HerrPilot přečtené 254

Ledoví piráti 2018, Dirk Husemann

Tuhle knížku jsem měl v merku tak dlouho, že moje osobní knihovna se mezitím stihla naučit italsky a odjet do USA na PuzoTour. Až jednou se mi opět připomenula během mé procházky stránkami jistého internetového antikvariátu, z jehož názvu by byli bratři Čapkové odvaření, tak si říkám, proč tomu drakkaru nedát už konečně šanci... A výsledný dojem je stejně rozporuplný jako nutnost přivolat záchranku. V komunitě amišů. Z jedné strany atraktivní téma Vikingů na Středozemním moři, k tomu rané Benátky, Egypt bez žraločího suši z neukázněných ruských turistů a mise k ukradení ostatků křesťanského světce z rukou bezbožníků. Na straně druhé takové vatovité zpracování. Mám za to, že autor musel excelovat v tanečních, neboť celou dobu jsem měl nutkavý pocit, jakoby tančil kolem a bál se tnout do živého. Jako kdyby se bál přidat do své knížky emoce. Zkrátka mi to připadalo tak sterilní, že bych to z fleku používal na operačním sále. Větší emoce jsou snad jen na konci (a možná trochu i v prologu), ale všude jinde se jede tak nějak strojově. Netýkalo se to ovšem všeho, například popis večerů na moři nebo na majáku Faros (který byl jedním z antických divů světa) byl pěkný... Kol a kolem jsem rád, že jsem to četl ve vlaku cestou do práce, protože přesně k tomu je tato kniha určená - k bezmyšlenkovitému pozření, při čtení doma by to asi bylo kapku horší. Ale v tom vlaku zabaví, ne že ne. Slavnostně tedy uděluji 3 severské, nikoliv ukradené *. Jako dovětek je třeba pochválit mapku oblastí kolem Středozemního moře v 9. století n.l. a drakkaru na předsádkách, a pohanět velké množství chyb v překladu, jejichž koncentrace by i v základním školství vysloužila žákovi trest smrti rozstřílením.... celý text

Německá raketová letadla 1939-1945 2000, Manfred Griehl

Boží příběhy aneb Biblické bizáry od Pastoral Brothers 2023, Karel Müller

Do nynějška jsem měl kapku problém s tím, jak některá kázání, která jsem vyslechl coby malý Pilůtek i kapku větší Pilot, byla rigidní, stejně tak i příběhy z Bible, o kterých jsem se jako pomenší učil. Jakoby všichni tak kapku tancovali kolem, buďte poslušňoučcí, dávejte kostýlku desátek, usměváčkujte se na sebe, šuky šuk až po svatbě (ale kluci! nejlépe nemít u toho potěšení! jenom napustit a vytáhnout! jediný bod G k hledání je GOD), Bůh vám za to otevře brány královstvíčka nad obláčky. To tady Men In Black nemají problém mluvit o předkožkách, dvojitém incestu, potenciálním znásilnění nezletilých dívek (Lote, ty parchante, volám Klusáka!!), potěšení ze sexu a erotiky nebo o Bohu, který je schopen nechat vyhladit i celé kmeny. Otevřeně říkají, že Bible není jenom o fajn věcích, že jenom úsměvy a metaforickým cucáním farářových barokních ozdob se do nebe člověk nedostane (dokonce v jednom místě hereticky zmiňují ateisty opravdovější než křesťany, natěšené na nebe). Knížka se mi tím pádem líbila. No a samozřejmě sem tam nějaký ten vtípek či popkulturní narážka mé hodnocení taky nesrazí... ... co je ovšem srazí o jednu hvězdu jsou prakticky neustálé nepříliš subtilní narážky na politickou situaci, od Liliputina až po nejznámějšího československého hnízdila. Nic proti tomu, je fajn, že chlapci mají podobné názory, pecka, bouchám absinth na oslavu a pentagram roztáčím jako DJ vinyl, nicméně po chvíli už mi ty přímé narážky začaly kapku vadit. Ne proto, že páni jsou v taláru, nýbrž proto, že jich na mé gusto bylo trochu moc. Kdyby byly aspoň o něco vynalézavější... Ale i tak to byla skvělá četba, poprvé jsem se u popularizačního rozboru biblických textů cítil jako člověk 21. století (což samozřejmě může v souvislosti s vírou znít jako učebnicový oxymoron z maturitního testu, ale co už, žíly si kvůli tomu neotevřu).... celý text

