Inika komentáře u knih

Horor všedních dnů a konspirace, která se dotýká takřka každého. Knížka je malá rozsahem, ale velká obsahem. Předkládá názor na původ tzv. "civilizačních" nemocí a uvádí jej v kontextu s dalšími zajímavostmi. Nabízí také myšlenku, že těmto nemocem se dá předcházet daleko účinněji, než jak nám zdravotní systém tvrdí.
Knížka je navíc psaná jednoduchým, velice srozumitelným jazykem a umožňuje nebo spíš přímo vybízí zamyslet se nad tím, jestli odevzdanost, se kterou přistupujeme k tomu, že jednou nás alzheimer, rak, prostata apod. stejně nemine, jestli je opravdu na místě. Autorovi bych sice trochu vytknul necitlivou snahu podbízet řešení na posledních stránkách knihy, ale vcelku to nemá vliv na pět hvězd, kterými to hodnotím.

11 17.10.2013

Čím dál jsem se knihou prokousával, tím víc mi nebylo jasné proč Sharma tuhle knížku vůbec napsal. Mnicha, který prodal své ferrari chtěl možná pojmout jako beletrii, která k jeho "učení" přitáhne davy; učebnici zabalenou do poutavého příběhu; motivační příručku s návodem na dlouhý a naplněný život, ale ani jednoho nedosáhl.
Příběh je plný nesmyslů (třeba lotos kvetoucí vysoko v Himálaji), nelogičností (např: mniši v Himálaji si předávají učení po 5000 let, ale používají neindické výrazy jako nadčasový princip "joriki") nebo naprostých úletů kdy se baví dva vysokoškolsky vzdělaní právníci a jeden druhého se ptá "A to je čtení opravdu tak důležité?". Lacinou snahu o zvýšení věrohodnosti svých pouček pohřbil Sharma také tím, že příběh zasadil do exotické Indie, kde mnich prohlašuje, že je potřeba žít podle moudrosti Kaizen.
Některá z jednotlivých mouder třeba mají přínos a hodnotu a dokáží člověka určitým způsobem oslovit. Jenže R. Sharma vytvořil rychlokvašenou změť pátého přes deváté a bohužel tím ve výsledku devalvuje hodnotu těchto několika věcí, které v knize dávají smysl.
Kromě toho americký systém přednášek, který použil v jednotlivých kapitolách (nejdřív řeknu o čem budu mluvit, pak to povím a nakonec řeknu o čem jsem mluvil) pohřbívá i ty zbytečky literární hodnoty, která by se v tom při velké snaze dala najít.

7 26.02.2014

Nadpis knihy je trochu zavádějící. Kvůli němu jsem ke knize přistupoval s očekáváním, že se dozvím, jak si dělat chytré poznámky - všeobecně. Místo toho je celá kniha o vysvětlování Luhmannova kartotečního systému poznámek (zettelkasten) o kterém jsem předtím neměl ani potuchy. Možná právě proto mi první třetina knihy vůbec nedávala smysl, protože jsem v ní nenacházel odpovědi, které jsem očekával. Později mě už Luhmannův systém zaujal, s chutí jsem to dočetl do konce a nechal se inspirovat.
Co ale považuji za problém je, že z toho, jak je kniha napsaná, přímo čiší, že Ahrens při jejím psaní hodně vycházel právě z zettelkasten. Kapitoly jsou sestavené ze shluků různých postřehů a myšlenek, které místy působí nesourodě, že to až odvádí pozornost od čtení. Od Ahrense tedy tak trochu medvědí služba Luhmannovi.

6 04.11.2021

Prostě jsem se s těmi postavami vůbec nedokázal ztotožnit. Sice jsem to dočetl, ale kromě samotného námětu a několika pasáží to bylo spíš jalový čtení. Nic moc mi to vlastně nedávalo: Ničím sympatický hlavní hrdina (i všichni ostatní), jeho manželka odsunutá do role tiché slepičky, která 14 dnů v krytu pouze kojí a pronese asi jen dvě slova, Harveyho pusté "filozofování", které s přibývajícími stránkami jen čím dál víc otravovalo, k tomu kupa různých nesmyslů, to všechno přispělo k tomu, že z knihy je spíš podprůměrná oddechovka, kterou nestojí za to si někdy přečíst znovu. V post-apo to zdaleka nedosahuje úrovně knížek od Gluchowskyho natož od Neffa.

