hnatlubo komentáře u knih
Pomluvy, pomluvy a zase pomluvy. Hajniš se rozhodl na veřejnosti prát špinavé prádlo. Dělá to způsobem mimořádně odporným. Terčem jeho výpadů je nejčastěji bubeník Josef Havlíček, na kterém autor nenechává nit suchou. Nemohu tvrdit, že se popisované situace nestaly, ale nevidím smysl v jejich vytahování na světlo, obzvláště po tolika letech. Ivan prohlašuje, že nesnáší český mainstream, já bych spíše řekl, že nesnáší vše a každého, kdo neposlouchá jeho kapelu. Nevěřícně jsem kroutil hlavou, když autor popisuje, jak nabízel koncert „Primitivů“ do jakéhosi rockového klubu, ale byl z dramaturgických důvodů odmítnut. V tu chvíli spustí několikařádkovou litanii, v níž se rozčiluje nad drzostí majitele klubu, ke které v jeho očích došlo. Vůbec nepřipouští možnost, že kluby mají právo rozhodovat o svém programu.
Obě povídky se mi velmi líbily, ta první trochu víc, protože byla realističtější. Na druhé mě zaujal "hororový" konec.
Hudební bookaziny z téhle edice mám téměř všechny, tento je bezkonkurenčně nejlepší.
Zajímavá knížka, jen by si zasloužila lepší korektorskou péči.
Není to žádný kompltení příběh. Převážnou část tvoří hodnocení písniček na jednotlivých albech, které doplňjí kratší texty a velkoformátové fotografie. O kapele a jejím fungování se toho moc nedozvíte. Vcelku zbytečná záležitost.
Tohle byla hodně divná knížka. Sice se dobře četla ale šlo o koláž běžných zážitků obyčejné ženské, nic extra. Navíc mi hodně vadilo, že u spousty postav jsem nevěděl o koho jde.
Klasická Vondruškova oddechovka, neurazí, ale spisovatelův styl začne s několikárou přečtenou knihou lehce nudit.
Kromě jedné vtipné situace a pár úsměvných dialogů je tahle knížka o ničem.
Předně musím uvést, že jsem nikdy nehájil, nehájím a nikdy hájit nebudu komunismus.
Osou této knížky je rozhovor obou autorů, který je po novinářské stránce prachbídný. Johana Hovorková je sice vystudovaná novinářka, ale její reakce na Pavla Šafra jsou povětšinou dětsky infantilní, viz třeba: „Počkej, vždyť ony byly vlastně občanky takové sešitky, že? Tu měl ještě můj děda“. Jindy zase dává najevo svou neznalost tehdejší reality například: „Jak mohl takový herec jako Miloš Kopecký hrát v blbosti jako Nemocnice na kraji města?“ nebo: „To bych se styděla, že jsem také žena“. Šafrovy odpovědi mi připomínají fanatickou komunistickou propagandu padesátých let, jen role se obrátily. Knihu jakžtakž zachraňují příběhy uvedené na konci každé kapitoly.
Suma sumárum: peníze, které za publikaci utratíte jsou doslova vyhozené z okna. Lepší je investovat do práce seriózního historika, kde se o této bezesporu strašné době dozvíte víc.
P.S.: ne, nejsem volič ANO, SPD, PRO, nebo jiných zrůdných politických spolků. Tuhle knížku do své sbírky rozhodně nezařadím a budu si však hodně rozmýšlet, jestli si někdy koupím nějakou další s logem Forum24.