Messerschmitt Me 163 Komet 2007, Ivo Pejčoch

Tenká, leč výborná knížka o roztomiloučce vypadajícím letadle, které lze charakterizovat pomocí slov Kájovy písně: Dám dělovou ránu. BUM BUMBUMBUM!! Text je čtivý, autor věcně shrnuje vznik myšlenky, vývoj předchůdců Kometu, trnitý vývoj a nasazení samotného raketového dravce jakož i jeho poválečné osudy. K tomu přidejme seznam nasazených strojů, seznam tematických plastikových sad, krátké životopisy letců a techniků s ním spjatých, spoustu fotografií (včetně vzácných fotek dalších vývojových variant, které již naštěstí neměly čas se představit v boji) a barevných bokorysů a máme skvělou publikaci o jednom letadle, které v případě, že by bylo fotbalistou, mělo vysokou odbornost na vlastňáky.... celý text

Tisíc sluncí 2010, Alex Scarrow

Tohle byla první kniha, kterou jsem zakoupil jako bravlk, tedy brak do vlaku. Neočekával jsem od toho osvícení ecovského typu, nicméně i tak jsem dostal více, než jsem doufal a kromě toho jsem si během zdlouhavých cest vlakem parádně početl (jednou či dvakrát mne také zachránila od nepříjemné socializační situace). Má se jednat o autorovu prvotinu, tudíž je plná různých příběhových řešení, která jsou poněkud... nekonvenční (celý koncept a způsob práce záporácké organizace, plánování atomového náletu, etc.), taktéž ze mne autor nevyloudil vyhraněné emoce, jako např. pláč, nicméně i ten knedlík v krku, který jsem měl na konci, kdy se dvě postavy v bombardéru postupem času proměnily v bezejmenné kostlivce, pohřbené ve vraku někde u pobřeží Ameriky, docela postačil. Námět je docela povedený, byť plánování celého náletu bylo poměrně... freestylové (poslat ukořistěný americký bombardér pro operaci pod falešnou vlajkou s posádkou bez znalosti angličtiny a nechat ho ke všemu doprovázet letkou německých stíhaček, když Luftwaffe měla k dispozici celý vějíř kořistních spojeneckých strojů... tomu se říká velezoufalost). Autor rovněž pokrývá mnoho různých úhlů, a tak příběh sledujeme z pohledu německé posádky zmíněného bombardéru, z pohledu německého a židovského vědce s rozdílnými povahami, z pohledu amerického prezidenta a mladého studenta fyziky, z pohledu německého kapitána ponorky, z pohledu současného britského fotografa,... zkrátka tahle knížka by potřebovala alespoň sto stránek navíc, aby byly lépe rozvinuty motivace hlavního záporáka (jeho přerod/y jsou fakt neskutečné), zpomalena rychlost, s jakou moderní fotograf uhádne, že pod hladinou je německá atomovka a konečně i prokresleny motivace německých bombarďáků... Čím naopak autor nešetří to jsou nadávky, kterých tam je vskutku požehnaně, a které místy působily jako autorův nepovedený pokus o odlehčení situace (hojně používané ,,nasrat a rozmazat" mi po x-tém použití začalo připadat jako chuť autora získat práci v marketingovém týmu Nutelly). Přes všechnu kritiku jsem touhle knížkou neskutečně potěšen, dlouho jsem nečetl takhle dobrou lehkou četbu. Ani jednou jsem se nestihl nudit, děj svižně odsýpal (někdy možná až příliš svižně), konec sice nebyl z nejoriginálnějších, ale do z gruntu melancholického vyprávění mi tak nějak sedl. 3,5 ozářených *, ale vzhledem k relativní propracovanosti celého co by kdyby scénáře zaokrouhluji nahoru. Němcům se sice atomovku svrhnout nepodařilo, zato nakladatelství, které má na svědomí české vydání, v něm nasekalo přímo jaderné množství chyb (chybějící písmena, špatné skloňování a hlavně překlepy), které kazily požitek z četby.... celý text