4 13.07.2021

Vcelku přímočarý děj zasazený do nezvyklého, ale pro vyprávění atraktivního prostředí. Zakončení knihy se podle mého povedlo. Hodně se mi zamlouvalo, že Gluchovskij nechal v příběhu spoustu věcí nevysvětlených a nechává tak prostor pro úvahy a fantazii. Na druhou stranu jsou tam místa, ve kterých tempo knihy vázne. A v těch chvílích jsme se začínal nudit a všiml jsem si, že v celém příběhu nejenže nevystupují ženy, ale nejsou tam téměř ani zmiňované. Od momentu, kdy jsem to postřehl, jsem si toho začal čím dál víc všímat a čím dál víc mi to přišlo nepřirozené a protivné. Ze 472 stran jestli jim je věnována 1,5 strany, tak je to moc. Z toho jen asi 3 slova připadají na "dialogy"...
Když ale tohle pominu, tak určitě jde o nezapomenutelný a vcelku dobře napsaný námět. Autor si určitě pro inspiraci chodil k Velkému červovi :-)

4 03.09.2018

Neskutečně inspirativní. Každý máme hromadu "věcí", které nás na sobě samých štvou. Rádi bychom se jich zbavili a žili tak o něco lepší život. Dispenza popisuje jednu z možností, jak k tomu přistoupit. Přestože samotný základ toho, o čem píše, není nijak nový, tak veskrze západní, vědecky analytický pohled na věc je nadmíru zajímavý a obohacující. Navíc je fajn, že vychází z vlastních zkušeností a pokroků.

4 23.01.2018

Opět velmi příjemné čtení. Někde v začátku knihy mi styl dialogů začala připadat trochu moc podle Murakamiho šablony, ale nedlouho potom už mě dokázal upoutat spád úvah a děje a přestalo to působit rušivě.
Pocit odcizení, niterné úvahy, pátrání po sobě samém. Murakami na mě čím dál víc působí jako novodobý existenciální autor pro 21. století.

3 19.10.2018

Jenom opravdu výjimečně se mi stává, že se s různými knihami žánru "naučná" dokážu ztotožnit tolik, jako se mi to stalo právě u Biologie víry. Hodně, hodně dobré čtení.

3 27.12.2016

Druhé pokračování se nevydalo ve stopách prvního dílu a pro mě to bylo jenom dobře. Jsem rád, že tam nevystupoval Arťom, užíval jsem si poznávat prostředí i z trochu jiného úhlu pohledu (a v jiných částech labyrintu) a valnou část knihy mě to vcelku bavilo až na dvě věci, které mě při čtení rušily: 1. Duševní přerod hlavní představitelky byl ale s každou další stránkou čím dál tím míň stravitelný. A 2. v závěru knihy jsem s každou další stránkou čím dál míň věřil tomu, že by bývalý pochůzkář v metru byl až takový životní filosof. Nebýt toho, měl bych z druhého dílu dokonce lepší dojem, než z prvního. Takhle tedy opět za 4 hvězdy.

2 06.09.2018

Můj pohled na tenhle román se měnil v průběhu celého čtení. V prvních čtyřech částech se mi vůbec nedařilo se s dějem jakkoliv ztotožnit. Hodně mě rušilo občasné používání soudobých slov, která mi do středověkého prostředí prostě nepasovala. Vůbec jsem proto nedokázal vnímat jako příběh z toho období a celkově jsem se tím spíš prokousával. V půlce knihy se to zlomilo. Přestalo se to chtít tvářit jako historický román, odehrávalo se to víc na osobní rovině a to tomu výrazně dodalo na čtivosti.
I když se v anotaci a komentářích píše, že je to dílo o lásce - o té to opravdu není. Celé to na mě působí jako příběh o sebestředném namyšlenci s pokřiveným pohledem na sebe sama, o slabošské naivce a o sérii jejich životních selhání. Jenže potom, co jsem si přečetl i autorův doslov, jsem změnil náhled a dokázal jsem docenit, že to je skutečně celkem povedená věc a místo dvou nakonec hodnotím čtyřmi hvězdami.
V celém čtení jsem se sice vůbec nedokázal ztotožnit s Heloisou ani Abélardem, o to víc na mě zapůsobily některé jiné, spíš epizodní postavy, jako Heloisin strýc, jepticha Landina, nebo opat Bernard.

