hrdlickova_61 komentáře u knih

Jak je řečeno výše ve výstižné anotaci, autorka pokládá za největší dobrodružství a zázrak „obyčejné“ děje, které se odehrávají v přírodě všude kolem nás. Tohle je, myslím, na knížce to nejlepší, že děj není vyšperkovaný něčím vymyšleným, co by mělo typickou příchuť senzace, jakou se vyznačují komerční díla. Připomíná tím legendární „Rybaříky na Modré zátoce“ nebo třeba podobně realistické vyprávění „Srneček Lojzík a jeho příhody“.

Malé čtenáře určitě zaujmou nejdříve ilustrace a třeba i nějaké video z internetu, které jim rodiče najdou. Mlynaříci, to jsou takoví milí ptačí skřítkové, na které je radost pohledět. A to potom probouzí zvědavost na to, jak žijí. V knížce o Jiříkovi je možné se toho dovědět spoustu a je to i hezky podáno.
Nějaké to přizpůsobení dětské vnímavosti je samozřejmostí, a tak Jiřík i jeho rodiče, sourozenci a kamarádi mají svá jména a povídají si spolu ve větách tak jako my, lidé. To ostatně není daleko od toho, jak širokou škálu dorozumívacích prostředků mají družní mlynaříci tak jako tak : o)

Přidávám ještě pár ukázek:
Do svěžího a vlhkého jitřního vzduchu začaly probleskovat první sluneční paprsky. Rozzářily vlhký opar nad tůněmi a tajemný les se proměnil. Hluboká temnota mezi vysokými kmeny se odplížila, prozářené vypadaly jako zelený a zlatý chrám. Uvnitř plný zpětu a ševelení listů, stromy se zrcadlily ve vodě, která omývala jejich paty. V hnízdě mlynaříků, které bylo zavěšeno vysoko, vysoko ve větvích jilmu, se také začaly ozývat hlásky - ale docela tichounké. Jen takové - ťuk, ťuk, píp. Ale žádný pták v hnízdě nebyl! To promlouvala samotná ptačí vajíčka. Ještě nenarození sourozenci si dávali znamení. Pomalu sbírali síly, aby skořápku opustili...
str. 7
Hnízdo, ve kterém se jiřík narodil, nebylo jediné hnízdo mlynaříčků v lužním lese. Napravo i nalevo žili sousedé, kteří také vyseděli mladé. V zimě pobývali všichni spolu a teď se rozdělili, aby měli při hnízdění soukromí a kousek lesa, kde budou hledat potravu. Ale stále o sobě věděli. Však než byla hnízda dostavěná, nocovali všichni společně, na jednom stromě, jeden vedle druhého.
str. 10
Máme lehounké duté kosti... Létáme také díky peří... Je to zázrak přírody! Vlásky, ze kterých se každé pírko skládá, jsou k sobě připoutané, a tak ho žádný vítr nepocuchá. Je dokonalejší než všechny plachty, které vynalezli lidé. Můžeme se snadno opřít o vzduch - a letět. Máme také silné svaly a veliké srdce, abychom mohli rychle a vytrvale mávat křídly... Létání je umění, každý se mu musí dlouze učit. Však žádný učený mlynařík ještě z nebe nespadl...
str. 17
Hlídá hnízdo a poklad v něm ostražitě a neúnavně. Cítí, že dovede všechno na světě, že udělá cokoli pro Marušku a jejich děti, ještě schované ve vajíčku. A že právě teď nastalo jeho největší a nejkrásnější dobrodružství. Mezitím se v hnízdě ozvaly tichounké hlásky. Zanedlouho skořápka jednoho vajíčka praskla. Vykouknul ostrý zobáček. Nejzvědavější ptáčátko už pospíchá na svět. Bude se jmenovat - Jiřík.
str. 100

28.10.2024

Jsem zvědavá na další a další komentáře, protože budou asi velmi různorodé. Za sebe částečně souhlasím s tím předchozím (prvním) z 27. 9. 2024 - i mně se totiž knížka jeví jako zapeklitá, takřka bez jakéhokoliv odlehčení, až podezřele plná morbidních motivů a smutná tak, že by samotné sestry Brontëovy pravděpodobně byly takovou atmosférou překvapené. Na druhou stranu, velmi se mi líbilo, s jakou účastí autorka k tématu přistupuje a jak pečlivě líčí kulisy jednotlivých příběhů i pocity osob. Věřím, že v pozadí je podobně silné zaujetí, které připsala staré paní Susan z první kapitoly. A tak jsem na ukázku vybrala slova o první chvíli, kdy se Susan setkala s maličkou Elizou, budoucí spisovatelkou.

