iam.sokol
komentáře u knih

(SPOILER) Po více jak jednom roce jsem konečně dočetl celou sérii Temné věže. Pravda, poslední díl jsem lehce za polovinou po smrti některých hlavních postav mírně zklamaný odložil, protože mě King naštval. Nakonec jsem se po několika měsících ke knize vrátil, abych se tedy dozvěděl závěr celé ságy, který je tak trochu jalový. Jakoby sám King nevěděl, jak to má celé ukončit (přestože v dovětku tvrdí, že série neměla být o cíli, ale o cestě k tomuto cíli). Každopádně necítím se být úplně naplněný, jak jsem očekával, a stále mi zůstává mnoho otázek nezodpovězených. Navíc chování některých postav mi v kontextu celé série připadalo ke konci putování až iracionální. Je to škoda, protože v předchozích dílech jsem oceňoval propracovanost příběhu, odkazy na jiné žánry a díla, provázanost světů. Ale tady to bylo takové odfláklé a místy prvoplánové. Nicméně pokud bych měl brát sérii jako celek, King vytvořil zcela výjimečný svět, do kterého se rád jednou zase vrátím. A doufám, že v něm budou Jake i zde tolik hejtovaný Ochu.


Po několika měsících jsem se vrátil zpátky k Temné věži. Předposlední díl může sice působit chaoticky, ale pokud člověk dává pozor, všechny dějové a časové linky do sebe krásně zapadají. Zpěv Susannah je tak krásnou předehrou k závěrečnému dílu, který tentokrát nebudu odkládat a vlítnu rovnou na něj.


Nikdy bych nečekal, že se zrovna v Temné věži dočkám odkazů na úplně jiné knihy či filmy z diametrálně odlišného žánru a období nebo dokonce zmínky děl samotného autora. Ale vlastně u Stephena Kinga by mě to nemělo vůbec překvapovat. Vlci z Cally jsou si v mnohém podobní s předchozím Čarodějem a sklem, jen jsou méně rozvláční a namísto vyprávění jsem se dočkal dalšího vývoje hlavních postav. Chvílemi je to opět totální mindfuck (jakože Zlá Tonka, Salem...), na což si už asi začínám i zvykat. Jen si říkám, čeho se dočkám v dalším dílu, Hobbitů, Darth Vadera nebo Kleopatry?


Stejně jako miliony jiných i já jsem vyrostl na knihách o Harrym Potterovi a ve svých 32 letech čas od času jdu a přečtu si celou sérii a kouknu na všechny filmy. Díky Tomu Feltonovi jsem se na okamžik mohl vrátit do kouzelnického světa, tentokrát však z druhé strany z pohledu jednoho z hlavních aktérů. Prakticky tři čtvrtiny knihy tvoří historky z natáčení a jen velmi povrchově se zaobírají dospíváním a duševním vývojem Toma Feltona. Osobnější hlubší zpovědi jsem se dočkal až v samotném závěru knížky. A přesně těch posledních několik desítek stran je to, co jsem chtěl v celé knize. Škoda. Na druhou stranu to ale asi chápu, koneckonců i Draco Malfoy, s nímž měl Tom Felton dle jeho slov leccos společného, byl tajemný kluk, který dával své emoce a myšlenkové pochody jen velmi zřídka najevo. V případě autobiografie je to však velmi málo. Škoda.


Pokud první část Temné věže byla taková... trochu wtf, tak Tři vyvolení už měli konečně ten drive, který jsem očekával. King zde úplně odhazuje veškeré zábrany a nebojí se kombinovat různé žánry, což kupodivu funguje velmi dobře. Děj má svižný spád a doufám, že se stejně dobře budou číst i další díly a nesklouznou zpět k rozvláčnosti Pistolníka.


Výborná a zároveň děsivá kniha o tom, jak jsme si nechali za našimi humny vyrůst diktátora 21. století. V mnohém s Kasparovem souhlasím, naopak s některými jeho tezemi už tolik nesouzním. Především se jedná o tu část, kde rozpad "demokratického" Ruska na konci 90. let klade za vinu západním demokraciím. V mých očích si totiž za to může v prvé řadě Rusko samo. Jinak ale má prakticky ve všem ostatním bohužel pravdu. Tak snad se nám všem po únoru 2022 otevřely oči, protože jinak moc dobře nedopadneme.


