honajz
komentáře u knih
Tvář strachu
Dean Koontz
A tak dá se to číst, ale osobně mi to nijak napínavé nepřišlo, občas jsem se dokonce musel smt, jestli tohle autor jako myslí vážně.
Skleněná duha
Marie Podešvová
Velice poutavě a skoro scenáristickým stylem psaná kniha, kdy sledujeme osudy postav v rozpětí zhruba padesáti let, kdy se měnily dějiny, přišla válka, komunistický režim. Hlavní hrdina vzpomíná, jak jako dítě začal ve sklárně pomáhat, jak se zamiloval, poznáváme i další svérázné postavy Valašska a jejich osudy.
Nikdykde
Neil Gaiman
Gaimanovi se podařilo stvořit uvěřitelný fantaskní svět a hned od začátku do příběhu vrazí napětí i (občas cynický) humor, či různé ironické poznámky. Škoda jen, že posléze humoru začne být stále méně, a také Richard je zbytečně dlouho ze všeho stále vykulený, když už by se mohl smířit s fakty. Ale kniha je napsaná velmi dobře, těžko se odkládá před spaním, šlape (až na pár scén) dopředu, a i překlad je velice slušný.
Krásní
Scott Westerfeld
Druhý díl začíná zajímavě, ale brzy ztratí dech. Hodně věcí je recyklovaných z dílu prvního. Naopak šance dozvědět se víc o fungování světa krásných je nevyužitá, protože popis je redukován je na večírky, chlast a hmotné pohodlí. Pak se ale dozvíme, že jsou tu i doktoři a dokonce sklárna (!), což už vůbec do sebe nějak nezapadá. Jak tedy svět krásných funguje? Není finančně náročné něco takového provozovat? Jak funguje místní ekonomika, když se nevytvářejí žádné hodnoty, jen konzumní spotřební zboží, za které se neplatí? Ty operace asi také něco stojí. Zkrátka otázek o fungování světa krásných je příliš mnoho. Zatímco Kouř si člověk dovedl představit jako nějakou středověkou vesničku, zde to chtělo propracovat. Podobně i příběh a charaktery – co bylo u prvního dílu originální a děj rozvíjelo, to je zde podáno křečovitě a zdržuje. Stále ještě je to nadprůměr, ale potenciál nebyl moc využit.
Kirinyaga – Bajka o Utopii
Mike Resnick
Resnick si hraje na humanistu, ale spíše je to takový panovačný depresák, mám někdy pocit. Stejně tak mi přišlo i zde, že hodně drží ochrannou ruku nad šamanem, kterého jsem osobně měl po první povídce plné zuby (vztah k synovi, dítě), a celé mě to nakonec tak nějak spíše štvalo.
Camel Club
David Baldacci
Tak nějak mi přišlo veškeré dění zcela zmatené. Ze začátku je to samý macho, ať arabský, nebo nynější bezďák, ale dřívější špička špionáže, aby posléze se postavy sešly, ale to už je čtenář natolik zmaten všemi těmi detailními a zbytečnými popisy bez nápadu, děje a náznaku nějaké zápletky, že je mu to jedno. Od raného Ludluma by se měl Baldacci učit - zápletka s co nejzajímavější záhadou šup hned na začátek, aby čtenář měl důvod být napnutý až do konce.
Za pokladem
František Flos
Jako dětská dobrodružná knížka s didaktickým motivem (o Madagaskaru se čtenář dozví vše o fauně a floře, kolik kilometrů je to odkud kam, něco historie - prostě učebnice zábavnou formou) to docela ujde, Ale příběhově nebo charakterově je to ploché, možná ovlivněné Karlem Mayem, a brzy začne kniha nudit, jak se nic neděje. Vždy se někam přijedem jede se dál, někdy ani nevíme proč se kam jede a nepátrá jinde...
