hrdlickova_61 komentáře u knih

Pod názvem "Dvanáct visutých zahrad" se skrývají verše inspirované jednotlivými měsíci v roce a pak ještě v druhé části sbírky několika dny strávenými na dovolené u moře. Krásy a zážitky, které přinášejí, pozdvihují autorčinu mysl výš a ještě výš - proto ten vzletný název. A to platí i na těžké chvíle, nejen na ty okouzlující. I bolest se dá takhle přetavit, zvlášť když je prožita spolu s vroucně milovaným a milujícím partnerem. Překvapilo mě, že tahle útlá knížečka nemá na DK zatím žádný komentář a že zřejmě není moc známá. Pro mě je to jedna z mých nejoblíbenějších sbírek přírodní a milostné lyriky a při jejím čtení si vždycky říkám, jakou radost z ní musel určitě mít mimo jiné i autorčin otec, básník Václav Renč.

Vybrala jsem pro vás úryvky týkající se zimních měsíců a doufám, že ve vás vzbudí zvědavost na jejich plné znění a také na další měsíce v roce. Ty zelené, rozkvetlé, vonící, jarní, letní a podzimní : o)

Listopad,
měsíc posledního zčernalého listu na holé větvi hrušně,
umělých květin, chrastivých věnců,
svíček blikajících sychravou nocí,
měsíc spících za cihlovou zdí,
těch, o kterých se srdcem zamlklým sníme
v hlubokých podzimních hodinách.
Sníh s deštěm bičuje kmeny stromů, které už nic necítí,
a stéká do prokřehlých houštin, kde se krčí lesní zvířata...

... Prosinec,
měsíc prostinkých písní
a dlouhých nocí nad spícím krajem, který oddychuje
pod ledem žábrami ryb, pod sněhem zeleným osením.
Prosinec, měsíc opuštěných stohů, u nichž se shromažďují
pernatí bažanti se svými družkami.
Hvězdičky jejich stop se zrcadlí i na nebi,
ale ta největší teprve zahoří...

Leden,
měsíc hladových ptáčků a skleněných žabek v tůni,
měsíc mrznoucích prstů lesních jezinek,
scvrklých šípků ve vymrzlém trní
a tramvají s okny, kterými je místo do ulice
vidět do bílých džunglí plných hvězd a zkamenělých vodotrysků.
Leden, měsíc jako pro Bachovu hudbu,
tak tichou, až se klenba otvírá...

... Únor,
měsíc koloušků ještě nenarozených , čekajících
v nehybném šeru za útlými boky srn na sluneční povel "růst!",
měsíc sněženek ve stáncích a prvních fialek,
měsíc jívový a slibující, měsíc mlhy a potoků:
hlas už se jim rozechvívá - ale ještě ne, ještě chvíli...

1 12.12.2023

Knížka má často používaný námět - putujeme spolu se ztraceným mládětem a seznamujeme se tak s jinými druhy ptáků a s jejich hnízdy. Obrázky moc neodpovídají skutečnosti (navíc to vypadá skoro tak, jako že sokol je vlastně ostříž a břehule je vlaštovka), ale to tak moc nevadí, protože text je určený pro hodně malé děti a na nějakém tom detailu tak dalece nezáleží. Hlavně jde o posílení hezkého vztahu k přírodě. Jestli knížku někde v knihobudce najdete, můžete se s dětmi těšit na dobrodružství korunované šťastným shledáním s milou maminkou : o)

Tyto tři příběhy z války vyprávěl Peter Jilemnický v srpnu 1945 dětem na setkání v Bratislavě. Knižní podobu dostaly při příležitosti autorových nedožitých 80. narozenin. Myslím si ale, že o osmiletém Janíkovi z Čierneho Baloga jsme měli už v 70. letech ukázku v čítance. O tom, jak varoval partyzány, když do sousední osady přišli Němci.

