hledaseniki komentáře u knih

Dům žen bez mužů zavání tak trochu feminismem, jak už samotný název napovídá. Jde o příběhy několika žen, které žijí v jednom domě, každá si nese své bolístky na srdci, což je dohnalo k tomu, že se rozhodly žít bez mužů. Každé ženě je věnováno několik kapitol, kde se čtenář dozvídá důvody, které je vedly k jejich životnímu rozhodnutí, což byl sice hezký nápad, ale kniha je poměrně útlá a tak ta práce s postavami je jen povrchová, což je opravdu velká škoda.
Dům žen bez mužů je určen především ženám i když nejde o žádný hloupoučký román, přesto to na můj vkus nemělo hloubku.
Autorka píše zajímavě, styl psaní je nevšední a poměrně rychle se dokážete začíst, ale přesto nejsem nadšená. Přišlo mi to patetické a rozhodně to nemůžu řadit mezi to nejlepší co jsem letos četla. Nejde sice o žádné zklamání, ale ani nic převratného...

1 31.08.2016

Wonderland svou obálkou působí hodně hororově, ale bohužel při čtení zjišťujete, že o hororové prvky je tam nouze a že jde čistě o thriller, který se točí okolo zábavního parku, upřímně čekala jsem od toho daleko víc, vždyť klauni a celkově to prostředí bylo jako stvořené pro horor, ale Jennifer Hillier na to šla jinak. Je to poutavé, čtivé a ten styl psaní není nijak kostrbatý, takže je jisté, že autorka psát umí. Na můj vkus měla kniha zbytečně moc stránek - skoro 400 a tak se dost často stávalo, že tam byla spousta zbytečností, která nijak nepomáhala vyšetřování, prostě jen spousta nic neříkajících žvástů bez kterých se příběh obešel. Další věcí jsou postavy, které si čtenáře nedokážou získat, pro mě byla jiskra naděje, když se na scéně objevil Jerry a to bylo až někdy v polovině, což je velká škoda.

Rozuzlení příběhu mě bohužel nijak nepřekvapilo, protože jsem autorčinu velkou překvapivou chvilku dokázala odhadnout relativně brzy, jistě našlo se tam pár šokujících zjištění, ale rozhodně ne při zjištění, kdo je oním pachatelem.
Z Wonderlandu se toho dalo vymáčknout daleko víc, ale tak může nás těšit to, že autorce u nás vyšla i druhá kniha s názvem Řezník, které dám rozhodně šanci a budu doufat, že bude víc hororová, ale kdoví...

4 29.06.2016

Co říct, co tu nebylo ještě řečeno. Muž jménem Ove je jedním slovem neuvěřitelná kniha. Příběh plný přátelství, lásky, samoty a všeho co k lidskému životu patří. Backman své čtenáře dokáže rozesmát, dojmout, zaujmout...
Z příběhu dýchá neuvěřitelná lidskost a i přesto, že Ove je bručoun dokáže čtenáře okouzlit. V příběhu dominují i vynikající postavy a za to všechno můžu Backmana jen obdivovat a žasnout nad jeho vypravěčským talentem.
Muž jménem Ove je nejlepší kniha jakou jsem kdy četla.

7 27.06.2016

Ctitel je vynikající kniha, jedná se o thriller ostatně Charlotte Link se specializuje především na tento žánr. Jak už samotný název napovídá je jasné, o co v příběhu půjde a tak čtenář nemůže být dvakrát překvapen, což mnozí považují za problém, já osobně to tak nevidím, protože přesně tohle byl cíl té knihy, autorka se nesnažila šokovat odhalením vraha, což dokazuje samotný název knihy. Autorka na větším prostoru rozehrála poměrně zajímavou hru ve které figurují především ženské charaktery, které neuvěřitelně živě vykreslila, popisování ženských pocitů a celkově psychologie postav byla jedním slovem bravurní. Je pravda, že jakmile se na scéně objevují muži, děj trochu slábne, ale nejde o nic, co by se nedalo překousnout.

