Ishmael komentáře u knih

Nesdílím populární názor, že kniha je nevyrovnaná. Užil bych spíše slova rozmanitá, protože všechny povídky jsou napsány skvěle, barvitým jazykem, a všechny v sobě nesou onu zvláštní dekadentní atmosféru, jež je Chambersovi tolik vlastní. Tak jako většina, dostal jsem se k tomuto dílu skrze svou fascinaci "Lovecraftovským hororem" - tudíž především kvůli počinům, kde "figuruje" přímo Král ve žlutém (a nebyl jsem zklamán). Celou knihu jsem však přečetl jedním dechem, přestože od hororu Chambers plynule přechází spíše k romantice. Ale tato nepředvídatelnost a rozmanitost, nejen co se týče složení knížky, ale i samotného průběhu jednotlivých příběhů je právě důvod, proč zůstává Král ve žlutém tak vyjímečným dílem.

3 27.11.2016

Prvně jsem chtěl napsat, že kniha je trošičku zmatená, ale ono to v tak košatém a nejednotném světě indické mytologie ani jinak nejde. Autor se naopak skvěle popral s výčtem všech důležitých božstev a nejznámějších mýtů, které se v průběhu času a v závislosti na příslušnosti k tomu či onomu vyznání tak často měnily. Vše je navíc věcně zasazeno do kontextu, ať už z historického hlediska nebo třeba s ohledem na vývoj lidového umění v Indii, a doplněno o ilustrace a hlavně ukázky z primárních pramenů, což mi velmi často u podobné literatury chybí.

3 25.09.2016

Po prozatimním závěru musím před G.R.R. Martinem smeknout. Jeho smysl pro detail a schopnost provázat neskutečná kvanta informací do ucelené knihy/série mi přijde nadlidský. Ano, mám oblíbenější fantasy knihy (možná protože tato ještě není hotova), ale jako celek Píseň ledu a ohně nemá konkurenci.

A teď už jen čekat a čekat. Zima přišla, ale na Vichry si asi ještě chvilku počkáme. :-)

3 07.07.2016

Evidentně jsem v menšině, ale kapitoly "vedlejších" postav mi přišly nadmíru zábavné, nepředvídatelné a hlavně zajímavé. Železné ostrovy a Dorne dle mého vdechly do příběhu nový život.
Nejvíc ale překvapila Brienne, jejíž naivní pohled na svět a rytířské zásady zapříčinily, že jsem si její kapitoly užíval asi nejvíc. Její cesta připomínala spíše nějaký příběh z žánru hrdinské fantasy, což byla nakonec taky fajn změna. Nevím jestli zdejší uživatelé nepochopili smysl této příběhové linky, protože ta není ani tak o záchraně Sansy (protože my, jako čtenáři od začátku víme, že Brienne nemůže uspět), jako spíš o její cestě, jejím vývoji jako postavy a v neposlední řadě o vykreslení světa ledu a ohně a života v něm.
Sečteno, podtrženo, Hostina je zatím rozhodně mou nejoblíbenější knihou Písně ledu a ohně, možná právě díky absenci, v minulých knihách tolik převařených, kapitol Jona a Daenerys.

2 25.06.2016

Přestože má Střet králů spoustu silných momentů, první díl mi přišel vyváženější. Některé dějové linky jsem měl bohužel chuť přeskakovat a myslím si, že by jim prospělo výrazné zkrácení (Arya, Jon) nebo úplná absence (Dany).

29.03.2016

Úplně čerstvý start - nový kontinent, nové postavy, nová pravidla. I proto jsem Půlnoční vlny tak dlouho odkládal (krom toho, že jsem byl po přečtení prvních čtyř dílů zcela vyšťaven). S půlročním odstupem jsem si ale právě díky tomuto, na nic nespoléhajícímu, dílu potvrdil, jak vyjímečný Steven Erikson opravdu je; a pokud existuje nějáký konkurenceschopný aspirant na krále epické fantasy, ještě jsem od něj nic nečetl...

