního, vysokooktanového Red Bullu (samozřejmě srovnávat 113 let vývoje žánru není úplně košér, že). Karika mne vtáhl už od první stránky, prostě mi dal obojek, do úst roubík a čti, Pilote. A tak jsem četl. A na můj vkus tam bylo trochu moc vzdychání hlavního hrdiny nad tím, že „kdybych věděl, co se stane“ a to do té míry, že u zhruba třicáté této zmínky jsem preventivně volal plastického chirurga, neurologa a mozaikáře, protože jsem zkrátka očekával, že konec rozbije mou hlavu takovým způsobem, že výsledek se v budoucnu objeví ve speciální edici Oppenheimera jako první atomový výbuch Trinity. Ale nestalo se... Patrně proto, že konec mi velice připomněl zakončení jistého nejmenovaného německého netflixovského seriálu s podobnou tematikou, který byl sice uveden rok PO Trhlině, ale mými zrakomety prolétl jako první a který nebudu jmenovat, abych nedělal spoilery. Líbila se mi atmosféra, druhou polovinu knihy jsem slupnul jako Hannibal nějakou tělesně nadýchanou dívčinu, taky poznámky o povaze strachu byly zajímavé (pro nebo z nějaké studie?) a vůbec celý mystifikační koncept byl fantastický – člověk neví, kde končí konspirace někoho jiného a kde začíná autorské dílo J. Kariky (protože ruku na srdce – lidi se v horách, ještě hustě zalesněných, hůře značených, zkrátka ztrácejí a kupříkladu tribečský správce řekl, že celé pohoří je v pohodě, ještě se tam neztratil a něco v tomhle smyslu řekl i režisér filmu Trhlina). Ostatně – máte-li dům, dejte jej do prodeje, ideálně cizincovi, a řekněte mu, že se tam před padesáti lety, je-li ten dům tak starý, stala masová vražda, následovaná nekrofilními orgiemi. Pakliže cizinec není masochista, váš dům asi nekoupí, ale do roka máte za plotem armádu YouTuberů a zahraničních turistů. Budete-li prodávat vstupenky, 10 % z prodeje mi za nápad bez výčitek můžete poslat... Shrnuto a podtrženo: atmosféra, čtivost a umný mix faktů, konspiračních teorií a příběhu je za mne trochu zmasakrován zakončením. Hvězdičky ještě nedávám, protože opravdu nevím, jak hodnotit. Ale přemýšlím nad solidnějšími 3...... celý text
Fantóm opery
1967,
Gaston Leroux
Po letech, kdy jsem s Fantomem soutěžil v tom, kdo koho dokáže ignorovat déle, jsem se rozhodl podrobit tuto záhadu čtenářské pitvě. Muzikál jsem neviděl v žádné podobě (pouze slyšel ten nejznámější duet v několikerém podání), a tak jsem podezíral, že půjde o milostný trojúhelník, kde se o srdce ctnostné umělkyně utká sexy rozhodný, ale tak trochu padoušský šlechtic, se zamilovaným, leč poněkud znetvořeným miláčečkem. Jaké bylo mé překvapení (podpořené komentářními povzdechy zdejších hlavně čtenářek), když jsem zjistil, že sexy šlechtic je nepíchač v krystalické podobě, ctnostná umělkyně je ctnostnou lobotomkou a Fantom není žádný politováníhodný šáteček, ale manipulativní, vyděračný, sériově vraždící, stalkující, simpující incel, který se v honbě za něčím, čemu pouze on říká láska, neštítí naprosto ničeho a to i vzhledem k ženě svého srdce, včetně podminování budovy Opery, psychického nátlaku, potenciální masové vraždy nevinných a pravděpodobně i vykradení hrobu otce své vyvolené. Příběh obecně se mi velice líbil, ale spíše díky tomu, že padouch byl padouch, jeho protivníkem byla velice příjemná postava Peršana (kterého za sebe vnímám jako obdivuhodnou postavu, která ve snaze zabránit zlu překonala i svůj vlastní strach), mělo to atmosféru, operní melodramatické pozlátko a vůbec velice příhodné a pasující kulisy (v Louvru by to asi moc nefungovalo). Jednu hvězdu srážím za to, že si autor dle mého názoru nedokázal poradit s hororovějšími pasážemi, které sice dobře vymyslel, ale nedokázal do nich vložit dostatek „stokerovského, poeovského nebo lovecraftovského“ napětí. Zkrátka jimi (s výjimkou konce) prosvištěl. A to je škoda. V druhé části svého komentáře bych se rád (podobně jako u Větrné hůrky) zamyslel nad zdejšími komentáři, konkrétně proč některé čtenářky (tedy ponejvíce, několik málo čtenářů jsem tam taky našel) dokážou vzdychat a projevovat soucit (a snad i pochopení?) ohledně postavy, jakou byl Erik, tedy Fantom? Jistě, šlo o znetvořeného člověka, který nikdy nepoznal lásku, ale lze soucítit s někým, kdo pro pobavení vládce vraždí odsouzence a způsobuje krvavé rodinné tragédie (jak zmiňuje postava Peršana) a následně si vybere dámu, kterou ve jménu jakési své zvrácené představy o lásce neustále pronásleduje, zneužije její vzpomínky z dětství k manipulaci, pravděpodobně vykrade hrobku jejího otce, rozkazuje jí, zabrání dámě se svobodně zamilovat, dvakrát(!) ji unese, dožene ji přes opakované zoufalství až k pokusu o sebevraždu, spoutá ji, aby ji nakonec postavil před Sofiinu volbu: buď nechtěný sňatek nebo Opera vyletí během představení do vzduchu i s návštěvníky. Opravdu lze obhajovat postavu několikanásobného vraha a psychotika, který si v domě postavil mučící místnost? Znamená tato lítostivost, že pokud by například střelec z fakulty (výběr je záměrný) zanechal dopis, ve kterém by se svěřil se svými, dejme tomu, „problémy srdce a nepochopení“, byli by někteří lidé schopni jej litovat? Nebo tato lítostivost je podmíněna bránou fiktivnosti a možná i jisté domnělé erotičnosti – zatímco Fantomem a jeho činy se lidé dojmou, protože je to fikce, která se nestala (navíc je to netvor, oddaný vysokým citům temným způsobem ve svém varhanami vyzbrojeném temném brlohu, který pro svou milou je všehoschopen, tudíž publikum si do tváře Fantoma projektuje tvář svého milého/milé, u které/ho by ocenili stejné dobývací nasazení, jako u Erika?; stejně, jak se to děje kupříkladu s postavami vampýrů, kteří místo saní krve dam v dnešních příbězích sají jiné tělesné šťávy), činy střelcovy jsou krutou, neromantickou realitou... Budu rád, pokud mi to někdo z Fantomových fanoušků (nebo spíše fanynek) vysvětlí třeba zde v diskuzi nebo v soukromé zprávě, jelikož mám pocit, že jsem četl nějakou jinou knihu...... celý text
V hlavě Sherlocka Holmese: Případ podezřelé vstupenky
2023,
Cyril Liéron
Když jsem spatřil tento titul, řekl jsem si, že po letech svého heterosexuálního milostného poměru s Sherlockem tedy náš vztah okořením titulem (a ke všemu ještě komiksovým), který slibuje udělat neurochirurga z každého. Výsledek je jako jít na první rande s průjmem – dosti na hraně. Velice mne zaujal styl kresby a práce s barvami, malba krajiny a viktoriánského Londýna, taktéž způsob dělení panelů a velice originální náhled pod pokličku či v tomto případě pod lebeční kost slavného detektiva. Nezaujaly mne průběh a rozuzlení příběhu (opravdovou gradaci a napětí jsem snad cítil jen na konci stránky, předcházející poslední akci pachatele); roztříštěné pojetí panelů během akce, kdy se na čtenáře řítí barvičky, pěsti a hlášky pak může vyhovovat snad jen zraku chameleona. Dovolím si nesouhlasit s kolegy níže: jednak s názorem, že příběh je podán v nejlepší tradici ACD (ten dokázal pracovat s atmosférou, pachatelé byli většinou homogenní součástí příběhu, ale byli nezřídka charakterově maskování, viz Pes baskervillský, zde se víceméně padouch profiluje od počátku, jeho odhalení ve mne nezanechalo ten dojem, jako u „conanovek“). Dále bych nesouhlasil s poznámkou o benevolentním zobrazení Holmesových kokainových choutek. Tyto prostředky k Holmesovi zkrátka patří, jsou nedílnou součástí postavy, díky nim je Holmes více „člověčí“, méně papírový, k čemuž mu dále dopomáhá i jeho často přezíravý postoj a nadpozemské sebevědomí. Škrtnutím něčeho z toho se dostaneme na cestu, která nás může dovést k viktoriánskému Mirku Dušínovi (dá se říct, že právě mj. ty drogy posilují jeho antihrdinství). Navíc mám za to, že lekce o škodlivosti drog jsou ve školách již poměrně brzy. Také si myslím, že pouze děcko JIŽ namotivované ke zkoušce drog otevře tuhle knihu a s pohledem na zfetovaného Holmese si řekne: „Fajn, jedna šleha a vyřeším tu ztrátu třídní knihy!