Na tuto knihu jsem dostal doporučení hned od několika známých. Tim Marshall sepsal poměrně kvalitní geopolitickou příručku, kde dává do souvislosti jednotlivé regiony světa s jejich geografickým uspořádáním a možnostmi ať už přírodními nebo surovinovými. Příručka je to správné slovo, protože kdo se zajímá o světovou politiku dlouhodoběji, žádné nové informace mu tato kniha nepřinese. Naopak těm, kteří se zabývají geopolitikou jen okrajově a nechce se jim začínat zrovna biblemi diplomacie od Kissingera, V zajetí geografie určitě doporučuji.


Po Psu Baskervillském byly Studie v šarlatové a Podpis čtyř mým teprve druhým (potažmo třetím) setkáním s Sherlockem Holmesem v knižní podobě. Obě části kromě samotného prostředí starého Londýna spojuje prvek lehkého mysteria. Zatímco v první část se docela detailně zabývá mormony v Utahu, druhá nás zavede až do koloniální Indie. Obě povídky/romány jsou napsány velmi čtivě a napínavě, takže na víkendové sychravé odpoledne jsou naprosto ideální.


Na Tajemného Etruska jsem se vrhnul pár měsíců po přečtení Egypťana Sinuheta. Na rozdíl od jeho známějšího díla tato kniha více popisuje historii a užívá více nadpřirozených jevů. Což s ohledem na starověké prostředí děje není samozřejmě na škodu. I v tomto případě mi čtení zabralo hodně týdnů (navíc s asi měsíční pauzou), neboť jsem měl stále potřebu googlovat jednotlivá sicilská a etruská města a doplňovat si tak bokem další informace. Za mě další skvělý Waltariho počin a těším se na další jeho knihy.


Po prokousání se prvními několika kapitolami nabízí Mario Puzo v jedné ze svých prvotin opravdu kvalitní realistický pohled na život italských přistěhovalců, kteří v předválečném období hledali svůj americký sen. Mám za sebou především až Puzova pozdější díla z mafiánského prostředí a upřímně jsem příjemně překvapen touto knihou, tím jak věcně a surově popisuje drsné osudy chudé vrstvy obyvatel a jejich cestu za lepší budoucností. Za mě velmi silné 4 hvězdy, a to jen kvůli těžkopádnému začátku.


Pražská zima není úplně klasická autobiografie, jako spíše mozaika složená ze vzpomínek a nově nalezených informací o rodině Korbelových, které jsou zasazené do historického kontextu druhé světové války a období po ní. Velký respekt především zasluhuje rozsáhlá příprava podkladů a rešerše, při níž Madeleine Albrightová postupně odkrývala veškeré detaily o původu a osudu její rodiny, což samo o sobě muselo být psychicky náročné. O to více si cením toho, že se rozhodla celý příběh publikovat veřejně. Za to jí patří velký dík a můj obdiv. Z celého obsahu knihy se spolu neshodneme na jedné jediné kauze, a to je role Emila Háchy v době Protektorátu, ovšem to beru - jakožto rodák z Trhových Svinů - jako jen čistě subjektivní záležitost.


Přečteno doslova jedním dechem, kdy člověku zpětně postupně dochází, jak všechna rozhodnutí a opomenutí do sebe zapadají v kontextu jarních událostí kolem koronaviru. Tajně doufám, že Michal Kubal s Vojtěchem Gibišem už připravují druhý díl, který bude bezesporu ještě výživnější a snad vysvětlí chování některých hlavních aktérů během léta a především podzimu s nástupem druhé vlny.


Santiago Posteguillo opět nezklamal. Vše podstatné o tomto skvělém autorovi jsem už napsal u série o císařovně Iulii Domně. Tentokrát vypráví příběh mladého Julia Caesara, přičemž děj rámuje soudním procesem, který postupně odhaluje klíčové momenty jeho života před vstupem do veřejných funkcí. Opět musím ocenit poctivé historické rešerše, i když autor sám přiznává, že některé detaily doplnil vlastními domněnkami. To ale vůbec nevadí, protože o Caesarově mládí se dochovalo jen velmi málo informací. Právě proto si cením Posteguilla ještě víc – dosud jsem nenarazil na žádnou knihu, která by se této rané fázi jeho života věnovala, většina autorů se zaměřuje až na jeho pozdější politické a vojenské zásluhy. O to víc se těším na další díl a doufám, že vyjde u nás co nejdříve.