K samotné knize. Pokud jsem o Dómu řetězů tvrdil, že se jedná o nejvyrovnanější Eriksonovo dílo, tady to platí dvojnásob. Objektivně se, dle mého, jedná o jeho zatím nejlepší knihu (nepočítaje to, co přijde v příštích dílech), i když mému srdci je Dům mrtvých stále nejblíže (Psí řetěz!! :-)). Kniha nasadila pomalé tempo, které se v průběhu těch cca 700 stran pozvolna zrychlilo natolik, že jsem nakonec nestíhal obracet stránky. Konec je tradičně eriksonovsky chaotický, což je asi moje jediná výtka. Skvělé postavy je druhá věc. Tehola a Bugga asi netřeba zmiňovat, několikrát mi svými absurdními dialogy způsobili trapné chvilky v MHD, když jsem nedokázal zadržet smích... Koho bych chtěl ale zmínit především, je Rhulad Sengar. Jeho vývoj a hlavně scény s Udinassem byly ty nejsilnější momenty celé knihy.

Hodnotím na pomezí 4 a 5, je třeba si nechat rezervu do budoucna. No každopádně už klasicky, Erikson nezklamal; a tentokrát mám ještě dost sil na přídavek. Lovci kostí, už jdu! :-)

1 07.12.2015

Kniha mého srdce.

1 26.11.2015

Tak bohužel, této knize jsem absolutně nepřišel na chuť. Nevím, snad mi něco uniklo...

Děj velmi klišovitý, postavy nijak zajímavé a dokonce ani samotná próza mně osobně moc nesedla. Někde se to četlo příjemně a svižně, jindy mi zvláštně poslkládané věty trošičku drhly. Korunu nasadily tak trochu odfláknuté kresbičky, které se nakonec docela ironicky k tomu naivnímu příběhu hodí. Co se dá dělat, knihu zatím odkládám, možná se někdy vrátím.

30.10.2015

Po zatím dvou dílech ságy o Zaklínači si myslím, že Sapkowski není zdaleka tak dobrým romanopiscem, jako je povídkářem. I tak šlo o velmi pěkné čtení, které ale místy doplácelo na přílišnou překombinovanost. Chvílemi jsem měl pocit, že mě autor prostě zahlcuje zbytečnými informacemi. Stále si nicméně myslím, že jeho osobitý styl ho řadí nad naprostou většinu fantasy tvůrců. Pořád to je Zaklínač a já se pořád nemůžu dočkat dalších dobrodružství Geralta a Ciri.

1 02.09.2015

Kniha mě příjemně překvapila. Je napsána poutavě, pečlivě vybranými slovy a autorka umí navodit tu správně mystickou atmosféru, která mi místy připomínala Twin Peaks. Pár věcmi se mi netrefila do vkusu - detailní a časté popisy šatníku všech hrdinů, možná až příliš zamotané "milostné" n-úhelníky, které postrádaly logiku, a velmi pomalé tempo. Co se ale nelíbilo mně, ostatním může sednout a sám jsem zvědav co se ze zprvu všedního příběhu o obyčejných lidech (kteří, jak zjistíte, až tak obyčejní nejsou) nakonec vyklube. V hodnocení si nechávám rezervu pro druhý díl kde, jak doufám, i děj zařadí druhý rychlostní stupeň.

1 19.07.2015

Z mého pohledu je Cestami bohů povídková kniha přivedena téměř k dokonalosti. Všechny příběhy tu mají svou cenu a zapadají do knihy jako celku. Rokhorm, který byl v prvním díle představen jako protagonista, je v druhé knize postrkován cestou plnou strastí a bezpráví, ale i soucitu a naděje. Přiznám se, že obě knihy Rokhorm z ARON mi přijdou o něco sympatičtější než Sapkowskeho Zaklínač, právě díky té Rokhormově lidskosti. A to podotýkám, že Zaklínače mám moc rád. Bravo.

