HerrPilot komentáře u knih

Do nynějška jsem měl kapku problém s tím, jak některá kázání, která jsem vyslechl coby malý Pilůtek i kapku větší Pilot, byla rigidní, stejně tak i příběhy z Bible, o kterých jsem se jako pomenší učil. Jakoby všichni tak kapku tancovali kolem, buďte poslušňoučcí, dávejte kostýlku desátek, usměváčkujte se na sebe, šuky šuk až po svatbě (ale kluci! nejlépe nemít u toho potěšení! jenom napustit a vytáhnout! jediný bod G k hledání je GOD), Bůh vám za to otevře brány královstvíčka nad obláčky.

To tady Men In Black nemají problém mluvit o předkožkách, dvojitém incestu, potenciálním znásilnění nezletilých dívek (Lote, ty parchante, volám Klusáka!!), potěšení ze sexu a erotiky nebo o Bohu, který je schopen nechat vyhladit i celé kmeny. Otevřeně říkají, že Bible není jenom o fajn věcích, že jenom úsměvy a metaforickým cucáním farářových barokních ozdob se do nebe člověk nedostane (dokonce v jednom místě hereticky zmiňují ateisty opravdovější než křesťany, natěšené na nebe).
Knížka se mi tím pádem líbila. No a samozřejmě sem tam nějaký ten vtípek či popkulturní narážka mé hodnocení taky nesrazí...

... co je ovšem srazí o jednu hvězdu jsou prakticky neustálé nepříliš subtilní narážky na politickou situaci, od Liliputina až po nejznámějšího československého hnízdila. Nic proti tomu, je fajn, že chlapci mají podobné názory, pecka, bouchám absinth na oslavu a pentagram roztáčím jako DJ vinyl, nicméně po chvíli už mi ty přímé narážky začaly kapku vadit. Ne proto, že páni jsou v taláru, nýbrž proto, že jich na mé gusto bylo trochu moc. Kdyby byly aspoň o něco vynalézavější...

Ale i tak to byla skvělá četba, poprvé jsem se u popularizačního rozboru biblických textů cítil jako člověk 21. století (což samozřejmě může v souvislosti s vírou znít jako učebnicový oxymoron z maturitního testu, ale co už, žíly si kvůli tomu neotevřu).

4 24.06.2023

Titul mé patrně poslední přečtené knihy roku 2022 asi nemohl padnout do lepších rukou...
Poměrně útlá knížka je koncipována jako fiktivní vzpomínky skutečné české pěvkyně Josefíny Duškové, Mozartovy známé, přičemž do textu na několika místech vstupuje se svými poznámkami tajemný cizinec, kterému je deník doručen.
Místy to trochu připomíná Schaffer/Formanova Amadea (autor snad působil jako poradce při tvorbě slavného filmu), nicméně děj jako takový se skutečně točí kolem Amadea, nikoliv Salieriho. Autor prudce čtivým způsobem rekapituluje Mozartův život, poukazuje kupříkladu na nutnost umělců lízat panovnická sídla boha Annuse; přesto mohl trochu více zabrousit i do díla geniálního skladatele.
Nicméně nedokážu posoudit, kolik z daného textu se zakládá na pravdě (resp. zdrojích) a kolik je autorská licence (např. Mozartův pohřeb je líčen jako katastrofa s nulovou účastí, přesto letmý pohled na Wikipedii ukazuje, že za Mozartovou rakví opravdu nešel jenom pes, byť o velký pohřeb se také nejednalo).

Přesto se jedná o čtivý, částečně jistě fabulovaný, životopis (závěrečná poznámka pak přidává i trochu tajemna), který může posloužit jako vstupní brána ke komplexnějším dílům na téma Mozarta. Hvězdu srážím za přílišnou útlost a menší podíl popisů jeho díla.

4 21.12.2022

Hned jak jsem zjistil, že u nás vyšla kniha o historii šachu, musel jsem si nadělit předčasný vánoční dárek. Se šachem teprve začínám, a tak nějaké to pozadí se dycinky hodí.

Co jsem ale dostal je patrně výsledkem onoho příslovečného kuchařského pokusu vlčího potomka a zmenšené domácí tygřice.
Autor začíná chronologicky v Indii (pomíjím teď prolog a úvod) a provází šachy celou jejich existencí až po Kasparova zápolícího s počítačem Deep roku 2003. Každou kapitolu pak zakončuje úryvek z Nesmrtelné hry, sehrané roku 1851 v Londýně, kdy šachový outsider „vyšachoval“ (nemohl jsem si pomoct) mistra neskutečnými oběťmi. Celé je to nesmírně čtivé, poznámkový aparát obsahuje množství dodatečných informací a zdrojů, těch pár ilustrací je dobře umístěných... tak proč tak nízké hodnocení?