Strašlivá závrať 2022, Benjamín Labatut

Tahle kniha by mohla být dobrou ilustrací některých fenoménů kvantové mechaniky, neboť i ona se vyskytuje ve dvou stavech najednou, ovšem v jejím případě jde o skvělost a nebetyčnou imbecilitu. S profesorským úsměvem pod fousem si dovolím své tvrzení poněkud rozepsat, doufaje, že dostanu fyzikální Nobelovku za sepsuchválení oslavované knihy o fyzicích. Nuže, skutečně se nejedná o román, ale jakési obrazy z fyziky převážně 20. století. Jediným jednotícím prvkem je titul a tedy ona bezbřehá a temná propast (Tartaros?), vztahující pařáty na každého, kdo se přiblíží k jejím hranicím. V prvních povídkách se jedná o propast etickou, v jiných o propast neznáma. A skutečně v těchto příbězích jsem měl ten pocit závratě, jen trochu šťouchnout (škoda, že na Facebooku už ta funkce není). Haber, Schwarzschild, Grothendieck aj. byli opravdu skvělými beletrizovanými průvodci po planinách, kam se myšlenky normálního člověka (resp. Běžného Franty Uživatele) nedostanou. No a pak je tu nejdelší povídka, Když přestáváme rozumět světu, pojednávající o zrodu kvantové mechaniky, kde hlavními protagonisty jsou Heisenberg a Schrödinger. Oba vědci, jakkoliv bryskní fyzici, byli dosti pofidérními osobnostmi. Heisenberg spolupracoval s nacisty na vývoji atomové bomby, byl měkkýš, a jako takový se mj. vys*al na rodiče svého židovského kolegy, které dobře znal, kteří skončili v koncentráku a po válce měl zase třeba problém přiznat, že nevěděl, jak atomovku prakticky udělat. Schrödinger měl zase problém udržet svou mužskou ozdobu na místě, později žil v trojúhelné domácnosti a navíc měl pedofilní sklony, kdy osahával malá děvčátka; sedmnáctiletou holčinu svedl příslibem, že neotěhotní, přičemž opak se stal pravdou a holčina musela na potrat (údajně si o svých výbojích vedl nějaké písemné záznamy). Ano, takové osobnosti se opravdu nabízejí k literárním hrátkám, ovšem z toho, jak to autor pojal jsem měl pocit, že své živočišné péro z pravice (či levice) nikdy neodkládá, kalhoty jsou pro něj dostatečně dobré pouze tehdy, když jsou vyzdobeny škrkátkem a vrcholem jeho snů je prstový průzkum Venušina pahorku nějaké školačky. Samozřejmě toto není policejní obvinění, leč pouhé konstatování, že způsob, jakým si autor v podobných věcech libuje -a jak se tímto vzdaluje poslání publikace- mi nepřipadá šťastný (férově když napíšu naturalistický román o tom, jak jsem si nechal přišít ptáka z nějakého kladrubáka a pod pseudonymem Zvoník od Matky Boží se vydal análně utěšovat dámy s dwarfismem, přičemž celé to budu vydávat jako pojednání rozporující tvrzení, že v rámci vesmíru jsme jen bezvýznamné kuličky, stanu se taky finalistou Man Bookera?) 3* za ty skvělé povídky a za fakt, že knížka mne donutila si některé věci pogooglit. Pokud někdo chce zjistit více o vědcích a jejich dětech bez nevkusných poznámek, pak lze doporučit namátkou knihy od Carla Rovelliho nebo Kvantová teorie nikoho nezabije.... celý text

Černý a bílý 2021, Willian Wagner

Bobby Fischer byl chodícím skečem Monty Pythonů, tedy nejen fantastickým šachistou židovského původu, jehož jméno dodnes rezonuje, ale také neuvěřitelnou primadonou a později i antisemitou. Tyto podoby hodnocený komiks zachycuje, nicméně přesto bych knížku nedoporučil lidem, kteří Bobbyho život moc neznají, takže třeba takový bezpopisový Kissingerův telefonát Fischerovi může někoho neorientovaného zmást. Stejně tak tempo, v jakém jsou probírány jeho jednotlivé zápasy. Scénáristicky to tak připomíná povídky/viněty z Bobbyho života, případně kondenzaci filmu Tah pěšcem, kde Bobbyho hraje Tobey Maguire. Kresba tomu místy taky moc nepomáhá, byť jednotliví aktéři jsou dobře nakreslení a tedy i rozpoznatelní. Co potěší jsou popkulturní narážky třeba Travolta v roli z Pulp Fiction někde kolem strany 60 nebo narážka na Návrat do budoucnosti ke konci knížky. Závěrem me tak napadá, komu je toto několikastránkové dílko určeno lidem šachem nepolíbeným? Dětem? Rodičům malých šachistů jako varování, že zvýšená míra hraní šachů vzbuzuje nutkání hajlovat? Lidem, co Bobbyho životní dráhu znají dosti dobře? Já fakt nevím, je to záhada... Kde je von Däniken, když jej člověk potřebuje??... celý text

Černooká blondýnka 2016, Benjamin Black (p)

O skutečném Marlowovi jsem toho slyšel tolik, že bych mohl napsat knížku o knížce, avšak Chandlerovy romány nejsou v současné době u nás tak nějak vydávány, proto jsem se rozhodl pro příslovečný Adidas se čtyřmi pruhy. O hardboilových hrdinech jsem něco málo věděl, a tak mi bylo jasné, že blondýnka, vyobrazená na obálce, nebude v románu sténat jen kvůli těžkému ovládání padesátkových sportovních vozů. A měl jsem pravdu. Prakticky ve všem ostatním jsem se však mýlil. Čekal jsem totiž příběh, ve kterém se tuplákový detektiv bude muset probíjet zástupy záporáků stylem Red Bullem nadopovaného Bruce Leeho, neustále přestřelky vygenerují tolik smogu, že i ti nejhouževnatější aktivisté to vzdají a že souložení bude tak časté, až odpovídající citoslovce seschne opotřebovaností. Místo toho jsem dostal poměrně podařenou brakovku, oplývající (někdy temnou) padesátkovou atmosférou, alkoholem, cigaretami, femme fatale, osamělostí, nočními projížďkami, cynickým humorem, naivním, nikoliv však hloupým či nevzdělaným detektivem a chlapáckými fatalistickými kecy. Takže ano, jsem spokojen, dá se říci, že v několika ohledech splnila tato knížka má očekávání, týkající se hardboilů/noirů, některá také uvedla na pravou míru, za což jsem rád. Nakolik je toto zdařilým pokračováním Marlowových dobrodružství nedokážu posoudit, ale jako brakový noir hodnotím 4 poctivými *.... celý text

