HTO komentáře u knih
Výborná a informativní kniha, dnes navíc obohacená o to, že za těch 70 let, které uplynuly od jejího vydání, je už i historickým dokumentem. Kromě toho se dozvíte řadu věcí: já například netušil, že levhartovi se říkalo holofrd (i když správně prý se to píše holofrt, říká Ivan Wernisch), že existuje český výraz pro generalissima, armádonoš, nebo jsem vůbec netušil, ač mě ani nenapadlo hledat v tom názvu Indii, že karma (ohřívač vody) je akronym z firmy Karel Macháček. – Zajímavé je, že kdykoliv Brouk cituje Karla Čapka, používá jen Čapkovu iniciálu, nikoliv celé jméno: německá cenzura?
Výpisek: „Spisovatelka T. nemohla si zapamatovat slovo bocian. Vymyslila si však mnemotechnickou pomůcku. Vzpomene si na houslistu Kociána a místo k dá vždy b. Při nejbližší příležitosti se chtěla pochlubit svou znalostí slovenštiny. Kolem letí čáp a ona ukazuje: Podívejte se – bubelík!"
Jaroslav Průšek miloval Čínu, a na jeho knihách je to poznat. – Ostatně kdo by neznal Zpěvy staré Číny, které Vilém Mathesius dělal právě s Jaroslavem Průškem?
Takový portrét Li Poa, jaký je v této knize, ten hned tak někde nenajdete, protože než autor přejde k „faktům", dostane se vám desetistránkové lidové legendy o géniovi, který zná vše – a to, jak zemřel, ví každý.
Protože miluju čínskou zdvořilost, dovolte výpisek odjinud; jedná se o odmítací formuláře, který v Číně jedno nakladatelství rozesílalo autorům odmítnutých rukopisů:
„Vysoce vážený bratře Slunce a Měsíce!
Váš otrok se plazí u Vašich nohou. Líbá zemi před Vámi a prosí o dovolení mluvit a přece zůstat mezi živými. Váš rukopis, ó ctihodný, jsme plni oddanosti, nadšení a rozkoše přečetli. Přísahám při duši a památce svých předků, že jsem nikdy nečetl nic vznešenějšího. Vracím Vám jej pln úcty a strachu. Kdybych se někdy odvážil uveřejnit tento poklad, vydavatel listu by mi rázem nařídil, abych jej měl stále před sebou jako zářící příklad a nic už po něm netiskl. Moje literární zkušenost mi dává odvahu prohlásit, že literární perly, jako je ta Vaše, se vyskytují pouze jednou za deset tisíc let. Proto si Vám dovoluji poslat Váš vznešený výtvor zpátky. Prosím uctivě za odpuštění. A vrhám se Vám k nohám jako otrok Vašeho otroka."
„Jak divoce ten cynik rýmuje!" ('How vilely doth this cynic rhyme!') IV, 3
Mám takový malý sen: že se najde text Antoniovy řeči nad Ceasarem, a budeme ho moci porovnat s možná nejlepší řečí od stratfordského barda: „Přátelé, Římané, rodáci!"
A nebyl to mimochodem Shakespeare, kdo vymyslel okřídlené „I ty, Brute?"; to vymyslel nějaký jiný alžbětinec.
Skutečně vynikající kniha z dob, kdy černí bluesmani ještě nelhali ani nelichotili.
Možná ještě lepší než první díl. Je třeba vyzdvihnout skvělý překlad. Mezi vrcholy knihy patří popis Tekumsehovy iniciační cesty, myšlenky Daniela Boona při cestě z Detroitu do Chillicothu: tehdy si Daniel Boon (jehož myšlenky v prvním díle o tom, proč bude bojovat za bílé osadníky, stojí rozhodně za přečtení a zamyšlení) uvědomí, že má na indiánském, nebo původně indiánském území ,,pocit, jaký musí zachvacovat snad každého poctivého člověka, který náhle zjistí, že se jako zloděj vplížil do cizího domu" (strana 168), a ovšem závěrečná bitva u Modrých solisk: cestou k ní, když Boon prochází po opuštěné, brutálně zdevastované a znásilněné cestě, kterou k soliskům chodívala zvěř, než se naučila bát hraničářských pušek (roku 1782!!), mne zachvátil strašlivý pocit, který pojmenoval Karel May ústy Old Shatterhanda: ,,Styděl jsem se v tu chvíli, že jsem běloch." Ta vina leží na nás všech.
Dva kompletní Brehmové:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Brehm,_Život_zvířat_03.JPG
Je to krása jak na pohled, tak na čtení.