A tady se dostávám k mínusům. Předně – pro koho je tato kniha vlastně určená? Šachový nováček (který třeba nemá ani základní průpravu z youtubových videí) se leckde může ztratit, např. v zápisech mistrovských partií, článku Benjamina Franklina, nebo třeba v povídání o historii, přerušovaném Nesmrtelnou partií (pokud tedy čtete chronologicky a nepřeskakujete ani fň). Zase šachový veterán pravděpodobně všechny tyhle historky zná, mistrovské partie, uvedené v dodatcích, pravděpodobně již prostudoval a pohyb jednotlivých figur spolu s pravidly jsou mu nanic (ano, i tyto jsou v dodatcích).
Výklad samotný je pak místy repetitivní, některá zajímavá místa šachové historie jsou vynechaná (nezmínit von Kempelenova Mechanického Turka, který na přelomu 18. a 19. století ošálil většinu evropských pomazaných hlav, stavše se jedním z prvních moderních hoaxů, je vyloženým fušérstvím), autor sviští kupředu, jako dáma na amfetaminu.
Autorovu nerozhodnost pak ilustrují zmíněné dodatky, obsahující celou stať Benjamina Franklina na téma šachové morálky, dále pravidla šachu (pro začátečníky) a mistrovské partie (pro pokročilé?)

Celkově je škoda, že to dopadlo takhle (i kvůli pěkně vypravenému českému vydání), autor mohl napsat větší knihu, hodit bobka na zmatené dodatky, a šachové historii se věnovat zevrubněji, víc do hloubky, styl má rozhodně velice čtivý. Pár dobrých míst tam ale má (třeba zmínka o tom, proč největší šachoví velmistři nezřídka končili jako exoti, je opravdu skvělá).
S něčím takovým doporučuju spíše vyhledat si videa o šachové historii na Youtube a pokud se někdo chce naučit pravidla, pak bohatě ilustrovaná kniha Šachy od Jamese Eada není úplně nejhorší (a naučit se hrát jde i na internetu).

4 10.12.2022

Kolem Bukowskiho jsem už nějakou dobu orbitoval jako nesmělá spermie kolem macatého vajíčka. Koupil jsem si jeho Hollywood, ale než jsem jej stihl vůbec otevřít, dostal se mi do rukou Škvár.
A tím me Bukowski připravil o panen...nictví, pokud jde o jeho tvorbu. A upřímně – řiť me z toho nebolí slastným potěšením z krásně sarkasticky humorného čtení, plného hloubky, nýbrž z místy velmi úmorného nadávání na všecko kolem stylem, z něhož jakožto milovník britsky invenčního nadávání na svět (viz Douglas Adams) jsem potěšen nebyl.
Nicméně jeho lehké a zručné pero mi párkrát vyloudilo úsměv na rtech, a tak za ty klady 3* dám, přesto tato kniha pro me zůstane škvárem, nikoliv Škvárem.

V rámci objektivity Bukowi ještě jednou nastavím, ale jestli me podruhé neuspokojí, tak mé sídlo boha Anuse už neuvidí.

4 15.10.2022

Asi takhle... Jesti těžko odolati spisům, ve kterých jest možno zaznamenati výskyt tohoto muže vědy s vzezřením gorily a násilnickým chováním gentlemana, který své gentlemanství pouze předstíral před dámou, by s ní ulehl v lože, načež mu zmíněná nedala... zkrátka a dobře hulváta.
Ni já jsem neodolal, a pohroužil se do světa pěstí, vědy, živoucí Země, potrhlých litevských vědců a květnatých stěrů. Nuž a zde jest mé vyhodnocení:
Oba krátké příběhy jsou nadmíru zábavné (právě díky gorilímu vědci), ale oba trpí přílišnou krátkostí. Zvláště Muž, který chtěl rozložit svět jest příběhem tak krátkým, že by nedokázal rozložit ani podrovníkové náčiní eunucha. Mělo jít o črtu k většímu příběhu? Zamýšlel sir Doyle udělati z pana profesora druhého pana Holmese pokud jde o počet příběhů? Měl Muž, který... býti první vlaštovkou, vypuštěnou v tomto směru? To již asi nezvíme...

Pravdou však je, že tento učený svazek mne dostal do myšlenkové agónie: udělit hvězd 5? Či snad 4? Nebo jen 3?? Tolik otázek...
Na 5* to není z důvodu přílišné krátkosti, na 4 a 3 to také není, jelikož zábavnost se pohybuje u 5*. Toliko utrpení mladého Herr Pilota...