Když jsem teď po letech našla knížku v knihobudce, přečetla jsem si o Janíkovi znovu. A také o Ferkovi, zachráněném z koncentráku: Videl som minule Ferka u nich doma. Je šťastný, vrtí sa ani gombička, učí sa hovoriť Nejvíc mě zaujala prostřední rozprávka, protože je o učiteli vězněném za protifašistickou činnost. Stejný osud měl i sám autor, a tak se dá odhadnout, že je to nejspíš jeho vlastní vzpomínka.

Knížka je hezky ilustrovaná a je i technicky vtipně vyřešená. Vykukování z okýnek a schovávání, to přesně mají děti rády, přitom papír je dostatečně zpevněný a připravený na přiměřeně nešikovné zacházení.

Klasická pohádka je podána klasicky, i když je hodně zjednodušená. Jen závěr je trochu jiný, ale také víceméně v duchu původní předlohy. A zvlášť pěknou vlastností knížky je to, že autorka nezapomněla na milé detaily, například na obrázek vnučky Karkulky nad babiččinou postelí : o)

3 08.08.2023

Čím bláznivější nesmysly, tím chytlavější limerik - to je známá věc a Pavel Amcha se toho drží. Když na to přijde, popisuje ve své sbírce ale i nejrůznější hluboké životní zkušenosti : o)

Nepovedený experiment
Strýc má v úlu vosy, / neví, zda med nosí, / hlavu tam vstrčil až v létě. / Když se potom vrátil k tetě, / zeptala se: Kdo jsi?

Diferencované vzpomínky na reálný socialismus
Podle tety Božky / nebývaly vložky. / Ale zase podle strýce / ve sběrnách platili více / za králičí kožky.

Lépe nevidět, neslyšet
Bráníš-li se zloději, / tak jsi mukl v naději. / Ublížit lupiči v Česku / se tu řadí do poklesků. / Proto se sem sjíždějí.

A ještě jsou připojeny vzkazy na obálce. Tenhle je od Jiřího Žáčka: Pavel Amcha, kolega, / zfanfrněl se do lega. / Limerik je slovní lego, / vylepšuje naše ego, / to je alfa omega.

Knížka vyšla jakožto čtení pro děti, ale zrovna tak se hodí pro dospělé. Ti mají limeriky možná ještě radši. A tyhle jsou jeden nápaditější než druhý. Třeba:

Jeden pán z městečka Mělníka / si na všechno najímal dělníka. / Běžte za mne na oběd. / Knedlíků si dávám pět / a kávu vždy popíjím bez mlíka!

Jeden pán z vesničky Třemešné / měl kadeře fešné, leč falešné. / Když sluníčko vyjít mělo, / říkal: Sviť si na mé tělo, / jen laskavě, prosím tě, na pleš né!

Jeden kluk z vesničky Bořetín / se navracel domů už potřetí. / Ještě mobil. Čapku. Boty. / Co ten zažil za trampoty, / a to šel přitom jen se smetím 15

Jeden pán z vesničky Veveří / tak dlouho snídá, až večeří. / Každý, kdo kdy zvoní u něj, / cítí, jak se line vůně / z kuchyně vždycky až ke dveřím.

A jeden pán z vesnice Řitka / byl tenký jak vlásek, jak nitka. / Malé děti se ho bály, / přestože ho vídávaly / jen velice, velice zřídka.

Jeden pán od Horní Plané / říkal, že vše už je dané. / Čas je prý jako list, / jen ho tak umět číst, / a pochopíš vše, co se stane.

A jedna slečinka z Vidova / bývala velice lidová. / Užívala různá slova, / která nelze opakovat. / Ach, kdo ji tak strašlivě vychoval?

Jeden pán z městečka Zlína / prý deset dní nevyšel z kina. / Dostal ho ven až můj známý, / když mu slíbil autogramy / obou dvou medvědů od Kolína.

2 17.07.2023

Knížka Robina Krále obsahuje jak limeriky s klasickým opakováním slov z prvního řádku, tak i takové, kde je pouze dodržené pravidlo rýmů aa bb a. Některé jsou myslím opravdu pozoruhodné. A za prohlédnutí stojí i obrázky Jiřího Slívy.