Druhý díl příběhu o jedné ze dvou nejmocnějších římských císařovnách byl bezesporu ještě lepší než ten první. Musím opravdu vyseknout poklonu Posteguillovi za naprosto perfektní a poctivou rešerši historických pramenů s tím, že některé odchylky jsou vysvětleny v historické poznámce v závěru knihy. Základní fakta pak dokázal čtivě přenést do samotného románu, který se četl jedna radost. A jako milovník starověku oceňuji i zapojení božských intermezz z Olympu a říše mrtvých, která dala celému příběhu určitý mystický nádech.


Po rozjetých Pustinách se rozhodl King trochu zpomalit v cestě ka-tetu k Temné věži a sepsal poměrně rozsáhlé intermezzo, které pojal formou milostného románu s nádechem westernu. A vlastně proč ne.
P.S. Stále mě fascinuje to, že člověk nedokáže odhadnout období, v němž se nachází Rolandův svět, kde lidé zapomněli, jak fungují stroje, kde lidé znají naftu, ale neví jak ji rafinovat atd. Snad se v následujících dílech dozvíme něco více o tom, jakým způsobem se svět hnul.


Závěr původní série o Nadaci byl snad ještě ukecanější než předchozí díl, což je škoda, protože jsem se těšil přecejen na akčnější a trochu grandióznější finále. Celá kniha je prakticky o souboji mezi individualismem a kolektivismem, který je bohužel vyjádřen donekonečna opakujícími se dialogy. Aspoň že ta odysea po vesmíru to tak trochu zachraňuje. A zatímco v předchozích dílech (především v prvních třech knihách) dokázal Asimov v samém závěru překvapit formou nečekaného dějového obratu, u Nadace a Země je to spíš takové vaření z ničeho, jakoby sám autor nevěděl, jak to má vlastně celé ukončit. Škoda. Sérii jako celek ale hodnotím kladně a až si dám od Nadace trochu oraz, vrátím se k jejím prequelům.


Třetí díl Nadace, opět dvě části. První povídka týkající se Mezkova pátrání po Druhé nadaci mi svým psychologickým soubojem dvou entit připomínala Spasitele Duny. Trochu jsem se při čtení navazující povídky s dobrodružstvím Arkádie Darellové obával, aby akce nezastínila celý ten psycho vibe z první povídky, ale naštěstí Asimov prostě věděl, co píše a naservíroval nám další wtf momenty. Začínám mít pocit, jestli není vzdáleným příbuzným Agathy Christie, která ve svých knihách také do poslední chvíle mlžila a mlžila.


Jednoduchý, stručný a výstižný příběh. Je to vlastně takový rychlý vražedný road trip na jedno odpoledne, což v případě Maria Puza je dost nezvyklé. O to více jsem byl ale příjemně překvapen, protože stejně jako u Šťastného poutníka, ani tady si nebral žádné servítky a bez jakýchkoli okecávek a odboček šel striktně za dějem, čímž se odlišuje od svých pozdějších mafiánských příběhů. Za mě super a jak už někdo tady zmínil, docela dobře bych si tuto knihu dokázal představit jako celovečerní akční film.


Rád čtu životopisy úspěšných lidí, obzvlášť když z nich cítím pokoru a skromnost. U hollywoodských hvězd je ale vždycky trochu otázka, nakolik jsou v memoárech upřímní. V případě Matthewa McConaugheyho mám však pocit, že si na nic nehraje. Jeho filmy, hlavně ty vážnější role, mám rád. Líbí se mi, jak se postupně dokázal posunout od lehčích žánrů k hlubším, náročnějším postavám. Stejně originální je i jeho životopis. Nejsou to jen klasické vzpomínky na kariéru, jako spíše směs zážitků, zamyšlení a především motivačních keců, které bych za normálních okolností hejtil, ale tady mi nijak nevadily. Vlastně mi k němu tenhle macho motivační styl přímo sedí.


Tim Marshall se opět zaměřil na vybrané světové regiony z pohledu geografie, což navazuje na jeho předchozí dílo. Kniha nabízí čtenářům vstup do základů globální geopolitiky. Pro běžného čtenáře může být tento přístup přístupný a podnětný, ale knize jako celku bych přisoudil omezenější informační nebo vědeckou hodnotu. Jisté kapitoly jsou trochu diskutabilní, jako ty zaměřené na separatistická hnutí a vesmírnou politiku. Například představa o aktuálnosti samostatnosti Sicílie nebo Slezska působí poněkud odtrženě od dnešní reality.