Je opravdu skvělé, že Leda vydala Illiadu a Odysseu, klobouk dolů, ale vydat Gravese s pochvalnou anotací, týkající se jeho výkladů? To není nejlepší nápad...
Graves ve své knize nabízí přehled většiny řeckých mýtů, nicméně čtenář by neměl očekávat kdovíco. Vzhledem k množství materiálu jsou jednotlivé příběhy zkomprimovány do několika stran, tudíž vše je strohé, rozhodně nečekejte žádné dialogy či snad vývoj postav. Tohle je skutečně jen pro lehce širší seznámení s mytologií, která nese na svých bedrech velkou část evropské kultury.
To by bylo samo o sobě záslužné, stejně jako poznámky pod čárou, kde autor uvádí své zdroje. Co už ale tak záslužné není, je vysvětlování původu jednotlivých příběhů. Tam, kde badatelé knihu deptají pro nepodloženost autorových teorií, které si snad autor vymyslel na základě svého velice zajímavého osobního a milostného života, tam kde jiná nakladatelství raději Gravesovy komentáře vypouští, přichází Leda a Gravesovými nedostatky se ještě chlubí (přitom nějaká poznámka ohledně Gravesovy spolehlivosti by byla stačila).

Takže pro seznámení i s méně známými mýty je to docela dobré, ale jako „autoritativní“ popis nebo snad studijní materiál, to asi ne-e. Za převyprávění méně známých mýtů 5*, za komentáře 1, čili ve výsledku 3*.

4 24.07.2022

Riordana moc nemusím. Ne, že by nepsal čtivě nebo tak něco, ale vadí mi jeho „cocacolizované“, tedy amerikanizované, dekonstruované verze řeckých, severských a dalších božstev (z Percyho Jacksona jsem zvládl pouze první díl, a to ještě kvůli ilustracím, první díl Magnuse Chase jsem vůbec nedočetl) – „Fajn, super, krutý, hustý, nakopat prdel,...“
Do Dcery hlubin jsem šel proto, že me zajímalo, nakolik si Rick vyšlápne na slavnějšího kolegu Verna. A výsledek vypíšu pro lepší přehlednost v bodech (přesto se potenciálním čtenářům omlouvám za délku):
-Opět tady je takřka zázračné dítě (tentokráte lidské) na speciální –nikoliv zvláštní!– škole se čtyřmi „potterovskými“ kolejemi, kterou zničí nepřátelská škola.
-Opět se tu vyskytuje přemíra fajnů, natrhnutí zadků a celkově amerikanizace (férově, umíral jsem strachy, že asi v polovině knihy na scénu vskočí dvousetletý kapitán Nemo v Levisech, tričku od Tommyho Hilfigera, s pánskou taškou Gucci v levé a veganburgerem v pravé ruce, aby zadělil něco jako: „Čágo bágo, kejmové! To jste jim krutohustopřísně zmydlili prdele! Dejte pětku!!“). Riordanův očividný humor je taky hojně zastoupen.
-Asi čtyřikrát se hlavní čtrnáctiletá hrdinka zmiňuje o svém menzesu, což je asi tak čtyřikrát víc, než bych chtěl. Jo jasně, jsou to přirozené procesy, ale kdybych si chtěl něco přečíst o naturáliích, dal bych si Bukowského nebo takové ty zábavné francouzské strejdy ze století páry. Na druhou stranu čtenářky ve věku hrdinky zjistí, že mají použít vitamín B1...
-Autor se s ničím moc nepáře. Žádný problém není dlouho problémem, všechno tahle parta vyřeší skoro bleskově, nezřídka jí pomůže deus ex machina. Čtenář sice nevidí jak, nic není moc popsáno, ale jede se dál. Chybí mi tu více té fascinace mořem a jeho tvory. A taky mi tu chybí scény, u kterých bych se od srdce smál nebo naopak brečel jako nymfoman s koulemi ve svěráku. Zkrátka emoce, které Riordanovo blitzkriegové tempo neumožňuje. To znemožňuje také rozvinutí naznačených hlubších myšlenek nebo konfliktů. No jo, Disney asi tlačí víc na akci...
-Autor nedekonstruuje a nezesměšňuje Verneovy hrdiny. Vlastně se k nim chová s úctou (kterou by si zasloužily i ty mytologie, viď Ricky?), za což jsem mu docela vděčný.
-Dalším plusem je vysoká čtivost.

Celkově je to takový literární fastfood, nikoliv grand restaurant (rovněž podle žánrových standardů). 3 * jak vyšité, ale za popis setkání s chobotnicí a za „dospělácký“ konec tu jednu ještě přihodím...

P.S. Fujky evropský kolonialismus? A co takhle ten americký, Ricku?

