Israha komentáře u knih
Donbavand zde perfektně vystihl rozjívený, chaotický charakter jedenáctého Doktora, a jeho vztah s Clarou, za to obrovské plus. V téhle knize to prostě BYL Matt Smith, byla to Jedenáctka. A právě díky této skutečnosti, vtipům s ním spojeným a díky příjemně znepokojivé, trochu "duchařské" atmosféře je první polovina knihy opravdu zábavné a uspokojivé čtení. Jak už to ale u Doktora bývá, nikdy nic není, jak se tváří, a ani Závoj smutku tedy není konspirační pseudoduchařina...a řekněme, že směr, který vyprávění nabere v druhé části, se mi moc nezamlouvá. Trochu mi to po odhalení identity záporáků evokovalo epizody "42" a "Rings of Akhaten", jen místo osudovosti a velkoleposti se z toho stala spíš taková legrácka. Z tohohle pohledu zklamání, knihu bych přirovnal k doktorovské dvojepizodě, která má úžasnou první a slabou druhou část.
Chutná syntéza "creature feature" horroru, invazionistické sci-fi a nazisploitation, psaná čtivě a přímočaře, a s dávkou sebeuvědomělosti skrz postavy malého nerdy kluka a vojáka filmmaniaka (jsou součástí přesně toho typu příběhu, které sami zbožňují). Je to přeplácané, ale to k Doktorovým příběhům vždy sedělo, mám to na tom seriálu rád a kniha se ho drží. I vážně míněný tón bez typických doktorovských srandiček tomu přistane, kor když protagonistou je Capaldiho potemnělý, seriózní dvanáctý Doktor. Nicméně uspěchaný závěr, založený na náhodách a deus ex machinách tak očividných, že to i milovníka hrdých žánrovek plesklo do ksichtu, mě nutí hvězdičku ubrat.
Literární projekt organizátorů Festivalu otrlého diváka, který ve formě jakýchsi esejí shrnuje, vysvětluje a hodnotí význam pokleslé kinematografie. Forma velmi čtivá, dobře se prolínají encyklopedické pasáže s autorskými názory a komentáři, takže text nikdy nesklouzne k repetitivnosti. Navíc je z každé kapitoly cítit, jak pisatelé danou formu brakové tvorby mají rádi, objektivní kritiku elegantně obalují do fanouškovského nadšení a snaží se z pojmů jako "béčko", "camp" či "porno" sloupnout škraloup pejorativnosti. Osobně mi poněkud vadil pouze fakt, že kapitoly o gore a lidových hrdinech jsou svým záběrem velmi omezené a jednostranné, což v kontrastu s komplexnějšími náhledy v ostatních kapitolách působí nedotaženě. Ale stejně - tohle by si měl přečíst každý, kdo má alespoň částečně pozitivní vztah k pokleslému filmu. Přesně pro tyhle lidi to totiž autoři psali.
Tohle už se skoro nedalo číst. Troska sfoukne mamutí zápletku o potenciální třetí světové válce Asie proti zbytku světa a armádě robotů, která ji má zastavit, na několika stránkách způsobem á la reportáž v magazínu, a ve zbytku času repetitivně popisuje (pa)vědecké a (pseudo)technologické vychytávky, kterými je čtenář v třetím dílu trilogie už přesycen, a nebo zkouší sice solidně, ale vcelku zbytečně rozvíjet některé vedlejší postavy, které pro příběh samotný v podstatě nejsou zase tak důležité. Korunu tomu nasazuje ultimátní deus ex machina na závěr, na kterou je navíc čtenář neustále polopaticky připravován, a v dobovém kontextu únosné, ale z dnešního pohledu odporně komunistické vize příštího světa, které mi osobně dost hýbaly žlučí. Troska může být za českého Verna označován tak maximálně z hlediska žánrového zařazení. Protože kvalitou vyprávění mu nesahá ani po kolena.
V druhém dílu Kapitána Nema Troska uhnul z dobrodružného sci-fi směrem k detektivce, méně vymýšlel různé vědecko-technické fantasmagorie a zkoušel se vytasit s konspiračně-politickým podtónem. K tomu ale jeho popisný, květnatý a často až přehnaně věcný styl vyprávění vhodný není, a Rozkazy z éteru díky tomu i na relativně krátkém rozsahu bojují s pomalým spádem děje a nedostatkem napětí. Vymýšlení technologických vychytávek a znásilňování přírodních věd se svým opakováním začíná zajídat, a potenciálně nosný příběh je odvyprávěn suše a nezajímavě. Podprůměr.