Pokračování, které je v některých ohledech ještě lepší než skvělý první díl, například v rozvedení příběhu s Miou a její sestrou. U téhle knihy jsem si uvědomil, jak šťastné rodiny Lindgrenová portrétuje: v Madynce, která se odehrává před skoro sto lety, se tatínek a maminka nejen láskyplně škádlí, když maminka čeká třetí dítě, ale také respektují, a tatínek taky z lásky a úcty a vděčnosti ke své ženě doma umývá podlahu, jako jediný v celém okolí, na což autorka dokáže nenápadně, ale o to důrazněji upozornit – kéž by takového tatínka měl každý! Já ho mimochodem měl. A nikdy za to nepřestanu být vděčný.
Z Pekingu do Kantonu přes Lhasu – v tehdejších dobách! Mimo jiné oblíbená knížka mladého Jaroslava Haška. Pokud se chcete podívat na knihu a rozloženou mapu, tady je odkaz:
http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Huc,_Gulot;_Cesty_missionářské,_1887.JPG Abbé Gabeta jsem omylem přejmenoval na Gulota, omlouvám se mu; na klíně mi seděla naše milovaná fenka Kesi, která se chtěla mazlit. Tentokrát to nenapsala ona, ale píše ráda. A občas velmi dobře.
Zajímavý odkaz k povídce Shakespeare & spol. : http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=3790&Itemid=4143
O tom, jak v téhle knize Papá škaredě kecá například o Dos Passosovi, si přečtěte v knize Intelektuálové od P. Johnsona, str. 152–188.
Výborný výběr povídek s Conanem – to asi není překvapení, vzhledem k tomu, že s ním autor nenapsal slabou povídku. Obsahuje dvě, které patří k nejlepším: snovou Dceru pána mrazu, a drsnou a přitom básnivou, k zamyšlení ponoukající Za Černou řekou (trojici mých nejoblíbenějších povídek s Conanem doplňují Rudé hřeby, pro tuto knížku – kritika ji kdysi u nás moc nechválila – asi příliš dlouhé). Před dvaceti lety, bez encyklopedií a internetu, člověk navíc velmi ocenil stále výbornou předmluvu Ivana Adamoviče. – – Část nákladu nese na obálce modrou značku PRO FANY, protože knihu vydala AFSF.
Pro mě snad nejlepší příklad autorova humoru. Zvlášť povídky s Conhoonem jsou neodolatelné.
„Pokud se z tohoto ostrova neztratí před západem slunce, budu nucen ho odsud vykopat", prohlásil pooka ocelově tvrdým hlasem. „Dokopu ho z místa našeho rozhovoru do Údolí hluchých a každým kopnutím mu zlomím tři kosti, a pokaždé, když dopadne na zem, si zlomí další tři kosti, pokud nespadne na úl nebo sršní hnízdo, nebo pokud nepřistane na stromě mezi dravými ptáky. A až ho prokopu celým tím temným údolím, budu v kopání pokračovat směrem na západ ke Cruachu a posledním kopancem ho pošlu do jeskyně Ponurého společenstva, k Airitech a jejím dětem a jejich krvežíznivým, hrbatým a zubatým přátelům."
„A kouzelným sviním. Nezapomeň na kouzelné svině", připomenul mu Conhoon ponuře.
Pro neteosofy, mezi něž patřím, a nedokážu tedy posoudit závažnost tohoto díla v tomto kontextu, může být kniha (anglicky ji najdete na Gutenbergu) zajímavá třeba tím, že inspirovala Tolstého Aelitu (Ženu z Marsu), nebo prostě v tom, že je to kuriozita, jaká se vyjímá i mezi antlantomanskou literaturou. Jedna věta na ukázku: "Přestože tyto bytosti náležely do druhé a třetí skupiny lunární Pitris, musela být rasa do značné míry doplněna z říše zvířat tehdejší (lunární) manvantary." Možná se zasmějete, ale když si hned v další větě přečtete, že Austrálci, obyvatelé Ohňové země, Křováci, lidé z Andaman a z indických hor vznikli křížením jakýchsi podřadných kříženců lidí se zvířaty, a uvědomíte si, že tuto knihu "badatelé" dodnes citují, smát se přestanete...
Poznámka ke Spisům v Knihovně klasiků: plánovaný 5. svazek: Povídky, fejetony, korespondence nevyšel. Všeobecný povzdech: a to není sám, kdo v KK nevyšel; např. Goetha vyšlo ze 14 plánovaných svazků jenom 6, zbytek neprošel cenzurou. Na druhou stranu je hezké, že klasici jsou svými myšlenkami tak nebezpeční. Ostatně, i od toho jsou klasiky.
Jinak kniha je výborná, zvláště Relikvie je nádherná satira.