Chuligán z městečka Brémy / je velice sprostý ač němý / Na všechny ječí / znakovou řečí / ten chuligán z městečka Brémy

A jedna šlechtična z Konopiště / toužila přinutit sviště pištět / Ty pódifnej svišť / ty póď sem a pišť! / říkala šlechtična z Konopiště

A jeden pán odněkud z Bosporu / se jednoruč vytáhne do vzporu / Křižmo zvedne závaží / a soupažně rozpaží / (Ač je to vzájemně v rozporu)

Jeden pán odněkud od Mýta / popřel, že koně maj kopyta / I když byl tento pán / od koní pokopán / kopyta připustit odmítá

Jeden pán z městečka Phoenixu / se domníval, že žije v komiksu / Kdykoli se chystal k činu / počíhal si na bublinu / kterou mu poslali z matrixu

Jeden pán z oblasti Pankráce / všechno co koupil, tak poztrácel / Z této hmotné perspektivy / se mu asi nelze divit / že přestal docházet do práce

Ech, když jsou tak rozdány karty / řekl pán z městečka Sparty / dojedu si pro tu svoji / třeba do tý blbý Tróji / a zase ji políbím na rty

A jeden pán z dánského hradu / vždy za vším čul prohnilou zradu / Posedlý běsem / pak za závěsem / propíchl státního radu

2 17.07.2023

Knížku jsem četla pod názvem Nové kvítí. Vyšla v roce 1938. Jde o tytéž epigramy (z časopisu Musea království českého z roku 1850), jen je jich o něco méně.

F. L. Čelakovský vyjádřil v některých případech vlastnosti té které rostlinky, v jiných jej květiny inspirovaly k nejrůznějším úvahám - ponejvíce vlasteneckým. Například:

Jaterník
První zvěstovatel jara usmívá se jaterník:
medle čemuž se šibal kožíškem oděl?

Lví tlama (jinak hledík)
Srdce lvího není, i pazour i hříva zanikly;
lví tlama pustozubá jen po Čechách se daří.

Novověká Flora
Nač nám květnice, nač staroklassické ty voňavky,
nard, hyacint, narcir, růže, fioly a thym?
Zhyňte! volá břichopasý duch času: řípa reální,
dýně, okurky, tabák zajměte místo jejich!

Vavřín a lípa
Vzhůru nyní vznáším od louky a záhonu pohled:
aj, se kterého přeješ si stromu, srdce, haluz?
Prahnu po Dafně jenom řecké a po lípě slovanské;
všecko mi ostatní jak dřevo tak dřevo jest!

Bohumil Říha uměl psát tak, aby to bylo napínavé, milé, veselé... Že něco z jeho knížek je už dneska jinak, to se může někomu zdát jako překážka pro současnou generaci, ale za sebe mám na to jiný názor. Když jsem jeho knížky kdysi četla, žila jsem už tenkrát v jiném prostředí (v paneláku), neměla jsem vyzkoušeno skoro nic z toho, co prožívaly děti z venkovských nebo i městských part, natož abych se mohla jít podívat do hangáru na letadlo. Ale nijak mi to nevadilo, ten rozdíl, naopak to čtení pro mě bylo o to zajímavější. Letadélko Káně jsem si užila ve starším vydání s obrázky R. Švába a pak ještě znova s ilustracemi H. Zmatlíkové, v dospělosti znova s dětmi, pak jsem objevila na internetu film a také jsem si ho s chutí pustila. Překvapil mě, protože jsem o něm dřív nevěděla.

Těší mě, když se můžu ke knížkám svého dětství takto vracet, sledovat jejich osudy a tady na DK vidět, jak se líbily i dalším čtenářům a co si o nich myslí. Autoři si zaslouží náš vděk a úctu za to, co pro nás vytvořili. Je škoda, že se staré knížky tak neuváženě z knihoven vyřazují a zvláště s těmi dětskými se pak už víceméně nepočítá, aby byly ještě někde snadno dostupné k vidění nebo i k půjčení. Přála bych si, aby se to změnilo k lepšímu.

