ichbinLJ komentáře u knih

Jedná se vpdst. o explikaci ideového paradigmatu, který umožnil vznik i působnost nejenom totalitních ideologií 20 stol. ale např. i liberálního pozitivismu. Stručné a výstižné.

Skvělý černý plivanec na rodící se 20 století. Autobiografie po všech "crucial pointech" od zákopů přes africkou kolonii a mladou USA zase zpět do Evropy. Je to jakási cesta, nebo spíš věčné utíkání, avšak ne ve smyslu geografickém, protože postupně se dochází k poznání, že utéct není kam a cesta sama o sobě dostává jediný možný směr..do hlubin noci. Pod eskapádou vět se totiž neustále odkrývá jistá podstata věčného kruhu bídy, pozlátkových věr a podvodu na člověka, která je v podstatě věčnější než jakékoliv iluze spojené s nastávajícím, jenom takzvaně moderním věkem.

Bochenski..Bochenski...ty jsi mi ale logik až mě z toho občas bolí hlava). Ke jménu Bochenski jsem se dostal přes, čistě podle mě, o x tříd lepšího Cardala. Název titulu zcela jasně odpovídá obsahu. Stručné dílko, abecedně řazené pojmy a jejich následné vyvracení. Až potud OK. Avšak některé teze, které mají vyvracet ony pověry, mi přišly tak neuvěřitelně slabé, že jsem se nemohl ubránit jistému rozčilení, zvlášť pokud se Bochenski staví do role zahořklého Sókrata který musí stůj co stůj šířit ty "nepříjemné pravdy". Tak např. heslo "Astrologie" - je pověrou proto, že přeci dle vědeckých výzkumů víme, že planety nemají žádný fyzikální vliv na člověka. To je ale argument vcelku nijaký už vzhledem k tomu důvodu, že o nic takového se astrologický systém většinou ani neopíral. Vliv mají mít údajně konstelace, nikdo si nedovolil tvrdit, že ví o nějakém fyzikálním vlivu. Bochenski tak prostě nevytloukává klín klínem ale máchá kladivem, místo na hlavičku se trefí často do vzduchoprázdna. Nebo Antropocentrismus - údajně fungoval ruku v ruce s Geocentrismem. Avšak prohlásit předkopernikovské systémy jako antropocentrické by bylo snad minimálně až totálně rozporné. Bochenskimu také často stačí, že pokud něco sedí s momentální vědeckou ontologií pak už je to dostatečnou zárukou pravdy vůči bludu. Chybí tady jistý Schopenhauerismus) a alespoň lehké vědomí toho, že i tento typ ontologie může vystřídat jiný a ani v současnosti se nevyskytuje ve svém čistém stavu. Atp.. Některá hesla jsou odbludovávána zajímavěji např. "Demokracie". Zkrátka Bochenski pro mě autoritou zřejmě nebude. Doporučuji číst s jistým odstupem.

Vtipné - čtivé - ironické. Jedná se vlastně o sbírku esejů z cest páně autora po západní i dálnovýchodní Ukrajině. Prostor kam Poláci, většinou studenti nějakého "slávooboru", přicházejí hledat různé pseudoromantické sny o "ukrajinskosti" a kde zároveň Ukrajinci samotní neustále teoretizují zda patří na západ či na východ, nebo zda většina evropského prostoru nepatří do nějaké velkoukrajinské říše, zkrátka prostor překrytý všemožnými konstrukcemi zatímco realita sama se buďto rozpadá nebo se skládá do všemožných surrealistických splácanců. Každopádně - dobře se to čte))

Mamlejevovi "Šatuni" zobrazují paletu postav uvíznuvších ve světě, jehož zavedené vnímání a vysvětlování je na hony vzdáleno skutečným otázkám po smyslu bytí. Veškeré postavy tohoto dílka tak vlastně představují jakýsi zvláštní typ lidí, jejichž jediným hnacím motůrkem je zuřivá touha po tomto skutečném smyslu "mortálního" života. A vzhledem k tomu, že od svého okolí nemůžou dostat žádné odpovědi, nabývají jejich aktivity čím dál tím víc úchylnějších podob. Bezdůvodné vraždění všeho, metastázování ega (pojídání sama sebe), sexuální třeštění atp.. "Šatuni" je vpdst. černá metafyzická groteska s ne až tak nedohledatelným filosofickým základem.
Na to, že Mamlejev byl (mmch.nedávno zemřel) hodně plodný autor, je překlad pouze jedné knížky docela zajímavým mínusem. Některé z jeho pozdějších věcí se dají sehnat v ruštině. Na ytb je také k vidění velké množství jeho přednášek.

