hromes komentáře u knih
Ve své době módní dramatik (především) C. Zuckmayer se profiloval jako autor pro širokou vrstvu čtenářů a kritikou byl přehlížen. Také tento "retro" román s detektivní zápletkou odpovídá této kategorii.
Masopustní zpověď je příjemné čtení na rozptýlení, u kterého si čtenář odpočine, možná i s lehce ironickým úsměvem.
Výborná detektivka, jsem z ní nadšený snad ještě víc než z prvního dílu. Kromě napětí se čtenář dozví také něco o nedávné historii a současnosti Polska.
A jako reklama na město Sandoměř je kniha naprosto dokonalá.
Zajímavé téma, na které jsem se těšil, ale asi jsem čekal něco trochu jiného. Hlavní hrdina se sice v duchu vypořádává se svým sobeckým a lhostejným okolím, dokonce přiznává, že se někdy choval stejně, ale chybí tomu všemu větší hloubka, kterou bych od prototypu člověka na sklonku života očekával a která by se klidně i za vynikajícím černým humorem mohla skrývat.
Protože jsem četl druhé vydání z r. 2017, myslel jsem si nejprve, že se jedná o jedno z mnoha zúčtování se životem v socialismu typu Pelíšky, Občanský průkaz apod. Svým způsobem ano, ale Paci, paci, pacičky bylo v tomto směru průkopníkem dávno před nimi a okolnosti původního samizdatového díla mu přidávají mnohem větší půvab než těm knihám, které byly na toto téma napsány dodatečně (a často jen na módní vlně).
Kniha celou dobu balancuje na hraně vážnosti a ironie, díky čemuž jsou i nejšílenější scény s rodinnými příslušníky ještě stravitelné.
Do knihy jsem se s chutí začetl a během pasáží o prvních školních láskách jsem se celou dobu usmíval.
Berlín je město, ve kterém se může najít každý, ať už se píšou 90. léta nebo rok 2021. Aniž bych se o to nějak snažil, Berlín se mi se svojí nezaměnitelnou atmosférou při čtení podvědomě vybavoval. Postavy T. Dückersové jsou velmi originální, ne-li přímo exotické, a každá z nich se nějak projevuje v tehdy čerstvě sjednoceném městě. Vzájemně je spojuje jak fyzická blízkost v rámci bydliště, tak i jejich snaha najít své naplnění, ať už jsou cesty k dosažení tohoto cíle sebepodivnější.
U této knihy je všechno napůl, resp. nic není dotažené do konce: název, několik vyprávěcích rovin i historické pátrání. Samotný text se čte dobře, autorův styl nepostrádá odpich, ale k úplné přesvědčivosti to nestačí.
Sbírka obsahuje povídky různých autorů, které oproti názvu a původnímu záměru nejsou ani strašidelné, ani vánoční. Ale je to laskavé čtení, které mě příjemně zahřálo na duši. Dickensův styl se nezapře, ostatní spisovatelé a spisovatelky se projevili také – úměrně duchu doby, pochopitelně – jako dobří vypravěči (především E. Gaskellová).
Zatím má jediná přečtená kniha od J. M. Simmela. Kdoví, jak by mě oslovila třeba na střední škole - myslím, že hodně, asi by mě i zasáhla. Teď mě tolik nedojal samotný příběh, jako mě spíš nadchla celá nálada knihy od prvních okamžiků na zasněžené staré věži až k úplnému konci. Spojením různých prvků (atmosféra 60. let, prostředí luxusního internátu, nastupující německá poválečná generace, která se musí vyrovnat s břemenem předchozích pokolení) a vykreslením postav Simmel vytvořil zajímavý román, jehož dějová linie by sama o sobě mohla působit banálně, ale ve výsledku strhne a nepustí čtenáře, dokud ho nedočte.
Kniha má výborný tah: zpočátku jí nechybí humor a ironie, postupně přichází dlouhotrvající hořkost, až konečně nadhled a usmíření. Autorce se povedlo spojit pražský a pařížský svět, samozřejmě i díky osobnosti M. Kundery, jehož osobní život hlavní hrdinka Martina zkoumá. Na Kunderu se v textu odkazuje hodně, možná je výhodou mít o něm a jeho díle alespoň trochu povědomí.
Téma knihy mě velice zaujalo, forma zpracování už o něco méně, přesto si mě Amáliina nehybnost svým způsobem získala. Jen škoda, že postrádá o něco více tahu a závěr vyzní do neurčita.
Smysl románu mi unikal tím víc, čím dál jsem knihu četl. Nepřehledné přeskakování mezi postavami je sice vyvažováno opakováním týchž situací (které už pak byly otravné), ale především bylo někdy těžké vyznat se v tom, který z chlapců je zrovna "na scéně". Hlavní zápletka se dlouho vyvíjela, na konci však vyzněla do ztracena.
Nejnovější kniha Édouarda Louise (ve Francii vyšla již před třemi lety, ještě v době "předkovidové") je opět velice otevřená a přímá. Louis nezabíhá do podrobností, jenom vše konstatuje. Spojením stručné, téměř dopisové výpovědi otci a bojovného stylu vůči vládě (společnosti?) se Louis projevuje jako sebevědomý, až rázný člověk, což je oproti předchozím dvěma knihám velký posun. V této je jeho styl skvělý a trefný.