Sama to vlastně ani nepotřebuju, protože mám pro sebe dostatek knížek doma, ale jde mi o vztah k literatuře obecně. I ty tituly, které nejsou z nejpovedenějších nebo jsou už úplně zapomenuté, nám něco daly, třeba jen na krátký čas, a tak by se podle mě měly schovávat tak podobně, jako to děláme s různými památečními předměty v muzeích. Tak, abychom je tam mohli vídat společně, místo aby je jednotlivci měli jen tak pro sebe a své známé.

Knížku jsem si přečetla asi tak ve druhé třídě ve školní družině. Přilákalo mě jméno Bohumila Říhy, kterého jsem už znala, líbily se mi obrázky Vojtěcha Cinybulka i čertíkovo jméno Ali. Děj jsem časem zapomněla, ale hezký dojem z četby zůstal.

Udělalo mi radost, když jsem čertíka jednoho dne objevila náhodně v antikvariátu. Hned jsem jeho příběh přelouskla znova a zaujalo mě hlavně to, že B. Říha použil později při psaní Honzíkovy cesty znovu motiv snu o drakovi. To jsem si dřív neuvědomovala.

1 15.06.2023

Citlivé téma úmrtí v rodině je asi nejlépe s dětmi probírat vlastními slovy. Ale pokud by si někdo přál vzít si na pomoc knížku, mohla by dobře posloužit myslím právě tahle. A to nejen díky textu, ale i pro hezké ilustrace Šarloty Filcíkové. Obojí je přizpůsobeno tomu že příběh vyprávějí samy děti a že se knížka hodí pro malé školáky jak k předčítání, tak k vlastnímu čtení.

Jsem zvyklá na jiné překlady, ale tyhle od Jana Vladislava jsem přečetla také s chutí. Třeba:

A jedna slečna z Jaroměře
si jednou sedla mezi dveře;
když ji ty dveře v třesku
rozplácly jako tresku,
poznamenala: Inu, dveře!

str. 18
..........

Byl jeden chlápek z Budapešti
a vedl si, jako když třeští,
a tak ho maličko
bacili paličkou,
až přestal třeštit v Budapešti.
str. 34
............
A jeden chlápek z Kosmonos
hájil svůj značně velký nos.
To všechno jsou jen řeči,
slon ho má ještě větší,
říkal svým známým z Kosmonos.
str. 51
...........

Byl jeden chlápek v Skalici
a zavřel ženu v krabici,
a když mu řekla: Pusť mě!
rozkřik se na ni: Just ne!
Teď budeš žít v té krabici!
str. 61
.............
A jeden chlápek v Raguse
si jednou vyplul na huse
a po desítce mil
s úsměvem prohodil:
A teď zas zpátky k Raguse.

str. 78

Limeriky jsou fajn. Hlavně (podle mě) v tom, že si jich pár přečtete, zasmějete se a hned navážete vlastními, které vás automaticky začnou napadat. Počítám, že takhle nějak se to přihodilo i panu Žáčkovi.

A vůbec mě to zrovna u něj nepřekvapuje. Ani to, že se tím hned rovnou zařadil mezi klasiky tohohle žánru : o)

Byl jeden dědeček poněkud nesmělý, vymýšlel nesmysly a měl rád veselí: Jen ať se děti pobaví, vždyť smích je dobrý pro zdraví; aspoň z nich vyrostou veselí dospělí.
str. 7

Byl jeden čilý stařík z Kentu, a ten rád řečnil v parlamentu: Páté kolo u vozu není nutné k provozu! A za to řečnění bral rentu.
str. 25

Byl jeden dědeček z Pobřeží slonoviny, každý den s babičkou zápasil o noviny. Když ji přepral, četl děda Svobodného lidojeda a přitom nadával: Jsou tam jen voloviny!
str. 29