Atomoví parchanti 2022, Sam Kean

Naprosto senzační knížka, která mne svou tematikou a čtivostí donutila odsunout slovutné Jméno růže na boční kolej (promiň Umberto, sexuální zkušenosti středověkého mnicha mne sice nadchly, ale nacistická atomovka je jen jedna...) Nacistická atomová bomba se čas od času stane předmětem konspirátorů, přesto skutečnost mnohdy překonává i jejich teorie. Kniha vzdor titulu nevypráví příběh jedné jednotky, pověřené likvidací německého atomového programu, nýbrž splétá komplexnější příběh různých lidí různě slavných jmen, kteří se dostali do kontaktu s výše zmíněnou zbraní francouzských, německých, amerických, italských a zčásti i britských jaderných vědců, amerického důstojníka s antisovětskou minulostí, amerického multilingvního baseballisty s doktoráty, který se rozhodne špiónovat, vojáků, pověřených útokem na výrobnu těžké vody nebo třeba britského šlechtice s dobrodružnými choutkami. Kean vypráví o misích, které byly tak nepravděpodobné, že se prostě musely stát, o postavách, které by se neztratily ani v barvotiskových dobrodružstvích, a to všechno podbarvuje svým humorem (který mi místy navzdory autorově národnosti připadá docela britský, ale to bude asi i okolní, často až pythonovskou, tematikou). Díky nemalému množství uvedených zdrojů může kniha posloužit i jako vstupní brána k dalšímu studiu. Přes všechny plusy autorovi srazím příslovečnou půlku hvězdy, a to za vlákno, týkající se Joea Kennedyho ml. (staršího bratra JFK), jehož jedinou zásluhou v tomto směru bylo, že se přihlásil k takřka sebevražedné misi na zničení domnělých německých atomových bunkrů... kterou nepřežil. Proč mu autor věnoval tolik prostoru?? Chtěl snad americké čtenáře nalákat na nějaké známé příjmení? To i Einstein měl v boji proti Hitlerově atomovce větší zásluhy... I tak se ale jedná o patrně nejlepší knihu, jakou jsem od počátku tohoto roku četl... Samostatnou kapitolou je pak české vydání, které je vybaveno přímo atomovým množstvím překlepů a velice podivných formulací, což jistě překročí Práh bolestivosti kdejakého čtenáře. U příslušného vydavatelství by měli zauvažovat nad opraveným vydáním!... celý text

Železný starkofág 2021, Dan Slott

Akční jízda, vhodná k proložení složitější četby, která občas brnkne na závažnější strunu. Kresba jako v díle prvním, příběh byl o něco snesitelnější. Tedy rozhodně jsem si to užil více než předchozí část.... celý text

Muž, který stvořil sám sebe 2020, Dan Slott

Antropomorfní létající tank je spolu se Spidermanem mým oblíbencem z Marvelu, proto jsem se rozhodl zkusit nějaký komiks, který je ještě na skladech knihkupectví. No, asi takhle – bylo to hloupoučké. Když si v komiksovém žánru přečtete takové tituly jako Z pekla, Zatmívačku, Bombu nebo i ten Dopis 44, pak tato svým rozsahem spíše naprosto bezpřesahová brožura, kde je na malém prostoru opravdu velké množství rvaček, dějových linií, zpřeházených panelů, nepochopitelných rozhodnutí a zase rvaček, vám přijde jako taková infantilitka. Přesto poslední příběh s Tonyho bratrem se mi líbil, v určité míře pracoval s takřka „lemowskou“ tematikou, byť do celku (zatím) moc nezapadal. Kresba byla taky nepříliš nepohledná a barev těch tam bylo tolik, že i osmdesátkové diskotéky se šly léčit s depresemi. Ale tak na toaletu je to opravdu královské čtení. 3* dávám za výše zmíněné aspekty.... celý text