Neviditelná města
Italo Calvino
Zpočátku zajímavě imaginativní, rozjímavé a poetické - ale časem, jak je to stále na stejné brdo, poznenáhlu a plíživě nudící. Jen popisy, i když úžasné a úžasných měst, zkrátka na knihu nestačí. Chybí třeba nějaké větší myšlenky alespoň, jako třeba u Exupéryho Citadely, a samozřejmě chybí i příběh... Je to jako na výstavě krásných obrazů, kdy jste zpočátku nadšeni, ale v sedmáctém sále už je toho na vás přece jenom trochu moc, zvláště když cestou není nikde WC, natož bufet.
Vražda v hotelu Intercontinental
Michal Ajvaz
Mno ano, Ajvaz si zkoušel rozsah svého rejstříku, a podobně jako u každé takové zkoušky jsou zde velmi dobře zvládnuté pasáže, které se střídají s utlumenými. Celá výstavba hodně připomíná Neviditelná města Itala Calvina, možná jimi i Ajvaz byl ovlivněn. Vlastně nejvíce mne zaujala jen Pařížská třída, kde navíc vyvstává reálný prvek, že jde o bulvár odnikud nikam...
Čekání na barbary
John Maxwell Coetzee
Tak nějak netuším, co autory vede, aby mi v úvodu knihy neprozradili, kde a kdy se nacházím a proč. Možná bych se pak příliš soustředil na příběh. Chvílemi - díky imaginárním a mystickým sekvencím snů - jsem si dokonce nebyl jistý, zda nečtu nějakou fantasy nebo sci-fi, kde se za rohem objeví elf s mečem. Zase na druhou stranu, atmosféru navodit pan spisovatel umí, o tom žádná, ale často se zaplete do košatých a košatějších odboček - někdy až okatě se snaží kopírovat styl Gabriela Garcíi Marquéze, ale vskutku jde jen o snahu - aby zase jindy v ději poskočil trochu oslím střihem. Jistě, téma je zajímavé, potřebné, ale přece jen mi k prožitku z knihy nestačí jen velmi dobře podaný popis prostředí.
Zbraně Diovy
Jevgenij Serafimovič Veltistov
Přišlo mi, že k hlavní myšlence se to prokousává strašně těžko a nezáživně. Vyprávění v Moskvě na klinice, "realita" západního světa, to vše mi šlo stále víc proti mysli.
Žoldáci
Frederick Forsyth
Nějak mi ten styl Forsythova psaní nesedne. Ne že by nepsal zajímavě, že si člověk dokáže situace představit do všech detailů. Co se popisů a detailů týče, je skvělý. Ale tak nějak těm knihám chybí větší drajv, nějaký příběh, důvody, proč fandit postavám. Prostě chladný a dokonalý popis, ale tak nějak beze stopy vcítění.
Spis Odessa
Frederick Forsyth
U Forsytha obecně mám problém s jeho popisností. Témata jsou skvělá, má čtivý styl psaní, ale jak začne popisovat auto do nejmenšího šroubku, jakékoliv napětí je v tahu. Určitě strávil hodně času, aby nasbíral všechny ty detaily a podrobnosti a bylo to uvěřitelné, ale číst se to někdy už nedá, jak je to utahané. Tady je to přesně to samé – když má někdo autorádio, dozvíme se typ rádia, kde na palubní desce je, kde má auto řazení, kolik žere benzínu… Ale ruku na srdce, koho to u knižního příběhu zajímá?
Aztécký kodex
Paul Christopher (p)
Mám rád žánr thrilleru s historickými prvky a pátráním po záhadách. Ale nesmějí ze mě autoři dělat blbce. Dělá to Dan Brown, dělá to i Paul Christopher. Historické znalosti okopírované z Wikipedie, do toho pár historicky nepřesných klišé (Dominikání jako středověké gestapo? Ale no tak!) a samotný příběh jako ze softwaru na výrobu takových příběhů, kam stačí zadat jen postavy, lokace, a on to všechno elegantně pospojuje. Jak je kniha krátká, je nudná už od začátku, dokonce zbytečně brutální - a hlavně dělá ze čtenářů, neznalých víc historie, pitomce.