2 02.01.2018

Od doby, kdy jsem si tuhle nenápadnou knížku pořídil (krátce potom, co vyšla), jsem si ji přečetl už nesčetněkrát a znovu a znovu mám důvod si ji číst. Na první pohled se to může zdát jako knížka pro týpky co se věnují aikido (alespoň podle obrázků na obálce i uvnitř knihy). Když se tím člověk nenechá zmást a skutečně se zabývá tím, o čem kniha pojednává, pak to dokáže uchvátit.
Samotné čtení ale nestačí. Dokud jsem nezačal sám na sobě zkoušet, co je v knize popsáno, nedokázal jsem docenit hloubku myšlenek, které K. Tohei z vlastní zkušenosti předává.

2 14.08.2014

Vcelku slušné, inspirativní čtení. To, o čem Davis píše má svou logiku. Kromě jiného i na příkladech svých pacientů popisuje různé možné přínosy změny stravování.
Přimělo mě to vyzkoušet stravu víceméně tak, jak ji popisuje. Po třech týdnech musím připustit, že to má hodně co do sebe.
Vždycky jsem míval hroznou chuť na sladké. Ale tohle je poprvé, kdy nemusím přemýšlet, čím bych se ještě nacpal. Nemám potřebu se přejídat, necítím chuť dát si třeba jen tak sušenku a večer mě nehoní mlsná. Takže v tomhle ohledu super. I když tohle Davis nijak zvlášť nezmiňoval, u mě to takhle funguje.
Knížce jinak hrozně ubírá na čtivosti fakt, že pořád jaksi opakuje stejné věci dokola, jen je v každé kapitole rozšíří a doplní o další poznatky. Přišlo mi to otravné, ale dá se to snést.

1 28.06.2023

Nalézání paralel mezi klasickou literaturou a díly různých sociologů je zajímavý přístup. Navíc je to čtivě napsané a díky tomu velmi dobře stravitelné. Snad jen poslední kapitola, která má sloužit zároveň jako závěr, mi jinak dobrý dojem z knihy kazila naprosto zbytečným a rušivým zpolitizováním.

1 08.08.2021

Ne, že by to bylo úplně špatně. Základní myšlenka té knihy je v pořádku - tedy to, co nazval KU, to je určitě přínosné. Jenže celé to na mě působilo tak, že Kinslow to vysál z jiných zdrojů, zachoval jedinou věc, která ho z toho oslovila, dal jí líbivé pojmenování a vytvořil z ní jakýsi duchovní "ženšen". Ve třetině knihy už jsem přestal číst, zbytek jen prolítnul, abych zjistil, jestli je tam něco překvapivě jiného. (Jsou i lepší knihy, kde se tzv. KU popisuje a vysvětluje podstatně lépe a v souvislostech.) Přesto oceňuji, že Kinslowova kniha dokáže k tématu alespoň nalákat.

1 20.03.2018

Lidé, kteří umí tvořit webové stránky a ještě k tomu jsou ochotní tomu věnovat svojí energii a čas, mají moje uznání. Musím si přiznat, že na programování všeho druhu, tedy včetně webu, jsem naprostý pako. Je pravda, že s pomocí téhle knížky jsem se párkrát pokoušel proniknout do tvorby stránek a kupodivu jsem i některé věci zvládnul, ale naprosto na to nemám trpělivost. Kdyby mi nebylo líto času, co tomu je třeba věnovat, asi bych to byl i schopen zvládnout celé.
Každopádně ale, jestliže i programovací téměř analfabet, se podle toho dokáže učit, znamená to, že ta kniha/učebnice, nemůže být špatná.
Jenom snad jedna výtka, i přes velkou snahu o rozčlenění a uspořádání se v té knize nedají úplně snadno vyhledat konkrétní věci, které člověk zrovna potřebuje najít. Jen proto snižuju hodnocení, jinak super.