Dopis 44 (sběratelská varianta) 2022, Charles Soule

Nuž, tuto knižní činku jsem zakoupil ve sběratelské edici, jelikož Mighty Boys zkrátka umí, tak proč otálet. A po čtvrt roce jsem se konečně dostal k četbě této cihly. Upřímně řečeno, nějak nevím, jaké hodnocení tomu udělit. Mým posledním grafickým románem bylo Mooreovo Z pekla, což považuji za nejlepší komiks, jaký jsem kdy četl, výkladní skříň a onanizační jízdu celého žánru. A jakkoliv hodnotit a srovnávat sci-fi komiks a komiks o (mj.) Jacku Rozparovači je pitomost, člověk se tomu zkrátka nevyhne. Z tohoto pohledu dostává Dopis 44 velmi těžce na prdel. Příběh je to místy velmi ujetý (viz komentáře pode mnou), místy zrychlený jako raketoplán na extázi (ta třetí světová). Čas od času to postavy nedostávají sežrat dostatečně (opět ta třetí světová – v podání těchto tvůrců mi přišla moc čistě vedená, prezident Blades se z toho vykroutil jako nacucané klíště ze psa). Některá scénáristická rozhodnutí bych udělal také jinak (představit posádku astronautů a jejich životní příběhy až po tom, co je polovina po smrti, mi nepřijde jako geniální nápad; volil bych možná šablonovitější postup a představil je rychleji, aby čtenář dostal možnost poznat jejich životy, osobní problémy a hlavně dostal čas se s nimi sžít). Ta oslava amerického prezidenství mi taky občas přišla trochu moc, stejně jako celý kontakt s mimozemšťany (kluci a holky astronautští do toho šli na můj vkus až moc po hlavě). Na druhou stranu se jedná o nemalý příběh s určitými přesahy, jehož nejsilnější momenty (pro mne) paradoxně tkvěly v politických kejklích než sci-fi složce a v pocitech naprosté beznaděje (to když už bylo jasné, že svět končí, vlak dojíždí do konečné stanice, už nemůžeme nic dělat, jenom sedět a užívat si poslední metry). Také je fajn, že autoři nezachránili Zemi jako takovou. Komiksovému žánru i přes mé námitky ke knize budiž vzdán hold, jelikož Dopis 44 pracoval s velmi podobnou premisou, jako kniha klasické formy Mise Saturn (podobnou minimálně v tom, jak pracuje s pohledy do kosmické lodi a Bílého domu), přesto D44 dopadl v mých očích nesrovnatelně lépe (např. intimní scény tvůrci D44 pojali vkusněji, nejen scénáristicky, ale hlavně výtvarně). Pokud jde o české vydání, nemám naprosto žádné námitky, Mocní Chlapci by se měli přejmenovat na Kouzelné Chlapce: skvělý papír, plátěná záložka, plastický obal a krásný přebal. K tomu vyhovující překlad bez do nebe volajících překlepů a grafické zpracování českých nápisů. Jsou fakt dobří. Pokud jde o *, váhám mezi 3,5 a 4, proto je ještě neudělím.... celý text

Postřižiny 2009, Bohumil Hrabal

Někteří čtenáři tvrdí, že Na Větrné hůrce se shromáždilo nejvíce psychotických postav. Tito čtenáři asi ještě nečetli Postřižiny – role imbecilů jsou zde svěřeny sice jenom dvěma exotům, ale tihle zato mají olympijské proporce. Francinově suchému přístupu ke všemu se vůbec nedivím – mít bratra s náběhem na Tourettův syndrom, v trojkombinaci s retardací a vžitým sebeklamem o vlastní vtipnosti, není lehké. (Zaplaťpánbů za profesory University sv. Montyho Pythona, kteří dokázali vyvrátit Pepinovu teorii, že vtipnost je přímo závislá na hlasitosti přednesu). A mít za manželku p.zdu (dámy prominou, ale tohle stvoření odmítám zváti ženou), která považuje za dobrý nápad nalákat důvěřivého psa na kremrole a v rámci jakési vlastní mánie mu fiknout ocas, aby se daný pes mohl bolestí zbláznit a být zastřelen... která se nepřirozeně ráda ráchá ve krvi prasete, fascinovaně popisuje zbičování koní, a která za vrchol žití považuje matlání prasečí krví po tvářích jiných... to taky není lehké. Vlastně Francina obdivuju, žít se dvěma mamlasy, zralými pro kazajku a nezbláznit se... Jediné, co se mi na knize líbilo byl jazyk a maratónský běh doktora Gruntoráda. Kniha oslavující konzum, pojmenovávající sobeckost chutí k životu, s menší příměsí emancipace, a to zabaleno v staromilských kulisách (se kterými dle mého soudu pracoval třeba takový Poláček lépe), kdy všechno bylo lepší, lidé si měli blíže, tráva byla zelenější a žvýkačky dělaly lepší bubliny... Tohle není Jméno růže, uživatelko palko452. 1* za jazyk a doufám, že Menzelův film je lepší.... celý text

