Inutihar komentáře u knih
Můj základní text pro zkoušku z moderních dějin. To už je let...
Kniha se snaží nabídnou revizionistický pohled na izraelskou historii, částečně v tradici izraelské "nové historie". Hirstovy interpretace jsou ale velmi často zjednodušující či nepřesné, český překlad nejvíce postižená místa díky poznámkám překladatele koriguje. Autorův antiamerikanismus navíc sráží některé části knihy na úroveň politického pamfletu.
Reprezentativní výbor ukrajinské poezie od Kotljarevského až po poválečné oslavně budovatelské básně. Poučenějšímu čtenáři sice budou některé důležitá jména chybět (hlavně meziválečná ukrajinská avantgarda, resp. "rozstřílené obrození") a mnohé nové (tedy těsně poválečné) básně jsou evidentně zařazeny spíše pro svoji angažovanost než pro uměleckou kvalitu. Obojí ale chápu jako daň době vzniku. Zejména první polovina knihy je však dodnes použitelná jako velmi solidní úvod do klasické a obrozenecké ukrajinské poezie, tím spíše, že žádná jiná novější souhrnná antologie v češtině (doposud) neexistuje.
Já jsem zklamán a je mi to líto. V knize je přiznáno, že to je vydána z pozůstalosti, proto si myslím, že o to víc se měl editor rukopisům věnovat a část překladových textů, které jsou evidentně ve velmi pracovních verzích, do knihy vůbec nezařazovat. V části o dějinách jsou také informace, které jsou novějším bádáním podstatně revidovány a které by si přinejmenším zasloužily komentáře v poznámce. I sama struktura knihy působí poněkud zmateně. Škoda.
Škoda, že jsem si ten doslov nepřečetl dříve... Taky rok vydání mě mohl varovat. Čekal jsem výbor klasiků a dostal jsem... no, něco jiného. Přestože kniha obsahuje některá velká jména ukrajinské literatury (Oles Hončar, Ostap Vyšňa), jedná se o výbor povídek a literárních reportáží vzniklých především v období Stalinovy vlády v SSSR a tedy i na sovětské Ukrajině. Povídky tak reflektují zejména předválečný útlak Ukrajinců Poláky, druhou světovou válku a německou okupaci a také poválečné ukrajinské budovatelské nadšení. I přesto, že se jedná převážně o socialistický realismus (a někdy - jako např. u Jaroslava Halana - čistou propagandu), talent mnohým autorům upřít nelze a některé povídky o válce jsou skutečně výborné. Knihu samotnou tak považuji spíš dokument doby než literární požitek, nicméně jsem rád, že jsem to přečetl.
S odstupem let je zajímavé sledovat životní dráhy některých v knize představených spisovatelů, kteří se z budovatelů stali protisovětskými disidenty.
Pro česko/slovenské čtenáře může být nejzajímavější dílko Marie jde bosa od Olexandra Ilčenka, kde formou literární reportáže líčí Ilčenko situaci na Zakarpatské Ukrajině a radostné dojmy tamních obyvatel těsně poté, co došlo k jejímu připojení k Sovětskému svazu a kde není vůbec žádná zmínka o tom, že to před tím bylo Československo.
Škoda, že je uruguayská literatura tak trochu ve stínu ostatních latinskoamerických velikánů, Benedetti je výborný autor a Montevidejci ukazují, jak široký stylový záběr měl.
Čínská propaganda o hrdinných komunistických partyzánech za druhé světové války. Chvílemi tak absurdní, že jsem se smál nahlas. Kniha byla zamýšlena nejen ideologicky výchovně, ale i jako jakási učebnice vojenské taktiky. Ale je to zároveň velmi těžce čitelné a nezáživné a trvalo mi dlouho, než jsem se tím prokousal. Jak v komentářích uvádí překladatelka, přestože spolupracovala s vojenským poradcem, je tam hodně "ztraceno v překladu". Protože historický i kulturně-jazykový kontext čínského odboje proti Japoncům je na hony vzdálen středoevropské realitě, takže tu nečitelnost bych asi připsal na vrub i tomuto.
Mimochodem, autor knihy byl v roce 1958 v rámci Maova boje proti intelektuálům odsouzen za pravicovou úchylku a poslán do pracovního tábora.