"Změnil ses ze dne na den, jeden z mých známých říká, že to děti mění rodiče, nikoli naopak."
Z hlediska obsahu lze nad knihou diskutovat, i když to je na dílech tohoto typu právě to nejhezčí a autor s tím jistě počítá. Louis je ve svých názorech možná až příliš urputný, v podstatě se jedná o pamflet proti celé vládní garnituře.
Nerozumím francouzské vnitřní politice, takže nemůžu posoudit její podíl viny na otcově pádu na absolutní dno. Spíš mě překvapuje, že Louis otcovo někdejší chování (a že bych takového tatínka opravdu nechtěl) do značné míry omlouvá prostředím, ze kterého jeho rodina pochází, potažmo i jeho povahou ("oběť násilí i vlastního násilnictví"), protože obojí mi přijde velmi zavádějící, ale chápu to jako dojemné hledisko vzájemného smíření mezi synem a otcem a umím si to představit jako bod imaginární diskuze s autorem.
Zajímavé by bylo zjistit, jaký ohlas má "Kdo zabil mého otce" mezi čtenáři ve Francii.
Zpověď lišáka je složitá a velmi zajímavá kniha. Místy je nesnadné sledovat zároveň linii z minulosti a linii ze současnosti (v podobě poznámek pod čarou). Zásluhou výborného překladu a dobrého grafického zpracování to však není nad síly čtenáře.
Velmi volné alternativní zpracování dobrodružství legendárního londýnského zloděje Jacka Shepparda je tak trochu hozená rukavice do současných sporů o tom, do jakých příběhů vkládat či nevkládat osoby s netradičním genderem a rasovou odlišností. Nemyslím si, že se jedná o úlitbu korektnosti. Autor prostě využil svoji životní zkušenost, fantazii a mezery v dobových pramenech k tomu, aby vytvořil svébytnou koncepci, která alespoň lehce nabourává bezpočetnou řadu romantických historií o mužných zlodějích-hrdinech a krásných ženách.
Knihu jsem si přečetl rád a vzdávám obdiv nakladatelství Paseka za její vydání.
Knihu jsem objevil úplnou náhodou. Vzhledem k nízkému nákladu svépomocí se vůbec divím, že jsem ji našel v jednom obyčejném východočeském knihkupectví.
Autor do knihy promítl hodně politických názorů, které svojí přemírou už nepůsobí jako vítaný doplněk k příběhu, ale místy až nadbytečně. Svojí otevřeností mě kniha zaujala, jen je škoda úrovně stylistiky a nedostatku hlubší psychologie.
K této knize mě přivedla antireklama kolegyň z práce, které Hotýlek hodnotily velmi nízko. Mně se naopak Hotýlek velice líbil, možná proto, že jsem předem neměl očekávání, aby byl "jako Hana". Svěží čtení se spoustou drobných epizod, které dohromady vytvářejí zajímavou mozaiku situací a charakterů.
Jediné, co mi na stylu Aleny Mornštajnové trochu vadí, je vytváření příběhů pomocí neuvěřitelných náhod. Každý hrdina v jejích knihách jich zažije tolik, že to působí až úsměvně. Nicméně i díky tomu má čtení spád a švih.
Výbor obsahuje dva povídkové soubory (Osm Japonek a Posel), které z nějakého důvodu nejsou zařazeny chronologicky (Posel z r. 1972 jako první a Osm Japonek z r. 1968 jako druhé). Je to trochu škoda, protože Valtonova karikaturní absurdita se i v rozmezí pouhých čtyř let patrně stupňovala a zdrsňovala, a díky obrácenému pořadí tato skutečnost tolik nevynikne.
Povídky obsahují mnohé narážky a bizarní, často bezvýchodné situace. Přesto neztrácejí nadhled, jako by postavám, čtenářům i autorovi nakonec vlastně nic jiného nezbylo.
Skvělý román (tím spíš, že autorova prvotina) o zklidnění jedné dospívající duše. Hesse psal již ve svých 26 letech s obrovským nadhledem a citlivým přístupem. Epizoda s Boppim patří k tomu nejvíce emocionálnímu, co znám z německy psané literatury.
Krásné čtení a úžasné myšlenky.
Myslím, že na Zeyera musí mít člověk – není-li jeho vyloženě oddaný obdivovatel – náladu, aby si vychutnal talent. V opačném případě by mohl všechen jeho patos působit úsměvně nebo až nepříjemně.
Od Zeyera jsem přečetl několik knih, a proto jsem se na Dům U tonoucí hvězdy těšil a šetřil si ho na dobu naprostého duševního klidu. Nelituji, rád jsem se ponořil do celé "zeyerovské" nálady.
Dosud jsem od Palahniuka nic nečetl a nevěděl jsem, do čeho se pouštím. K mému potěšení mi Palahniukův styl sedí a četbu jsem si užíval. Utopická představivost a trefná satira do různých dilemat naší doby mě okamžitě zaujaly.
Knihy, ve kterých se spisovatelé-muži dívají na svět z ženského pohledu, jsou pro mě vždy trochu zvláštní.
Trochu moc romantické, trochu moc budovatelské, ale ne špatné.