4 19.03.2022

Po prvním dílu jsem byl tak trochu zvědavej, co s chlapíkem s pořádnými péry udělají dál, a to navzdory tomu, že z úvodního dílu jsem měl kapku rozporuplné pocity.
To v druhém díle kluci poslali děj na zdravotní dovolenou, místo toho rozpoutali orgie akce, cestování časem, hláškování a trochu toho filozofování. Střetneme se tu se slovenským záporákem Fosforákem, doktorem Mengelem, Hitlerem, emzáky, kupou tanků a rozličnými způsoby smrti. Navíc – první díl připomínal Indianu Jonese, díl druhý připomíná i Hvězdné války. Béčko jak vyšité. A to je u Péráka dobře.

S ohledem na to, že autoři konečně začali brakovitost námětu těžit o 106 a pan Kopl maluje asi to nejpěknější, co jsem v poslední době od domácích komiks-kreslířů viděl, přehlédnu neexistenci příběhu a dám oproti předchozímu dílu o hvězdu navíc.

4 28.11.2021

Čtení této knihy bych přirovnal k návštěvě mé zubařky. Při pohledu na tu krásnou, mladou, talentovanou blankytnoočku má jeden chuť se s ní někde mezi zubařským křeslem, počítačem a instruktážními pomůckami ve formě zubních protéz pomilovat, nicméně sterilnost prostředí v kombinaci s bzukotem sklovinoborné vrtačky okamžitě uhasí jakékoliv vyšší a vášnivější city.

No a tak to je i s touto knihou. Žofrému se tak nějak podařilo dějiny krajiny, poseté mystickými blaty a mlžnými opary, sesumírovat do bojů, rouhání se proti Bohu, bojů, bojů, zrádných Sasů, domácích válek, domácích válek, bezcharakterních zmrdů, bojů, domácích válek, útěků, zrad. Jo a ještě bojů a domácích válek.
Autor je navíc dost zkratkovitý a sterilní, nikde se moc nezdržuje (kromě Artuše), a vysloveně si libuje v bojích. Po chvíli mi už repetitivní spojení, jako „bojovali celý den“ nebo „obě strany prolévaly krev,“ lezly krkem. Na to, že si podstatnou část téhle publikace Žofréé vymyslel, mohl se aspoň posnažit.

Abych ale jenom nehaněl – knížka je docela čtivá, krátká a vlivná. Obsahuje jeden z prvních delších zápisů o životě Artušově a Learově, a i proto se ji vyplatí prostudovat.
(Z téhle knihy velice pravděpodobně vycházel i pan Hulpacht, když sepisoval mé nejoblíbenější převyprávění artušovských legend, knihu Rytíři krále Artuše)

Hodnotit hvězdami nemohu, neboť si nejsem jist, kolik bych jich tam měl dát, ale teoreticky by to bylo něco mezi 3-4* za tu sterilnost, a místy i monotónnost.

Konečně jsem se dostal i k této knize. Nejprve se mi do ní nechtělo, neboť knížky, které mají podtitul „výchovné“ beru jako průjezd shromážděním Svědků Jehovových – myšlenku to sice má, ale stejně se nestačíte divit...

A vlastně to tak bylo i s touhle knížkou. Je úžasně dobrodružná a čtivá. Nikdy jsem nečetl tak krásně popsané pohyby lodi („tancuje jako hravé štěně,...“). Těžký život rybářů a jejich zvyky, stejně jako lodní terminologie jsou zde hojně zastoupeny, člověk se tedy opravdu něčemu přiučí (nota bene Kipling měl i zkušeného poradce).
Co mi ale kapku vadilo, a za co srážím 1*, bylo takové to přehnané chlapáctví. Nikoliv však chlapáctví postav (u nich se to dá pochopit), ale chlapáctví autorovo. Měl jsem vtíravý pocit, že autor se snaží říct, že komu práce nepůsobí zádobol, mozoly na rukou, a komu práce vynáší pěkné peníze, ten vlastně nepracuje, a tím pádem ví o životě akorát tak exkrement. Je ale taky možný, že jsem vyškolenej ze současných FB diskuzí na téma „umění x osmihodinovka u pásu“, a tak jsem si třeba autorovy narážky špatně vyložil. Ale když on někdy tak tlačil na pilu...

Co je ale bezvýhradně úžasné, to jsou Burianovy ilustrace, které me opět utvrdily v názoru, že ten chlapík je šéfem českýho ilustrátorskýho Olympu. A nic na tom nemění ani fakt, že (dle doslovu) Burian špatně namaloval škunery – snad jim udělal o pár stěžňů míň...
Výborný je taky samotný doslov Františka Novotného, který dává román jak do kontextu stavby/konstrukce škunerů od Velkých mělčin, tak do kontextu života a specializované práce zdejších rybářů.