Byl jeden veterán z Řepice, ten cvičil na dvorku slepice: Levá, pravá, kokodák do boje a na bodák! A pak jim sypal zob z čepice.
str. 35

Jeden čilý stařík z Ouval celý život hrdě couval. Tvrdil: Moje pozadí, to se všude prosadí! Nikdo mu to nerozmlouval.
str. 55

Knížka se mi líbí, a to jak vkusné obrázky, tak verše. Jen mě zarazilo, že mezi běžná zvířata našich lesů je zařazený i mýval, ačkoliv to je Američan a v Evropě (hlavně v Německu) se rozmnožil podobně jako králíci v Austrálii.

Nemá tady domácí nepřátele a je tady u nás v nezasloužené výhodě mezi původními druhy. Škodí jim jak potravní konkurencí, tak tím, že je přizpůsobivý a žere, na co přijde. Ohrožuje tím ptactvo (vybírá i dutiny a budky), plazy (včetně kriticky ohrožené užovky stromové), atd. Nemoci naštěstí příliš nešíří, ale vyloučené to není, navíc některé parazity může přenést i na děti (viz např.: https://sedmagenerace.cz/myval-severni-roztomily-previt/).

Není to, zkrátka, nic radostného, že se dostal i do naší přírody, a přitom za to nemůže ani on sám, ani naši domácí tvorové...

"Kdo již vlastní knihu Historie klubu Olympik, pojednávající o začátcích Šimka s Grossmannem a vzniku první pražské beatové scény, může nyní sledovat další uměleckou etapu započatou přesunem celého souboru ze Sluníčka do Semaforu..." Tahle slova z úvodu knížky už dneska možná znějí obyčejně, ale pamětníci vědí, co to tehdy znamenalo. Dostat se do Semaforu! A pokud jde o beatovou vlnu, k té se tehdy vyjádřil Jiří Grossmann těmito slovy: "Svět byl fakticky plný rámusu a tempa, a tak mě napadlo, že lidi by měli dostat nějakou protiváhu, vrátit se k melodičnosti, k citu, k básnickému slovu, ale aby to přitom bylo moderní, aby se z toho neztratil rytmus a tep." Začátkem roku 1966 se začal rýsovat Country Beat Jiřího Brabce, v roce 1967 přišel spolu s Š+G na prkna naší tehdy nejžádanější malé scény - a i to samo bylo vlastně něčím převratným.

Naštěstí tomu fandil i zakladatel Semaforu Jiří Suchý: "Ten humor měl styl, cílil na určitý druh publika s přesností snipera a každý jeho zásah znamenal bouři upřímného smíchu." Brzy se Š+G dostali i do televize a jejich hvězda stoupala tím rychleji. Knížka to vše dokumentuje s velkou pečlivostí. Velkým přínosem je podle mě například to, že se autor nezalekl nesrovnalostí v označení Návštěvních dnů (liší se ty, které byly na jevišti, v TV a na deskách) a zjednal v tom jasno. Kdo je znalec, ten sice určitý přehled měl, ale rozhodně neškodilo na tom ještě zvlášť zapracovat, doplnit málo známé fotografie, atd. atd.

Dvojice Š+G nepobyla na jevišti Semaforu ani celých pět let, ale i tak v naší době snad nebylo nikoho, kdo by ji aspoň trochu neznal. Určitě si to tedy zaslouží, aby byla její činnost podrobně zdokumentována. A my, kdo ji máme rádi, jsme za to vděční : o)

3 20.03.2023

Při čtení téhle výborné knížky se mi stala následující příhoda: Bylo mi asi 16, seděla jsem pozdě večer v kuchyni (protože jsem se nemohla odtrhnout a ponocovala jsem) a musela jsem občas odbíhat do koupelny, abych hlasitých neudržitelným smíchem nebudila přes dveře rodiče, co spali hned vedle. A zase hned jiné odstavce (ty všechny o anglické odtažitosti) na mě působily tísnivě a vyvolávaly obavu, aby se něco podobného nevyvinulo postupně i u nás. Protože jsem určité příznaky pozorovala, a to přitom je to už dávno, přes 40 let. Tak třeba:

"... Anglická kuchyně je dvojího druhu: dobrého a prostředního. Dobrá anglická kuchyně je prostě francouzská kuchyně; prostřední kuchyně v prostředním hotelu pro prostředního Angličana vysvětluje do velké míry anglickou zasmušilost a zamlklost. Nikdo nemůže zářit a trylkovat, žvýkaje pressed beef potřený ďábelskou hořčicí. Nikdo se nemůže nahlas radovat, odlepuje si od zubů třesoucí se pudink z tapioky. Člověk hrozně zvážní, dostane-li lososa politého růžovou škrobovinou; a má-li k snídani, k obědu i k večeři něco, co zaživa je rybou a v melancholickém stavu poživatelnosti se jmenuje fried sole, vydělal-li si třikrát denně žaludek černou čajovou jirchou a napil-li se zasmušilého, teplého piva, požil-li univerzálních omáček, konzervované zeleniny, custardu a muttonu, nuže, vyčerpal snad všechny tělesné požitky průměrného Angličana a počíná chápat jeho uzavřenost, vážnost a přísné mravy. Proti tomu topinky, opékaný sýr a pečený špek jsou jistě dědictví veselé staré Anglie. Jsem přesvědčen, že starý Shakespeare se neproléval čajovým tříslem a starý Dickens se netěšil ze života nad hovězí konzervou; pokud se týče starého Johna Knoxe, nejsem si tím tak jist.

Anglické kuchyni schází nějaká lehkost a květnatost, radost ze života, melodičnost a hříšné rozkošnictví. Řekl bych, že to schází také anglickému životu. Anglická ulice není rozkošnická. Obyčejný a průměrný život není prosypán veselými hluky, pachy a podívanými. Obyčejný den nejiskří pěknými náhodami, úsměvy, poupaty událostí. Nemůžeš se sdružit s ulicí, lidmi a hlasy. Nic na tebe nemrkne přátelsky a sdílně.

Milenci se milují v parcích těžce, zahryznutě a beze slova. Pijáci pijí v barech, každý pro sebe. Průměrný člověk jede domů a čte noviny, nekoukaje napravo ani nalevo. Doma má krb, zahrádku a nedotknutelné soukromí rodiny. Mimoto pěstuje sport a weekend. Víc jsem o jeho životě nemohl zjistit..."

10 17.03.2023

Jsem moc ráda, že jsem si našla čas a přečetla si během let leccos nejen o J. Husovi, ale i od něj. Dcerku a dopisy mám z toho všeho nejradši. Myslím, že žádná doprovodná literatura tohle nemůže nahradit. I kdyby se Jan Hus při psaní přetvařoval (na tohle to ale rozhodně nevypadá!), už sama krása jazyka mi byla velkým potěšením. A rady pro mě, dcerku, také, protože tak jsem se u toho cítila, jako milovaná dcerka poslouchající někoho moudrého a zkušeného:

"... Člověk má se varovati svědomí příliš širokého i svědomí příliš úzkého. Neb svědomí široké často má zlé za dobré, hřích za nehřích... A slove široké mínění, že jakož velký pytel slove široký, že velké věci v se béře, neb dům široký neb vrata široká, jimiž bez zavazení velký kůň, velbloud neb vůz projede, též to svědomí béře v sebe veliké hříchy. Také se má člověk varovati svědomí příliš úzkého, neb to vede člověka k zoufalství, neb dí člověku, že jest příliš zlý, že se hříchů právě nekaje neb nezpovídal, že nic dobře nečiní, a tak že dobré položí člověku za zlé.... Běda těm, jež říkají zlému dobré a dobrému zlé...