Tleskač 2022, David Jan Žák

Tajemství Hieronyma Bosche 2002, Peter Dempf

Nuž takhle... Hieronymus Bosch namaloval mj. Zahradu pozemských rozkoší, Peter Dempf napsal Tajemství Hieronyma Bosche. Co mají ti dva společného, může se zeptat nejen žena, řešící potenciální zálety svého manžela, ale i čtenář této knihy. Odpověď zní: co asi chtěli svým dílem říci? U Hieronyma je celkem v pořádku, že si jeho obraz zachovává svou enigmatičnost, nicméně román, který daný obraz adresuje a vysvětluje, by měl mít jasnější tah na branku, což se v tomhle případě neděje. Dvě dějové linky se tu splétají jako nohy předního fanouška výčepního od Pinkasů, přičemž ta současná je ve velice výrazné rozsáhlostní defenzívě, což se jí v cílové rovince vymstí asi jako láska bez gumového prostředníka. A za vysvětlování významu obrazu pomocí smíchání astrologie, numerologie, bohoslovectví, starořecké mytologie a feminismu by se nestyděl žádný kuchař z babicovské myšlenkové školy. (Jméno a příjmení autora je tvořeno 10 písmeny, jméno a příjmení překladatelky je tvořeno 14. 14+10=24. Roku 1924 chybělo 15 let do zahájení 2. světové války. 15 je nejen věk, od kterého je v ČR povolen legální styk, ale také 3x5. Trojka je mocným číslem, viz např. trojjediný Bůh nebo Tři mušketýři. Mušketýr=11 písmen. Výše zmíněná 2. světová=bombardování civilních budov. Pomocí numerologie jsme právě empiricky dokázali, že útoky z 11. září byly předpovězeny 2. světovou válkou). Vyznění celého románu je taky celkem nekoncepční – hojně srovnávaný Brownův román pracuje s jednou šokující a tedy příběhově nosnou teorií. Dempf se o vyznění rozhodl asi až po vydání svého románu... Občasnou nelogičnost jednání postav rozvíjet moc nebudu... Kniha má ale i svá pozitiva. Kupříkladu vysokou čtivost (fakt jsem jí slupnul), ale taky tíživou atmosféru doznívajícího středověku, počátku renesance a honu na domnělé čarodějnice. Dalším pozitivem je i fakt, že se člověk blíže seznámí s detaily onoho obrazu, kterých by si třeba nevšiml (ačkoliv autorova práce se samotným dílem je jinak místy tristní – jak do jeho koncepce třeba zapadá drobná skladba, jejíž notový zápis tetuje démon na zadek hříšníka v Pekle??). Obecně vzato jsem zázrak nečekal, ale byl jsem vcelku příjemně překvapen zmíněnými plusy publikace, za které tedy uděluji 3 tajemné *. P.S. Jenom pro pořádek – Tajemství Hieronyma Bosche vyšlo zhruba 4 roky PŘED Šifrou. P.P.S. Výše zmíněnou skladbu si lze pustit na YT, stačí do vyhledávače zadat něco jako „Bosch butt music“... celý text

Sbohem, můj krásný plameni 2013, Zdeněk Mahler

Titul mé patrně poslední přečtené knihy roku 2022 asi nemohl padnout do lepších rukou... Poměrně útlá knížka je koncipována jako fiktivní vzpomínky skutečné české pěvkyně Josefíny Duškové, Mozartovy známé, přičemž do textu na několika místech vstupuje se svými poznámkami tajemný cizinec, kterému je deník doručen. Místy to trochu připomíná Schaffer/Formanova Amadea (autor snad působil jako poradce při tvorbě slavného filmu), nicméně děj jako takový se skutečně točí kolem Amadea, nikoliv Salieriho. Autor prudce čtivým způsobem rekapituluje Mozartův život, poukazuje kupříkladu na nutnost umělců lízat panovnická sídla boha Annuse; přesto mohl trochu více zabrousit i do díla geniálního skladatele. Nicméně nedokážu posoudit, kolik z daného textu se zakládá na pravdě (resp. zdrojích) a kolik je autorská licence (např. Mozartův pohřeb je líčen jako katastrofa s nulovou účastí, přesto letmý pohled na Wikipedii ukazuje, že za Mozartovou rakví opravdu nešel jenom pes, byť o velký pohřeb se také nejednalo). Přesto se jedná o čtivý, částečně jistě fabulovaný, životopis (závěrečná poznámka pak přidává i trochu tajemna), který může posloužit jako vstupní brána ke komplexnějším dílům na téma Mozarta. Hvězdu srážím za přílišnou útlost a menší podíl popisů jeho díla.... celý text

