Inozuka komentáře u knih

Velice čtivě popsaný útěk bratří Mašínů, Milana Paumera, Václava Švédy a Zbyňka Janaty z komunistického ČSSR do Západního Berlína, který vyústil v hon téměř celého bezpečnostního aparátu NDR za pěticí drzých Čechů, kteří se za každou cenu snažili probít na svobodu a rozhodli se nedat svou kůži lacino. Čte se jedním dechem, provázeno množstvím poznámek a bohatou fotografickou přílohou.
Tato kniha se sice zaobírá primárně útěkem do Západního Berlína, ale v předmluvě i doslovu je hodnocena činnost skupiny i před tím a zde bohužel trpí obecným hrdinským paradoxem. Zvlášť doslov JuDr Hulína je děravý jako gumák příslušníka VoPo po přestřelce u Waldowa. Problém s hrdiny je, že si je snažíme idealizovat a stavět je do jakéhosi černobílého světa, kde je vše jednoduše jednobarevné, dobré nebo špatné. Tak to ale v životě nefunguje a svět je malován spíš v různých odstínech šedé. Při hodnocení činů historických osobností se tak dostáváme do zvláštního rozpoložení, že vše, co se nám nehodí do krámu popíráme, zapomínáme nebo bagatelizujeme nebo naopak stavíme na tom, co je v příběhu vedlejší a snažíme se na základě jednotlivostí soudit celek. Příběh skupiny kolem bratří Mašínů je toho přímo učebnicovým příkladem.
Na jednu stranu si skupina kolem bratří Mašínů zaslouží obdiv za nespornou odvahu a snahu bojovat s totalitním režimem se zbraní v ruce (což je naprosto legitimní), na druhou stranu jejich příběh obsahuje i nesporně odporný a lidsky neobhajitelný čin podříznutí spoutaného a pacifikovaného člověka. To je akt mimořádně hnusný, a nezáleží zda jej provádí člen ISIS, Frakce Rudé Armády, KGB, SS nebo CIA. V komplexní rovině je potřeba říci, že snaha skupiny bratří Mašínů bojovat s krutým a bezcitným režimem, snažit se ukázat, že ne všichni se ho bojí a skloní se před jeho brutalitou, je obdivuhodná i respektu hodná, ale že během toho došlo i k tomuto, což si rozhodně žádnou adoraci nezaslouží. To málokdo dokáže a tak hodnocení této skupiny osciluje od nekritického přijetí po absolutní odmítnutí. A hranice mezi je v tomto případě jen velmi tenká ...

7 18.04.2020

Z informačního hlediska skvělá kniha osvětlující fenomén vikingů a jejich života. Pro lidi, kteří se skandinávskými kmeny zaobírají nějakou dobu asi nic převratného a nového, pro ostatní (třeba mě) hodnotný vstup do tohoto světa. Vedle historie vikinských cest a výpadů severských kmenů do všech koutů světa se čtenář dozví i spoustu informací o jejich životě, náboženství a obživě. Knihu završuje christianizace Skandinávie a vznik dánského, norského a švédského království. Hodně se mi líbila fotografická dokumentace, kterou je text proložený. Co však musím důrazně zkritizovat je příšerná sazba, kdy do plynulého textu jsou vkládány doplňující informace, které však nejsou jasně odděleny. A tak se stává, že text na jedné stránce nenavazuje na text na následující a jste nuceni hledat, kde pokračuje. To mě opravdu dost štvalo a kazilo celkový dojem z jinak dobré knihy.

7 24.03.2019

Román o Ivanu Blatném je možná trochu zavádějící název, protože styl, jakým je Básník napsaný má blíže k literatuře faktu či monografii než k románovému stylu. Čím je však tomuto formátu podobný je rozsah a čtivost s jakou je napsaný. Kniha Martina Reinera se čte opravdu velice dobře a je tak všeobjímající až z toho jde hlava kolem. Ve všech těch odbočkách od hlavního děje jsem si po pár stránkách začal doslova libovat a to jak autor použil množství pramenů k bohaté mozaice osudů hned několika lidí je prostě fantastické. Vedle osudu Ivana Blatného se tak dozvíte mnohé o surrealistické avantgardě, Skupině 42, britské imigrační i sociální politice i psychiatrické praxi. A u všeho Reiner nic nezatajuje, nikoho nedělá lepším ani horším, maximálně barvitě popisuje. Jedním slovem: VÝBORNÉ.