1 18.04.2016

Elementární částice představují pro mě skutečný zásah pod hlavičkou "Houellebecq". V době nevědomého skoropovinného pozitivismu konečně nějaká sprcha. Houellebecq tu v celku ostře rozpouští tzv. hodnoty na kterých stojí současná západní civilizace a bez skrupulí nám tu v nahotě odhaluje hořkou schizofrenní propast mezi tím za co se "prohlašujeme" a tím "co jsme". Výborné postřehy o kultuře hippies, které bych v českém literárním prostředí těžko našel. Pak si vzpomínám na zásadní kapitolu věnovanou popisu pobytu v nějakém esoterickém táboře "Místo změny". Geniální glosy na prostředí spasitelského egobyznisu jsou tak trefné a černé, že bych si ani neuměl představit, jak by je nějaká esohvězdička skousla. Četl jsem ještě "Bitevní pole" pak jsem se pokoušel o "Podvolení" ale "Atomised" zůstávají jednoznačně nejautentičtějším a pro mě asi vrcholným Houellebecqem.

Nepatřím mezi znalce bří Strugackých ani scifology. K četbě této knihy mě navedlo shlédnutí filmu Гадкие лебеди a následně to,že v nejmenovaném antikvariátu, kolem nějž jsem náhodně procházel, zrovna tuto knihu měli.
Pravověrným scifistům toto dílko asi po chuti úplně nebude. Jedná se spíše o šikovně skryté, autobiografické bilancování. Děj se odehrává ve dvou paralelních rovinách. V první sledujeme stárnoucího, zřejmě úspěšného spisovatele, reflektujícího svou cestu a soukromé boje, coby součást jakési státní byrokratické mašinérie na literaturu, hrozící postupně nahradit autora samocenzurním robotem. Druhá linie nás "skokem" uvádí do paralelního světa, který je vpdst. obashem tzv. "rukopisu v modrých deskách" což je utajené dílo zmíněného pana spisovatele. Zde se ocitáme v jakési uzavřené "zóně" ve které díky meteorologické anomálii (neustále prší) přežívají jistí mutanti nazývaní "Mokroši". Ti jsou samozřejmě subjektem vhodným nejen pro prominentní vědce ale i pro státní politikaření a sem tam i pro přízemnější projevy nenávisti jelikož...si s nimi vpdst. nikdo moc neví rady. Problémem totiž je, že ve srovnání s nezmutovanýmí jedinci, nepředstavují "mokroši" nutně degenerovanější formu života, ba naopak, a navíc, nenásilně na svojí stranu obrací pozornost dětí. Sledujeme tedy skupinku prominentů, kteří se, každý s jiným posláním, setkali v blízkosti přísně střeženého epicentra "mokrochů". Stáváme se postupně svědky jejich názorových rozporů lítajícími nad tématem "mokroši", sem tam se přihodí i nějaké to dobrodružství obsahující především trojúhelník "mokroši" - policie a tajní. Nechybí ani nahlédnutí do soukromých porůznu zničených osudů přítomných "koumáků", kteří se sice rádi sem tam svezou po nezachytitelném tématu "mokroch" ale sami nemají před svým i pod svým prahem zameteno.
Sečteno a podtrženo. Evidentním těžištěm tohoto díla je především vcelku silně pesimistická reflexe nejenom osobního osudu, nejenom člověka drceného anebo formovaného státní mašinérií, ale i úlohy člověka v nejobecnějším smyslu. To vykrystalizuje především v konfrontaci s "mokrochy", kteří sice představují odlišnost, ale nikoliv jasně zlo. V těchto pesimistických monologových eskapádách se nachází, alespoň podle mého názoru, vrcholy tohoto textu, což samozřejmě na mě udělalo jistý schizofrenní dojem, jelikož děj zde hraje pouze jakousi podružnou a nutno říct, že trošku těžkopádnou roli, zatímco do kruhu a v jistých periodách se objevují stále stejně a postupně prohlubující se meditace. Je jasné, že text se dá brát také jako ne zcela otevřená kritika doby konce jistého impéria. Osobně by mi to ovšem přišlo jako zbytečný odvod od nadčasových přesahů.
Pro "scifisty" bych asi za "Kulhavý osud" ruku do ohně nedal. Pro "hloubkaře" nad lidským údělem se sklony k pesimističtějším úvahám...doporučuji.

3 13.04.2016