Sečteno a podtrženo – navzdory svým výhradám k „výchovnosti“ románu se k němu jistě vrátím. Už kvůli jeho atmosféře, snad pocitu volnosti, úžasné poslední kapitole, a Burianovi. Solidní 4*.

4 28.03.2021

Upřímně řečeno mne tato knížka tak trochu zklamala. Podle anotace jsem totiž očekával ultimativní pohled do zákulisí, plný Kubrickovy pedantnosti, vážné hudby k záběrům kosmických plavidel, střetů spisovatel/román x režisér/film atd.
Pár těchhle behind-the-scenes v knize skutečně je, a to jsou rozhodně velice zajímavé sekvence. Člověk se dozví, že původně neměl Dave Bowman do Hvězdné brány vstupovat sám, ale s žijícími spolupracovníky, nebo že HAL byl původně pohyblivým robotem s názvem Sokrates.

Co je ale skutečnou osou této knihy, a co taky tvoří většinu kapitol, jsou alternativní verze románu/filmu. Ne, že by nebyly zajímavé, ale jsem fakt docela rád, že nad Clarkem držel ruku zrovna Kubrick…

Je sice fascinující vidět, jakými cestami tvůrci prošli, ale více bych fakt ocenil delší pasáže z Clarkova deníku, či reálné potíže s produkcí takového díla (ty se tam sice taky objevují, ale je vidět, že Clarke zkrátka asi potřeboval někde zaflexit se svými nepoužitými nápady) . Za čtivost a jistou informační hodnotu pro fanoušky díla dávám 4, byť slabé,*.

P.S. Kdo se zajímá, jak byl natáčen onen film, tomu doporučuju vícedílný dokument na YT. Odkaz na první díl je v Zajímavostech u 2001.

4 21.02.2021

Potřeboval jsem si trochu oddechnout od leteckých memoárů, potřeboval jsem vzpomínky od člena nějaké jiné zbraně.
Docela náhodou jsem narazil na tuhle knížku, a z nesmělé obálky se vyklubaly jedny z nejčtivějších pamětí, jaké jsem četl. Autor se nepáře s úvodem, a jde rovnou na věc. Knížka taky obsahuje snad všechno, co nováček u knížek z ponorkového prostředí může chtít: plavby v exotických mořích, jemnou erotiku, akci, zásah vlastním torpédem, sebevraždu kapitána uprostřed akce, dramatické zajetí... Skutečně čtivé a informativní.

Co mi kapku vadilo (a za co strhávám hvězdu) byl autorův až příliš... těsný pohled. Na jedné straně si stěžuje, že se o námořnících mluvilo jako o nacistech, na druhou stranu píše, že po návratu z války utekl před procesem denacifikace (která obnášela i návštěvy koncentračních táborů, pokud se nepletu), o kterém pejorativně mluví jako o „převýchově“. Neupírám autorovi odvahu, ponorková služba v tehdejší době byla velmi těžká, na druhou stranu by mne zajímalo, co si tento opravdu velmi hrdý Němec myslel třeba o Holocaustu. Co by řekl po návštěvě Osvětimi? Jistě by si našel nějakou výmluvu...

Kniha je jinak výborná, a mohu ji tedy doporučit.
A pokud si během její četby pustíte i výborný německý válečný film Ponorka (Das Boot) od Wolfganga Petersena, vaše prožitky z těsné paluby se ještě umocní.

P.S. A pro pohled z druhé strany doporučuji knížku Bitva o Atlantik od kontradmirála Daniela V. Galleryho, který popisuje, jak tuhle konkrétní ponorku zajal.

4 04.02.2021

Moje poslední letos přečtená knížka mi opět připomenula, že jsou knihy a knihy. A u dětských tomu není jinak.
A tak zatímco klasiky jako Děti z Bullerbynu, Annu ze Zeleného domu, Hobita, Medvídka Pú či Vítr ve vrbách mohou bez problémů po letech číst i dospělí (fakticky u dvou posledních je to snad i vyžadováno), tato „troskárna“ má již odzvoněno.

Jako malý jsem jí nečetl, ale vzhledem k tomu, že jsem si v dospělém věku dokázal napoprvé užít výše zmíněné tituly, rozhodl jsem se zkusit i dílo „českého Verna.“ A namoutě nevím, kde se vzala tahle Troskova přezdívka. Zatímco Verne totiž pro každou svou knihu dělal obsáhlé rešerše a přepisy tak, aby jeho díla vycházela z tehdejších vědeckých poznatků (zmíním majstrštyk „Ze Země na Měsíc“), a tím pádem se do budoucna stala inspirací pro nové generace vědců, Troska vědní aspekt nahrazuje pavědou, super-duper všeřešícími chemikáliemi a teoriemi, které snad i v jeho době působily úsměvně (a to i jako sci-fi) – viz sekvence s kouskem Měsíce a domnělými Selenity.

