hledaseniki komentáře u knih

Jana Eyrová je jedna z těch klasik, kterou jsem vždy odkládala, hlavním důvodem bylo především to, že nám to ve škole nutili, a když vám někdo nutí a vy to číst nechcete, tak ke klasickým knihám máte, nechci říct odpor, ale odstup. Letos v rámci čtenářské výzvy a jsem se rozhodla pro Janu Eyrovou a víte co? Byla jsem překvapená, jak snadno se to četlo. Většina klasik má takový ten kostrbatý styl psaní a tak se tím prokousáváte pomalu, ale tohle není příběh téhle knihy. V minulém roce jsem propadla kráse románů Jane Austenové, a letos jsem zase Charlotte Bronteové, která své hrdiny líčí bez jakýchkoliv příkras, jde o prosté, obyčejné lidi, kteří nejsou obdařeni krásnou, což dokazuje právě Jana. Oproti tomu Edward Rochester je bručoun s nesnesitelnou povahou. Autorka se nebála jemnou dívku vyhnat do temných anglických končin, kde musela bojovat s větrem, deštěm a všemožnými úskalími. Nejde o klasický román pro ženy, který přečtete a za pár dní nevíte, že jste něco takového četli. Román, který je nadčasový a je plný krásných slov, ale také těch méně hezký, líbí se mi jazyk, jakým je to psané a samozřejmě autorka odvedla úžasnou práci s postavami. Jana Eyrová od této chvíle patří k mým nejoblíbenějším knihám, ke kterým se nepochybně zase vrátím. Úžasný příběh.

6 10.10.2017

Les sebevrahů je dost velká bichle, kterou nemůžete přehlédnout a je pravda, že jsem na ní narazila právě kvůli tomu. Dost mě zaujalo, že autor se rozhodl napsat celou sérii, která na sebe nijak nenavazuje snad kromě toho, že s každou jeho knihou se dostaneme do míst, která jsou známá a která jsou obestřena záhadami a tou první knihou byl právě Les sebevrahů. Les v Japonsku, do kterého se chodí místní lidé zabít. Příběhem nás provází Ethan, který se v Lese sebevrahů octne s partou lidí díky nepřízni počasí.
Kniha má skoro 470 stránek a co jí nemohu upřít je její čtivost a to v případě kdy se tam nic neděje. Styl vyprávění je pomalejší a čtenář se díky tomu dozví hodně o hlavním hrdinovi a jeho minulosti, což mi vůbec nevadí. Postavy jsou víceméně sympatické a nenašla jsem tam nikoho, kdo by nějak zvlášť vybočoval a byl otravný. To jsou asi dva největší plusy knihy, jenže pak se musím dostat k těm mínusům a tou je především to, že se tam dobrou půlku nic neděje, občasné zapraskání větviček nepovažuji za úplně strašidelné a přiznám se, že jsem čekala trochu víc, alespoň pokud mám mluvit o té atmosféře. Když už se tam začíná něco dít, tak příběh má tu tendenci Vás konečně vtáhnout, i když ta kniha byla vážně čtivá, možná díky té hlavní postavě, která dokázala vyprávět poutavě. Když se dostanete hluboko do lesa, čekáte, co z toho vzejde, kdo to dělá? Dělá to člověk? Nebo někdo z výpravy? Jenže pak nastává chvíle odhalení a s ní přichází zklamání, alespoň já jsem zklamaná. Les sebevrahů je jednoznačně čtivá kniha a jak říkám i přes ta hluchá místa, ale možná jsem si vysnila, že autor to pojme trošku jinak, že bude víc tlačit na pilu a ono se tak nestalo. Přesto finální zklamání jsem se rozhodla, že dám autorovi další šanci, protože věřím, že může být lepší a navíc ta tajemná místa si nemůžu nechat ujít, obzvlášť když druhá kniha ze série Nejzajímavější místa světa bude Katakomby v Paříži.

