hynek5107 komentáře u knih
Čtyři kapitoly z života mladého Japonce, který zjišťuje, že je s ním něco v nepořádku. Na rozdíl od Zlatého pavilonu, kde se takovýto jedinec rozhodne postavit celé společnosti, ve Zpovědi masky nedochází k žádnému coming-outu, násilí zůstává pouze ve snění vypravěče a jeho živelných představách.
1951, to je rok vydání Chůze lesem a zároveň dobou, kdy se ještě v zakarpatských pralesech připravovala UPA k dalšímu boji proti Sovětskému svazu. S myšlenkou na tyto lesní chodce můžeme dílko číst. Z počátku může čtenář neznalý osoby Ernsta Jüngera pokládat autora za přílišného teoretika, ovšem ten úvodní šíři teorie zužuje do přehledného manifestu partyzána nové války (v té době na spadnutí), války přísně ideologické.
Velmi zajímavé paměti prvního důstojníka čs. legií v carském Rusku naznačují, že idea legií nebyla zdaleka tak jednotná, jak se dnes může zdát. Tvrdý odpor proti sociální demokracii a Masarykovi setrval v odbojáři Vitáčkovi i v poválečných letech, stejně jako tuhý antisemitismus a obdiv k carskému Rusku.
Dovolím si parafrázovat samotného autora: "Chceme-li se dovědět něco o nejisté situaci v Evropě těsně po druhé světové válce, dokážete najít zhustěnější výklad myšlení jednoho zklamaného fašisty, než jaký podal Pound?"
Asi takto by měla vypadat odborná kniha, tak aby zaujala i širší veřejnost. Díky četnému členění je kniha přehledná a čtenář tak může snadno dojít k jasným závěrům dost zajímavého témata, které podle mého názoru není v našich končinách často zmiňované. Na druhou stranu kvůli tomuto členění můžeme nabýt dojmu značné rozparcelovanosti knihy a zároveň se můžeme v našich závěrech snadno klamat, jestliže budeme knihu vnímat jako řadu samostatných kapitol a ne jako jeden celek.
Soubor povídek, které vedle tématu judaismu napříč světem (a především tedy v oblasti východní Evropy před druhou světovou válkou) spojuje jistá dávka deprese a bezútěšnosti, nemohoucnosti utéci ze začarovaného kruhu bídy a náboženských tradic.
Kniha, na kterou se v naší zemi dlouho čekalo, přináší základní seznámení s legionářským hnutím v Rumunsku mezi válkami. Úvodní chronologická část nás seznámí s politickou problematikou země, zatímco druhá pak s hlubší podstatou zelenokošiláčů. Vyčerpávající poznámky pod čarou obsahují spoustu odkazů na další díla a autory.
Autorově akademičnosti budiž na škodu nedostatečné odzdrojování knihy.
"Zasnít se v jazyce, který není mou mateřštinou, je bezpochyby ďábelským pokušením."
Bohužel, autorovou mateřštinou je francouzština a tak jeho snění je pro čtenáře místy neuchopitelné, překladatelovým snahám navzdory. Jak pochopit Bachelardovo rozjímání nad krásou feminina slova "měch" (outre), když toto je pro nás tvrdým maskulinem?
Kniha se nesnaží být vyčerpávajícím výčtem všemožných zahraničních jednotek ve službě Třetí říše ani mapovat jejich bojové nasazení. Dílo totiž hledá pojítka mezi holocaustem a cizineckými sbory německé armády - a nachází je. Šeď zde neobjevíte, autor se zkrátka snaží rozproudit emoce dosti nevybíravým způsobem. Snad pro každého důstojníka má svůj přívlastek. V některých případech však Hale příliš zobecňuje ve snaze namířit skutečnost svým požadovaným směrem. Výčtů zvěrstev nacistických vojsk nachází dost - ale důkazů, že je spáchaly zmiňované jednotky zas tolik ne. Srovnání s touto knihou mohou nabídnout Krvavé země od Timothyho Snydara (které jsou v Katanech také citovány).