7 03.02.2016

Marťan je spíš takový technothriller, než nějaká velká literatura. Většinu knihy zabírá fyzikální popis improvizačních vědeckých postupů, které umožňují přežití hrdiny na povrchu Marsu. Občasné Watneyho sarkastické poznámky to trochu odlehčují, ale i tak mi přijde text trochu křečovitý. A asi od půlky to všechno nabírá takový ten americký patos známý z filmových blockbusterů - všichni táhnou za jeden provaz, obětují se a najednou prásk, je tu nová komplikace. Ale přesto všechno se Marťan čte dobře a jako nápad je hodně neotřelý. Kdo by si byl pomyslel, že oprášit Robinsona Crusoe a prásknou s ním na rudou planetu může být skvělý námět na román.

"Nejhorší události v životě se ohlašují maličkostmi. Na boku máte drobnou bulku, která tam dřív nebyla. Vracíte se domů k manželce a spatříte v dřezu dvě skleničky na víno. Z televize se ozve: Přerušujeme tento program..."

7 17.10.2015

Méně známá dystopie z linie: My (1925)..... Brave New World (1932)....... Kallocain (1940)...... 1984 (1949). Ze všech těchto antiutopií se čte nejhůře, díky tomu, že identifikovat se se značně zmanipulovaným a v podstatě totalitnímu státu loajálním "hrdinou" je setsakra těžké. Zajímavá je myšlenka, že samotný prostředek kontroly mysli může v totalitním státu vést nejen k prohloubení ovládání jedince, ale paradoxně i k rozšíření podvratných myšlenek. Je to zde jen naznačeno a nijak nerozvedeno, přesto se to ze závěru knihy dá trochu vycítit. Velice cenná je kniha za přesné vystižení totalitního státu, i když nejde do takových detailů jako ostatní zmíněná díla. Co dělá Kallocain obvzláště mrazivým je doba vzniku a osud autorky... viz komentář steppen-wolfa.

7 19.02.2014

Stejně jako řada mých vrstevníků, a vlastně i předchozích a následujících generací, jsem před touto knihou v dětství stál s němým úžasem. Po aktuálním přečtení pak žasnu, jak málo jsem si pamatoval z psaného Augustova textu, ale jak o to víc jsem měl v paměti uloženy Burianovy kresby. Což je asi trochu nespravedlivé, protože právě spojení grafické stránky a psaného erudovaného, přesto však emocemi nabitého textu, dělá z této povídkové knihy nezapomenutelný fenomén. Zobrazení nádhery, krutosti a nesmiřitelnosti pravěké přírody je zde zachyceno takřka geniálně. Vše vychází z tehdy známých faktů na základě archeologických nálezů a plní tak vedle zábavy i edukační úlohu. A stále skvěle …

6 20.09.2024

Definice pojmu "grafický román". Dle anotace komiksu na téma vývoje jaderné bomby člověk asi většinou očekává sice zajímavý příběh, nicméně, kromě děsivého finále, svou podstatou trochu nudné vyprávění o vědcích, kteří v laboratořích bádají nad tím, jak rozbít atom. Nic není však vzdálenějšího tomu, co autoři čtenáři na stránkách tohoto skvělého díla naservírují. Bomba je vyprávěna jako napínavý příběh s mnoha odbočkami, kde není nouze o akci, ochuzeni však nejsou ani milovníci politických nebo sociálních dilemat. Při čtení tohoto grafického románu se děj odvíjí jako film a dokonale vás dokáže pohltit i poučit o všech aspektech tohoto projektu. Černobílá kresba je skvělá a podtrhuje temnou strunu celého díla. Originální a podnětné, absolutní špička ve svém žánru ...

6 04.06.2023

Pět lidských osudů spletených do drátků kabelů od sluchátek anebo také do copu hezké holky anebo do biče, jehož švihnutí bolí jako čert ... Rudiš nezklamal a naservíroval nezvykle lehkým, vtipným a zábavným stylem základní lidské existenční dusno. A mně nezbývá než nadšeně tleskat ... jako bych snad tenkrát v té Akropoli i byl.

6 27.08.2018

Film zbožňuji a až po přečtení knihy na mě plně dopadla genialita Hugo Haase jako doktora Galéna a Zdeňka Štěpánka jako Maršála. Kniha totiž vyznívá ve srovnání s filmem trochu plytce a naivně, ovšem právě herecké mistrovství obou zmíněných dodává textu na působivosti a naléhavosti. I přesto všechno je třeba ocenit Čapkovu předvídavost i osobní odvahu, která ho v době sílícího fašistického nebezpečí a řinčení zbraněmi vedla k napsání silně protiválečného a protinacionalistického textu.