4 10.10.2017

I já jsem se nechala zlákat thrillerem Ta přede mnou je kniha, na kterou narazíte doslova všude! Jsem milovník thrillerů a, i když jsem se kolikrát spálila označením světový bestseller rozhodla jsem se knize dát šanci i přes to, že tyhle okatě propagované knihy moc nemusím. Jak už je dnes zvykem je kniha i tady psána ze dvou pohledů s čímž nemám problém i když to dnes najdete v každém druhém thrilleru. Zápletka vypadala vcelku zajímavě, minimalistický dům, ve kterém nájemníci musejí dodržovat jistá pravidla, se jevil jako dobrý nápad, kniha se čte dobře, za jeden večer nebo spíš za jednu noc jsem jí přečetla, protože ten příběh vás popadne za pačesy a nepustí vás, jenže to neznamená, že ta kniha nemá mouchy. Hlavní hrdinky jsou si dost podobné a zřejmě proto se tajemný autor rozhodl označit kapitoly nejen jménem, ale také označením TEĎ A TEHDY, jenže to není ten největší problém, protože ona i ta konverzace je prakticky úplně stejná na chlup, což mi nejen, že nepřijde zajímavé, ale přijde mi to i otravné. Na to, že obě hrdinky jsou hlavními postavami, tak to možná chtělo jít trochu do hloubky, protože osud jedné nebo druhé hrdinky mi díky tomu byl ukradený. Psychologický thriller pro tentokrát není ze severu, ale jak se ukazuje, právě seveřané umějí tu atmosféru zachytit daleko lépe, sice to přečtete raz dva, jenže to nemá něco, co by vás vyloženě vykolejilo nebo posadilo na zadek. Nejzajímavější postavou je nepochybně podivný architekt, který tam dle mého měl málo prostoru. Ta přede mnou je obyčejný thriller, ze kterého šlo vymáčknout mnohem víc šťávy.

2 10.10.2017

V tomto roce jsem se dostala ke knize Všechny malé zázraky od Jennifer Niven, její styl vyprávění a to téma, kterým se v té knize zaobírá, mě dostalo na kolena a nebylo pochyb o tom, že si přečtu i její další knihu. Na Jennifer Niven obdivuji, že se dokáže vymanit z těch škatulek young adult literatury, přesto, že je její tvorba určena mladistvým, neznamená to, že je určena jen jim. Její knihy mají totiž podstatně hlubší význam, nesou v sobě jakési poselství a přesně kvůli tomuhle jí člověk musí milovat a obdivovat.
Tíha vesmíru není jen o dvou mladých lidech, kteří se zamilují. Příběh dvou odlišných lidí, kteří bojují se svými vnitřními démony, v případě Jacka jde o vážnou nemoc prosopagnosie, kdy člověk nedokáže rozeznávat obličeje a Libby je zase tou nejtlustší holkou v Americe. Každý má své problémy a díky její postavě se tihle dva seznamují, i když ne za zrovna příjemných podmínek. Celé je to napsané hrozně mile a není možné aby, jste si oba hlavní hrdiny nezamilovali. Libby je nebojácná mladá dívka, která to v životě neměla jednoduché a rozhodně si nenechá zkazit den tím, že na ní někdo pokřikuje kvůli její váze. Libby je jedním slovem obdivuhodná, to samé můžu říct o Jackovi, který se vypořádává nejen s tím, že jeho otec podvádí mámu, ale také se svou nemocí o které se nikomu nezmínil a jako starší bratr se snaží chránit svého mladšího bráchu, jenže to jde těžko, když ho v davu ani nepozná. Oba si na svých bedrech nesou tíhu vesmíru a každý se s tím vypořádává po svém. Jennifer Niven i tentokrát poukazuje na vážná témata, v tomto případě tu máme vážnou nemoc a šikanu.
Tíha vesmíru na mě udělala velký dojem, ostatně autorka jednoznačně psát umí a její slova nejsou prázdná. Všechny malé zázraky jsou úžasné, ale tím velkým rušivým elementem pro mě byla hlavní hrdinka (jakže se to jmenuje…jasně, Violet). Oproti tomu tady nemám co vytýkat, hlavní hrdinové úžasné lidské bytosti ze kterých by si spousta z nás měla vzít příklad, protože kdyby bylo takových lidí víc, tak by ten svět vlastně nebyl vůbec špatným místem. Na Libby a na Jacka už nikdy nezapomenu a vy byste taky neměli.