Nesmrtelná hra: Historie šachu 2022, David Shenk

Hned jak jsem zjistil, že u nás vyšla kniha o historii šachu, musel jsem si nadělit předčasný vánoční dárek. Se šachem teprve začínám, a tak nějaké to pozadí se dycinky hodí. Co jsem ale dostal je patrně výsledkem onoho příslovečného kuchařského pokusu vlčího potomka a zmenšené domácí tygřice. Autor začíná chronologicky v Indii (pomíjím teď prolog a úvod) a provází šachy celou jejich existencí až po Kasparova zápolícího s počítačem Deep roku 2003. Každou kapitolu pak zakončuje úryvek z Nesmrtelné hry, sehrané roku 1851 v Londýně, kdy šachový outsider „vyšachoval“ (nemohl jsem si pomoct) mistra neskutečnými oběťmi. Celé je to nesmírně čtivé, poznámkový aparát obsahuje množství dodatečných informací a zdrojů, těch pár ilustrací je dobře umístěných... tak proč tak nízké hodnocení? A tady se dostávám k mínusům. Předně – pro koho je tato kniha vlastně určená? Šachový nováček (který třeba nemá ani základní průpravu z youtubových videí) se leckde může ztratit, např. v zápisech mistrovských partií, článku Benjamina Franklina, nebo třeba v povídání o historii, přerušovaném Nesmrtelnou partií (pokud tedy čtete chronologicky a nepřeskakujete ani fň). Zase šachový veterán pravděpodobně všechny tyhle historky zná, mistrovské partie, uvedené v dodatcích, pravděpodobně již prostudoval a pohyb jednotlivých figur spolu s pravidly jsou mu nanic (ano, i tyto jsou v dodatcích). Výklad samotný je pak místy repetitivní, některá zajímavá místa šachové historie jsou vynechaná (nezmínit von Kempelenova Mechanického Turka, který na přelomu 18. a 19. století ošálil většinu evropských pomazaných hlav, stavše se jedním z prvních moderních hoaxů, je vyloženým fušérstvím), autor sviští kupředu, jako dáma na amfetaminu. Autorovu nerozhodnost pak ilustrují zmíněné dodatky, obsahující celou stať Benjamina Franklina na téma šachové morálky, dále pravidla šachu (pro začátečníky) a mistrovské partie (pro pokročilé?) Celkově je škoda, že to dopadlo takhle (i kvůli pěkně vypravenému českému vydání), autor mohl napsat větší knihu, hodit bobka na zmatené dodatky, a šachové historii se věnovat zevrubněji, víc do hloubky, styl má rozhodně velice čtivý. Pár dobrých míst tam ale má (třeba zmínka o tom, proč největší šachoví velmistři nezřídka končili jako exoti, je opravdu skvělá). S něčím takovým doporučuju spíše vyhledat si videa o šachové historii na Youtube a pokud se někdo chce naučit pravidla, pak bohatě ilustrovaná kniha Šachy od Jamese Eada není úplně nejhorší (a naučit se hrát jde i na internetu).... celý text

Z pekla (barevné vydání) 2021, Alan Moore

Tak tohle byla dechberoucí jízda. Zatím s přehledem nejlepší grafický román, který z mých stupňů vítězů vyšachoval i Bombu, V jako Vendetu, Zatmívačku, Strážce, Sandmana etc.(snad jen ten Maus se drží), přičemž klasické superhrdinské příběhy zadupal tak hluboko, že jim ani zkušení sibiřští horníci nepomůžou. V dohledné době neočekávám, že se to kterémukoliv jinému dílu z tohohle žánru podaří překonat. Fakt – kdo považuje Strážce za nejlepší komiks, pravděpodobně ještě nečetl Z pekla... Vlastně ani nevím, zda se jedná o knihu. Spíš bych to přirovnal ke kosmické lodi, která mne vzala a odkryla přede mnou vesmír ripperologie, pseudovědeckého oboru, zahnívající žumpy tvrzení, protitvrzení, pseudofakt a kromobyčejné senzacechtivosti, kde jedinými konstantami je pětice nebohých žen (tedy Liz Stride někteří považují za oběť domácího násilí, maskovaného za Rozparovače, neboť měla „jen“ proříznuté hrdlo). Za gigantický úspěch autorů považuji to, že mne dokázali v rámci příběhu přesvědčit o životnosti teorie královského spiknutí, zednářských praktik a mystických blábolů, kterým jsem nevěřil a stále tak činím (např. Gull v roce '88 měl přes sedmdesát, byl obtloustlý a míval záchvaty- to není profil řezníka, co naporcoval Mary Jane), přesto v rámci dvou desek obálky tohoto románu to vypadalo životně. Těžiště knihy ovšem kromě životaschopné literární spekulativní fikce leží v dodatcích, které obsahují skoro celou Wikipedii o Ripperovi, kompilovanou několika málo lidmi (Moorovi okrajově pomáhal i Neil Gaiman) v devadesátkách, přičemž Moore se vědecky nebojí zhodnotit některé své zdroje jako přinejmenším pofidérní. Považte, jaké kvantum lidí nyní spravuje wikipedistické heslo o tomto vrahovi a jeho obětech... A druhý dodatek v podobě ilustrované historie honu na Jacka Rozparovače je vysloveně pythonovskou lahůdkou. Této stříbrné střele, korunovačnímu klenotu a musterové listině (kvalitního) komiksového žánru nemohu dát za rešerši, emoce, imaginaci a v neposlední řadě i za rekonstrukci těžkých životů whitechapelských obětí méně než plný počet (a ještě něco navíc) a zařazení do Doporučených. Jeden drobný mínus by se našel v grafické podobě, kdy jsem čas od času musel dedukovat, o koho se na tom či tamtom panelu jedná, nicméně celý „setting“ odpovídá ponurosti události. Navíc v barevném vydání pravděpodobně došlo k jisté cenzuře nanesením „krve“ na panely. Ale to nejsou v kontextu obsahu nějak přespříliš podstatné věci.... celý text

