hrdlickova_61 komentáře u knih

Jak jsou teď (konečně) deštivé májové dny, dala jsem v knihovně do výstavky "Když v ráji pršelo" - a každý druhý ze starších lidí tu knížku vezme něžně do ruky a řekne něco jako: "Jé, no jo, to si musím zase někdy přečíst znovu..." Zatím si ji ale nikdo z nich u pultu nepůjčil, protože ji všichni mají doma. A já taky : o)

Stačí ještě i dnes zavřít oči a vidím, jak se na obrázcích Antonína Pospíšila maminka podobá té mojí, jak má Honzík při spaní zvláštně podloženou ruku pod hlavou (to se mi tehdy zdálo nepohodlné, zkoušela jsem si to taky, zvykla si na to – a spím tak dodnes!), jak se na kterém obrázku tváří pes Punťa, jak se opatrně (a přitom dychtivě) dotýká Honzík vepříka Prince, jak to sluší Terezce…

Na nové ilustrace od Heleny Zmatlíkové v nových vydáních jsem si zvykla také, ale hlavně proto, že mám tuhle autorku ráda díky jejím starším knížkám jako „Náš Adámek“ nebo „Za pohádkou kolem světa“. Jsou hezké, ale proti původním obrázkům nebyly pro mě zdaleka tak dokonalé. Je podle mě škoda, že se Honzík vydává teď už jen v té jedné podobě, místo aby se to vystřídalo a každý by si mohl vybrat.

Na co si zvykat nechci, to jsou nové úpravy v textu. Jednak to není v tiráži zmíněno, což by myslím být mělo, jednak jsou provedeny bez rozmyslu a místy dokonce vyznívají jako úplný nesmysl. My jsme u nás doma četli původní vydání, při čtení jsme probírali podobu tehdejšího života a myšlení a aspoň si to děti mohly s něčím konkrétním spojit. Poznávat i jiné doby než současnou, to patří k základnímu vzdělání. A dnešní rodiče možná řeší s dětmi otázky úplně jiného druhu. Třeba: jak to, že domácí slepice nebo i ty z doby začínajících JZD běhaly převážně venku a bylo jich přiměřeně, zatímco po pár letech pak se zavedly chovy, kde slepice nebo prasata trpí, mimo jiné, stresem ze společnosti stovek dalších jedinců. Atd. atd.

Omlouvám se za nepřiměřeně dlouhý komentář, ale nějak jsem se zapomněla při psaní hlídat. Honzík je Honzík… Naprosto souhlasím s Gwendelínou, že úcta k lidem a dobré vychování by nám měly být vlastní napříč ideologiemi. A se Sarah01, že družstva existují i na západě, dokonce i v Norsku, které je nám pořád dáváno za příklad. A doslova jsem se rozbrečela radostí, když jsem četla vyprávění Jolii: „… A je úžasné, když mi druhý den řekne, že by chtěl taky takovou zlobivou kozu, jako má děda v Koníkovicích, a takovou kuličku, jako má Honzík, aby mi ji mohl dát...“

26 29.05.2019

Napřed jsem viděla výborný film a těšila se na knížku. A kdybych napřed četla knížku, také bych ji shledala jako výbornou a těšila bych se na film.

Trochu mě udivilo, že maminka není na konci děje v jiném stavu, když v Obecné škole má hned po válce už holčičku. Ale to tak nějak patří ke klukovskému ladění knížky a filmu, že pro spoustu jiných dojmů něco takového zůstává v pozadí...

Četla jsem vzpomínku pana Svěráka, která v knížce myslím není, ale krásně se k ní hodí: protože se jako malý před venkovskými kluky styděl, že neumí pískat na prsty, vyluzoval zvuk hlasivkami a předstíral, že jde o hvízdání. Od toho prý má po celý život svůj typický zastřený hlas : o)

Dášeňku mám odjakživa moc ráda jako knížku i jako vyprávění (a tak při čtení slyším v pozadí hlas Karla Högera). Text, obrázky a fotografie tvoří dokonalý celek. Na tom se shodnu skoro s každým tady - takže bych ani nemusela komentář psát, ale chtěla bych se podělit o zajímavý zážitek: dostala se mi totiž do ruky anglická verze. Angličtina je v jiných knížkách jazykem výstižným a vtipným, ale půvab české Dášeňky s tou přeloženou porovnat nelze: "... ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko... / … mělo to pár malých černých uší a malý ocas, uznali jsme, že to je malý pes..."