Zemřela jedna ze starších dcer venkovského faráře, Susan ji přišla připravit na poslední cestu a byla při své práci nečekaně vyrušena:

„… Pak někdo zalomcoval dveřmi, klika se pohnula dolů a nahoru, a ještě jednou dolů, jako by na ni dosahovalo dítě na špičkách… Byla to Eliza May, druhá nejmladší dceruška faráře Draydena. Sem nesmíš, napomenula ji Susan, na sestru se můžeš přijít podívat za chvíli, až budu hotová. Eliza nic neřekla, upírala pohled na Sařino tělo pod prostěradlem, dveře za sebou zavřela a zamířila k ní… Vypadala jako děcko z chudé čtvrti. Hrála sis na vřesovišti, zeptala se Susan. Eliza natáhla paži a opatrně se dotkla Sařiny tváře. Sestřina proměna ji zarazila, a tak ruku zase rychle stáhla. Susan jí vysvětlila, že tohle jsou Sařiny ostatky a že její duše odletěla do nebe. A ta ji zahřívala, zeptala se Eliza. Plaše na Susan pohlédla. V hubeném dětském obličeji byly nejkrásnější oči, jaké kdy Susan viděla, šedomodré s přídechem nazlátlé hnědi a velké a lesklé, průsvitné jako tůň v letním slunci.

Sedni si tamhle, ukázala Susan na židli, ať můžu pokračovat v práci. Eliza na židli vyšplhala a vážně pozorovala, jak Susan pod prostěradlem myje Sařino tělo mokrou žínkou. Ten nevinný, šedomodrý dětský pohled všechno změnil…“
Str. 17 a 18

„… Susan se na dcerušky faráře Draydena čas od času nenápadně ptala… Nerozstonaly se. Když Susan chodila na hřbitov na Suseyn hrob, vídala je někdy, jak si v truchlivých smutečních šatech vesele hrají na trávníku před farou, a jednou je potkala, to bylo už o měsíce později, na vřesovišti. Byly úplně samy, nedoprovázel je žádný dospělý. Když je Susan míjela, pozdravila je, ale neodpověděly jí, tak zabrané byly do hovoru…“
Str. 19 a 20

Milamarus ke knize poznamenává, že kdo neví, nebude vědět. Tím pádem je vhodná pouze pro starší děti a dospělé osoby, u nichž je předpoklad, že to či ono přísloví již dříve slyšely, že jim bylo vysvětleno. Má pravdu a i autorce knihy je tohle určitě jasné. Zařídit by se to dalo pro malé děti třeba tak, že by se jim nejdříve naznačil smysl (třeba obrázkem nebo příběhem).

Pro starší čtenáře přináší knížka výbornou inspiraci k vlastním vtipným kombinacím, a tak je o prohloubení vztahu k příslovím postaráno. Mám to vyzkoušeno v praxi, protože jsme podobné hry u nás v knihovně při různých příležitostech hrávali a vždycky se to líbilo. Hodí se na to jak přísloví, tak třeba krátké citáty nebo dokonce i různé poučky.

V Přeřekadlech se mi obzvlášť líbily například tyhle nápady: I mistr tesař dobře mete. Když ptáčka lapají, tak si lehne. Kdo chce psa bít, nesmí do lesa. Kdo se moc ptá, má za tři. Bez práce lehko na bojišti. Potrefená husa sklízí bouři. Tonoucí břehy mele. Kdo se směje naposled, napít se musí sám. Pýcha moudřejší večera. Zvyk je hrubá záplata. Neházej perly dvakrát do stejné řeky. Nemusí pršet, stačí pít víno.

