Hun komentáře u knih
Výtečně promyšlené: V průběhu celé knihy nám Holdstock staví před oči výjevy, které zdánlivě nemají žádný smysl ani vzájemnou souvislost, aby na posledních desítkách stran vše zapadlo dohromady. Celý příběh pak vyvstane před čtenářem v celé své kompaktnosti. Oproti Lavondyss autor ubral na překombinovanosti, což je dobře.
Slabší kniha Burnettové. Opravdu velké množství nelogičností a nesmyslných motivací postav. I na dětskou knihu, kde se jinak leccos snese, je to prostě moc.
Rozhodně nečekejte Les mytág 2, to určitě ne. Holdstock si dal očividně za cíl první knihu cyklu překonat a jaksi posunout na vyšší úroveň.
Příběh je mnohem spletitější, propletenější, ale je to žel k horšímu. Výsledek totiž působí tak nějak CHTĚNĚ. Asi nejlépe to pro mě vystihuje slovo „překombinovaný“.
V Lese mytág nás Holdstock nechal spolu s hlavním hrdinou postupně odkrývat celé tajemství i s jeho dechberoucími jednotlivostmi. Bylo fascinující, jak pasáže, jimž člověk zprvu nerozuměl, postupně začínaly dávat smysl a na posledních stranách do sebe vše zapadlo jako kousky skládačky. Bylo to jako dobrá detektivka – autor nechával cestou dost drobečků, indicií, takže člověk mohl sám odkrývat, „kdo je vrah“.
Jenže svou Lavondyss zahltil Holdstock tolika nesčetnými drobnostmi, aspekty a souvislostmi, že čtenář nemá šanci na nic přijít sám. Takže nakonec musí Holdstock v několika pasážích všechno polopatě vysvětlit sám. Největší kouzlo Lesa mytág je tak pryč.
Nápad skvělý, spousta výtečných postřehů, ale poslední třetina kniha výrazně slabší. Tam už je dost prázdného intelektuálního filozofování, řekl bych. Autor se postupně trochu zamilovává do vlastních myšlenek. Vybírám pár citátů:
„Ať budeš dělat cokoli, v duši tvého pacienta bude vždycky trocha dobroty i trocha zloby. Tu zlobu musíš zaměřit na jeho nejbližší bližní, které potkává každý den, a dobrotu zase do nejvzdálenějšího okolí, na ty lidi, které nezná. Pak bude zloba zcela skutečná a dobrota téměř neskutečná.“
„Všichni lidé se postupně stávají tím, za co se vydávají.“
„My chceme, aby se celá jejich rasa věčně honila za něčím nedosažitelným – aby nikdy nebyli v současnosti čestní, laskaví ani šťastní, ale aby všechno skutečné, co v přítomnosti dostávají, hromadili ke spálení před oltářem budoucnosti.“
„Musíš v něm pečlivě pěstovat ten podivný předpoklad, že ‚Můj čas patří mně‘.“
„Naučili jsme lidi říkat ‚Můj Bůh‘ ve smyslu, který se skoro neliší od ‚mých bot‘ a znamená ‚Bůh, který mi něco dluží za mé věrné služby‘.“
V první polovině díla Schweitzer předkládá toliko teoretické základy své nauce. Jakkoli je takový úvod nezbytný, jeví se mi ve svém podání snad až příliš intelektuálním a filosofickým.
Teprve druhá část (zejména pak kapitola „Člověk k člověku“) je mistrným shrnutím praktických důsledků nauky úcty k životu pro praktický život jednotlivce i celých národů. Nauky zcela nezávislé na prázdných pojmech typu vlastenectví, politická příslušnost nebo tzv. výjimečné okolnosti.