25 06.04.2019

Nejdříve jsem knížku četla hlavně proto, že mám ráda koně a že tam byli skoro na všech obrázcích, posléze jsem si oblíbila všechny ty statečné a obětavé dívčiny s krásnými dlouhými vlasy, oblečené v zajímavých šatech - a tak to převládlo nad morbidními motivy, jimiž se knížka jen hemží. Nakonec, tohle platí asi na všechny lidové pohádky, že jejich silné kouzlo všechno přemáhá...

21 01.04.2019

Knížku "Saturnin" jsem poprvé četla už v dětství a až dodatečně jsem se dověděla, že byla napsána za války. Ještě později jsem viděla seriál a divadelní hru a líbilo se mi to všechno moc. Pana Jirotku mám navíc ráda i jako jednoho ze Sedmilhářů.

Často si vzpomenu na nějaký úryvek, ať už na ty proslulé, nebo i méně známé. Třeba na tahle slova doktora Vlacha: "Prožíváme-li delší dobu idylu, přestaneme ji vnímat a osud by nám prokázal neocenitelnou službu, kdyby nás popadl za límec a vyhodil dočasně na mráz. Pak bychom nevzpomínali na to, že kamna trochu kouřila, nýbrž na to, že hřála. A na to, že bylo ostatně v naší moci, aby jenom hřála. "

A ještě taková drobná zajímavost – představte si, co se mi přihodilo. Když mi byl do mojí knihovny přidělen k pultu počítač, pojmenovala jsem ho po Saturninovi. A ukázalo se, že on to ví a chová se podle toho. Tak nevím, jestli jsem mu radši neměla říkat Haštal podle věrného sluhy z „Námluv komtesy Gladioly“ – ten by si mě tak nedobíral. Pro srovnání: druhý počítač, určený pro čtenáře, kterému říkám Malej, to je úplné jehňátko, bezelstné a poslušné.

U obou už byla provedena výměna za nové, ale jména zůstala – a vlastnosti také : o)

Dávat hvězdičky Bibli a stavět se tím do role někoho, kdo ji hodnotí, je mi proti mysli. Ale nedat je, když obyčejným knížkám je dávám, je mi proti mysli také. Tak jsem je tedy dala...

Myslím, že všechno, co se mi líbí v Bibli, v ostatních knížkách a v životě vůbec, by se dalo charakterizovat tak, jak to napsal Václav Renč v básni Paralely: "... tak, v zrnu lásky, dáváš sebe, ty, Bože, mně, vdechuje všechny barvy nebe sem, do země..." Je na nás, jak dalece se tomu všemu otevřeme. A nejde tu o schopnosti, ale o prostý souhlas, že se otevřít chceme. To všechno ostatní se odvíjí od něj.

19 23.04.2019

Snažila jsem se vypátrat, je-li příběh opravdu napsaný podle skutečnosti, ale to jen tak pro úplnost, protože i kdyby nebyl (a asi opravdu nebyl), nic to neubírá na jeho vyznění, stejném jako v úsloví "Kde je vůle, tam je i cesta" nebo "Chceš-li měnit svět, začni u sebe". Nápadné je už jen to, jak oduševnělé ilustrace doprovázejí ten text v různých jeho vydáních, nebo jak podivuhodný animovaný film podle něj vznikl, a to ani nemluvím o lidech, kterým těch pár střídmých stránek úplně změnilo život. Sebe mezi ně nepočítám, protože jsem takové lidi znala ještě před přečtením (ne, že by všichni zrovna sázeli stromy, ale mají prostě podobné vlastnosti) a knížka mě tak dalece neovlivnila. A přece, ani tak jsem ji nečetla zbytečně. A ještě několikrát jsem se k ní vrátila a určitě vrátím i v budoucnosti.