Když si to přečtete, hned se vám v hlavně začnou rojit jak správná znění (i doplňků), tak jiné legrácky. A také jiné možnosti, která přísloví obměnit. V knížce si můžete najít, co k uvedeným začátkům přidala jako další možná bláznivá zakončení její autorka a jak si poradila i s dalšími příslovími a rčeními:
Starého psa… Kdo nic nedělá… Líná huba… Bez peněz… Co oči nevidí… V nouzi poznáš… Pod svícnem… Není růže… Když dva dělají totéž… Jedna vlaštovka… Co tě nezabije… Vlk se nažral…

1 17.08.2024

Když jsem se o tomto titulu v knihkupectví dověděla, myslela jsem, že ho už znám z dřívějšího vydání – pod názvem „Črty ze Šumavy“ (1986) v překladu B. Nohejla. Pro jistotu jsem si ale obě knížky porovnala. Zjistila jsem, že v této obnovené podobě (tj. v překladu M. Stunové z roku 1923) má pro mě mnohem větší půvab, byť na první pohled jde vlastně jen o detaily. Odhaduju, že totéž by řekli i jiní ctitelé K. Klostermanna, jeho osobitého slohu a jemného humoru. Tím spíš, že právě s touto verzí své knižní prvotiny se autor ještě stačil seznámit a odsouhlasit ji. A tak vřele doporučuju jak pro Klostermannův podivuhodný vypravěčský um, tak pro příběhy vystihující život Šumavy za časů nám dnes už velmi vzdálených.

1 29.07.2024

Knížku jsem četla v překladu od M. Stunové (z roku 1923) pod názvem „Ze Šumavy“ (2021). Dříve jsem tyto příběhy znala ve vydání z roku 1986 v překladu B. Nohejla a také se mi líbily. I tak jsem velmi uvítala, že byly vydány v poslední době tak, jak je odsouhlasil sám autor, když mu byly na sklonku jeho života předčítány. Ve verzi od M. Stunové jsou z mého pohledu bližší osobitému slohu jeho českých knížek, ve veselých kapitolách víc vynikne jeho přívětivý humor a v těch vážných jeho soucit. I když v původní německé podobě je tento soubor příběhů starší než ostatní autorova díla, je už ryze klostermannovský. Není divu, že tehdy čtenáře i nakladatele zaujal, že následovaly romány a další črty a že mají své velké příznivce ještě i dnes.

Tuhle mimořádně milou knížečku sestavil bývalý ředitel lounské knihovny PhDr. Ivo Markvart (více o něm např. v článku Tulák nebo knihovník - zde). Na doporučení mojí bývalé kolegyně jsem si ji nechala z Loun poslat, abych si ji prohlédla. Bylo to asi krátce po tom, co některá z prací pana Markvarta získala cenu za nejkrásnější knihu roku 1997. Hned po prvním prolistování jsem pro svoji pobočku i pro sebe objednala všechno, co bylo tehdy dalšího z této dílny (pan ředitel plus děti ze ZŠ) k mání: Můůůůůzeum dětských múz, (ne)čtou, (ne)čtou, (ne)čtou – jdou tou cestou klikatou, Děti v krajině barev.

Moje nadšení z nich bylo tak obrovské, že nakazilo i čtenáře a společně jsme se radovali, jak hezky se v Lounech s dětmi pracuje a jak přirozeně to všechno vzniká, k potěšení a k další inspiraci školáků, učitelů, rodičů, zaměstnanců i návštěvníků knihoven…

Velká škoda, že teď už skoro není žádná možnost si je někde vypůjčit. Ve většině knihoven asi nebyly ve fondech nikdy, jinde byly při revizích apod. vyřazeny, prostě to s nimi dopadá tak, jak to je v knihovnách obvyklé – k čemu se chcete časem vrátit, někomu doporučit nebo co odkládáte s výpůjčkou na nějakou příhodnější dobu, to tam pak už třeba vůbec nebude…

2 19.07.2024

Předslov Aleše Máchala (kolegy ze státní ochrany přírody, z dávného TISu a z ČSOP) mluví o ochranářské nesmlouvavosti Mojmíra Vlašína a o tom, že některé historky působí až neuvěřitelně. A zároveň jsme ujišťováni, že si autor (až na pár drobností) nic nevymyslel. To je zřejmě určeno té části veřejnosti, která je dobrovolnickými aktivitami nedotčená - protože všichni, kdo se něčím takovým někdy zabývali, vědí své. Znají smutek z toho, jak málo se toho na tomto poli daří, ale i radost, že se daří vůbec něco. Mojmír Vlašín se v knížce zaměřil hlavně na to, co je radostné a veselé, a tak přispívá k dobré náladě a k optimismu.