Myslím, že by příběhu neuškodilo, kdyby měl o pár stránek méně, protože ten začátek působil tak nějak neuceleně, nakonec se ale přece jen povedlo z toho vyždímat co se dalo. Od německé autorky Charlotte Link jsem přečetla jen jednu knihu a šlo o knihu Šmírák a vlastně nechápu proč jsem nedala šanci i jejím dalším knihám...každopádně to brzy napravím. Ctitel není vůbec špatným thrillerem ba naopak. Při jeho čtení se budete děsit a doufat, že vám podobný Ctitel nezkříží cestu.

4 22.06.2016

Moje první kniha od Nicholase Sparkse a rozhodně nebude poslední, dlouhou dobu jsem se autorovi vyhýbala a to především kvůli tomu, že jde o ženské romány, které nejsou úplně moje krevní skupina. Kniha Nezapomenutelná cesta pro mě bude nezapomenutelnou knihou. Je až neuvěřitelné, co Sparks jako muž dokáže zplodit a převést na papír. Příběh není žádná klasická romantická slaďárna a úplně bych knihu neoznačila jako odpočinkovou, ale byl to rozhodně zážitek. Kniha je hubená, má něco okolo 200 stránek, takže jí slupnete jako malinu a ještě si z ní něco odnesete, což se mnohdy nedá říct o jiných obsáhlejších románech.
Silný příběh u kterého i mé cynické srdce poskočilo, víc není potřeba dodávat.

Nechala jsem naivně zlákat na to, že by mohlo jít o podobné dílo jakým je 15 minus, ale nakonec se tomu ani nepřiblížilo. Příběh čtenáře vrhne na jeden opuštěný ostrov, kde se povaluje skupina feťáků, kteří netuší, kde jsou ani jak se na ostrově vzali, jejich jedinou motivací je heroin, který je na dalším ostrově, kam musejí přeplavat, jenže to by mohl být problém, přesně tahle se dá popsat příběh této knihy. Kniha je útlá, má něco přes 200 stránek a čte se poměrně dobře i přesto, že nenabízí nic extra zajímavého, protože ono se tam toho děje opravdu velmi málo, celá kniha pojednává o tom jak se lidé snaží přeplavat na další ostrov a z toho ostrova se snaží dostat na další ostrov a jejich jediným problém jsou žraloci, když nebudu počítat absťák.

Návnada má hodně primitivní zápletku a vystačí si s ní po celou dobu, což je velká škoda, protože to mělo daleko větší potenciál, opuštěný ostrov na kterém se může dít ledacos, což nám dokázal Tomáš Zářecký se svou knihou 15 minus, ale tohle je hodně ubohá snaha o vyvražďovačku. Přirovnávat to k 15 mínus je stejně hloupé jako knihu přirovnávat k Hunger games, přesto nemůžu upřít to, že se to poměrně dobře čte, jen by to chtělo daleko víc akce a upřímně ten závěr považuji za to nejlepší, což se odráží na mém hodnocení.

2 17.05.2016

Kniha Jedenáct poukazuje na sílu jednoho okamžiku, který dokáže ovlivnit životy mnoha lidí v tomto případě jak samotný název knihy napovídá, ovlivní jedenáct životů. Mark Watson prakticky vypráví příběhy obyčejných lidí a jejich obyčejných životů, které ovlivní Xavier tím, že před vším zavírá oči. Jeho vyprávění ze začátku působí hodně chaoticky a to především protože se na několika stránkách setkáváme s takovým množstvím postav, které čtenářům dělají v příběhu zmatek, ale čím víc se do příběhu zamotává tím víc se začíná orientovat a za nedlouho není po chaosu památky. Watsonův styl psaní s největší pravděpodobností sedne každému, je to čtivé, vtipné, hořké a mnoho čtenářů se díky životním situacím mohou s postavami lehce ztotožnit.