Co je pro mě v tomhle příběhu to hlavní, je schopnost nenechat se otrávit zdánlivě malým výsledkem. Víte-li předem, že se ze všeho vašeho snažení povede tak asi jedna desetina, a přesto z ní "vzejde les a zúrodní krajinu", velmi vám tahle zkušenost, ať vlastní, nebo převzatá, ve vaší práci pomůže. A nejen v práci. Zkrátka, jsem za tuhle knížku moc vděčná.

17 02.04.2019

Když jsem tuhle knížku četla, obdivovala jsem autora i překladatele, když jsem viděla její divadelní podobu, přibyl obdiv ke všem, kdo se na ní podíleli. Kdybych měla to všechno ohvězdičkovat, úplně by se od toho rozsvítilo.

16 04.04.2019

Nejdříve jsem viděla vynikající film s Olegem Tabakovem v hlavní roli. Knížku jsem pak velice snadno sehnala v antikvariátu, protože tehdy byla k sehnání snad ve všech a za nepatrnou cenu. S chutí jsem se pustila do čtení a byl to pro mě strhující zážitek, vzhledem k tomu, jak mistrovsky jsou všechny postavy vykresleny a jak věrně ten příběh podle všeho ilustruje i svou dobu a prostředí. Spřízněnou duši jsem nalezla ve svém bratrovi, kterému se knížka také velmi líbila (například podrobný popis toho, jak hlavní hrdina vstává z postele, aniž by nakonec vstal), ale jinak skoro nemám s kým svoji radost z ní sdílet - co jsem tak kolem sebe kdy slyšela, většinu čtenářů to pomalé tempo odrazuje a nebaví je to. Těší mě tedy, že tady na Databázi vidím i pochvalné komentáře : o)

Zajímavé je také vyprávění Miroslava Horníčka v knížce "Vyznání Mariánským Lázním v červnu. A červnu v Mariánských Lázních" o tom, jak román Oblomov vznikal.

A ještě perlička: pracuji na pobočce knihovny, kam jednoho dne dorazila čtenářka s přáním Oblomova si půjčit. Ještě dodala, proč přišla k nám, i když jinak chodí do hlavní knihovny - a ta slova mě tak rozesmála, až jsem si musela sednout na bobek: "Oni to mají v hlavní knihovně ve fondu taky, ale podle počítače se zjistilo, že si to před deseti lety někdo půjčil a ještě to nestačil vrátit..." : o)

15 24.04.2019

Pan Seton tu knížku napsal v roce 1929 v Americe - a tak nějak v letech 1969-1975 v Čechách nad ní často sedávala školačka z paneláku, těšila se z jejího textu a obrázků, věděla do všech podrobností, jak vyrobit čelenku z orlích per nebo tee-pee, měla to všechno na paměti při potulkách po lesích... co by tomu autor asi řekl? A ještě musím dodat, že mám doteď schovanou knížečku s deskami z březové kůry, obšitými režným plátnem, kterou jsem si vyrobila a do které jsem zatím pořád ještě nic nenapsala, protože nic nebylo dostatečně sváteční, aby se to tam hodilo. To mě ještě čeká...

15 03.04.2019

Koupila jsem si hned první vydání (a že jich pak ještě bylo!!), a to bez jakéhokoliv listování a rozmýšlení, hned po objevení ve výloze. Zeptala jsem se na cenu, dověděla se, že 60 Kč, chvíli jsem se dusila smíchy (samozřejmě mi totiž hned v mysli naskočila slova z povídky „Můj první mejdan“ o tom, že základ je šedesát…), ani jsem nedala knížku do tašky a otevřela jsem si ji okamžitě, jen co jsem vyšla na ulici. Málo chybělo a byla bych ji četla za chůze. Hlavně to, co do té doby bylo neznámé.