M. Vlašín odmítá dodržovat „zdvořilou mlčenlivost“ vůči nešvarům: „Vyhrazuji si právo, které je dané ústavou, abych mohl protestovat všemi formami občanského protestu a občanské neposlušnosti (vyjma násilí) proti akcím, o kterých se vzhledem ke své erudici mám plné právo domnívat, že jsou to prasárny a že jsou v rozporu se zákonem. Protože pokud to neudělám teď a tady, za chvíli nebude co chránit.“
Jeho knížka je takových rozhořčených slov plná, ale je to vyvážené historkami vysloveně milými – například o železničáři, který na opatrnou otázku ohledně vzácných plazů v okolí nádraží vstřícně odpověděl: „Užovka stromová??? Výhybka č. 6!“, načež netečně pokračoval v psaní svých poznámek. Stejně vzorně se zachovali vojáci, když se při zavážení jedné z moravských pískoven snažili pomocí dělbuchů vyplašit břehule, aby tam tentokrát nezahnízdily. A když se to nepovedlo, odložili akci na podzim. Velmi jsou v knize chváleni také pracovníci britského ministerstva obrany pověření ochranou přírody ve vojenských prostorech, ale i mimo ně: „Plukovník mínil, že britská armáda žije z peněz daňových poplatníků a musí jim tudíž svou existenci a výdaje řádně zdůvodnit. Pochopitelně na prvním místě je to obrana vlasti… a hned na dalším ochrana přírody“. Je to radost, číst o takovém přístupu k životnímu prostředí, zvlášť když jsou uvedeny tak pěkné příklady, jako je ochrana hnízd mořských orlů, tvorba ostrůvků k hnízdění rybáků (ze starých pontonů s nasypaným štěrkem) nebo vystřelování tůněk pro obojživelníky v rámci likvidace zásob dnes už zakázaných nášlapných min.
U nás tak daleko nejsme, a tak jsou zkušenosti z Británie z podivných příhod ochranáře těmi nejpodivnějšími. Můžeme za to být panu Vlašínovi vděční, že se o ně (i o ty další) podělil. A ovšem i za všechny ty starosti a za práci, které ochraně přírody už tolik let věnuje!

1 17.06.2024

Jak je to u této autorské dvojice obvyklé, vše je nápadité, vkusné a svým způsobem i poučné. Povahy nejrůznějších strýců, tet a jiných příbuzných jsou tak různorodé, že aspoň v něčem se v některé z nich pozná snad každý.

Nejvíc se mi líbil úvod – o tom, jak se celá početná rodina sešla v zelené zahradě a pořád se něco dělo, protože: „… staří vzpomínali mladí mluvili o zítřku stavěly se domy bořila se města…“ A také: „… rozléhal se smích a prosebný hlas některého z příbuzných nebo hlas vzpoury se tu a tam vznesl vysoko nad všeobecnou vřavu a stoupal výš a výš k stádům hvězd zpitomělých z věčného cestování dokola po stále stejných drahách k stádům hvězd které udiveně a pobaveně zíraly na tu neuvěřitelnou nepochopitelnou zázračnou a tak kratičkou slavnost života v pustinách vesmíru.“

Většina příbuzných se projevuje hodně výrazně, jen strýc Blažej se celá léta snažil nikde a nikomu nepřekážet a nezavdávat příčinu ke sporům. Vždycky se vším souhlasil a choval se tak, jak se vyžadovalo. Až náhle zjistil, že ho manželka nevidí. Ani děti a přátelé. Tak „… poznal že je neviditelný neslyšitelný nehmatatelný a nečichatelný a tehdy nešťastně zvolal:
To má být trest
nebo co
nemám přece ani kousíček viny
nic jsem přece neudělal
rozumíte
nic jsem neudělal"

2 20.05.2024

Źe má Jaromír Zpěvák rád ptáčky zpěváčky, to je poznat podle jeho podílu na odborných přírodovědných knížkách. Umí ale ještě navíc i dobře veršovat a doprovázet básničky stylizovanými malbami určenými malým dětem. Líbivý styl není v tomhle případě nijak na škodu tomu, že je na první pohled poznat, o jaký druh se jedná. A i verše jsou tak přiléhavé, jak jen to jde.