Troska zde ukazuje úžasnou obrazotvornost, cit pro budování napětí a hrůzy z neznáma, a vše koření typicky českým laskavým humorem, ale ukazuje se jako velmi průměrný vypravěč příběhů. Jednotlivé epizody na cizích planetách jsou povětšinou skvělé (vede chladně dokonalá futuristická utopie v kontrastu s industriálním peklem na Marsu, a taky Lovecraft vs. Ztracený svět dobrodružství na Venuši), ale jejich propojení strohými komentáři vypravěče, opakující se řešení krizových situací v deus ex machina stylu, kdy vědci, kteří sotva mají dostudováno, vše vždy vyřeší prostým "heuréka, mám to!", a chabá práce s postavami literární zážitek z knihy devalvují. Množství pavědeckých tvrzení se v dobovém kontextu dá přejít mavnutím ruky, ale výše zmíněné skutečnosti nikoliv. Navíc, pokud čtete Zápas s nebem v celku, tak jeho třetí část, Metla nebes, je po vynikajícím Podobni bohům jen selankou a unaveně klouže k suchému závěru, aniž by nějak dávala celému příběhu vrchol. Tady se jen na nostalgii hrát nedá, srovnání s Vernem je dost mimo - to byl totiž PAN vypravěč.
Na autobiografii neucelené a místy dosti nepřehledné, Ferguson často skáče od tématu k tématu a popisuje zkrátka to, co mu zrovna přelétlo hlavou, než že by se snažil držet nějakého konceptu. Nepřehledná je taktéž statistická část na konci knihy, tady by slušelo například porovnání umístění ManU v rámci jednotlivých sezon vedle sebe, u soupisu hráčů třeba počet utkání, která pod Fergusonem odehráli. Spíš než jako životopis by se Můj příběh měl číst jako náhled do skrytějších sfér ManUtd a fotbalu obecně, a také náhled do způsobu myšlení a uvažování jednoho velmi úspěšného muže, který si vlastní cílevědomostí a nasazením vybudoval status legendy. Milovníci fotbalu a fotbalového zákulisí si přijdou na své, a nutno ocenit, že se Ferguson nevyhýbá kontroverzním tématům, ale zároveň se nesnaží o laciný bulvár a dané situace popisuje pokud možno střídmě a objektivně. Mnohé myšlenky, ve kterých sir Alex vyzdvihuje spíše než surový talent vlastnosti jako píle, buldočí nasazení a nekompromisní cílevědomost při řešení problémů, jsou ovšem hodnotné i pro čtenáře fotbalem nepolíbené. To dělá z knihy Můj příběh nejen atraktivní, ale i vysoce inspirativní čtení.
Příběh, který se ze začátku s úctou pokouší jemně ironizovat a převracet klišé klasické invazionistické sci-fi, a přes značnou míru neoriginality v tom boduje...a pak se do jednoho obřího amerického klišé celý zvrhne. Při čtení Armady jsem měl pocit, jako bych četl oficiální novelizaci nějakého moderního hollywoodského blockbusteru. Je třeba naskočit, nechat se strhnout šíleným tempem vyprávění, čumět na technologické vychytávky a rochnit se v tunách referencí, ale přitom shovívavě přehlížet laciné dějové zkratky, jednorozměrnost charakterů, uspěchaný konec a ne vždy úplně zdravou míru naivity. Srovnání s RPO není na místě, tam jsou průniky jen ve VR tematice a geekovských referencích (které jsou navíc tady někdy až příliš násilně cpány čtenáři do chřtánu), Armada je svým pojetím jednodušší, jednostranněji zaměřená a celkově prostě horší, nemá ambice kultu pro všechny nerdy, ale spíš jen akční jednorázovky pro sci-fi maniaky a gamery. A nutno říct, že v tomto ohledu funguje velice dobře, Cline si evidentně dal knihou za úkol hlavně bavit a nic moc neřešit, a to bylo splněno. Očekávat cokoliv víc, dokonce snad veledílo, které naváže na RPO, nutně povede ke zklamání.
Kresba pořád vynikající a fungování postapo světa, ve kterém se Druuna pohybuje, je ve své bizarnosti neodolatelně přitažlivé. Ale celkově už je to moc velký mindfuck a kecání o lidství, nelidství a smyslu existence; přičemž se vytrácí pulpový sci-fi feeling a obscénní erotické dusno, díky kterým byl tak skvělou jízdou první Druunin komplet. Otřepané klišé o síle v jednoduchosti je zde zcela na místě použít.
Klasika, na které se zub času v podstatě nepodepsal. Dokumentaristický styl vyprávění se velmi dobře hodí k popisu biologie a technologie Marťanů, násilných činů, apokalyptických výjevů i vzorců lidského chování tváří v tvář hrozbě, vše má sílu a působivost. O skvěle vymyšleném konci se toho napsalo už hodně, ale nelze jej nevypíchnout. Linie s bratrem nicméně působí nadbytečně a na můj vkus až rušivě, drolí gradující atmosféru boje o život hlavní postavy, přičemž se v ní nic extra zásadního neudá...a popisy geografie Londýna a okolí jsou k uzoufání nezáživné a rozvleklé. Proto srážím jednu hvězdičku dolů.