Potěšily mě i obrázky, dobře se stylem povídek ladící. A také to, že byl zařazen i dosud nevydaný scénář jejich zamýšleného filmu. Jako pamětník vím, že výsledek by byl ještě o mnoho lepší než hrubá představa zaznamenaná na papíře. Totéž platí i pro dialogy. Ty z knih jsou chudší oproti televizním a hlavně proti těm, které vyšly na LP deskách a na CD. Ale to je asi zbytečné tady říkat, viďte, to prostě my všichni starší pamatujeme a od nás to vědí i mladí. Nebo si udělají vlastní zkušenost, tak jak se dá vyčíst i tady na DK. Mám z toho radost : o)

14 05.12.2021

Víte-li už předem, o čem tahle povídka je (a to zrovna v jejím případě je asi obvyklé), pak vlastně těmi nejstrašidelnějšími slovy z ní jsou hned ta z jejího začátku: "Byl to typický americký kluk..."

14 05.04.2020

„… Když jsme se po tučňákově seznamovací exkurzi po školním areálu vrátili do internátu, vyšel jsem po dvou schodech ke vstupním dveřím. Tučňák však narazil do prvního schodu, jako by si té překážky vůbec nevšiml. Odrazil se a sedl si na zadek. Zvedl jsem ho a odnesl dovnitř. Vždycky se rád nechal nosit a nijak se přitom nevzpíral a ani se nesnažil utéct. Jakmile jsme prošli vchodovými dveřmi, zase jsem ho postavil na zem. Můj byt se nacházel na vrcholu impozantního schodiště s masivními dřevěnými stupni. Začal jsem stoupat nahoru, pak jsem se zastavil a ohlédl se, co tučňák udělá. Opět naboural do spodního schodu, ale tentokrát si překážku pozorně prohlédl nejdřív jedním a pak druhým okem, až se nakonec zdálo, že pochopil. Bez dalších okolků se vrátil ke schodu a vymrštil se vzhůru a dopředu, takže dopadl na břicho na prvním stupni. Přitom se praštil do hlavy o další schod. Nenechal se odradit, vstal a vyskočil o schod výš. Tentokrát přistál na břiše šikmo přes schod, takže se mohl natáhnout jak dlouhý a široký a přitom se nebouchnout do hlavy. Okamžitě celý postup zopakoval a opět doskočil úhlopříčně, a tak mě následoval a cikcak se sunul vzhůru po schodech…“ (str. 84).

Přesně takhle postupoval i Tom Michell v první chvíli, když tučňáka našel a zachránil - nevěděl přesně, co dělat, ale bylo mu jasné, že něco udělat musí, a tak zkusil aspoň to, co v tu chvíli šlo. Všechno se pak odvíjelo jedno od druhého a učili se všichni - tučňák, Tom, jeho žáci... i čtenáři téhle milé knížky...

14 11.12.2019

Knížku jsem četla sama od sebe, ještě dříve, než byla ve škole povinná. Možná i díky ní jsem měla k povinné četbě dobrý vztah, brala jsem ty tituly jako zaslouženě doporučené a stejně tak knížky z čítanek. Ve většině jsem našla něco, co mě hodně zaujalo, takže to dalekosáhle předčilo tendenční charakter některých z nich a dodnes jsem ráda, že jsem mohla s autory sdílet jejich vzpomínky a úvahy. Nedělalo mi potíže rozumět i těm, které už i nám byly víceméně vzdálené, protože v nich šlo hlavně o přátelství, dobrodružství, soucit, různé obyčejné radosti... A také starosti, které byly někdy podobné mým, někdy hodně odlišné... O to více jsem se o ně zajímala. Koho by nedojala smrt malého bratříčka nebo těžký úraz tatínka? Kdo by se neradoval ze záchrany málem utopeného děvčátka, nebo i "jen" nadmuté stračeny? A to, že dnes je ke čtení takových knih potřebný komentář rodičů, je jejich další předností, protože takové chvíle jsou vzácné a čím je důvodů k nim víc, tím líp.
A ještě musím zmínit, že mám moc ráda ilustrace Jana Provazníka, a to jak v téhle knížce, tak například v Gabře a Málince. Škoda, že už je teď skoro zapomenutý

14 01.04.2019

Dlouho jsem komentář k téhle knížce odkládala, protože je jednou z mých nejmilejších a není snadné ty všechny dojmy z ní stručně vyjádřit. Ale teď před Vánoci je asi ta pravá chvíle zavzpomínat, jak mi maminka kdysi odtajnila dárek pro mého bratra Mirka a podělila se se mnou o radost, co bezvadného má pro něj připraveno. Druhý díl k jeho oblíbené foglarovce „Pod junáckou vlajkou“! Byla to pro nás obě krásná představa, jak bude překvapený. Běhala jsem v tu chvíli samým štěstím sem a tam po předsíni a křičela „Devadesátka pokračuje. Ona pokračuje. Pokračuje…“ Potom jsem si oba díly přečetla i já a byly mi blízké už jen tím, že i hlavní hrdina se jmenuje Mirek a že chodí do oddílu (to chodil náš Mirek taky, i když v té době už to byl „jen“ vodák).