Na jednotlivých stránkách se nám tu představil chocholouš, drozd, kos, pěnkava, špaček, jiřička, střízlík, vlaštovka, modřinka, slavík, rorýs, skřivan, červenka, šoupálek, konipas, rehek, lejsek, ťuhýk, zvonohlík, ledňáček, králíček, dlask, čížek, strakapoud, hýl, vrabec, stehlík, koňadra, strnad a křivka. Každý má pro sebe jednu stránku. Knížka je to tedy celkem tenká a lehká, a kdo má svoji vlastní, snadno ji může brát s sebou i na procházky : o)

1 03.05.2024

K dobrému pocitu z této knížky stačí už jen to, že ji vytvořila osvědčená dvojice Irena Gálová a Zdenka Krejčová. Předem je jasné, že fantazie a hravost se tu doplňuje s informacemi, které odpovídají skutečnému životu našich ptáků, a to konkrétně těchhle: dudka, sojky, sýkorky, straky, vrány, vlaštovky, skřivana, sovy, vrabce a slavíka.

Ti všichni se s dudkem potkávají a někdy mu i zpívají ukolébavky, protože právě tenhle náš z knížky má potíže, které s k němu vůbec nehodí. Nespí ani trochu dobře. Vůbec ne tak tvrdě, jako se to o dudcích říkává. Nopak: „… A svěřil se lelkovi, jaké má obavy, prý ho už žít nebaví, v noci nemohl spát – a to on spí rád! Bojí se hrozně moc, co přinese příští noc. Nic jiného mu prý nezbývá, jen celé dni a noci zívat…" Chudák dudek. "... Potřebuju lékaře! Ať mi spánek příkáže!“
Ale pozor, spoiler! „Spavá nemoc není věčná, lék na ni zná dudčí slečna.“ : o)

1 03.05.2024

Myslím, že tahle nenápadná knížečka by mohla být zajímavá pro kohokoliv jako svědectví své doby. Velmi působivě totiž přibližuje atmosféru Prahy šedesátých let minulého století, jak ji zažil autor a jeho přátelé (včetně Václava Hraběte, který je jednou z hlavních postav příběhu). Přibližuje ale i léta jiná, protože akrobacii racků nad Vltavou nebo pohled na rozsvícené tramvaje, to zažili všichni, kdo v Praze za posledních pár desetiletí bydleli nebo studovali – a některé naše pocity se můžou někdy až neuvěřitelně shodovat

Mně osobně je knížka milá kromě toho (a hlavně) tím, jak se Petr Skarlant uměl vyjadřovat – několika slovy zachytit kouzlo okamžiku nebo rozpoložení mysli. Například:
„... Jsme bláznivě mladí, máme všechnu svobodu, jaké už nikdy později nedosáhneme; jsme si vlastní budoucností, dospěli jsme, rozhodujeme konečně sami o sobě, pronikli jsme do věku slasti. Začíná jaro. Na stráni Seminářské zahrady se nalévají přes noc pupence, na svých špičkách se plaše zelenají, lepí...“
str. 14

Nebo:
„... Ve vlahém vzduchu je cítit přítomnost Vltavy, zavoní hlína z jarního nábřeží, kam včera napršelo. Ohlašují se vrabci, cinkne železo, čisté ranní zvuky... Jaro vrací životu napětí. Každá vteřina naléhá...“
str. 19-20

2 13.03.2024

Knížku jsem si půjčila proto, že mám velmi ráda od téhož autora jeho „Věk slasti“. Chtěla jsem se tedy už celá léta seznámit i s jeho poezií. Teď jsem si na to tedy udělala konečně čas. Hvězdičkové hodnocení nepřikládám, protože s většinou z básní jsem se tak nějak minula, nejsem pro ně ta pravá čtenářka. Ale zajímavé to pro mě bylo i tak a ukázku jsem nakonec vybrala pro vás ostatní také:

Pohřeb

Rybník užírá z cesty část.
Z trub hnali valčík kučeravý,
přijel jsem do vsi k pohřbu včas.
Pozdvihly modro zvoncem krávy.