05.05.2016

Skleněná těla jsem vyhlížela zpovzdálí a když se konečně kniha objevila vyrazila jsem pro ní okamžitě, k mé radosti a zároveň smůle jsem jí měla přečtenou během dvou dnů a už teď se těším na další díl.
Švédské duo je opět na scéně a opět čtenáře utvrzuje v tom, že mají stále co říct. Styl psaní je totožný s předchozí sérií a já jsem za to velmi ráda, protože jejich styl mi opravdu sedí. V této sérii je vyšetřujícím detektivem Hurtig, kterého čtenáři série Vraní dívka dobře znají, jenže tentokrát byl povýšen na hlavní postavu. Opět tu máme střídání postav, které se stávají vypravěčem, ale nemusíte se bát, že by šlo o chaos i když těch postav, které dostávají slovo je tam mnohem více než v předchozí sérii. Celý příběh je promyšlen do nejmenších detailů a já jsem knihu hltala a nemohla jsem jí odložit, přece jen lépe se čte o sebevraždách než o týraných a znásilňovaných dětech (ano, řekla jsem to a jsem si vědoma toho, jak to zní, ale Erik Axl Sund jednoznačně boří mýty nejen v literatuře, ale také ve vyjadřování čtenářů, kteří podlehnou jejich knihám).
Hudba je nedílnou součástí této knihy a tak asi nikoho nepřekvapí, že i já jsem byla nucena poslouchat něco při čtení. V knize se objevuje několik zajímavých informací, díky kterým budu muset oprášit Utrpení mladého Werthera (pochopíte až si knihu Skleněná těla přečtete). Závěrečné rozuzlení mi vyrazilo dech a i když se zdá, že je příběh víceméně ukončen, tak není...

Je mi jasné, že do té doby než se objeví druhý díl se ke knize ještě vrátím. Hurtig mi vždycky přišel jako velký sympaťák a jsem ráda, že se stal hlavní hvězdou příběhu.

6 11.03.2016

Začátek příběhu se zdá trošku rozpačitý a chvilku mi trvalo než jsem se začetla a dala si dohromady s čím to mám vlastně do činění. V této knize se zásadně vyskytují postavy, které jsou neuvěřitelně lidské, jsou to lidé, které můžete potkat v metru, autobuse, v nákupním centru či na toaletách. Každý z nich je svým způsobem jedinečný ať už je to Guylain, které odlišuje nejen jeho jméno, ale také jeho přístup. Julie, která je dokonalým důkaze toho, aby člověk nesoudil člověka na základě toho čím se živí. Giuseppeho, který hledá své ztracené nohy ve zrecyklovaných knihách či vrátný, který mluví jen ve verších. Je neuvěřitelné, co autor knihy dokázal na tak malém písečku, vždyť ta kniha má necelých 180 stránek, vykreslit ty postavy tak skvěle je až neuvěřitelné.

Čtenář z vlaku v 6,27 nabízí příjemné počtení, které vám zpříjemní den, dokáže rozesmát, pobavit a především je to něco zcela jiného. Inteligentní humor s trochou podivných přesto kouzelných charakterů. Začátek je takový nemastný neslaný, ale nebojte se až se začtete nebudete knihu moct odložit za to ručím. Tato kniha je povinností každého knihomola, protože dokáže okouzlit i takového anti-romantika a realistu jako jsem já!!!

4 10.03.2016

Poirot a já je kniha, která je milá, upřímná a především velmi čtivá, Suchetův styl psaní mi opravdu sedl, mnohokrát mi cukaly koutky a já se v MHD musela hodně přemáhat abych se nezačala smát nahlas. Příběh mě dokázal zrovna tak rozesmát jako dojmout a to už se žádné knížce nepovedlo hodně dlouho. V knize se navíc objevuje i několik fotek, které vyfotil sám David Suchet, protože je vášnivým fotografem a jeho kniha je jakousi zpovědí o tom, jak se cítil on sám v této roli a co pro něj vlastně znamenala. David Suchet má v mém srdci místo a teď je o něco větší, protože on je jednak velmi skromný člověk, ale i po těch letech nad Poirotem neohrnuje nos spíše naopak.