6 17.12.2016

Houellebecq na svůj v předchozích knihách ověřený příběh nihilistického ztracence (tentokrát z vysokoškolských kruhů) roubuje trochu té aktuální politiky a problémů a trochu nového východiska v podobě příklonu k náboženství. Houellebecq si mě v Podvolení ztratil tím, že si zajímavé téma zjednodušil právě propojením s aktuálně nejvíce rezonujími strachy z islamizace Evropy. Paradoxně tím ubral knize dost na zajímavosti, protože ta politická linie moc nefunguje a je děravá jako ementál. Jestliže v první části autor naznačuje, že země stojí před občanskou válkou, po volbách jako když utne a z ozbrojené nacionalistické opozice jsou najednou beránci, kteří se zřejmě vypaří a celá Francie bez problémů přijme islám jako své nové náboženství. Na druhou stranu osobní rovina knihy je po houllebecqovsku rozehrána skvěle a finální podřízení se hlavního hrdiny novému kultu je naopak hodně autentické. Celkově tedy průměr, i když Houellebecqa stále řadím mezi své nejoblíbenější autory.

6 08.04.2016

Není to špatná kniha, hlavně díky svěžímu jazyku, kterým je napsána a velkému nadání ze zdánlivých protikladů vytvářet analogie. Ale po přečtení mi tak nějak přišlo, že pí ár o tom, že očima našeho severního souseda se dozvíme něco víc o sobě, je až moc přehnané. Nepřišlo mi, že by Szczygiel našinci předkládal cokoliv, co by tuzemský národozpytec netušil nebo sám nevymyslel. V tom je kniha naopak až dost klišovitá. Že bolševici byli hovada není nic moc objevného, že mlčící většina vždy raději ohne hřbet než by riskovala, že úspěch se na jedné straně neodpouští a na druhé vyžaduje jistou dávku necitelnosti a nesmlouvavosti, není nic, co by bylo nějak extra nové. A rovněž nic, co by nějak významně bylo spojené pouze s českým národním naturelem. Řekl bych, že tak to funguje všude na světě. Zůstává tak jen důraz na známou českou přizpůsobivost a švejkovitost. Ale toho jsme si vědomi a řečeno citátem z Hášovy televizní inscenace Noc rozhodnutí o hodinách předcházejícím okupaci a prezidentu Háchovi: "Co je údělem malého národa na křižovatce velmocenských zájmů? Nemůže-li zpívati s anděly, musí výti s vlky." Ale znovu opakuji, není to špatná kniha a je opravdu dobře napsaná...

6 01.09.2014

Většinou komerčnímu nátlaku s úspěchem odolávám, ale když už někdo nazve své dílo takhle lákavě, těžko se vzdoruje a dá se očekávat, že výsledek nebude úplně pitomý. A není... je totiž geniální. Velice promyšlený způsob vyprávění a dobře podané již zdánlivě okoukané téma Druhé světové války, holokaustu a zhovadilosti nacismu. Zusak na příběhu malé holky demaskuje krutost války, ale zároveň vedle té horší lidské stránky ukazuje i tu dobrou. Chvílemi se mi sice zdály některé slovní obraty až moc "tlačící na pilu" a překombinované, ale jako celek funguje Zlodějka knih perfektně. Na posledních třicet stránek si připravte krabici kapesníků, budete je potřebovat...

