Honzajosl komentáře u knih
Poučená deskripce různých podob resignace z nichž obecně vyplývá, že v dnešní době důrazu na já, sebeprosazení, mít se rád, sebeprezentaci a aktivitu, přehlížíme výhody, které má resignace.Tu často vnímáme jako pasivní a nežádoucí. Že resignace je všechno jen ne to, co si o ní myslíme, Matějčková čtivě podává na příkladech z dějin filosofie a na ilustrativních postavách byrokrata, písaře, askety, Sisyfa a dalších.
Vynikající přehledová kniha o komické z různých pohledů(filosofie, estetika, psychologie, sociologie). Originální je pak vlastní autorův přístup ke komické. Ten je zde ale pouze naznačen. Více byl rozpracování v rámci jeho předchozího díla.
Tak samozřejmě že je tu spousta sexu, násilí, násilí a sexu, sexu s mutanty, sexu na obětních oltářích, bičování, znásilnění a vůbec veškeré potlačené pudy tu vylézají na povrch v nejrůznějších podobách. Naštěstí Druuna zjevně má něco navíc. Spoustu textu, bláznivý, ale zábavný příběh a také dost žánrového nadhledu. Takže to celé nakonec působí jako zábava a sranda ze stereotypů vypravěčských, ale i společenských. Klišé se vrší na klišé a ještě je dotaženo do absurdního extrému......a schválně jestli budete mít stejný pocit, ale Druuna vlastně jen tak stojí v jednotlivých okénkách a věci se kolem ní dějí, je spíš jako komentující rekvizita, než hrdinka.
Komiks tak akorát na deštivý podzimní večer. Ve velkém formátu vynikne výborný vizuál a přilepí vás k sobě Innismouthsky lepkavou atmosférou. Moorova práce s Lovecraftovými postavami, jazykem a mýtem prastarých fanouška samozřejmě pobaví. Navíc pokud jste četli Providence, tak je Neonomicon příjemným návratem a doplněním celého příběhu.
Lovecraftova zem mi pomohla na příbězích svých hrdinů zpřítomnit pocity a historii, která se skrývá za citlivostí Afroameričanů vůči rasismu. Díky Mattu Ruffovi a možnosti vžít se do jeho postav, jsem získal dostatečné porozumění pro to, jak se taková citlivost zrodila i jak se předal historickou kontinuitou dál. A to u mě často funguje lépe než desítky faktografických popisů a racionální pochopení problému.
Nenechte se ale zmást, nejde o suché žehrání a multikulturní edukaci, ale hlavně o dobrodružný příběh, který dovede kombinovat fantazii, realitu a nestvůry v doslovném i přeneseném slova smyslu. A v tom je ta největší zábava.
Povedený soubor Blechových esejů zejména k fenomenologické problematice vztahu pravdy a umění. Do popředí vystupuje zejména jazyková lehkost a hojnost konkrétních příkladů, které zvyšují srozumitelnost textů i problematiky, kterou řeší.
Kniha pro bílého heterosexuálního muže nad třicet! Navíc mě strašně rozčiluje rétorika typu "Každý musí vidět..."; " Každý kdo zažil musí souhlasit...". Považuji ji za manipulativní. Autorovu práci s výkladem jednotlivých mytologických postav zase vidím jako selektivní a zcela účelovou, přehlížející alternativní výklady, nebo ty, které zrovna nepasují. K tomu všemu přidejte argumentaci ex authorite - Marie von Franz napsala...,. Je tam samozřejmě i pár oprávněných vhledů, myšlenka a nápad jsou skvělé, ale jako celek je to malinko šlendriánsky odvedená interpretace.
Skvělý příběh, dlouhý tak akorát abyste stihli odpolední čaj.
Skvělé! Obdivuju jemnost s jakou Moore dovedl proplést jednotlivé náznaky z lovcraftovského díla, tak že fanouška potěší a ostatní neruší. A ten konec:Love! Craft! Jen jediná věc mě poněkud čtenářsky obtěžovala a to částečné opakování děje v deníkových zápiscích.
Havel je naprostá nakládačka! Životopisy nejsou můj žánr, ale Havel je nejen výborně napsán, ale je i poctivě zpracován. Tím se mu daří proplout mezi Skyllou a Charibdou hagiografie nebo nactiutrhačství, které většinu české snahy vyrovnat se s výraznými osobnostmi našich dějin provází.