“ Navíc tyto závislosti jsou zobrazeny i v jiných „sherlockárnách“ (seriál s B. Cumberbatchem, svého času hojně sledovaný mládeží říká AHÓJ!), bylo by tedy zapotřebí vydat plošné cenzurní opatření. Kreslíř tady navíc dává jasně najevo, že tyhle přípravky člověku nejspíš neotevřou třetí oko a nevyčistí auru o tři generace nazpět. Sečteno a podtrženo: Kresba 5* s výhradou k akci, příběh za slabší 3*.... celý text
Lady Fuckingham
2011,
Oscar Wilde
Abych parafrázoval Káju: „Knihomolskou čest bych za ní dal, za tu Lady Karn... Fuckingham...“ Na střední nám paní učitelka říkala, že je to škvár bez přesahu, ještě blbě napsaný. Má duše čtenářského panice, tehdy vychovávaná nedělní školou literatury faktu (strašně bych chtěl napsat fucktu), tehdy poslušně dopla límeček, přežehnala se ve jménu Victora Huga, Umberta Eca a Ernesta Hemingwaye a opět odešla do hájemství intelektu. Jak ale plul čas a mladého již-muže začaly lákat tajemství nejen černých děr fyzikálních, počaly se do jeho čtenářského radaru vkrádat i tituly daleko frivolnější, než vzpomínky druhoválečných pilotů na vzdušné boje s nepřáteli a soužití v kolektivu mladých mužů, často pohledných. Nuže – tak jsem tu, nějaký čas poté, co mne svými slohovými formulacemi svedla a obálkami zmáčkla kolem boků tahle pohlavně neposedná potvůrka, jejíž odhodlání k průnikům do hloubek se dá srovnat jen s podobným odhodláním nálezců Titaniku. A zvěstuji všem těm, kteří třeba někdy v budoucnu projeví zájem o tento komentář, že moje knižní sexualita byla dobyta nikoliv Druunou, Jodorowského Borgiou a už vůbec ne tím ubohým, upoceným Malým pražským erotikonem toho Patrika nikoliv irského, nýbrž touto malou (leč mnohonásobně zletilou) knížkou z dob královny Viktorie, která dle mého názoru byla napsána čistě jako pošťouchnutí tehdejší morálce, nikoliv jako skutečné literární dílo, a autor (nikoliv Oscar) tam tak narval všechny čuňárny, na které si vzpomenul. Ano, nebylo to bezbolestné obcování. Popis sexu s nezletilými a několikeré znásilnění bych oželel, ale jinak jsem od knihy dostal přesně to, co jsem očekával, ba ještě něco navíc – nulové hrátky na Voltaira nebo Sokrata, ale dokonale nahuštěnou, anatomicky zvládnutou, tělocvičně promyšlenou nadílku viktoriánského prostocviku, který nejen dokáže posouložit i při současných aperitivech a hlavních chodech, ale místy člověka dokonale smete jako poctivé balení českého hardcore porna křížené se žhavostí větší sluneční erupce s malým nádavkem vytrhávací síly sněžné koule. Doporučeno všem nadšeným ctitelkám pana Graye.... celý text
Endurance - neuvěřitelné putování Shackletonovy Královské transatlantické expedice
2018,
Caroline Alexander
Tahleta knížka, pochopitelně stejně jako dějiny popisované výpravy, je jako průjem na tobogánu – vždycky, když už si myslíte, že tu situaci už fakt nejde zhoršit, objeví se další vlna neštěstí. Muži, jejichž zážitky jsou zde líčeny, jistě posunuli hranice toho, co vydrží lidské tělo a psychika, jejich mise je plně srovnatelná s nejšílenějšími zážitky z válek, a tudíž bych tuhle četbu doporučoval místo motivačních a seberozvojových knih neznámých autorů. Drobně bych vycinkal nakladatelství, že tak důležitou knihu vydali v brožovaném vydání. Jinak ale plně zasloužených 5 ledových *.... celý text