6 19.03.2014

Válka dělá z lidí hrdiny, ale zároveň i mrzáky a mrtvoly. Většina válek je pak reflektovaná z pohledu těch, kteří přežili - a častěji těch, kdo válku vyhráli - a názory těch zmrzačených nemívají na výsluní dějin místo. A už vůbec se nelze dopátrat toho, co si o své oběti myslí ti, kdo konflikt nepřežili a padli na frontě. Dalton Trumbo se pod dojmem skutečného příběhu jednoho anglického majora pokusil zachytit myšlenky člověka, který válku sice přežil, ale fakticky je mrtvý - vše kromě mysli mu válka vzala. Joe Bonhamovi zbyl jen mozek a ze smyslů pouze schopnost vnímat zbytky kůže, jinak je jen kus masa. A jako takový se snaží mluvit jménem všech obětí válek, které obyčejní lidé nerozpoutali, ale za své vůdce a jejich falešné ideály musejí vybojovat. A ač zpočátku shledává, že neexistuje idea, za níž by stálo ztratit svůj život, v závěru připouští, že jediný boj, který je ochotný vybojovat se zbraní v ruce je válka proti všem mocným, kteří ženou lidi na jatka světových konfliktů. Jediná válka, která stojí za to, je válka proti válce... Právě radikální revolučně antimilitaristické poselství této knihy z ní udělalo na konci šedesátých let, kdy vrcholil konflikt ve Vietnamu, jeden z nejdůležitějších protiválečných románů. A právem! Trumbo brilantně popisuje bloudění myšlenek uvězněných v disfunkčním těle i touhu a úsilí navázat kontakt s jinými lidmi. Přesné zachycení bezmoci a beznaděje dělá z Johny si vzal pušku jeden z nepřesvědčivějších a nejsyrovějších protiválečných románů.
Druhá věc, která se při čtení knihy nepřímo vznáší ve vzduchu je dnes diskutovaná otázka euthanasie. Právě sugestivní popis pocitů na lůžko upoutaného člověka nastoluje otázku, zda má moderní věda právo udržovat při životě člověka za každou cenu i proti jeho vůli...
Dalton Trumbo knihu i zfilmoval a to až ve svém poměrně vysokém věku. Na to, že je to jeho jediný film, který režíroval, dopadl výsledek nad očekávání dobře, i když kniha je samozřejmě kniha... Viděl jsem jen jednou a to před drahnými lety a pokud si dobře pamatuji, film má jiný "humánnější" konec.
Knihou se inspirovala Metallica při tvorbě jedné ze svých nejlepších skladeb One. Text písně z knihy víceméně cituje a jak již zmiňuje miskamsk, v klipu k této skladbě jsou prostřihy z filmové verze Johny si vzal pušku.
Neoprávněně opomíjený skvost světové literatury!

6 16.11.2013

Dojem z tohoto průvodce je ve finále celkem rozpačitý. Velké plus si autoři zaslouží za skvělý nápad (i když nejsou zdaleka první) alespoň částečně zmapovat známé a zajímavé pražské hospody, restaurace a nálevny. Je to záměr nadlidský a tak zde zákonitě spoustu oblíbených podniků chybí - to může být první kámen úrazu. Úkol si proto pánové rozdělili a každý z nich napsal určitý počet hospodských portrétů a ač by se zdálo, že pestrost bude předností, je spíše na škodu, protože kvalita a zpracování jednotlivých příspěvků je značně proměnlivá. Někdy je hospodský medailonek opravdu čtivý a jindy zase nudný, jednou skvěle informativní, jindy spočívá vlastně jenom z úryvku z knihy nějakého známého autora a působí tak odfláknutě. Jako velké mínus pokládám i absenci mapy se zaznamenáním polohy jednotlivých podniků - jsou tu sice uvedené alespoň adresy, ale fakt mě jako mimopražského nebaví hledat to podle nich někde jinde. Nicméně i přesto je Praha ožralá stále zajímavým a zábavným čtením, kde můžete najít mnoho podniků, kde se doslova psaly (nejenom) literární a umělecké dějiny. Takže, jak již tady několikrát padlo, mohlo to být sice lepší, ale pro milovníka literární a bohémské subkultury i tak "must have".

P.S.: Jak jste proboha nemohli zmínit v kapitole o hospodě Na slamníku stejnojmenný slavný hit kapely Alkehol se zabijáckým refrénem: "Na slamníku, tam je hej, tam hezký holky pivo roznášej."

5 08.04.2023

Jaroslav Velc je mou ikonou již od dětství, kdy mě jeho obrázky provázely poznáváním historie i techniky ze stránek časopisu ABC nebo z boxartů plastikových modelů, které jsem lepil. Dodnes si pamatuji, jak uhrančivé jeho obrázky byly a jak jsem se jimi často dlouhé minuty kochal a domýšlel si příběh, který za nimi byl. Tajemství úspěchu kreseb Jaroslava Velce leželo ve vystihnutí atmosféry a dynamičnosti zobrazované scény, tak i v neuvěřitelném smyslu pro detail a čistotu kresby. Vydání souborné monografie tvorby této naprosté světové ikony nejen modelářského světa je pro mě, stejně jako pro ostatní podobně potrefené, doslova zázrakem. U řady obrázků jsem se vrátil do dětských let, u jiných žasl, kam až dokázal Jaroslav Velc své umění dotáhnout ... Geniální!!!