2 10.10.2017

Patřím mezi velké milovníky Larse Keplera, a ještě se mi nestalo, že bych se sérii ve které je policejní komisař Joona Linna spálila, ale i když jsem manželskému páru věřila v jejich další práci a nikdy bych nesrovnávala Playground a jinou jejich knihu ze série, to se prostě nedá. Důkazem toho je Playground, neměla jsem od knihy přehnaná očekávání a byla jsem zvědavá. Co nás čeká po smrti, existuje druhý břeh? Každý věříme v něco jiného a po přečtení téhle knihy věřím, že existuje přístav. Páni, tohle byla jízda! Je pravda, že trošku trvá než se začne něco pořádného dít, než se Jasmine vrátí opět do přístavu, ale nevidím v tom zase tak velký problém, přece jen čtenář by měl Jasmine poznat trochu lépe, jak funguje v běžném životě apod. Větší problém jsem viděla v jiné části knihy, někdy okolo 150 stránky, kdy mi Jasmine začínala lézt krkem a měla jsem trochu problém se v tomto stádiu začíst, jenže pořád nesmíme zapomínat, že jde o Keplera, takže i když mě to z počátku nechytlo, pořád vás to nutí číst, otáčet jednu stránku po druhé, kapitoly jsou krátké, jasné a končí v tom nejhorším možném případě nebo vlastně v nejlepším? Prostě vás to nutí číst, což je hlavní rys každé keplerovky. Systém fungování v přístavním městě je vymyšlený špičkově a celkově to funguje skvěle a to nejsem velký milovník čínské mytologie. Jasmine by jste v mnoha ohledech nakopli do zadku a na můj vkus jí dost dlouho trvalo než se začala chovat jako člen armádní jednotky, ale i přes její mouchy jí člověk musí držet palce. Nejzajímavější postavou je bezpochyby Tching, pokaždé když se objevil na scéně mělo to hned větší šmrnc, jeho laškování, vtipkování a jednoduše mě bavil. Vzhledem k tomu, že Playground má být také na pokračování, upřímně doufám, že se s ním ještě potkáme. Playground má všechno co by měl mysteriózní thriller mít a touhle knihou si Kepler ostudu neudělal.
Líbí se mi, že nakladatelství Host pojalo Playground jako samostatnou jednotku a tím pádem ač je to keplerovka má to odlišné kapitoly a zrovna tak styl písma. Má to rysy Keplera a to je tak všechno, Joonu Linnu v tom nehledejte a že jsem jeho velký milovník a obdivovatel, tady mi nechyběl i když jsem očekávala, že bude. Takže Lars Kepler opět překvapil.

1 06.05.2017

Ocitáme se v New Yorku v roce 1873, kdy jeden nejznámější kouzelník jménem Prospero učiní jinému kouzelníkovi nabídku, vyzve ho na jakýsi souboj, nebudou soutěžit oni nýbrž jejich učni. Prospero proto zvolí svou dceru Celii, druhý kouzelník vybere osiřelého chlapce. Dějištěm jejich souboje bude právě onen Noční cirkus. Kniha není zasazená do jednoho roku, ale táhne se napříč několika lety a stejně tak se neodehrává v jednom městě, ale ve spouště městech. Díky tomu můžeme vidět hlavní hrdiny kouzelníky, kteří sice ví, že dojde k nějakému souboji jen neví nic konkrétního, můžeme sledovat jak vyrostou z dětských let do dospělosti, jak zdokonalují cirkus a neuniknou ani lásce, která je v tomto případě víc než nevhodná. V příběhu nenajdeme jen Celii a Marca, ale i mnohé další postavy ať už je to hadí žena Cukiko, či dvojčata Panenku a Výlupka. Příběh je vyprávěn z pohledu několika postav stejně jako se autorka rozhodla zapojit čtenáře při popisování cirkusu. Stejně jako je tam část která se točí okolo jistého chlapce, který do osazenstva cirkusu nepatří, ale rád ho navštěvuje, přiznávám, že tahle část byla slabší, ale těch kapitol nebylo mnoho. Navíc jak se ukáže chlapec a jeho toulky cirkusem mají jisté opodstatnění.
Pokud nejste příznivci cirkusů, nevadí. Já sama jím nejsem, jenže tenhle cirkus se nepodobá žádnému a je to velká škoda. Autorka má svůj styl vyprávění a Noční cirkus díky tomu působí ještě o něco víc magicky. Podlehla jsem příběhu, nemohla jsem se od toho odtrhnout, Noční cirkus jsem si zamilovala, stejně jako Celii a Marca a další postavy, které jsou stejně nezapomenutelné jako onen příběh. Úžasný, kouzelný, magický, neuvěřitelný, nádherný. Nevzpomínám si, že bych něco takového dosud četla, kniha má navíc nejen krásný příběh uvnitř, ale má i úžasnou obálku, stejně jako v samotné knize najdeme několik černých stránek s hvězdami, které oddělují příběhy. Noční cirkus mě pohltil a když jsem dočetla poslední stránku bylo mi smutno, že už je tomu konec. Autorka je úžasná vypravěčka a já upřímně doufám, že se od ní jednou dočkáme další knihy.

Jednoduše jsem se do Nočního cirkusu zamilovala.