O něco slabší, než první díl. Zásadním nedostatkem je fakt, že obě obsažené novely, byť premisou odlišné, mají v podstatě identickou (a ne zrovna dvakrát propracovanou) dějovou šablonu - máte prostě pocit, že čtete dvakrát skoro totéž, jen v lehce obměněné podobě. Pak už zbyde jen rychlé tempo, zábavná a nekompromisní akce, a zajímavé futuristické sci-fi prvky; nic z toho ale nezanechá hlubší dojem a myšlenkami jen tak profrčí.
Sestavit více než dvacetipoložkovou antologii lovecraftovských povídek tak, aby postrádala slabé místo, je v podstatě neřešitelný úkol, ale tahle sbírka si překvapivě drží přinejmenším ucházející úroveň po celé své délce. Některé povídky jsou sice veskrze průměrné a nezapamatovatelné, jiné i přes solidní formu Lovecrafta jen tupě vykrádají, ale vlastně ani jednu z nich nakonec nebylo nutné z nudy či otrávení přeskočit a nedočíst. Navíc většina příběhů nabídne poctivou dávku mrazení i čtenářům, kteří jsou Lovecraftem nepolíbení...byť znalci jeho díla si čtení nepokrytě užijí více. Za nejlepší kusy bych označil Hotel Broadsword, Přízrak nad Providence, Nižší démoni (byť tohle je spíš barkerovsky, než lovecraftovsky pojatý příběh), Tunely, Záměna a také nadsazeně pojatou Jak dostat chapadláka.
(SPOILER) Ježatá, přeplácaná kresba mi jako jediná místy trochu překážela ale i tam nakonec převážil pozitivní dojem, protože většina oněch přeplácaných panelů není naditá obsahem samoúčelně a obsahuje spoustu vtipných a rafinovaných detailů. Jinak je to asi přesně to, co čekáte od synopse ve smyslu "Lobo si zařídí nesmrtelnost, protože vraždí anděly, démony i bohy v Nebi i Pekle a dělá tam bordel v takové míře, že ho tam ani tam nechtějí". Krvavý, nekorektní, ujetý bordel, jehož cílovka buď jste a pak si pošmáknete, a nebo to prostě není čtení pro vás. Já hlasuju pro možnost jedna.
Poslední Zabíječ od Williama Kinga, a opět jinak. Tentokrát jsou Gotrek s Felixem a jejich akční fantasy zážitky hozeny do mixéru s lovecraftovským horrorem. Prastaré chrámy a opuštěná města, vyhynulé rasy (které jistě zcela náhodou připomínají H.P.ho "Deep Ones"), znepokojivý pocit přítomnosti čehosi zlého, přesuny časoprostorem, nestvůry plné očí, slizu a chapadel (či rovnou neuchopitelné běžným vnínámím) a dokonce jacísi "Prastaří", jejichž koncept je zde takřka identický s tím, co si pod tímto názvem představíte, pokud trochu znáte základní info o mýtu Cthulhu. A do toho samozřejmě Gotrek obligátně bručí, nasává, chová se sebevražedně a kydlí svou sekerou monstrum za monstrem, zatímco Felix suše glosuje situaci a čím dál víc propadá depresi a otupělosti z toho, jak je jeho život s Gotrekem temný, násilný a nebezpečný. Takže milovník série Zabíječ dostane to, co má rád, a navrch se prostřednictvím elfího mága Teclise jednak dozví poměrně dost o historii a pozadí světa, ve kterém se jeho oblíbené příběhy odehrávají, a druhak dostane poctivou dávku sarkastického elfsko-trpaslického verbálního soupeření. Za mě dopadla Kingova labutí píseň v této sérii na výbornou.
Líbí se mi, jak William King v rámci série Zabíječ zvládá ve škatulce akční fantasy nápaditě variovat subžánry a díky tomu je každá knihy této ságy poněkud odlišná. Zabíječ bestií má být tentokrát epická válečná fantasy o obléhání města, střetu armád a zradách ve vlastních liniích, a byť tu Kingova trademarková pošmournost, drsnost, cynický humor a strhující popisy bojů stále jsou, a díky nim kniha nenudí, snaha o nacpání celého příběhu na plochu necelých 300 stran tomu dělá medvědí službu a celá velkolepá bitva o Praag prostě zas tak velkolepá není a veškeré dílči dějové linie, které měly přidávat na rozmáchlosti, působí odbytě. Tohle mělo být rozděleno do dvou částí, protože výpravným válečným fantasy tento kratší formát ne úplně svědčí.