5 30.10.2022

"Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky, ale to je jedno," řekl Inozuka, když postavil Konec světa do knihovny vedle Europeany. Vzal ručník a šel se vykoupat do Blanice.

5 30.07.2022

Druhý díl Pacifické ságy zvedá laťku ještě výš než Pacifik v plamenech. Název je trochu závádějící a v paměti jsem měl prohozené s Ofenzívou v Pacifiku, ale poslední vydání alespoň přidává podtitul Bitva o Guadalcanal, čímž je vše jasné. Kniha je opět psána lehkým hubáčkovským stylem kombinujícím fakta s emocemi a čte se téměř jako román. Člověk se musí mít na pozoru, aby nezapomněl, že čte o reálných lidech a událostech. V mnoha ohledech kniha slouží jako základna k výpadům do hlubin googlu, kde se dají najít snímky vraků z Průlivu se železným dnem i řada fotografií ze současného Guadalcanalu, který se od roku 1942 zas tak rapidně nezměnil - stále zapadlý kout světa, kde malaričtí komáři dávají dobrou noc.

5 20.09.2020

Eskymo Welzl je známý český dobrodruh a pábitel, jehož příznivci oscilují od nekritického obdivu po absolutní odmítnutí jeho příběhů. Já si myslím, že pravda je někde uprostřed, protože to, co je v knize popisováno, by asi nikdo bez znalostí reálií dalekého severu dohromady nedal. Welzl na Novosibiřských ostrovech pravděpodobně opravdu byl a část příběhů, které jsou v knize vyprávěny, působí uvěřitelně. Platí to zejména pro první dvě třetiny cestopisu. V poslední části jakoby při vypravování v hospodě přibývalo vypitého alkoholu a historky nabývají na absurdnosti, šílenosti, ale i zábavnosti. Každopádně, Třicet let na zlatém severu potěší jak zájemce o Arktidu a její dobývání, tak i vyznavače bizarních příběhů ... od obého je zde měrou vrchovatou.

5 05.07.2020

"Mistře, ukažte mi cestu k osvobození!"
"On tě někdo spoutal?" zeptal se mistr. "Řekni, kdo?"
"Nikdo," odpověděl žák.
"Tak proč se chceš osvobozovat?"

5 26.05.2016

Sudety 1945, polorozpadlá samota Berhof. Ulrika je šestnáctiletá holka ze smíšeného německočeského manželství. Maminka ji právě umřela, otec je grobián, alkoholik a lempl. Okamžitě si na statek přivedl náhradnici Tyldu. Tylda je hospodská holka, která za války spala s Němci a teď je jí jedno, v jaké náruči přečká první poválečné roky. V lesích se ukrývají werwolfové, nacistická guerilla, která ještě věří v možnost zvratu válečných událostí. Velí jí Salome, žena, která svému vojenskému rodu chce dokázat, že ač se nenarodila jako muž, může být dobrý voják. K ruce má Kelermana, SSmana bez slitování, který ale vnitřně rovněž touží po klidu a realizuje se v opravách polorozpadlého statku. Erich je šetnáctiletý kluk odkudsi ze Slezka, jehož jako člena Hitlerjugend nahnali na Odře proti Rudé armádě a předním jej tetovali jako SS, aby se nemohl vzdát. Teď je nemocný a dlouho asi nepřežije. Jedinou touhou je umřít doma. Poručík pohotovostního oddílu Čs. armády nikomu nevěří. Za války dostal svoje a zlomilo to v něm důvěru k lidem. Úkol čištění lesů od zbytků fašistických bojůvek bere jako povinnost, ale nijak si v něm nelibuje...
Körner nabízí svůj typický bezútěšný mix bolesti, smutku, násilí, zvířeckosti, ale i naděje, lidství a čistoty. Jeho hrdinové nejsou nijak černobílí, každý má v sobě něco kladného a něco opovrženíhodného. V tom je Körnerova síla a lidskost. Nemaluje svět na růžovo, ale také ho nedělá horším než je. A ještě něco je na jeho sudetských poválečných příbězích obdivuhodné: i za hluboké normalizace se nebál psát o odsunu a situaci v Sudetech bez příkras. A už jen za to zaslouží hlubokou poklonu...

5 04.06.2015