2 06.05.2017

Co na téhle knize a obecně na Austenové zbožňuji je to, jak dokonale umí vykreslit lidské charaktery, ať už jsme v 19. století nebo ne, lidé se neliší, najdeme tady melodramatickou Marianne, rozumnou Elinor, prostořekou paní Jenningsovou a celou řadu postav ať už těch sobeckých nebo naopak pár těch čistých duší. Stejně tak se mi líbí, že Austenová šla do jisté míry proti proudu, neudělala ze sester ty typické husičky, které touží jen po manželích jako jsme to mohli vidět v případě sester Bennetových (až na Elizabeth). Jejich hlavní náplní není jen vyhledávání plesů a pošetilé blábolení.
Jane Austenová nezklamala, její příběh jsem si užívala, nechala jsem se tím pohltit a okouzlovat se všemi postavami, tím prostředím a celkově to byl příjemně strávený čas. A ač je to román pro ženy, který nijak zvlášť nevybočuje z dějových linií má to přece jen něco víc než jiné ženské romány. Za což Austenovou obdivuji a navždy obdivovat budu.

6 06.05.2017

Píše se, že jde o neobvyklou romanci, bohužel jsem na ní nic neobvyklého nenašla, vlastnĕ mi přišla naprosto tuctová, bez inovací a to, že je hlavní hrdinka při tĕle, nepovažuji za žádný inovativní prvek. Knihu jsem mĕla přečtenou za dva až tři dny, ale nebylo to protože bych z ní byla nadšená, bylo to tím, že jsem jí chtĕla mít co nejdříve za sebou, protože knihy dočítám i když si z nich nejsem na vĕtvi. Ani netušíte, kolikrát jsem tu knihu chtĕla zahodit do kouta nebo pod autobus, nic horšího jsem v tomhle žánru snad nečetla. Hlavní hrdinka Eleanor je neskutečná husa, ta holka mi lezla tak krkem a i když byla ironická a sarkastická nestačilo to na to abych si jí oblíbila, Park byl daleko sympatičtĕjší a byl snad jediným plusem celého příbĕhu. Neobyčejný příbĕh byl zcela obyčejný, plný nesmyslných žvástů o ničem. První co mĕ na téhle knize zaujalo je to, že byla situována do roku 1986 a očekávala jsem, že autorka využije tohoto aspektu k tomu, aby tam zakomponovala všechno co bylo pro tenhle rok typické ať už hudbu, oblékání, prostĕ cokoliv, co by ten příbĕh oživilo.

Při čtení jsem pořád čekala, že se z toho vyklube nĕco docela jiného, ale autorka nám servírovala jedno klišé za druhým. Asi nejvíc mĕ pobavila ta část, kdy se autorka snaží o záhadu a tou je kdo čmárá na Eleanořiny učebnice. Za prvé je to jasné hned při prvním oplzlé vĕtĕ a za druhé, vždyť je to vlastnĕ úplnĕ jedno. Myslím, že autorka se mĕla snažit trochu víc šťourat do rodinného zázemí Eleanor a jejích sourozenců, jenže je jasné, že kniha je určená mladším čtenářům, kteří si radĕji přečtou o mladé lásce než o tom, že Eleanor žila v naprosto příšerných podmínkách a nikdo to neřešil. Knihu Eleanor a Park neshledávám nijak zajímavou, vlastnĕ nechápu, co na tom každý má a nerozumím tomu, jak se tohle mdlé nic mohlo stát bestsellerem, já jsem knihu četla se sebezapřením, nevidím na téhle rozvíjející lásce nic romantického ani roztomilého a i když jsem na tohle asi už stará, ještĕ se mi nestalo, že bych v young adult žánru narazila na nĕco z čeho bych byla tak znechucená, takže to asi vĕkem nebude!!! Tohle ne, Eleanor a Park odlétá z mojí knihovny, už to nikdy nechci vidĕt. Od Rainbow Rowell mám doma ještĕ Nedej se (e-knihu), ale nejsem si jistá, jestli se do toho nĕkdy pustím, nĕjak autorce nevĕřím. Tak třeba nĕkdy.