V mé knihovně má Poirot a já čestné místo hned vedle detektivek Agathy Christie a já s určitostí mohu říct, že stejně jako se ráda vracím k jejím detektivkám, ráda se vrátím i k téhle kouzelné knize, která má pro milovníky Poirota velkou hodnotu.

9 10.03.2016

Příběh se rozjíždí s první kapitolou, což v mnoha případech čtenáře dokáže zmást, protože skočit do příběhu oběma nohama, když neznáte ani postavy, není zase tak časté, i když pokud znáte Fitzeka, tak víte do čeho jdete a že to bude stát za to.

Jak už jsem zmiňovala s první kapitolou přicházejí na řadu rozpaky, ale ty jsou velmi brzy minulostí a čtenáři se tak dostává to nejlepší, co si milovník thrillerů může jen představit. Díky velmi sympatickým postavám si čtenář může vychutnat dvě dějové roviny. Čtenář se dokáže velmi rychle a snadno ztotožnit se samotnými hrdiny ať už je to díky jejich povahovým rysům či díky situaci ve které se nacházejí. S každou kapitolou se ponořujete do příběhu víc a víc, děj je svižný a kapitoly jsou napsané tak, že vás nutí číst, prostě se od nich nemůžete odtrhnout.
Příběh je plný násilí, detailních popisů, ale v žádném případě to není přehnané, natolik aby to čtenáře nějak odrazovalo. Je to zcela přiměřené, i když ano, najdou se tam některé části, které jsou horší než jiné. Fitzek rozehrává krvavou hru, dokáže velmi dobře dávkovat napětí a především nutí čtenáře nad tou pointou přemýšlet. Když už čtenář myslí, že ví, jak to zřejmě bude, tak nastává bod zlomu a stává se něco zcela jiného, není to tím, že by Fitzek předhazoval falešné stopy to vůbec, pro něj je to zcela typické, že dokáže čtenářům naprosto vyrazit dech a v případě Izolovaného tomu není jinak, ostatně to je také jeden z důvodů proč ho tak ráda čtu.

6 20.02.2016

Daniel Glattauer napsal příběh, který by se dal označit mnoha slovy, především je to příběh zcela ryzí, je to vtipné, chytré, originální a přesto je to příběh ze života. Postava Gerolda se čtenářům ze začátku možná nebude líbit, ale můžu Vás ujistit, že si ke Geroldovi brzy najdete cestu. Má výborný smysl pro humor a i když jeho pohled na svět je možná trochu pokřivený, když se nad tím zamyslíte, tak vlastně není daleko od pravdy. Autor se nebojí svým postavám přidat i několik těch špatných vlastností, což zcela dokazuje hlavní hrdina.

V téhle knize prakticky nechybí vůbec nic, je to příběh o vztazích ať už mezi otcem a synem/dcerou nebo o milostných vztazích, problém s prací, příběh se dotýká i sociálních problémů, které jsou všude stejné ať žijete v České republice nebo v Rakousku. Není zač působí hrozně optimisticky, příjemně a dokáže zahřát u srdce a celkově z té knihy čiší lidskost a jestli jsem ztrácela víru v lidi, tak kniha Není zač mi ukázala, že by nad lidmi člověk neměl lámat hůl a proč to říkám, snad protože kniha byla inspirována skutečným příběhem, do jaké míry, to je otázka, ale i tak!
Jestli jsem Daniela Glattauera milovala po knihách Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna, tak už nevím jak bych vyjádřila to, co k němu cítím teď, pro mě je jedinečný autor, který dokáže čtenáře chytnout za srdce a čtenářům nezbývá než ho obdivovat, takže já Glattauera miluji a obdivuji a upřímně doufám, že opět něco napíše a že to bude hodně brzy. Glattauer říká Není zač a já s ním v tomhle nesouhlasím.

