Hugoline
komentáře u knih

Přečteno kvůli čtenářské výzvě. Velká oddechovka, u které jsem se smála nahlas. Vzhled knihy už evokuje, že nemůžeme čekat velkou hloubku.


Je to silný příběh o mateřské lásce, ženě, která se snažila zmírnit utrpení dětí v Osvětimi. Já jsem si četbu knihy musela dávkovat, protože jako čerstvé mámě se četla těžce. Kniha dává do pozadí Mengeleho zvěrstva a věnuje činům Helen Hannemannové a popisuje vyhlazování cikánů.


Odstrašující příběh jedné rodiny, ukazující, v jakém vztahu nikdo nechce skončit...


Musím dát za pravdu většině komentářů níže, že konec byl přespříliš sladký. Nicméně knížka mě bavila, Afghánistán je pro mě země vzdálená a nepoznaná. Přiznám se, že toho o ní moc nevím a knížka mě nabádala k dohledávání informací a fotografií míst, o kterých postavy vyprávějí.


(SPOILER) Jak už tu bylo několikrát zmíněno, knížka je přeslazená oddychovka. Četla se mi dobře, v zásadě mě bavila... část o životě v Norsku a o výzkumu v Africe byla zajímavá. Při vyprávění o smrti maminky, jsem měla krůček k pláči. Nicméně ji hodnotím 2 *, protože když knihu srovnám s literaturou, kterou jsem četla, měla bych pocit, že tím srážím hodnutu knihám, které se mnou vnitřně pohnuly a někam mě posunuly. Je to takové povídání "šikovné holky", nic víc.


Knížka psaná Američanem učícím Čechy. Své postřehy a zkušenosti z hodin angličtiny sepsal do této malé knihy a to velmi čtivou a vtipnou formou. Kniha je spíše pro začátečníky, ale i pokročilí zde najdou zajímavosti spojené se studiem anglického jazyka.


Mám ráda humor Ladislava Zibury. I když mám Evropu poměrně dost procestovanou, několikrát jsem si řekla, tak tam se musím jednou vydat. Knížka má pěkné ilustrace.


Nedávno jsem si knížku přečetla (dostala jsem ji jako dárek v angličtině). Pamatovala jsem si ji z dětství, ale již jsem zapomněla všechny detaily z děje. Knižka je kouzelná, několikrát se mi při čtená chtělo i brečet, moc krásný příběh.


Tato kniha byla pro mne zatím byla tou nejvtipnější tohoto žánru. Na odlišení od jiných knih ji také přidalo prolínání pohledů Cloe a Bennetta. Výborná oddychovka :-)


Od Agnès Martin-Lugand jsem před knihou "Štěstí mi uniká mezi prsty" četla tři její knihy. Vlivem jejích předešlých počinů jsem od této knihy čekala víc. I když kniha byla velmi čtivá a děj mě od začátku pohltil. Přišel konec, který byl velmi překombinovaný až "přitažený za vlasy".


Kniha shrnuje neuvěřitelný příběh významného umělce, je napsaná velmi čtivě, takže i člověk, který není vyloženým fanouškem výtvarného umění, je pohlcen dějem.


Určitě jsem si něco jsem z knihy odnesla. Rozhodně neříkám, že v knize se vším souhlasím, ale dala mi podněty k zamyšlení a to za přečtení stálo. Kniha je obsahově slabší, spíše jednohubka na večer.


Milé vyprávění holčičky, která zažívá šťastné dětství. Léto tráví s rodiči u babičky, kde je obklopena širokou rodinou. Knížka nepřináší dobrodružné zážitky, ale ukazuje nám, jak vypadalo dětství našich babiček/prababiček.


Syn dostal od kamarádky žijící v Anglii plyšáka Gruffala, do té doby jsem tuto postavu neznala. Když jsem v knihkupectví narazila na tuto knížku, byla jsem ráda, že se dozvíme příběh vězící za touto pohádkovou bytostí. Příběh je milý, bystrý a vtipný.


Autorka se věnuje hodně svým pocitům, hledá sama sebe. Z tohoto pohledu je kniha jiná, více motivační než cestopis. To, že cestu dokončila, sama, klobouk dolů.