A tak zřiď své žádosti, myšlení a skutky, abys nic ohavného se nedopustila. Postav se sama před sebou, jakobys jiného postavila, a vidíš-li co nehodného, žel sebe, jakobys jiného želela a ještě více... To slyš, dcerko, a važ důstojenství duše své, a chovej ji čistě... To slyš, dcerko, a viz, a přichyl ucho své: slyš uchem, viz rozumem, přichyl pilností, abys rozuměla, pamatovala a naplnila. Neb co by bylo platno toto, co jest psáno, bude-li od tebe čteno, rozuměno, a nebylo-li by naplněno?"

1 17.03.2023

Autora znám osobně a dobře si pamatuju, jak tahle milá knížečka vznikala, jak srdečná byla atmosféra u jejího křtu ve strakonické čajovně Inspirace (která už není) i jak pochvalné byly (a v knihovně dodnes jsou) ohlasy od čtenářů.

František Langmajer je hravá, tvůrčí povaha. Několik čar, slov, zářezů do dřeva nebo třeba prohnětení hroudy z jílu, a jakmile z toho začne jakoby samo něco vznikat, hned to rozpozná a pomůže tomu na svět. Sám se pak diví, kde se to vzalo.

Třeba: Každý slepec vidí víc než zaslepenec.... Poznaná chyba je poloviční úspěch... I kdybys nekalost sebelépe schoval, vždy o ní alespoň jeden člověk bude vědět.... Žádnou překážku nemůžeš překonat, pokud od ní neodstoupíš.... Bůh nás netrestá, trestáme se sami svými skutky. On jen s láskou shlíží na naši cestu a nabízí nám volby.... Každý člověk má lásku pro přítele. Moudrý i pro nepřítele.... Neschopnost být sám je neschopnost být se sebou.... Milovat neznamená vlastnit.... Nejstrašnější samota je ve dvou.... Víc než naši nepřátelé je nám nebezpečné naše smýšlení o nich.... Chovej se k druhým tak, aby, až prohlédneš, Tě to nestálo život.... nebo Věř a naslouchej.

3 15.03.2023

Tahle učebnice byla samozřejmě silně poplatná své době. Ale za sebe musím říct, že jsem ji měla moc ráda, protože tam bylo na obrázcích hodně koní : o)

My všichni, kdo jsme měli jen o něco starší sourozence, jsme zažili jejich nástup do školy a všechny ty silné dojmy s tím spojené. V mém případě čiré zoufalství z toho, že už nejsme tolik spolu (do školky jsme totiž moc nechodili a užili jsme se v té době doma opravdu hodně) - a na druhé straně sváteční pocit z toho, že máme doma prvňáka a že už se učí číst a psát a počítat. Samozřejmě jsem si neustále půjčovala jeho učebnice a měla radost, že mi to ochotně dovolí, a ještě si se mnou na školu hraje.

Z červeného slabikáře jsem byla u vytržení a stejně tak z "Živé abecedy" od Antonína Pospíšila, z početníce s obrázky Heleny Sottnerové a z "Pohádek a povídek pro malé čtenáře" (ty ilustroval Jaroslav Vodrážka). Chodila jsem za bráškou, aby mi něco přečetl. Mrzelo mě ale, že na začátku Slabikáře pod tím krásným obrázkem s maminkou a dvěma dětmi je jen jediné slovo ("máma"), místo aby tam bylo celé podrobné vyprávění. Tak jsem si to aspoň představovala, co by tam mohlo všechno být.

Protože jsme si společně čítávali často a znala jsem to už zpaměti, asi jsem si to nějak porovnala a naučila jsem se čtení ještě před první třídou. A stejně tak i počítání. Moc mě to bavilo. Když ještě připočtu další svoje oblíbené učebnice, musím říct, že jsem za ně dodnes velmi vděčná. Hlavně za modrou čítanku pro druhou třídu (od Květoslava Františka Sedláčka a kol., s okouzlujícími obrázky Milady Marešové) a přírodopis pro 6. ročník s obrázky Mirko Hanáka. A samozřejmě za všechny čítanky : o)