V podstatě klasická rytířská fantasy, jen zasazená do temnějšího světa Warhammeru. Chrabrý rytíř bojuje pomocí magické zbraně s ukrutným drakem, který terorizuje přilehlé okolí, do toho musí řešit i milostný trojúhelník mezi ním, jeho milenkou a sokem v lásce - mágem. Jen tomu chybí noblesnost a okázalost rytířských příběhů, která je nahrazena špinavostí, násilností, dekadencí, drsným humorem a všudypřítomnou atmosférou zla a smrti...takže trademarkový William King. Stále výborná zábava, i když mírný pokles oproti takřka dokonalému Zabíječi démonů zde patrný je.
Zabíječ skavenů je vlastně příběh ve stylu meč a magie v urban fantasy prostředí. King výborně vykresluje atmosféru města dvou tváří, kde se aristokraté a obchodníci topí v luxusu, zatímco chudina přežívá ze dne a den a ve stokách pod městem bují invazní aktivita armády inteligentních humanoidních krys. Špinavé, syrové, atmosférické, pohlcující. Vyprávění, zaměřené mnohem více na pohled Felixe Jaegera, je podle mě vhodným krokem, protože věčně nakrknutého, dokonalými smysly a sekerou vše řešícího, takřka nepřemožitelného Gotreka stačí pozorovat skrze oči vypravěče z pohledu třetí osoby - jeho postava i tak plní svou úlohu. Kvituji taky příklon k více koherentnímu, méně antologickému vyprávění. Je však škoda, že ad absurdum vyhnané přechytračování se a vzájemné zrazování se, jež jsou leitmotivem vyprávění z pohledu záporáků této knihy, začne být ke konci nepříjemně repetitivní.
Hrdinská akční fantasy nebude nikdy ničím větším, než oddechovým brakovým čtením pro zábavu. Sága o Gotrekovi a Felixovi však obsahuje téměř veškeré potřebné ingredience na to, aby v rámci žánru vystupovala z řady. Ústřední dvojice hrdinů je výborná, a to i přesto, že u jejich charakterů neprobíhá v podstatě žádný vývoj - ani není třeba, protože permanentně nabručený samotářský trpaslík-skorosuperhrdina a jeho lidský společník, vybavený břitkým jazykem a tvrdohlavou náturou mají styl a charisma, a nic bližšího o nich ani vědět nepotřebujeme. Dále tu máme atraktivní svět Warhammeru, který se dá popsat asi jako mixáž tolkienovské fantasy, steampunku, Diabla a klasického gotického horroru - what's not to like? A pak je tu samozřejmě autor, který postavy a svět dostal na starost, a nutno konstatovat, že prudce čtivý, násilný, temný a suše humorný přístup Williama Kinga funguje při dané látce téměř dokonale. Zabíječ trolů je díky tomu skvělá zábava a od plného hodnocení ho dělí jen počáteční rezervy v originalitě předložených příběhů (což se ale u následujících dílů série díky odklonu od povídkové formy a hlubšímu zabředávání do mytologie světa srovná také).
Relativně tradiční conanovská hrdinská fantasy, která se sice četla poměrně svižně, ale měl jsem pocit, že na to, jak byla místy pocitově poněkud natáhlá nezajímavými pasážemi s Conanem, nadbíhajícím chrámové tanečnici, a intrikujícím v hospodě, pak na druhou stranu věnovala poměrně málo času ústřední zápletce s pavoučím bohem a jeho šíleným kultem. Sprague de Camp poměrně trefně emuluje Howardův styl příběhů, ale oproti originálu neumí tolik pracovat s tajemnem a napětí, a i Conana samotného uchopil poněkud zvláštně (zamilovaný, skrývající se, intrikující...to mi k barbarovi z Cimmerie moc nesedí). Pohodové, ale vcelku průměrné čtení.
Knaak mi přišel vždy silnější spíše na poli akce, budování napětí a tajemna, ale v Dračí koruně se pro mě docela nečekaně vyšvihl s povedenou vztahovou fantasy s detektivními prvky. Dragonrealm nikdy nebyla série, která by oslovovala čtenáře "high fantasy", ale konkrétně touto knihou Knaak ukázal, že si umí pohrát s osobními i společenskými motivacemi postav a jejich vzájemným ovlivňováním se tak, aby dosáhl kompaktnosti i překvapivosti, a udržel si zároveň také čtivost a rychlý spád a neochudil čtenáře o ty tolik žádané draky, kouzla a dávky poctivé akce. Trochu škoda poněkud ukecané a politikou přecpané první třetiny knihy, protože jinak bych se v rámci žánru nebál jít na plné hodnocení.