V komíně statku kouřil čáp.
Dřív u mlýnských kol byl proud dravý.
Z trub hnali valčík kučeravý.
Rybník užírá z cesty část.

Podzemní dříč ji neuzdravil.
Studenou mě hostil pramen; mrtvé však
ústa už zvlhla od ponravy.
Pějí žáby nad sítí z travin,
rybník užírá z cesty část.
str. 35

V dokumentu Heleny Třeštíkové „Vyloučeni z literatury“ Zuzana Renčová vyprávěla mimo jiné o tom, jak si nechtěla v dětství vychutnat žádnou radost, protože si vždycky hned vzpomněla na uvězněného tatínka. To už jí zůstalo a poznamenalo to i její dospělý život. Jistě to takhle prožívalo i mnoho jiných lidí a i my ostatní si to umíme tak nějak představit. Úplně představit si to ale určitě nelze a o to větší účast takové pomyšlení probouzí. V knížce „Přítel Stesk“ se o tom píše také: „ Jak mohu být takhle veselá, když je tatínek za mřížemi? Den za dnem strádá bez úlevy – a já se tady veselím. Tak je to se mnou, Andělko“
Páter Josef si uvědomoval, že „ se svými sny a skrývanými úzkostmi by se i v lepších časech lišila od ostatních, i tehdy by asi unikala do jiných světů. Ale teď vším, co žije, se kamsi ztrácí. Potřebovala by víc porozumění“ Je dobře, že si my čtenáři můžeme o tom všem přečíst a k tomu porozumění ještě teď po letech aspoň trochu přispět. A také obdivovat, že si autorka nenechala vzít naději a že se dokázala s námi o své myšlenky a city podělit. I o básně, z nichž některé napsala už ve velmi mladém věku – například tyto:

Tichost zakletá v jehličí
se rozvanula
až nad vrcholky sosen
a uléhala do kořenů stromů
i do kapradí.
Stíny tkaly pomyslný závoj královnin
na měkký koberec mechu,
po němž jen Stesk přecházel
krásný poutník Stesk

2 08.03.2024

Jaromír Tomeček se věnoval jak přírodě, tak dětem – partě venkovských kluků, s nimiž kamarádila i jedna podnikavá školačka, a ti všichni vyráželi pravidelně ven, aby pozorovali, co se kde děje: „Ačkoliv to bylo pár kilometrů od velkoměsta, přicházeli jsme do styku i s divočáky a nacházeli zákoutí tak odlehlá, že jsme cestou nikdy nepotkali živáčka. Kluci si o nich vedli záznamy, jež by překvapily i kovaného přírodovědce. Zajímali se o každé hnutí v terénu a já byl rád, že ke mně přilnuli a že všichni patřili k nejlepším žákům, protože vzhledem k naší známosti se styděli přinést ze školy špatnou známku“

Co se všem zvlášť líbilo, to byli malí zajíčci a jejich zkušená, neohrožená maminka. Vždycky si dovedla poradit. Díky těmto zážitkům a pozoruhodným fotografiím Jaroslava Holečka staršího i mladšího vznikla milá knížka, kde se o tom všem můžeme dočíst a potěšit se i detailními černobílými a barevnými záběry.

Vyprávění je převážně veselé, ale někdy i smutné. Snaha přizpůsobit hospodaření těžké technice i za cenu křivdy vůči divokým tvorům byla dětem nepochopitelná. A dospělým také, i když se snažili o tom mluvit smířlivě a soustředit se aspoň na malý ostrůvek života, který na rozdíl od sadu a dalších „překážek“ zkáze unikl. Jak by ne, když se nacházel u stožáru elektrovodu, nedotknutelného lidského vynálezu. Tam se zaječka uchýlila a děti pomocí dalekohledu s účastí a radostí pozorovaly, jak se jí vede.