5 04.05.2017

Dvě dějové linie, dvě odlišné dívky, ale přesto všechny je něco spojuje. Zatímco sledujeme Claru, která se všem snaží vysvětlit, že není blázen a že je zavřená neoprávněně, Izzy bojuje v nové škole se svými novými spolužáky a snaží se zapadnout.
Každá z dívek dostává svůj vlastní prostor, střídání kapitol je dnes už věcí dosti běžnou a musím říct, že styl autorčina psaní se mi velmi líbil, protože je to skvělá vypravěčka, tak lehce jsem se do příběhu začetla, držela jsem hlavním hrdinkám palce, i když k srdci mi přirostla spíše Clara a její životní příběh, jednak protože to byla velmi silná hlavní hrdinka a hlavně protože příběh nabízel něco docela jiného než co jsem doposud četla. Tím nechci říct, že by část s Izzy nebyla zajímavá jen se tam promítlo moc těch školáckých problémů, což mi ten celkový dojem trochu kazilo, myslela jsem, že autorka půjde na dřeň ostatně u Clary to tak bylo. Přiznám se na rovinu, že jsem od knihy očekávala něco docela jiného a má očekávání nebyla příliš veliká, ale jsem velmi ráda, že jsem se spletla, protože jsem se do příběhu položila a dostalo se mi neuvěřitelného zážitku, u kterého jsem někdy nemohla ani dýchat. Na konci jsem uronila i slzičku,což se mi u podobných románů stává málokdy a upřímně doufám, že od autorky se u nás něco objeví, protože má rozhodně co říct. Ještě podotknu, že Clara je jednou z nejpozoruhodnějších ženských postav s jakou jsem se kdy v románu setkala a tak jí musím přiřadit k mým nejoblíbenějším postavám k knihách, protože ona si to rozhodně zaslouží.

1 04.05.2017

Autor ač je pro mě jednou velkou neznámou, tak tohle není jeho první kniha a rozhodně to je na stylu psaní znát, že nejde o žádného nováčka. Autor jednoznačně věděl o čem píše a díky tomu je tahle publikace nepochybně jednou z nejlepších jaká kdy na podobné téma vznikla.

Autor z počátku operuje s fakty, líčí čtenářům cestu studentů a časovou osu, pak následuje vyšetřování a zajímavé nálezy na místě činu, další podstatná část patří možným příčinám proč studenti zemřeli, kde se autor dopodrobna snaží rozebrat pro a proti v každém možném případu a v neposlední řadě jsou v knize deníkové záznamy studentů. Martin Lavay umí psát, umí ten příběh vyprávět tím správným způsobem a to i přesto, že jde o literaturu faktu a mnohdy je hodně těžké tyhle údaje vecpat do souvislé a především čtivé podoby. Strávila jsem nad tím příběhem asi dva dny a to se mi v případě literatury faktu stává málokdy. Trošku mi vadí, že se tam omílá pořád to samé a to přímo doslovně a stejně tak mám problém s podrobným líčením filmu, protože nejde o klasickou synopsi ve které se dozvíte jen to nejzákladnější, ale je tam vylíčen prakticky celý film, to samé se dá říct i o počítačové hře. Přesto všechno, tohle byl úžasný čtenářský zážitek a jsem ráda, že se u nás najde autor, který dokáže s takovým zápalem napsat knihu o dodnes nevyřešené záhadě, která jak se zdá už nebude nikdy vyřešena a navíc ta kniha má hlavu a patu, je to vynikající příběh, který vás chytne a nepustí.

7 04.05.2017

Šílenství jménem Kiera Cass mĕ minulo, ale když jsem vidĕla obálku Sirény, tak jsem neodolala, obzvláštĕ když vezmu v potaz, sirény coby mytologické postavy mám ráda. Sirénu vydává nakladatelství CooBoo, což znamená jedno - že jde o literaturu pro mladší čtenáře v tomto případĕ spíš čtenářky, upřímnĕ YA se nevyhýbám, ale není to co bych musela číst pravidelnĕ, abych byla upřímná tak u YA literatury očekávám, že bude mít nĕco navíc, nĕco co knihu odliší od té hromady romantických slaďáků, které vycházejí dost pravidelnĕ a v případĕ Sirény mi to nĕco navíc chybĕlo. Nechápejte špatnĕ, ono se to čte vážnĕ samo, jenže i když autorka využila dost netradiční a opomíjené téma sirén, tak to nebylo to pravé, chápu, že zápletka je jednoduchá právĕ kvůli tomu čtenářskému publiku. Kathlen je sympatická slečna, která si svůj osud bere hodnĕ k srdci a stále se nemůže srovnat s tím, že zabíjí nevinné, ostatní sirény jsou zrovna tak sympatické, jen jdou jejich osudy stranou, což je docela škoda, protože možná v tomhle mohla autorka rozvíjet příbĕh, jistĕ láska tam být musela. Co se Oceánu týče, musím říct, že to byl otrokář, jeho role byla sice podstatná, ale opĕt jsme se nedostali k jádru vĕci a to proč se vlastnĕ živí lidmi, myslím že ten příbĕh to chtĕlo trochu víc prohloubit. Vĕtšinu času tráví Kathlen sama, takže to té zápletce také příliš nepomohlo a myslím, že je to škoda, protože to potenciál mĕlo, jen to chtĕlo vĕtší hloubku. Závĕr byl na můj vkus moc sladký a absolutnĕ mĕ neuspokojil. Autorčina prvotina nebyla špatná, možná kdyby mi bylo šestnáct dokázala bych si to užít mnohem víc, ale bohužel to už mi dávno není!!! Je to čtivé, hlavní hrdinové jsou sympatičtí, dokážete jim fandit, jenže celkový motiv až moc prostý.