1 02.09.2015

Hned na počátečních několika desítkách stran je taková nálož demagogie, že mě to naprosto odradilo od snahy hledat dál v té knize nějaký přínos.
Koupil jsem si to, protože mě zaujal titul a aniž bych tušil, kdo Brinkmann je. Proto mě pak dost překvapilo, že ty zkratkovité soudy (spíše předsudky) a argumentace na úrovni ukřivděného puberťáka, pochází od univerzitního profesora psychologie. Akademický titul prostě není automatickou garancí toho, že člověk má co sdělit.

Vedle samotných Čtyř dohod a knihy Láska, vztahy, přátelství, patří právě i Bdělý život k velmi povedeným publikacím z řady "toltéků". Kniha sice nové myšlenky nepřináší, ale jednotlivé teze z předchozích toltéckých knih uvádí v krátkých souvislostech. Není pak potřeba znova pročítat celé pasáže knih, ale jen si pomocí takového mema krátce připomenout to podstatné.
Funguje to stejně dobře jako třeba v Duchovní lékárničce Anselma Grüna nebo ve weblogu Šiniči Toheie.

12.08.2019

Ona ta metoda není zas tak moc průkopnická, jak uvádí anotace. Na podobné téma píše (možná i o něco poutavěji) Martin Limbeck, i když je ho přístup je takový syrovější.
Jsou lidé, kteří jaksi přirozeně vyrostli ve vůdčí osobnosti a pak jejich pravý opak. Klaffova knížka je zřejmě určená té škále lidí, kteří nepatří ani k jednomu pólu, ale pohybují se někde mezi.
"Prodejte to" působí jako takový jednoduchý motivátor, jak posunout své prezentační dovednosti o kus dál. Vyplývá z toho ale i to, že aby takový krok člověk udělal musí zapracovat i na změně své osobnosti. Že člověk dokáže změnit svou osobnost, když o to usiluje, je vcelku jasné (pojednává o tom třeba "Vy jste placebo" od Joe Dispenzy). Klaff už ale nezmiňuje, že s nárůstem vlastností "alfa" jedinců často souvisí i úbytek sebereflexe. Pak už se tedy jen nabízí otázka, jestli taková změna je skutečně žádoucí.
První třetina knihy je vcelku zajímavá a inspirativní a díky tomu to stojí za přečtení. Zbytek popisovaných postupů není nic objevného a ani to není příliš čtivé.

05.11.2018

Slušně a většinou srozumitelně napsané. Dobře je vystižené i to, jaký typ osob se stává obětí manipulativního chování a jaké postupy (vědomě nebo ne) manipulátoři používají.
Příkladů je sice podaných hodně, ale po chvíli působí všechny podobně, protože jsou pojaté hodně zkratkovitě. Každý z nich má sice vystihnout určitou situaci a pojmout tak co nejširší záběr, ale bohužel nejsou rozepsané (a případně i rozebrané) natolik, abych si z toho dokázal vzít víc. Trochu škoda.

11.10.2018

Dočetl jsem to asi před týdnem a doteď se snažím si odpovědět, jestli Deník byl spíš dobrý nebo spíš ne.
Přijde mi to strašně nevyvážené, že zpočátku se víc jak 100 stran převaluje v přichcíplém tempu; konec naproti tomu až v překotně rychle vysvětluje, o čem, že všechny ty náznaky celou dobu byly.
Za nejpůsobivější část jsem považoval psychedelický vývoj děje po "zakopnutí o práh". Jenže od určitého momentu mi to evokovalo pocit nevyhnutelnosti z Levinových Stepfordských paniček a začal jsem ztrácet zájem o rozuzlení.

23.08.2018