Štítek „Maoři“ pochází od podtitulu knihy: PIETER VAN DEN HOOGENBAND ANEB USPÁVAČ MAORŮ. Autorovy verše totiž v roce 2009 na Vanuatu uspaly jednoho Maora – ale tvářil se blaženě (ten Maor, když spal).
Koho by kniha zajímala anglicky, v elektronické podobě je zdarma k stažení v rámci jednoho vzdělávacího projektu: http://www.h-aluze.cz/?file_id=30
Překrásná, nádherná kniha. Přesně takovéto publikace člověk od Academie očekává. 640 stran názvů rostlin je oslava češtiny a lidové tvořivosti, je to báseň, je to spiritualita. Doplněno mimo jiné Nej... z říše rostlin, starými mírami a váhami (naděl Bůh = 42 loktů a dvě pěsti), kapitolou o bylinářích, lékařích a jejich dílech... Jen seznam použité literatury má skoro pět stran drobným písmem. Kdo má rád etnografii, rostliny nebo prostě češtinu, ten by si těchto 736 stran čiré radosti měl pořídit.
Když už se kniha o psech jmenuje „Psi", měla by být skutečně vynikající. A to taky je. Autor sám píše, že když knihu začal psát, odborníci mu říkali, že plemen existuje 200 – 400. Našel jich víc než tisíc. Koho zajímají psi, měl by si tuto knihu obstarat. Rozdělení podle využití je opravdu dobrý nápad, a navíc kniha obsahuje rejstřík a dodatky. Kromě toho, jeden má pocit úžasu, který museli zažívat dobrodruzi v džunglích nebo Brehm, když si čte o psech plemen už neexistujících, jako je itzcuintlipotzotli, o plemenech nejistých a málo známých; a taky pocit nevěřícnosti (ovšem nemilé), když si čte o nových plemenech (všelijací ti toy); a pocit jako u filmu Richarda Curtise, když si přečte – knihu výtečně přeložil Richard Podaný – o existenci plemene zvaného dorgi (složenina z dachshund – česky jezevčík – a corgi.) Vzniklo náhodou, když se miniaturní jezevčík princezny Margaret dostal k fence velšcorgiho patřícímu anglické královně Alžbětě II. Protože se královně štěňátka zalíbila, zařídila, aby nakryl i další fenky (zvědavcům, které zajímalo, zda to není pro malinkého pejska příliš fyzicky náročné, odpověděla „Máme na podložení takovou cihličku.") Tajemník britského KC (obdoba Českého kynologického svazu) prohlásil, že vzhledem k tomu, že jezevčík vznikl, aby vyháněl zvěř z nor a corgi proto, aby sháněl skot, dorgi je ten pravý pes pro případ, že se vaše kráva zatoulá do něčí nory a bude potřeba ji odtud vyhnat.
Péťa sice na začátku píše, že psaní o poezii je marnost, a psaní o silné poezii dvakrát marnost, ale já si s veškerou úctou, kterou k zřeci Petrovi chovám, dovolím nesouhlasit. Není to marnost, protože to není co tím chtěl básník říct. Dokáže to málokdo, a Petr je jedním z toho mála. Protože píše básník o básníkovi, je to dvakrát radost – a ovšem pulsování pocitu „tohle bylo mnohokrát řečeno, ale nikdy tak dobře“ – namátkou „smysl pro celek, který je momentálním úhrnem životní zkušenosti“, nebo erbovní „Taková opravdovost a zaujetí pak nedovolí slovům zlevnit do ornamentu a ta zůstanou poezií – tedy vyslovením nezbytným, nikoliv zkrášlujícím.“ Bravo a díky!
Hodně poznamenáno ideologií, dá-li se to tak říci: na Západě je aut příliš, jinde málo (což je sice pravda, ale je to tam demonstrováno na dosti patetických příbězích); u aut jako Maserati nebo Cadillac je místo informace o ceně napsáno "na jakoukoli maseratku byste si totiž střádali zbytečně", respektive "Ani se neptejte!" Škoda. A tím nemyslím ani auto Škoda, ani příjmení ilustrátora, který namaloval fantastické obrázky.
Nezapomenutelná kniha. Zkouším se zamyslet nad tím, jak bych v podmínkách absence jakékoli humanity obstál sám... Pro ty, kteří litují Estebana Luíse Cardenase: ptal jsem se v Miami a bylo mi řečeno, že podmínky, v nichž tento Guillermův přítel žije, jsou o hodně lepší. Budeme tedy doufat.
Vynikající kniha, vzorně vydaná. Výborný překlad Nervalových Chimér, který si zaslouží být mnohem známější, než je.