Zajíců bylo tehdy v krajině víc než dnes, ale už také začali ubývat. Probudit zájem o ně i o jiná zvířata a rostliny, to byl hlavní cíl autorů a knížka může sloužit ještě dnes, pokud ovšem i ona měla štěstí a někde v domácí nebo i veřejné knihovně přežila a nebyla vyhodnocena jako zastaralá a pro dnešní generaci nepotřebná.

1 06.03.2024

Ondřej a Hanka si píšou deník tak, že se střídají a oba dávají k lepšímu to, co je zrovna k tématu napadne. Připomíná to živý rozhovor a zaznívá v něm to, co by tak asi mohlo dva školáky zaujmout, na co by si sami přišli, co by si zjistili od dospělých. Sympatické je, že se hodně hledí na ochranu přírody, a ne jen na zajímavosti nebo na to, jak si pobyt venku užívat. Martinu Drijverovou znají čtenáři už po celá léta jako zkušenou a zodpovědnou autorku a mohou jí důvěřovat, že si všechno napřed co nejlépe nastudovala a ověřila. Vychovala dceru a syna a zabývala se spolu s nimi jak divokými tvory, tak i těmi, které je možné pro radost a poučení chovat doma. Je pravděpodobné, že podobný deník si doma vedli a že ten knižní vychází právě z něj.

Podtitul „prostorové pohádky“ zaujme každého, kdo má rád podobné knížky zavedených autorů, například Vojtěcha Kubašty. Pohyb zvířátek se řídí otevíráním a zavíráním knížky, obrázky ožívají před očima, a protože jsou (z mého pohledu) vkusné a nápadité, je radost si zalistovat a hledat spolu s kolouškem jeho rodiče v různých ročních dobách v lese, na pasece, u vody, v noci za tmy.

Opravdové jelení mládě by sice nezůstávalo tak dlouho malé a skvrnité, ježek by hledal místo jablíček raději slimáky, atd. atd., ale to tady roli nehraje a nevadí to. Však tenhle les není jen tak obyčejný, je pohádkový : o)

2 05.01.2024

Knížka je prvotinou mladého autora, což samo o sobě budí zvědavost a sympatie. Tím spíš, že se v předmluvě hovoří o silné moci lidských slov a činů, o tom, jak kritickou ránu dokážou zasadit a naopak, jak hluboké rány mohou vyléčit. Jsme pozváni do světa, kde nás negativní pocity vedou k touze po něčem lepším – po lásce, empatii, spravedlnosti A k vědomí, že je třeba si všeho dobrého vážit a chránit to. Taková slova by mohla vyznít jako něco odposlouchaného, co se nabízí a je to jen tak bezmyšlenkovitě využito, ale když se začtete, vnímáte autorovu poctivost a dobrou vůli a věříte mu. Zároveň máte jeho důvěru, že svým zájmem a účastí rozšíříte okruh spřízněných duší.

Když už nemáš kam jít,
nastal čas se zastavit,
rozhlédnout se kolem sebe,
vdechnout kus modrého nebe
a jen být

(str. 51)


Tolik krajin jste zničili.
Tolik lidí jste zlomili.
A chcete, abych se klaněl?
Před čím jako?

Že máte zlato?
(str. 55)

Bezhlavé násilí není zábleskem síly
Špatně jste život pochopili.

Je jen zábleskem zvrácené mysli,
shnilého srdce, prokleté víry,
umírající na dně rumu
Je to zkrat rozumu.