1 21.04.2017

Poměrně dlouho jsem narážela na Probuzení Simona Spiera u zahraničních booktuberů, a letos jsem se knihy konečně dočkala i u nás a díky bohu čeští překladatelé upustili od myšlenky udělat ze Simona Šimona a ponechali všechno tak jak má být. Milovník Oreo sušenek Simon je středoškolák, který se dostal do nepěkné situace a to kvůli svým emailům, které se staly prostředkem pro jeho vydírání. V minulém roce se psalo o Čtenářích z Broken Wheel jako o feel good románu, ale řekněme si to upřímně jestli je něco feel good, tak je to právě Probuzení Simona Spiera. Tohle je tak milá, upřímná, úžasná kniha, která je sice určena pro mládež, ale já jsem si jí užila stejně, možná ještě víc. U YA literatury se tak často nesetkávám s tím, že bych chtěla postavy z knih znát a přátelit se s nimi. John Green je na tohle specialista, ale pak jsem se s tímhle úkazem setkala jen u knihy Moře klidu, teď mám třetí knížku, která je na vrcholu, protože kdo by nechtěl poznat Simona, Bluea a ostatní postavy, kteří jsou sice středoškoláci, ale nechovají se jako žádná telata. Gay tématiku mám ráda a myslím, že je tahle knížka nesmírně důležitá ať už vás trápí coming out nebo jste heterák, je to jedno, tuhle knihu si zamilujete. Největší problém téhle knihy je ten, že je moc krátká.

10 10.04.2017

Kniha je vyprávěna mladičkou Ellen, které se dvoří John Rimbauer, kterého si později vezme, procestuje s ním svět a poté se navrací do Seattlu, kde John nechal postavit obrovský dům, který Ellen pojmenovala Dům v růžích. To co knize nemůžu upřít je její čtivost a to i přesto, že se tam mnohdy vůbec nic neděje, my co známe Dům v růžích víme co dokáže, jenže v deníku se poměrně málo událostí, které by měli být pro dům typické a většina oněch událostí přichází až s několika málo posledními stránkami. Z počátku se Ellen rozepisuje především o sexuálních praktikách a neutuchající touze jejího manžela, o večírcích a o tom jak její manžel navštěvuje jiné ženy.
Největší výhodou téhle knihy je to, že deník je napsán velmi autenticky a přesto, že se v knize neděje nic zásadního, až na pár drobných výjimek. Kniha je víceméně svižná za což může právě ta forma jakou je kniha psána a nepochybně také kvůli postavě Ellen Rimbauerové. Z počátku vás kniha nahlodá, jenže s postupem času se o nic nejedná a typické rysy Domu v růžích se projevují jen nahodile díky tomu ten příběh působí hodně nudně.