2 01.06.2015

Na první pohled tradiční, na druhý velmi nevšední. Příběhy Poutníka a Lovce Rokhorma z ARON je pro mě jedno z největších překvapení, k jakým jsem se v poslední době v žánru fantasy dostal.
P.W. Lech se, podobně jako jeho krajan - A. Sapkowski (ve svých povídkových knihách) - zabývá spíše morální stránkou jednotlivých příběhů a problémy každodenního života, než-li válkami a hrozbou o konci světa.
Nejvíc mě ale zaujalo pojetí celé knihy, kde se Rokhorm dostává, díky své magii do různých časoprostorových a snových sfér, kde získává znalosti, díky kterým potom může rozřešit daný problém (Lechův fantasy svět má na to, jak je kniha krátká, docela promyšlená pravidla, včetně systému magie). Většina všech příběhů má díky tomu takovou zvláštní atmosféru, někde mezi realitou a snem.
Sám Rokhorm je skvěle podaná postava. To, že se nejedná o bezchybného hrdinu vás přesvědčí hned na začátku a způsob, jakým řeší jednotlivé problémy je další zajímavou složkou všech povídek.
Ty dávají v konečném výsledku dohromady vcelku ucelený výtvor, což není u povídkových knih často zvykem.

2 25.05.2015

První část, tedy mini-kniha čistě z pohledu Karsy Orlonga, je s přehledem vůbec nejlepší část celé knihy.
Když se na Dóm řetězů podívám jako na celek, považuju ho za zatím nejvyrovnanější díl s nejmenším počtem hluchých míst, ale zároveň nejobtížněji zapamatovatelný, jelikož neměl tak silné momentky jako Dům mrtvých nebo Vzpomínky ledu. Nakonec mě opravdu zklamalo jen to, jak málo scén dostala Felisín starší na úkor některých, poněkud zbytečných, postav, třebaže byla prakticky hlavní hrdinkou druhé knihy.

V tomto díle, aspoň z mého pohledu, už mi trocha začal vadit ten obrovský počet postav, jejichž nárůst se ne a ne zastavit. A i proto mi přišla jednoduchost kapitoly "Tváře ve skále" s Karsou v hl. roli, jako vítaná změna. Původně jsem si myslel, že s postupem času bude otazníků ubývat, ale to by nebyl Erikson, kdyby se na místě jedné vyřešené záhady neobjevily 2 nové. Neberu to vyloženě jako mínus, jako spíš znamení, abych čtení Malazské ságy proložil něčím "jednodušším". Přečtení prvních čtyř dílů mě totiž docela vyčerpalo. :)

2 23.05.2015

Stručné a jasné. Na většinu otázek si člověk sic odpoví selským rozumem, ale i tak je kniha velmi užitečným rádcem.

03.05.2015

Přiznám se, že má očekávání byla po Domu mrtvých až příliš velká a nejspíš se to i podepsalo na mém mírném zklamání. Některé pasáže mi přišly přespříliš natahované a často se zabývaly postavami, které jsem si zrovna moc neoblíbil. Což je asi má hlavní výtka, jakkoli může být neobjektivní. Dům mrtvých je můj zatím nejoblíbenější díl především díky tak skvěle zvolené kombinaci POV postav. Ve Vzpomínkách ledu mi tato kreativita chyběla a když přišla na řadu nějká neoblíbená postava, čtení jsem často odkládal. I přes mé mírné zklamání to ale byla výtečná kniha, ve které Erikson předvedl své umění v tvoření světů a deskripci scén v plné síle. Především bych vypíchnul 2 scény: bitvu o Capustan a pohřeb (ti co už mají knihu za sebou, ví...). A taky tu je Itkovian, jeden z nejpovedenějších charakterů celé Malazské knihy padlých.

21.04.2015