10 09.01.2016

Jamese Pattersona si každý milovník detektivních thrillerů musí zamilovat. Jeho psaní je neuvěřitelně čtivé a tak velmi lehce otáčíte jednu stránku za druhou a nekoukáte na hodiny a knihu nechcete odložit, protože Sběratel polibků čtenáře velmi rychle vtáhne do děje a jen tak nepustí. Alex Cross je velký sympaťák a velký milovník žen...kupodivu! Postava se kterou se nudit nemůžete, protože se okolo něj vždycky něco děje. Zajímalo mě jak se bude Alex dál vyvíjet a Patterson už v druhém díle ukazuje, že se v budoucnu máme na co těšit. Patterson umí totiž překvapovat, ale velmi přirozeně nic tam není násilně napasováno a čtenářům musí být jasné, že měl vizi jasnou a přesně té vize se držel celou dobu až do posledních stránek. Délka je přiměřená proto neočekávejte nudné pasáže plné zbytečných žvástů, které mají jen funkci zaplnit pár stránek.
Autor umí dokonale vystihnout každý detail a mezi jeho další mistrovský kousek patří i to jak umí vystihnout pohnutou mysl záporných postav. Sběratel polibků patří mezi ty nejlepší thrillery jaké jsem kdy četla, je jen škoda, že jsem si to překvapení v závěru neužila tak jak bych měla, protože jsem už dávno věděla kdo je vrahem díky filmovému zpracování.

4 02.01.2016

Nijak se netajím tím, že mám ráda Johna Greena, jeho styl psaní mi sedl stejně tak jeho smysl pro humor a jeho neuvěřitelné postavy a tak když vyšla povídková kniha Sněží, sněží nemohla jsem si jí nechat ujít i když jsem knihu odkládala na vánoční období, přesně pro tu příležitost byla i napsána.
První povídka mě pohltila velmi snadno a vychutnávala jsem si jí s karamelovou kávou a vanilkovými rohlíčky a skvěle doplnila vánoční atmosféru. Ve druhé povídce přichází John Green s jeho tradičním stylem, kterému opět nechybí vtip. Třetí povídka mě příliš nezaujala zřejmě díky hlavní hrdince, která mi vůbec nesedla.
Sněží, sněží je příjemné pohodové čtení, které proplétá osudy postav a celé to působí hrozně srdečně a mile a navíc ta obálka je nádherná. Rozhodně se plánuji ke knize vrátit a to příští Vánoce a dost možná to bude tradiční vánoční knížka.

1 02.01.2016

Série Alexe Crosse mě nějak minula, viděla jsem sice film, který vznikl na motivy této knihy, ale díky filmu jsem neměla chuť knihu číst, a víte co? Byla to chyba, protože ta kniha je stokrát lepší, protože je v ní skoro všechno jinak.
Soneji je vynikající záporák a dodával tomu příběhu tu správnou špetku šílenství. Kniha má vhodný počet stránek, takže se nemůžete nudit a ani to není nijak zdlouhavé, což potěší nejednoho čtenáře.
Thriller jak má být, plný zvratů, i když na můj vkus tam bylo hrozně moc postav, které vlastně v příběhu neměli žádnou zvláštní úlohu. Nemusím dodávat, že se chystám na druhé volné pokračování s Alexem Crossem.

1 04.12.2015

Nevím jestli jsem četla něco jiného než ostatní, ale mě Ostrov lhářů příliš neohromil. Kniha měla velkou reklamní kampaň, která na lidi jednoznačně působí, vždyť já sama jsem se nechala napálit. E. Lockhart psát umí, což dokazuje to, že jsem knihu měla přečtenou během dvou dnů a četla se poměrně snadno, když vezmu v potaz, že se tam dle mého moc neděje. Hrdinka mi k srdci nepřirostla a závěr nebyl tak šokující, jak jsem předpokládá, že bude (viz. reklama).
Koukám, že má být kniha podobná knize od Johna Greena, Hledání Aljašky, tak to ani náhodou!!! Jde o četbu která patří do kategorie young adult, což nutně nemusí znamenat, že to nemohou číst starší čtenáři, i když v tomhle případě je Ostrov lhářů opravdu určen jen mladším ročníkům, kteří z příběhu mohou být nadšení.