Kniha je také ukrutně černobílá, plná přepjatých citů, a nemá ani Wellsův přístup ke sci-fi, kdy pohádkovitost a vědecká nepřesnost slouží k poukázání na něco hlubšího. Zkratkovitost zdejšího děje ale bohužel vylučuje i nějakou strhující dobrodružnost, Troska neumí vybudovat napětí, a já jsem se asi v polovině knihy přistihl, že mi je vlastně jedno, jak to s hrdiny dopadne. Co tedy z této knihy zůstane nám, kteří jsme jí nečetli jako malí? Rovněž mám za to, že kniha již dnes není seriózně zfilmovatelná, leda tak jako parodie ve stylu Lipský-Brdečka.

Hodnotit * nebudu, přeci jen je to kousek naší sci-fi historie, byť zastaralý již v době vzniku, objektivně by to ale bylo tak na 2-3*.
Velké plus je za vydání z roku 1992 od Sfingy. Jen kvůli Rotreklovým ilustracím si snad koupím i zbylé dva díly.

Opravdu výborné čtení.
Přistupoval jsem k tomu jako k braku, jako k brutální předloze veseloherní trilogie s Maraisem a Funésem, a dostalo se mi královského šestákového čtení z prostředí pařížské smetánky, pařížské lůzy, a jejich opulentních hotelů, zámků, či zaplivaných krčem, které chválili i Umberto Eco, Jean Cocteau, či Guillaume Apollinaire. Krev zde teče v míře na onu dobu požehnané, komisař Juve metodicky postupuje ve stopách vraha, a vše ďábelsky vrcholí na popravišti.
Co trochu drhne, jsou dialogy postav, nebo i vnitřní monology, ale tyhle nedostatky výtečně vynahradí spád děje, a hutná atmosféra.

Ti, kteří viděli pouze zmíněnou populární trilogii se ale musí připravit, že tohle není (primárně) veselé čtení: Fandor je poněkud mladší, než Marais v šedesátých, Juve není poskakující neurotický cholerik, a Fantomas není přestrojeným gangsterským Miroslavem Moravcem se zelenou maskou a létajícím autem (toto situování filmů vycházelo z tehdejší „bondmánie“). Zdejší Fantomas nosí tváře jiných (max. tak ještě škrabošku), létající auto nahrazuje třeba zcela obyčejným vlakem, a vraždí rafinovanými způsoby.

Svému oblíbenému „pulpu“ nemohu dát méně než 4 krvavé * (1 strhávám za výše uvedené mínusy). Do „Zajímavostí“ pak dám odkaz na skvělou anglojazyčnou stránku o Fantomasovi, kde je celé téma zajímavě rozebráno a popsáno z různých úhlů.

4 28.10.2020

Autorova snad nejznámější kniha, na jejíž motivy byly natočeny filmy i kreslené seriály, a která existuje snad i v podobě videohry.
Jelikož její příběh je dostatečně znám, a tudíž jej není třeba rozebírat, vypíchnu alespoň pár věcí, které mne (ne)zaujaly:
-Rozsáhlé geografické popisy. Skutečně těch popisů tam bylo tolik, že jsem se nejednou přistihl, jak přemýšlím o něčem jiném. Opravdu jsem nepotřeboval vědět, kam která řeka zabočuje a na jakou jinou se napojuje. Dal bych přednost, kdyby autor tu geografii trochu učesal, a místo ní se soustředil trochu víc na etnografii.
-Postavy. Pan Fogg i Passepartout mi nevadili, dokonce bych řekl, že se dobře doplňovali – mrtvolně klidný Angličan a jeho francouzsky rozpálený sluha. Problém jsem ale měl s paní Audou, ta mi po chvíli začínala vadit. Její prakticky jedinou úlohou v celém příběhu bylo to, že se cítila vděčná panu Foggovi, nebo že pro něj pro změnu plakala. Tak se mi zdá, že autor moc neuměl psát ženské postavy. No, ale na druhou stranu – 19. století, že jo, ženy asi fungovaly kapku jinak.
-Dobrodružství. Verne, když chtěl, tak uměl vymyslet opravdu dobré a pamětihodné situace. Jako příklad bych uvedl zdejší „skok“ vlaku přes rozvrzaný visutý most. Ale zase – Verne asi spěchal, a tak tento napínavý okamžik vtěsnal do jednoho krátkého odstavce. Obrovská škoda!
-Ironie. Velký plus na druhou stranu dávám za kousavé poznámky, které byly často údernější, než kladivo od NAREXu.