1 10.04.2017

Hlavní hrdina - doktor se nechá zlákat od neznámého muže na výpravu po lese za pokladem. Ono to takhle zní celkem pěkně, jenže ve finále to dopadlo katastrofálně. Hlavní hrdina mi k srdci nepřirostl, jeho chování mi přišlo někdy až tak pitomé, že jsem si říkala, že to snad není možné, lékař co se chová jako idiot, ale i doktor je člověk, takže budiž. Kniha není příliš obsáhlá, má něco přes 300 stránek a když budu upřímná, tak se tam skoro vůbec nic neděje, autor do příběhu ze začátku zapojil drogové magnáty a tím to trochu přiostřil, jenže jakmile skupinka vleze do lese už to jde s příběhem z kopce, přitom by to mělo být naopak. Je to celé hrozně plytké, nudné a do čtení se musíte vyloženě nutit nebo alespoň já jsem se do toho nutila, abych to měla co nejdřív za sebou. Dialogy také za moc nestojí a zrovna tak postavy, asi nejzajímavější byl Anton, ale ačkoliv to byl šéf výpravy, skoro nic o něm čtenář neví a v průběhu ani nic nezjistí. Očekávala jsem, že ten název knihy má nějaký význam, pokud nepočítám, že viděli černou řeku. Postrádám tam hlubší myšlenku, smysl. Když dojde na vraždy tak jsou neoriginální a přiznám se, že kdo vraždí mi bylo tak jedno jako málo co. Některé pasáže jsou hodně nadnesené a vyloženě vycucané z prstu, obzvláště, když se na scéně objevují anakondy (což je až v samotném závěru) Velké odhalení má být zřejmě velký šok pro každého čtenáře, ale jak jsem říkala jednak mi to bylo jedno a za druhé, jsem tohle přesně očekávala. Dobrodružný thriller si představuji docela jinak a pokud autor zamýšlel poslat skupinu lidí do lesa a to má být to dobrodružství, tak se obávám, že to ani zdaleka nestačí. Mám tu ještě jednu knihu od autora, ale budu muset hodně váhat, zda jí dám šanci, protože tohle bylo utrpení a hledat na knize něco pozitivního je úkol nesnadný.

10.04.2017

Cunningham je vynikající spisovatel, který v tak útlé knize dokázal popsat skvěle nejen postavy, ale jejich minulost nebo jejich myšlenkové pochody. Kniha je neuvěřitelně hluboká a zaobírá se především tím, po čem ženy touží. Každou z nich toho totiž spojuje mnohem víc než touha po svobodě. Tři výjimečné ženy vévodí tomuto literárnímu skvostu zvanému Hodiny. Kniha mě vtáhla do děje a už nepustila a co víc není to žádné povrchní dílo na které brzy zapomenete. Věřím, že jsem Hodiny nečetla naposledy a je až si přečtu Paní Dalloweyovou tak toho v Hodinách najdu spojitostí mnohem víc. Michael Cunningham získal za Hodiny Pulitzerovu cenu a musím říct, že právem. Kniha se po přečtení stala jednou z mých nejoblíbenějších knih.

3 04.03.2017

Jako milovník Poirota jsem si nový díl nemohla nechat ujít a to i přesto, že ho nenapsala má milovaná Agatha Christie. Sophie Hannah se vrací s belgickým detektivem už podruhé a královně detektivek se snaží přiblížit, musím říct, že tím kam příběh zasadila - na venkovské sídlo, kde je určitá skupina osob a pochopitelně dojde k vraždě. Tak v tomhle bodě mi to Christie hodně připomínalo, jenže jakmile se na scéně objevil Poirot, nebyl to on. Nechal si skákat do řeči, každý věděl víc než on a co víc, ani ho to nepohoršovalo a až když se příběh blížil ke svému konci, tak to byl ten správný Poirot jak ho dobře známe a milujeme, jinak to byla pouze snaha o to napodobit jeho vrtochy. Nechápejte to špatně, ono je to čtivé, rychle to odsýpá, ale pokud jde o tu závěrečnou pointu, tak to nebylo ono, přiznám se, že jsem vraha odhadla už někdy v polovině a pak už jsem jen doufala, že to tak nebude. Autorka totiž klade stopy příliš okatě a tak když se tam jen tak mimochodem o něčem někdo zmíní, tak Vám dojde, že to nebude jen tak náhodná zmínka, ale že to vede k rozluštění záhady. Navíc postavy jsou prazvláštní, hlavně co se povah týče, protože tam najdeme jen hysterky, sobce a vlastně k nikomu nemůžete chovat přílišné sympatie. Navíc mi přišlo, že Poirot tam ani tak často nebyl nebo jsem měla alespoň ten pocit, protože mi přišlo, že každá postava dostala větší prostor než -li on. Sophie Hannah je rozhodně nadaná autorka, píše čtivě a detektivky nebo krimi jí nejsou cizí, jenže s Poirotem si ukousla větší sousto a kdyby vymyslela vlastního detektiva věřím, že by knížka byla úspěšnější a hodnotnější. I když tam od minulého dílu jistý pokrok je, alespoň co se zápletky týče a i když to je čtivé, pořád mi to nestačí a pokud jde o mého oblíbeného Poirota, rozhodně nehodlám přivírat oči. Agatha Christie je jen jedna!