Kde je bezhlavé násilí,
tam často ani žádný není.
(str. 57)

Přitáhli jsme za vlasy
důležitost lidské rasy.
A přece jsme asi
předmětem spásy.
(str. 98)

Věčné zamoření k zániku se řítící,
nebo lék na pohromu?
Hymna ze smutných tónů,
nebo dunivé tóny čistotou zářící?
Je to jen na nás
Jenom na nás
(str. 99)

Pod názvem "Dvanáct visutých zahrad" se skrývají verše inspirované jednotlivými měsíci v roce a pak ještě v druhé části sbírky několika dny strávenými na dovolené u moře. Krásy a zážitky, které přinášejí, pozdvihují autorčinu mysl výš a ještě výš - proto ten vzletný název. A to platí i na těžké chvíle, nejen na ty okouzlující. I bolest se dá takhle přetavit, zvlášť když je prožita spolu s vroucně milovaným a milujícím partnerem. Překvapilo mě, že tahle útlá knížečka nemá na DK zatím žádný komentář a že zřejmě není moc známá. Pro mě je to jedna z mých nejoblíbenějších sbírek přírodní a milostné lyriky a při jejím čtení si vždycky říkám, jakou radost z ní musel určitě mít mimo jiné i autorčin otec, básník Václav Renč.

Vybrala jsem pro vás úryvky týkající se zimních měsíců a doufám, že ve vás vzbudí zvědavost na jejich plné znění a také na další měsíce v roce. Ty zelené, rozkvetlé, vonící, jarní, letní a podzimní : o)

Listopad,
měsíc posledního zčernalého listu na holé větvi hrušně,
umělých květin, chrastivých věnců,
svíček blikajících sychravou nocí,
měsíc spících za cihlovou zdí,
těch, o kterých se srdcem zamlklým sníme
v hlubokých podzimních hodinách.
Sníh s deštěm bičuje kmeny stromů, které už nic necítí,
a stéká do prokřehlých houštin, kde se krčí lesní zvířata...

... Prosinec,
měsíc prostinkých písní
a dlouhých nocí nad spícím krajem, který oddychuje
pod ledem žábrami ryb, pod sněhem zeleným osením.
Prosinec, měsíc opuštěných stohů, u nichž se shromažďují
pernatí bažanti se svými družkami.
Hvězdičky jejich stop se zrcadlí i na nebi,
ale ta největší teprve zahoří...

Leden,
měsíc hladových ptáčků a skleněných žabek v tůni,
měsíc mrznoucích prstů lesních jezinek,
scvrklých šípků ve vymrzlém trní
a tramvají s okny, kterými je místo do ulice
vidět do bílých džunglí plných hvězd a zkamenělých vodotrysků.
Leden, měsíc jako pro Bachovu hudbu,
tak tichou, až se klenba otvírá...

... Únor,
měsíc koloušků ještě nenarozených , čekajících
v nehybném šeru za útlými boky srn na sluneční povel "růst!",
měsíc sněženek ve stáncích a prvních fialek,
měsíc jívový a slibující, měsíc mlhy a potoků:
hlas už se jim rozechvívá - ale ještě ne, ještě chvíli...

1 12.12.2023

Knížka má často používaný námět - putujeme spolu se ztraceným mládětem a seznamujeme se tak s jinými druhy ptáků a s jejich hnízdy. Obrázky moc neodpovídají skutečnosti (navíc to vypadá skoro tak, jako že sokol je vlastně ostříž a břehule je vlaštovka), ale to tak moc nevadí, protože text je určený pro hodně malé děti a na nějakém tom detailu tak dalece nezáleží. Hlavně jde o posílení hezkého vztahu k přírodě. Jestli knížku někde v knihobudce najdete, můžete se s dětmi těšit na dobrodružství korunované šťastným shledáním s milou maminkou : o)

Tyto tři příběhy z války vyprávěl Peter Jilemnický v srpnu 1945 dětem na setkání v Bratislavě. Knižní podobu dostaly při příležitosti autorových nedožitých 80. narozenin. Myslím si ale, že o osmiletém Janíkovi z Čierneho Baloga jsme měli už v 70. letech ukázku v čítance. O tom, jak varoval partyzány, když do sousední osady přišli Němci.

Když jsem teď po letech našla knížku v knihobudce, přečetla jsem si o Janíkovi znovu. A také o Ferkovi, zachráněném z koncentráku: Videl som minule Ferka u nich doma. Je šťastný, vrtí sa ani gombička, učí sa hovoriť Nejvíc mě zaujala prostřední rozprávka, protože je o učiteli vězněném za protifašistickou činnost. Stejný osud měl i sám autor, a tak se dá odhadnout, že je to nejspíš jeho vlastní vzpomínka.