Vzato kolem a kolem, tahle kniha nebyla špatná, ačkoliv obsahovala nemálo zdlouhavých pasáží. Myslím, že by si zasluhovala lepší překlad (vlastním vydání od Omegy – mají v týmu korektory??), a možná trochu proškrtat /skutečně – u téhle knížky jsem poprvé v životě nevědomky přeskakoval pasáže... a zase se k nim vracel/, ale nakonec pokud se člověk chce s tvorbou tohoto Gala seznámit, je tento titul povinností.

Z důvodů, uvedených výše, ale nemohu dát více, než 3 světoběžné *.

4 29.05.2020

Tak asi takhle. Četl jsem jak originál, tak tohle převyprávění, a musím říct, že kdyby Vernův originál byl stejný jako Neffovo převyprávění, byla by to vážně skvělá dobrodružná kniha. Ve svém komentáři budu nutně muset hovořit ve velké míře i o originálu.

Neff v téhle knize napravil dva velké nešvary (jeden z nich i odkryl):
1) Zkrátil popisy, které jsou v originálu NEÚNOSNÉ. Opravdu- každá ryba, každý jednotlivý tvor je zařazen a velmi zdlouhavě popsán. Nechápu, k čemu bylo všechno to zařazování. Je mi jasné, že v polovině 19. století to byla velká věc, přesto si neumím představit tehdejšího kluka, jak se živě zajímá, že tenhle mlž patří do zvířecího království, čeledi mušlovitých, podčeledi žvýkačkovitých. Román byl díky tomu nesmírně předstižen dobou. Neff vzal a 98-99 % všech popisů mořských tvorů vyhodil (pozor, ty tvory tam nechal, pouze odstranil jejich zařazování a popisy jako takové nechal jen u některých). Román tak rázem ztratil přibližně polovinu svého objemu.
2) Rozvinul příběh. Když se podíváme na originál zjistíme, že jeho děj byl ubohoučký. Verne se tak dal do popisování, až zapomněl, že nepíše učebnici podmořské biologie, ale beletristické dílo. Místo mu tak zbylo jen na bezcílnou cestu s odpudivým šílencem v atraktivní ponorce (to zas musím uznat). Neff vzal, a z epizodní postavy kapitána Farraguta učinil Nemova úhlavního nepřítele. Pohon ponorky změnil z elektrického na elektricko-spalovací, přičemž spaluje se nikoliv uhlí, nebo tak něco, ale mýtický vulkanit s legendárními schopnostmi. A navíc- Nemo tu má opravdu velmi nečernobílou motivaci svého podmořského pobytu.
Za mne jsou tyto změny opodstatněné a při pohledu na originál i žádoucí. Tak nějak nechápu výkřiky některých zdejších komentátorů, nadávajících na Neffovy zásahy. Chápu, že v době socíku byla ta kniha něco jako únik na svobodu a že na téhle knize vyrostli a pozměnění je vlastně svatokrádež, ale ruku na srdce- dnes je k dispozici větší množství lepších knih, které dnešního mladého čtenáře chytnou víc, než učebnice podmořského života s kapkou děje (nemluvím nutně jen o nových knihách, ale i o starých, které za socíku nebyly známé/nebyly k dispozici). A upřímně- u takových prostě Vernův originál nutně musí prohrát. Proto jsem osobně rád, že pan Neff to vzal a upravil- nyní to má potenciál získat nové čtenáře i originálům. A pokud se tak stane, můžeme být jen rádi.

Samostatnou kapitolu pak tvoří obrazový doprovod. Burianovy ilustrace jsou prostě a jednoduše FANTASTICKÉ (asi budu muset ukrást originály), působí tak realisticky, a přitom tak poeticky... Už jen kvůli nim se to vyplatí koupit. Velmi oceňuji také schéma Nautilu od pana Badalce, je vidět, že si s tím vyhrál.

Shrnuto a podtrženo- tleskám panu Neffovi, že to upravil. Teď je to příběh, jaký jsem očekával od originálu. Jednu * ale strhávám kvůli někdy nelogickému chování postav na konci knihy (zvláště Neda Landa).

… a ti, kteří bez pádných argumentů nadávají na tuto úpravu, by si měli ještě jednou a pořádně pročíst autorův doslov.

4 28.03.2020

Mmno…
Na vysokoškolská kolena jsem si přečetl i tuto dětskou klasiku, jakkoliv jsem už byl z hlediska této knihy po záruce.
Kniha jako taková se mi docela líbila, postavy byly celkem věrohodné, prostředí bylo dost podařené, vtip tu byl taky zastoupen, ale cosi mi tam nehrálo. Chvíli jsem přemýšlel, až mi to došlo- Anna takřka v každé kapitole brečela. Fakt! Někdy i třikrát za JEDNU kapitolu. Měl jsem v úmyslu udělit tři hvězdičky (přece čeho je moc, toho je příliš), ale díky pekelně sadistickému konci celého příběhu o jednu hvězdu zvyšuji.