Opravdu nemám rád tenhle "americký" způsob psaní plný osobních příběhů Johna, Betty apod. Nemůžu se u toho zbavit dojmu, že se mi někdo snaží prodat nějakej šmejd.
Synagoga ikonoklastů je zprávou ze světa, kde se všechny nejbláznivější teorie počátků vědy staly realitou. Světem sice surreálným, ale naší skutečnosti tak blízkým, že se do něj vstupuje skrze dveře hned vedle nebo prostřednictvím oddělení esoteriky v každém knihkupectví.
Díky krátkosti,lehkosti a humornosti textů, lze doporučit do přeplněných dopravních prostředků MHD plných dlouhých, těžkých a nabručených spolucestujících.
Nicméně po dočtení zanechává pocit literárního nenasycení a lze ji dieteticky přirovnat k tyčince Mars.
Nikdy by mě nenapadlo, že Iliadu, Shakespearovy Sonety, Bouři a Hledání ztraceného času spojuje Mars. Totální postmoderní fusion, která určí váš seznam četby na rok dopředu.
Tadle kniha je jako výstřel z brokovnice. Určitě se trefí, jde jen o to kolik broků ve vás uvízne. A to záleží na tom, jak moc čtete Neila, jak moc čtete to, co čte Neil , jak moc posloucháte přibližně to, co poslouchá Neil i to na co chodí Neil do kina. V mé hrudi uvízlo těch broků víc, ale tak ne zdaleka všechny.
Tak tohle byla láska na první pohled! Zároveň láska, která nezmizí po prvním dočtení. Láska, která nespěchá, protože čas hraje v její prospěch. Už teď vím, že ať moje čtenářské kroky povedou kamkoli, vždycky mě nějakou oklikou přivedou zpět do neviditelných měst.
"Tageus Cromis, jenž se považoval za lepšího básníka než bojovníka..." Chytlavý epiteton constans mě provedl prvním románem "Pastelové město". Je to na první pohled klasický příběh hrdinské fantasy s post-apokalyptického světa podaného zvláštním snově roztržitým způsobem, kde básnictví je důležitější než boj. V "Bouři křídel" ale Harrisonův styl nabyl pro mne extrémní baroknosti, která mi čtení na mnoho stran znepříjemnila. Čtenářsky přístupnější je pak "Ve Viriconiu" a následné povídky. Nakonec musím říct, že se Harrisovi podařilo udělat Viriconium hlavním hrdinou. Pastelové město tak vždy nacházíme naplněné jinými lidmi a novými osudy, které jsou jen kulisou pro staré jizvy, které nesou dlažba a stěny Viriconia.
Pozor! Spolčení hlupců není zábava, u které se budete lámat smíchy. Je to ironie, z které běhá mráz po zádech. Protože ať už jste kýmkoli, jsme všichni hlupáci a karikatury samy sebe. Tooly se vysmívá způsobům pomocí nichž si budujeme představu vlastní výjimečnosti v příšeří pokojíčků svých životů. A tak se přiznávám, že například mě dělí od hlavního hrdiny cca 150 kg, ale to je asi tak všechno.
Tato útlá knížka není pouhou rukovětí k dílu J. R. R. Tolkiena. Je rovněž úvahou nad smyslem fantastické literatury vůbec. Neubauerovo odborné zamyšlení mi krásně rezonovalo se sborníkem esejů o fantastické literatuře Ursuly Le Guinové. Pokud pořád nevíte proč se alespoň jednou za život vydat na cestu tam a zase zpátky nebo pokud stále hledáte způsob, jak své toulky světem elfů, trpaslíků a znalost elfštiny vysvětlit svým rodičům, přátelům, partnerům, tchyním a tchánům, pak tady pro ně najdete odpověď.
Le Guinové eseje jsou tou nejlepší filosofií literatury, jakou jsem kdy četl. Smekám před lehkostí a přesností, s kterou autorka vystihla v čem spočívá pravdivost fantastické literatury i to, jak souvisí s imaginací. Je radost vědět, že mezi spisovatelkami fantasy jsou stále skutečné čarodějky.