1 08.11.2015

Deník mého stínu se začátku vypadal jako solidní thriller. Knih o stalkingu opravdu není moc, ale myslím, že autorka si nebyla úplně jistá jakou cestou se vydá, protože v téhle knize se ukrývalo mnoho žánrů a ten, který by mu slušel nejvíc byl pouze na začátku a na konci, který řekněme si upřímně za moc nestál. Tohle obohacování thrillerů červenou knihovnou mi přijde dost protivné a rozhodně to není můj styl, takže za tohle je další mínus.
Hrdinka se někdy chová velmi nedospěle a mít tu možnost, tak bych hrdinku nakopla, ale co my víme, třeba by jsme se nakonec chovali stejně.
Začátek měl parádně našlápnuto, ale nakonec je pro mě Deník mého stínu zklamáním, nezajímavá část ze soudní síně, které tam bylo až až a ta červená knihovna, kterou si autorka mohla klidně odpustit.

2 30.10.2015

Galveston je kniha, která vzbudila zájem především u příznivců seriálu True Detective, já sama mezi ně patřím a tak mi kniha nemohla uniknout. Galveston je opravdu takovou jednohubkou, která každého neosloví. Nic Pizzolatto je pro mě vynikající spisovatel, jeho styl je nevšední, běžně se sním nesetkáte, jeho rádoby kriminálku jen tak nezaškatulkujete, to se prostě nedá!

Pizzolatto dokáže vyrazit dech i prostým příběhem, který se může zdát jako předvídatelný, ale při jeho čtení zjistíte, že předvídatelný vůbec není, protože čtenářům autor připravuje jednu kličku za druhou. Galveston je jednoznačně zvláštní a neobvyklou knihou s jedinečnou hlavní postavou.
Pizzolatto připravuje jedno překvapení za druhým a já už teď doufám jak v to, že se True Detective obnoví pro další řadu, tak i v to, že napíše i něco dalšího, vlastně už se nemůžu dočkat!

1 24.09.2015

Odpočinkové čtení, které dokáže čtenáři vykouzlit úsměv na rtech, je to milé počtení, které neurazí, ale ani příliš nenadchne. Příběh neoplývá velkou originalitou, ale koho to zajímá, když se u čtení dokáže zasmát, ano ty milostné eskapády dokáží lézt někdy krkem, protože je to všechno až moc překombinované a lehce postavené na hlavu, ale to prostředí 50. let dodává příběhu kouzlo a stejně tak to, že hlavní hrdina je milovníkem filmů a často navštěvuje kino a tak je čtenář seznámen s několika zajímavými komentáři, které se točí právě okolo filmů.
Colm je postava sympatická a jeho smysl pro humor mi sedl stejně jako jeho ironické poznámky.

Hlavním lákadlem je samozřejmě obálka, která dle mého nemá chybu.

Devátá dívka je již čtvrtou knihou ze série Kovac/Lisková a Tami Hoag pro mě představovala velkou neznámou a protože jsem velký nadšenec thrillerů, tak jsem si knihu nemohla nechat ujít. Příběh, který čtenáře dokáže chytit už během několika málo stránek, i když to napětí má tendenci stoupat hodně pomalu, což mi u jiných knížek poměrně překáží, ale v případě Deváté dívky rozhodně ne. Sympatická dvojice komisařů si čtenáře získá opravdu hravě stejně jako styl psaní Tami Hoag, která mě svým vyprávěním nutila obracet jednu stránku za druhou až mě doslova vyplivla na samém konci, který byl na můj vkus rychle odbytí....škoda.

Přesto vynikající čtení, i když asi každého neosloví.

1 18.09.2015