I přes mé výhrady se (podle mne) jedná o jednu z nejlepších knih pro děti (a nejen), která se navíc odehrává v krásném prostředí (což jsem zmínil výše), nicméně kvůli oné neustálé uslzenosti opravdu nemůžu dát plný počet hvězd, ta mne fakt štvala.
Ale v budoucnu se ke knize ještě vrátím (ačkoliv pokračování číst nebudu), protože přinejmenším popisy Avonlea za to stojí.

P.S. Vydání z roku 2017 je opravdu pěkné, nejen díky padnoucím ilustracím, ale také díky tomu, že se jedná o jedno z mála (zatím) necenzurovaných vydání.

Tato kniha mi potvrdila, že Úžasná Zeměplocha asi nebude mým světem. Na druhou stranu hodně napravila můj, po Barvě kouzel dosti negativní, názor na celou sérii.

Hlavní postavy jsou v této knize poměrně zajímavě dobrány- ochmelka se smyslem pro povinnost, filuta opičího vzezření se smyslem pro podpásové načasování, bodrý řezník s receptem na šťastné manželství, trpasličí obr se smyslem pro nekompromisní využití své síly ve prospěch zákona a konečně knihovník, jako jediný vidící za roh vzdor svému lidoopství. K tomu spousta zajímavých menších postav (osobně favorizuju jistého bratra Dveřníka za intelektuálně-praktické poznámky).

Co mi ale tak trochu nesedlo bylo prostředí. Pro někoho Ankh Morpork může být Svatým Grálem knižních míst, ale já osobně ve fantasy upřednostňuju čisté prostředí (čest výjimkám v podobě např. Zaklínače). Možná mi vadilo to neustálé připomínání, jak je AM spolu se svými obyvateli zasmrádlým a zaplivaným lánem...

V každém případě tato kniha poměrně nenásilně servírovala celou řadu mouder (co zkusit zkopčit Pratchetta, senore Coelho?), nejúdernější se mi pak zdálo moudro o ezo-šarlatánech.

Jak jsem psal na začátku, ÚZ asi mým světem nebude, ale možná dám šanci knize z nějaké jiné řady této série.
4* a velká pochvala pro pana Kantůrka.

4 03.12.2019

Přečetl jsem prvních asi 100 nebo 105 stránek a odložil to. Proto nehodnotím hvězdičkami, nicméně kdybych tak učinil, bylo by to za 2-3.
Postavy nejsou vyloženě odpudivé, jako např. v 20 000 mil pod mořem, vlastně jsou celkem sympatické. Vadil mi ale fakt, že bez Cyruse Smitha by se ani nevy… neškrtli. Postava černocha byla sice dojemná, na druhou stranu více osobnosti by ji neškodilo (i Top ji měl více). Autor neustále naráží na to, jak jsou tihle trosečníci výborní, charakterově nezkažení, silní a CS je vlastně obyvatelem Olympu. Všechno, na co šáhnou, je takovým dílem božím...
Atmosféra ostrova není udělaná zle, ale zase ta spousta popisů hodně odrazuje. Přitom Verne uměl dobře míchat akci a informace (např. Pět neděl v balóně).

V kostce: velice naivní dílo, černobílé postavy, bez napětí, zřejmě se vyplatí číst v mládí (já se k tomu dostal až po dvacítce), lidské schopnosti přežití jsou zde nepřesvědčující.

Doporučení na závěr. Kdo si chce přečíst něco z 19. století, co se také odehrává na nějakém ostrově, má to lepší spád a postavy, je to oddechové a nepostrádá to dobrodružství, Ostrovem pokladů od R.L. Stevensona určitě neprohloupí.

Zdá se, že někteří zdejší komentátoři si neuvědomili, že jde o zkrácenou verzi :D

No nic, Hugův originál jsem sice nečetl, ale samotný fakt, že ve mně vzbudilo emoce něco, co je vlastně jen festovně osekanou verzí, mi přijde pozoruhodný.
Postavy jsou uvěřitelné, mají své motivace (Javert), příběh si zachoval lidskost (ale pozbyl slavné hugovské extrémní popisy, což pro někoho bude asi lepší).
Mínusem vydání jsou problémy s „češtinem“ ze strany vydavatele(?), jak již ostatně nadnesl TherBones.
Plusem pak jsou vydařené ilustrace.

4 14.01.2019