Můžu za sebe potvrdit to samé, co je často vysloveno i tady na DK, že foglarovky se hodí i pro děvčata. A určitě ne jenom pro sestry a kamarádky kluků. Typický holčičí zájem o rodinné i jiné vztahy je v nich živený všemi těmi příběhy o ohroženém a znovu obnoveném přátelství, o dobré vůli nucené se přenést přes různá nedorozumění a křivdy a stále hledající kýženou harmonii. Moc mě ve všech knížkách J. Foglara bavily dobrodružné události, lahodila mi chvála přírody, ale nejvíc mě zajímalo všechno to psychologické, čeho jsem v nich nacházela spoustu a mohla jsem porovnávat s vlastními zkušenostmi. Bolestné dospívání Jiřího se mi spojovalo s náladovostí mojí kamarádky, Tapinova chápavost se podobala vlastnostem mých rodičů, všudypřítomný foglarovský humor ladil s mojí vlastní veselou povahou.

Nedivila jsem se Mirkovi Trojanovi, že se nerad loučil s bezproblémovým hravým obdobím svých oddílových začátků a že pro něj bylo těžké se vžít do přítele, který jej předběhl v dospívání a choval se tak divně a nespravedlivě. Vážila jsem si vedoucího Tapina a jeho trpělivosti, s níž to on sám snášel a Mirkovi vysvětloval jako něco normálního a vlastně nutného, co je v pořádku. Určitě mi tahle průprava pomohla i v rozličných situacích mého života - a jsem za to ráda : o)

13 07.12.2021

Vladimir Sutějev tak dobře rozuměl dětem a uměl se i těm úplně nejmenším tak přiblížit, že jeho knížky nelze než si zamilovat a dědit je v rodinách jako velkou cennost - tak, jak je v komentářích napsáno. O to více je zarážející, když si nakladatelství (Librex) dovolilo vydat pohádky bez jména autora. A také je škoda vydávat jiné překlady než ten od Hany Vrbové s hůlkou Šikulkou. Koupila jsem jej (pod názvem Malované pohádky) pro naše děti kdysi rovnou dvojmo, četli jsme jej pořád dokola a půjčovali kamarádům, teď už jej předčítáme vnoučkovi a i pro něj je to jedna z nejoblíbenějších knížek.

Je tu všechno, co si jen lze přát: příjemné obrázky, nápady, vtip, poučení. A aby toho nebylo málo, texty jsou nádherně libozvučné. Jedna z pohádek například začíná slovy: "U břízek pařízek, na pařízku dům..." Doufejme, že se dočkáme nových vydání pro všechny, komu se pohádky už rozpadly nebo se jim od někoho nevrátily.

Ráda bych se někde dočetla, jak tahle milá knížka vznikala. Jestli se autoři znali, nebo si dopisovali, nebo se tak pěkně shodli i bez toho všeho (ani nevím, která možnost by se mi líbila nejvíc...), jestli jim čtenáři posílali poděkování a dětské obrázky, jestli na ně Zrzečka při každé jejich procházce do lesa už čekala a mávala tlapičkou... a tak : o)

To se čte, jen se to pije. A film režiséra Martina Friče z roku 1947 Čapkovy povídky je kapitola sama pro sebe. Někomu se může zdát kýčovitý, hlavně v závěru, ale podle mě by s ním byl Karel Čapek spokojený, jak jeho předlohu vystihuje.

12 02.04.2019

Krásná klasika. A stejnojmenný film Jiřího Trnky, nad tím se tají dech, ať jste ve věku školním, nebo pokročilém.

12 02.04.2019