Když jedete Sázavu na háčku, nejbližší bufet je až za tři kilometry a olej se vleče, přichází na řadu trochu svazácké literatury. Výdrž sovětských námořníků je ohromující, ale číst jak někdo padesát dní kouká do moře vás nakonec uspí a vy se vyklopíte. Ještěže to má necelou stovku stránek, takže cestou vlakem domů už můžete raději číst noviny.
Otřesný obal knihy skrývá román se zajímavou zápletkou, který je bohužel místy zbytečně roztáhnut.
Picardova obžaloba nacionálního socialismu je vlastně obžalobou doby, která nacionální socialismus zrodila. Z knihy číší autorův tradicionalismus a silná křesťanská víra. Jistě zajímavý pohled na zrod nacismu kvůli "nesouvislosti" přináší i pocit jisté naroubovanosti této myšlenky na danou problematiku. Knihu tak můžeme brát jako díl do skládačky celé národně-socialistické problematiky. Jako ideově vyvažující dílo pak doporučuji knihu "Hitler a síla estetiky."
První svazek jest čtivým textem pro autobiografické jeho rysy, nicméně druhý svazek se stává utrpením, kde hlavní hrdina umírá, umírá a do toho je zamilovanej. No a jak tak trpí, tak... Tak prostě trpí a čtenář na 230 stranách s ním.
Poměrně malá knížka, která se hodí tak akorát na středoškolský referát či na rychlé seznámení se s nejslavnějším sovětským maršálem. Je plná citací z různých (rozsáhlejších děl), často nepřesných (tímto palec nahoru překladatelkám za uvádění mnohých nepřesností na pravou míru). Místy se setkáváme s až "cimrmanovským" stylem psaní, kdy vedle popisu situace na bojišti autor popisuje bezvýznamné detaily, takže se např. dozvíme, že malý "Georgij chodil lovit kachny a zajíce s kulhavým Proškou ze vsi." Vedle mylných označení jmen a místních názvů se objevuje jedna horší věc - žonglování s čísly, když autor využívá různé zdroje. A jak má čtenář rozumět větě: "13 000 obyvatel včetně 16 000 židovských mužů, žen a dětí bylo zmasakrováno"?
Pokud Ovčáčkův vzor není Zeman, pak je to Jiří Dimitrov. Na 96 stranách si dokáže protiřečit, odmítat argumenty na základě původu argumentujícího a chlubit se svou demagogií. A to vše za potlesku komunistů celého světa. Jen by mě pak docela zajímalo, co asi říkal Dimitrov na pakt Molotv-Ribbentrop. 1 hvězda za zajímavé citace Lenina.
Shodou okolností jsem knihu dočetl po Evropě na rozcestí od S. Komárka a bylo zajímavé sledovat úvahy nad mizející tradicí z pera současného autora a porovnat je s myšlenkami fašisty "krátce po porážce." Zajímavá na knize je její nadčasovost, což se ovšem dá říci i o dalších Evolových dílech. Na necelých 50 stránkách rozjíždí Evola problematiku modernismu tak vyčerpávajícím způsobem, že k publikaci se budu ještě často vracet. A ještě něco bych poznamenal: ideální dílo na vysvětlení rozdílů mezi fašismem a nacismem (ovšem pro člověka, který už o této problematice aspoň něco málo ví).
Ucelené dějiny Velké Moravy i Sámovy říše a počátky přemyslovského vládnutí. Přečteno rychle a bezproblémů. Výtka se týka poplatnosti doby - autor hledá v pohanských a lidových povstání zárodky třídního boje.
Čekal jsem kritiku současné podoby kapitalismu a dnešní společnosti, ale úplně tak to nebylo. Kniha je spíše hledáním místa vzniku sobectví, což je - jak jinak - naše dětství. Žádné freudoviny ale nečekejte, Sue Gerhardt píše velmi věcným a vyčerpávajícím způsobem. O tom, že si znalosti netáhá jen tak z paty, svědčí i značně rozsáhlý poznámkový aparát knihy.