Rakety smrti 2022, Robert Harris

Můj první Harris a upřímně... po dlouhé době jsem dostal naprosto přesně takovou knihu, jakou jsem chtěl a očekával. Autor na několika málo stranách čtivě navodí mrazivou (a poněkud špinavou) atmosféru belgického městečka a lesa, odkud Němci odpalují své vskutku zázračné rakety na Londýn, vykreslí příběh jednoho ze dvou hrdinů, technika doktora Grafa, který stejně jako jeho šéf – slovutný profesor von Braun – chce do vesmíru, ale místo toho musí bombardovat Londýn se slídícími esesáky za zadkem, následně nám představí druhého hrdinu/ku Kay, která v rámci ženských sborů pomáhá analyzovat letecké fotografie týkající se V2 a jejich zázemí. K tomu všemu na pouhých +240 stranách přidá atmosféru Londýna, stíhaného náhlou raketovou smrtí, historii německého kroužku snílků, ze kterého vzešlo konstruktérské jádro pozdějších V2 a nádavkem čtenáře poučí o tom, jak takovou ve své době futuristickou raketu obsluhovat. Válka, napětí, životy v sázce, zrada, technické vymoženosti, vyšilující SS a gestapo, k tomu rozervaný mladý vědec a vysoká čtivost v kompaktním balení – tomu já říkám kompletní servis. Čtenáře, kteří chtějí pouhý dobový špionážní thriller mohou mírně odradit popisy obsluhy raket, způsobu zaměřování „faudvojek“ Brity nebo rozprávění o německém raketovém programu stejně, jako mne mírně znechutily některé romantické linky, které si mohl autor odpustit a za které srážím 1*. Přesto pokud si chcete nenásilně rozšířit povědomí o nacistických zázračných zbraních a jejich lidech, tohle je dobrý startovní blok (autor v dovětku navíc uvádí svoje zdroje). Velice solidní, atmosférické 4* a mírné vycinkání českému vydavateli – v anotaci zmíněná postava herečky pokud jsem dobře četl herečkou nebyla. Také se zde vyskytují překlepy a alespoň na jednom místě patrně došlo k přepsání jména vedlejší postavy.... celý text

Dámský gambit 2021, Walter Tevis

Ke knize jsem se dostal skrze šachy (nikoliv jako hráč) a jelikož příběh jede tempem Pendolina s nadopovaným strojvůdcem, poměrně rychle jsem ji i dočetl. Co jsem si odnesl jsou krásné popisy šachových partií (nemyslím teď technickou stránku věci), horečnaté popisy geniality i lásky ke hře, která vždy musí končit masakrem. Tyhle věci si budu ještě chvíli pamatovat. Co bylo horší je samotná hrdinka, jejíž osobnost mi přišla stejně rozvinutá jako osobnost žehlícího prkna. Její závislost je zmiňována prakticky na každé stránce, ale na me to nepůsobilo nějak strašlivým dojmem, jak to asi působit mělo. Autor zkrátka drží svou Beth pěkně v teploučku a bezpečí, nic moc se jí nikdy nestane, případně vyvázne velice rychle... Text je opravdu rychlý, občas jsem se přistihl při přání, aby autor u něčeho postál, něco (mimo partie) popsal... Místo toho marnil čas a místo na sexuální život mladé hráčky (prstění osmi a dvanáctileté holky... jako fakt, Walte? Nebylo by už rovnou lepší popsat sex bílého pěšce a jezdce s dámou? Vprostřed šachovnice a pěkně zvrhle před zraky všech ostatních figur??) Celkově si myslím, že se jedná o čistě spotřební věc ve které jsem nenašel nějaký smysl pro naléhavost – hrdinka je autorem dobře chráněna a prakticky od počátku je jasné, že na tu nejvyšší pozici dosáhne (větší naléhavost a smysl pro nejistotu jsem například našel v Preusslerově Čarodějově učni). 3* dávám za čtivost a šachy. P.S. Výjimečně se vydařila i seriálová obálka, které spolu s filmovými jinak moc nemusím.... celý text