4 04.03.2017

Příběh je vyprávěn ve dvou časových rovinách. První je minulost, tedy když Malorie vzpomíná na to jak začalo peklo na zemi a druhá je přítomnost, kdy se Malorie s dětmi vydává na loďce hledat nový život. Josh Malerman, začínající autor v tomhle případě dokázal na malém písečku (necelých 300 stran) rozehrát celkem slušnou hru. Příběh má výbornou atmosféru, která obestírá hrdiny a to neznámé prostředí a to, že hlavní hrdinové nemohou otevřít oči. Malerman si se čtenářem hraje skvěle a je pravda, že místy jsem tu cítila Alfreda Hitchcocka, kterému by se práce mladého textaře a hudebníka jistě líbila. Díky tomu, že kniha není obsáhlá, je čtenář ochuzen o zbytečnosti, ale pár jsem jich tam přesto našla a nebýt těch pár drobností, kniha by byla perfektní. Postapokalyptické počteníčko nadchne především milovníky hororů, ale takových těch průkopníků jako je Edgar Allan Poe či Hitchcocka, protože přesně v jejich šlépějích jde Josh Malerman. Doufám, že Josh Malerman opět něco napíše a budu doufat, že to u nás vyjde.

3 04.03.2017

Barbara Nesvadbová je pro mne ideálem. Je to nádherná, inteligentní, elegantní žena a to samé se dá říct o jejích Laskonkách. Jde o sbírku krátkých povídek a fejetonů a zaručuji, že minimálně v jedné se najde každá dnešní žena, vždyť autorka se rozhodla inspirovat jak sebou tak svým okolím, přesněji řečeno svými kamarádkami. Na Laskonkách si smlsnete stejně jako na těch sladkých laskonkách. Je to vtipné, pravdivé, smutné. Autorka do toho vkládá samu sebe a za to jí obdivuji, je velká škoda, že její knihy nejsou tak propagované jako například letní hit minulého roku Bábovky od Radky Třeštíkové, které jsem rozečetla, ale nedočetla. Útlá knížka Laskonky je stejně elegantní jako její autorka. Přiznávám, že mi ten celkový dojem kazí právě ty street artové graffity, protože by to chtělo něco trochu decentnějšího. Víte jak přežít rozchod? První vás napadne čokoláda, ano ta by mě napadla taky, jenže teď už vím, že když TO nastane, sáhnu po Laskonkách.
l

1 04.02.2017

V posledních letech je detektivní/thriller žánr hodně oblíbený, od dob Stiega Larssona vznikla celá řada skandinávských detektivních příběhů, ale najít thriller z pera španělské autorky to je věc jiná.
Dolores Redondo jde na příběh trochu jinak, nepoužívá klasické detektivní postupy, což je rozhodně osvěžující. Její příběh se soustřeďuje především na hlavní hrdinku, kterou je inspektorka Amaia, která se potýká s vlastní minulostí a ona minulost je propletená do jejího případu. Autorka píše dobře, někdy trochu moc popisně, což je zřejmě jejím rukopisem, takže očekávám, že s podobným stylem se setkám i v dalších dílech a méně prostoru proto dostává vyšetřování, na jednu stranu je to škoda, ale na druhou musím přiznat, že jsem se při čtení nenudila, autorka do příběhu zakomponovala i různé legendy a celé to působí díky tomu tajemně. Postava inspektorky je díky velkému prostoru vyšperkovaná, ale ostatní postavy jsou v pozadí, mužský element tam byl zřejmě do počtu vzhledem k těm mužským charakterům, které v příběhu jsou.
Neviditelný strážce byl rozhodně velkým překvapením, mělo to krapet jiný scénář než klasická detektivka, trochu škoda, že muselo ustoupit vyšetřování vraždy do pozadí, ale doufám, že další díl to vynahradí!!!
Nemusím snad ani říkat, že začínám číst druhý díl :-)

1 22.10.2016

Pýcha a předsudek...film naprosto zbožňuji, ano i přesto, že nejsem žádný romantik ani milovnice ženských románů, Pýcha a předsudek je má srdcovka. Po dočtení knihy jsem si říkala, jaká jsem husa, že jsem to nečetla už dřív.
Je to naprosto skvěle jazykově napsané, postavy jsou skvěle vykreslené, popis prostředí to všechno Jane Austen zvládla na výbornou. Ty vnitřní monology hlavních postav jsou božské, a vlastně knize nemám vůbec co vytknout. Autorčina díla přesto, že jsou z období 18.století si uchovala kouzlo a mě je jasné, že se ke knize s velkou radostí vrátím a hned jsem si zaběhla do knihkupectví i pro Rozum a cit na který se hodně brzy vrhnu.

4 31.08.2016