Vybírám jen několik vět:
„Každý z nás, ať je jeho postavení či povolání jakékoli, musí bez ustání pamatovat na to, aby ve svém chování osvědčil skutečné lidství.“
„Tak jako strom rok co rok vždy znovu rodí totéž ovoce, musí se také znovu rodit všechny cenné ideje v myšlení lidstva z generace na generaci.“
Bylo by dobře, kdyby lidé nenesli důsledky svých chyb a hříchů? To je otázka, na niž Wilde hledá a nachází odpověď v tomto z nejpůsobivějších románů.
Kdo má rád lingvistiku, historii a mytologii, musí být nadšený. A o mně to rozhodně platí. A ten závěr? Tak na ten si opravdu vyplatilo počkat.
Abyste mohli napsat tak dokonalou knihu o etice a lidskosti, musíte být především sám prodchnutý humánností a křesťanskou morálkou. Možná proto už dneska takové knihy nikdo nepíše...
Potvrzuji slova z anotace. Nenápadná, malá knížka odhaluje víc, než by čtenář odhadoval. Skvělá práce.
Skvělý pohled do soukromého života Karla Kryla zejména v exilových letech. Jeho hrátky s češtinou i v dopisech matce jsou kouzelné:
„Obdržel jsem slovníci od přítele. Jest jich dvé a zovou se oba synonymickými. Jeden číslo jedna a druhý o číslo vyšší.“
Nádherné pásmo. V roce 2004 jsme v malém divadélku Lyra Pragensis zhlédli s kamarádem jeho zdramatizování – a světe, div se, ona ta poezie fungovala i jako text divadelní hry!
Výsměch dost krutý
si tu ztropila Paní
z mudrců, věštců, hadačů, kouzelníků
ze všech, kdo v Paříži, Salamance a Jeně
přecpávají se zdechlinami filosofií
říhajíce pýchou
a zatím jejich slova se potloukají
co nejdále od pravdy.
...
Slunce se směje, slunce se směje
slyšíc, že Bohu přičítají
tumory, války a hladomory
jako by slunci vyčítali
tmu.
Takhle má vypadat inteligentní dětská knížka s tou správnou atmosférou...
Nejvíc mě překvapila historie celibátu: Původně šlo o zákaz manželství pro kněze, aby jejich majetek dědila církev, a ne legitimní děti. Sex kněží provozovat klidně mohli, mohli mít i stálou milenku.
Příběh poutavý, princip fungování magie zajímavý. Jen mě rušil až příliš okatý feminismus, což je žel problém mnoha autorek.
Jako profesionální korektor vřele doporučuji. Hlavně přehlednost a stručnost jsou zlaté. Možná jediná příručka, která jasně vysvětluje použití čárky u infinitivních konstrukcí.
Knihu velmi doporučuji. Skvělé úvodní eseje autora vysvětlují historický kontext řešené kauzy, pokud jde o fenomén odpíračství, dopady Velké války na morálku a hodnoty lidí i co do vývoje etického pohledu Karla Čapka. Samotná korespondence tohoto spisovatele je pak třešničkou na dortu.
Zhruba od devíti do jedenácti let to byla moje nejoblíbenější kniha. Pak ji vystřídaly Stříbrné prameny a po dalších třech letech Silmarillion. A tento stav trvá už 17 let. :-)
Ale na Trosečníky občas rád zavzpomínám. Jestli sháníte povedenou dětskou sci-fi třeba pro synka, moc doporučuju.
Kniha zcela v duchu rozsáhlejšího Eisnerova díla „Čeština poklepem a poslechem“. Řada výtečných postřehů, sahajících od zajímavostí (třeba původ slov a úsloví) až po praktická upozornění (třeba skutečný význam slov bryskní a pitoreskní). Skvělá práce.
Pod vlivem této knihy jsme byli s bráchou schopni si klidně 4 hodiny v kuse hrát na lovce kožešin. V ložnici u našich jsme nalíčili pasti na bobry, v dětském pokoji si udělali loveckou chýši pod stolem a do kuchyně chodili prodávat ondatří kůže.