immortal-party komentáře u knih
co do komiksového zpracování holocaustu je Maus bez debat (zatím) ojedinělá publikace. co na čtenáře pozitivně působí je osobitost vyprávění skutečného životního příběhu ve vztahu otec-syn. je mi zatěžko o tak choulostivém tématu však říct, že kniha mě nijak zvlášť nenadchla. nad třemi hvězdami z pěti jsem ještě docela váhala. rozhodně doporučuji žákům ZŠ, kteří v dějepise stihnou kapitolu 2. sv. válka a samozřejmě nadšencům do komiksu, ale ti o tom ví.
nemohu si prostě pomoci, ale osudy velkých žen jsou ty nejobohacující
horko těžko jsem to přetrpěla. nic pro mne. Krakena jsem dočítala na pětkrát.
původně mi bylo doporučeno Město a město, ale po tomhle zážitku asi těžko. přišla jsem si jako ve třinácti při četbě Tygří party.
knížku respektive paperback jsem si koupila na blešáku nějaké šílené alternativní akce, takže má svůj příběh. motiv příběhu je skvělý, ale obsah je málo barvitý. vyvracela jsem oči v sloup při neustále se opakujících dojmech a myšlenkových pohnutcích.
jelikož Kisch žil nějakou dobu v Praze očekávala jsem větší pecku. nicméně s barmany to funguje dodnes podobně.
přečetla jsem jedinou knihu od Bernharda (Beton), avšak ta mi dovoluje říct, že jsem byla tímhle autorem naprosto pohlcena od samého počátku. snad nebude troufalé tvrdit i to, že jsem pochopila jeho tolik sympatickou osobnost.
svazek Pravdě na stopě mě v mé domněnce jen utvrdil. Bernhardovy názory a výroky na smrt, justici, moc, přátelství a ženy prohnile korelují s pravdou. svět sice začnete zatracovat a najdete útočiště v samotě, ale naučí vás to stát ještě pevněji na zemi a být naprosto nedoknutelní proti všem vlivům okolí. sem tam pomyslíte na sebevraždu.
kniha není určena pro ty, kteří Bernhardovu tvorbu považují za příliš pesimistickou.
vcelku dobrý námět. totálně odpočinkové čtení. v týhle knize se nepozastavíte nad nějakou silnou větou. prakticky neexistují. číst volné pokračování by však bylo přespříliš.
víte, už mě ani tolik nemrzí, že jsem dostala před necelým rokem hodinovou výpověď. s lehkostí mě vlastní mohu říci, že důvodem byly osobní nesympatie. tohleto a sága Darcyovců je bezesporu štavnaté sousto mé někdejší nadřízené. při prohlédnutí titulů v mé knihovně se jí dnes ani nedivím. udělala dobře pro obě dvě strany.
bravurní práce o kontemplativním tuplovaném melancholikovi = voda na můj mlýn.
odcizení versus nové poznání vlastního syna natržené generační propastí a stařeckými bolestmi mi tématem lehce připomnělo nedávno přečtenou knihu Zeptej se táty. vytříbeným citem autor popisuje procitnutí, senilní bezstarostnost i začínající zpětnou klukovinu. dlouho se mi hlavou honily nedokončené věty, kterými bych mohla pro svoji potřebu popsat tento chrám literárního zážitku. nakonec jsem polevila, nechat se při dvou obecně vystihujících větách jen umocňuje střídmé nadšení z knihy.
nejspíš nejsem až tak intelektuálně na výši, abych chápala tak vysoké pojetí sám sebe. není mi po chuti mluvit o sobě ve třetí osobě pod honosným básníkem.
ty zcela náhodné výběry v knihovně se mnohdy oplatí. když ne kvalitou, tak alespoň překvapením o kom jsou. způsob zpracování se mi pozdával. „bohužel“ jsem si na sebe upletla bič, musím si obstarat kvalitnější publikace o těch dvou, najme o Zeldě. pravděpodobně skvělý alkoholový večírek zakončený kocovinou v podobě elektrokonvulzivní terapie. pokaždé, když někde čtu o způsobu této léčby, je mi nanic. aneb jak využít volnosti v psychoterapii a začít bádat postupné rozkládání osobnosti pro stát. do hajzlu s celým Cameronem.
Mistrova smrt opředla toto dílo platonickou exkluzivitou. pravděpodobně oprávněně mě při čtení bolela neskutečně hlava. nemohla jsem se zorientovat v postavách natož v chaotickém přeskakování dějových linií. a právě v tuhle chvíli (totiž po bezprostředním dočtení knihy) jsem si uvědomila jaká je sračka se tak moc nechat ovlivňovat strukturovanými systémy a ISO normami, které respektujeme jako laskavě dimenzovaná společnost. tyhle asertivity („Zmnožením vezmeš věci její jedinečnost.“) se nedají užívat donekonečna. někdy je prostě na místě napsat úřadu „tak co tam sakra děláte, spíte?“ anebo nerudně prohlásit, že řev toho děcka je jako sebemrskáčsky poslouchat celé album od Merzbowa.
v pořadí druhý přelouskaný komiks z trilogie. líbil se mi o něco míň než Albína. nemohla jsem se zbavit pocitu, že Ferko je kovanej šejdíř.
úspěšný pop psychologicko-ekonomický jakože naučný bestseller. pozřete jej rychle a (možná i) s chutí, jako když si v restauraci s přáteli objednáte jídlo jako první. Ariely prostě potvrzuje, že každodenní jednání, nad kterým jste se ani v nejmenším předtím nepozastavili, není vůbec individuální, ale prachobyčejně totožné s okolím - masou.
přesně - kancelářský román, jež je ve francouzské literární scéně toliko oblíben. průměrně čtivé. kolik nám v průměru takovým způsobem proklouzne mezi prsty příležitostí setkat se s někým zajímavým?
letmý silný příběh ženy, jíž zdecimovalo ukrutné čekání v totální nejistotě. depresivní jako rozvrzaná houpačka o půlnoci na podzim.
nezpochybnitelné svědectví o tom, že válka měla i nepřímé oběti.
na extázi jsem nedostala chuť ani v nejmenším.