J.F. komentáře u knih

Velká znalost dat i literatury, důkladná argumentace, maximální vstřícnost.
Tyto případy přitom - paradoxně? - potvrzují tezi, že pohlaví si nemůžeme svobodně volit nebo vymýšlet nová.
A ukazuje se, že člověka jednoho pohlaví lze chirurgicky jen připodobnit druhému, ne jej na něj skutečně přeoperovat.
Data jsou ovšem z r. 2001, kdy tento problém hlásil jeden člověk z dvaceti až padesáti tisíc - a navíc tehdy ještě nebyly (?) údaje o tom, co se s člověkem operativně připodobněným opačnému pohlaví děje po deseti, dvaceti, třiceti letech.

1 05.04.2024

Chudoba, podobně jako Rádl v Útěše z filosofie, vidí na začátku evropského novověku osudný rozchod s universální lidskou moudrostí, kterou předtím sdílel středověk, antika (resp. podle Chudoby: antika, sahající až k r. 1500), mimoevropské kultury i pravěk, ba jejíž prvky mají už některá zvířata. Podle Chudoby byl ovšem tento neblahý obrat připraven už vznikem filosofie a pak tím, že západní vzdělanci přešli od řečtiny, uchovávající moudrost tragiků, k nediferencované, technické latině.

Čtivostí a vyhraněností stanoviska to připomíná Heerovy Evropské duchovní dějiny, ale časově i zeměpisně je záběr daleko širší; podobný měl jinak snad už jen Toynbee či Voegelin.

Ve shodě s tou starou moudrostí ovšem Chudoba nevidí situaci člověka, civilizace a světa nijak růžově, v tom je to dost nepohodlné čtení.

Kniha je nejsilnější tam, kde je filosofií dějin, tj. kde se zabývá tím, co to je člověk a jaké je jeho místo v celku reality; slabší v popisech a hodnoceních některých konkrétních událostí, etnik a postav (čím blíž k současnosti, tím víc podivností) - ale kvůli té filosofii se vyplatí různé autorovy prazvláštnosti překousnout.

1 23.12.2023

Typické Houellebecqovo pesimistické vylíčení společnosti bez dětí, bez vztahů, bez radosti, bez naděje, beze smyslu, a s tím se proplétá fiktivní budoucnost (na rozdíl od Podvolení a od Mapy a území budoucnost dost vzdálená), která by z toho mohla vzejít. Platformu jsem pokládal za nejdepresivněší Houellebecqovu knihu - dokud jsem nezačal číst tohle.

Jevdokimov tu zavádí důležité rozlišení: vedle autonomie (kdy podléháme sami sobě) a heteronomie (kdy podléháme něčemu nebo někomu jinému) je tu ještě teonomie, kdy podléháme Bohu, který vůči nám právě není "někdo jiný"; teprve v teonomii se stáváme skutečně sami sebou.

Jednoduché lineární vyprávění, na "Život je jinde" zapomeňte.
Jinak se tu M. Kunderovi podařilo vytvořit několik téměř ďábelských postav: když jde o to prosadit svou (třeba zabít dítě nebo eugenicky rozmnožit sám sebe), pak před sebevětší lží, podrazem nebo manipulací ani trochu nezaváhají, ba snad z nich mají i cosi jako radost; pro mateřství, otcovství a pro tělesnost vůbec, ba málem pro všechno normální, mají buď zhnusení nebo pobavený škleb...
I vypravěč románu je jednou z takových postav: do aktérů příběhu vidí až do té nejhlubší intimity, ale ani náznak pochopení, natož soucítění (leda že v nich objeví tu radost ze špatnosti). Jestli měl Kundera při psaní tohohle románu všechny postavy rád, jak napsal v závěrečné poznámce, nechtěl bych vidět postavu, kterou rád neměl.
A pak je tu ještě jedna prazvláštní figura: slavný spisovatel, kterému ještě kolem r. 1970 co chvíli ujede nějaké „kráčeje“, „jest“, „byli klidni“, „pln“, „není důvodů“, „má započít směnu“, „vyřkl“... Padesát let po Čapkovi!
Jo a vlastně ještě jedna: člověk, který hraje na bicí (a asi ne špatně) a vytrvale jim říká "buben".
Hvězdičku za postavu rytíře Bertleffa, za metaforu pěšce na posledním políčku a vůbec za ty psychologické vhledy, které jsou navzdory té křivé optice skvělé.

1 17.06.2021

Rohr se pokusil (jako tak mnozí před ním) vyložit asi to nejzákladnější a zároveň nejpodivnější mystérium křesťanství – že totiž Bůh se stal doopravdy konečným a vázaným na jednu dobu, lokalitu a kulturu, a přitom nepřestal být nekonečný a absolutní; že o Bohu musíme vyznávat „přijde soudit“ a zároveň „dává svému slunci svítit na dobré i zlé“; že Bůh se nejplněji zjevil v Kristu a nikde jinde, a zároveň právě křesťanská Bible říká "Bůh je spasitelem všech". Je to věc vpravdě nepochopitelná a pokusy o její vyjádření buď končí paradoxem a mlčením, nebo ujíždějí na scestí – a tak není divu, že ani Rohrovi se to nepovedlo.
V jeho knize je plno moudrosti, to zas ne že ne, ale první polovina paradoxu mu skoro zmizela; jeho Bůh je takřka jen nekonečný, univerzální a absolutní – a s člověkem to dopadá podobně: je součást stvoření, ale asi ne osoba; může vyciťovat Boha ve svém dýchání nebo při nehybném ležení, může kontemplovat, ale už třeba formulovat Krédo je chyba, natož zasahovat do přírody nebo přít se s ostatními lidmi… (Má Rohrův člověk vůbec ještě tu hroznou svobodu říct Bohu definitivně „ne“? Není Rohrův Bůh tak výlučně nekonečný, že nás nakonec do sebe pojme všechny, ať chceme či ne?)
Je to pochopitelné a vlastně to má i dobrý důvod, Rohr prostě připomíná tu půlku paradoxu, na kterou my západníci snáz zapomínáme; ale stejně.

Tahle kniha se podle mne autorovi nepovedla. Snad nikoho neodradí od četby jiných Crabbových knih; pro dnešní dobu je to zásadně důležitý autor.

Z Crabbových knih, které jsem četl, ta zdaleka nejlepší - a zároveň nejradikálnější, nejvíc burcující. Vyzývá ke změně základního přístupu k životu: přestaňme si už konečně namlouvat, že život může a má "fungovat" a že toto fungování můžeme zařídit, jen vědět jak. Crabb tuhle knihu napsal až po padesátce; možná se dřív ani nedá doopravdy pochopit.

1 20.07.2020

Trochu jako autorčina "Krize a tvořivý přístup k ní": psáno hodně pro terapeuty - ale přece jen je tu víc kazuistik napsaných tak, že se v nich pozná i čtenář jako potenciální pacient.

Je mi líto, ale první pokus o čtení jsem vzdal po pěti stránkách - žádná z těch postav není živá, na všech je hned vidět, že byly napsány jen proto, aby vykládaly psychologii, která se klidně (a lépe) dala napsat i přímo. A "literární" stránka trpí mj. zbytečně podrobnými popisy toho, jak kdo vypadá nebo co zrovna jí a pije, jak to známe u té slabší poloviny autorů zkrácených digestovek... Ale třeba to ještě zkusím a třeba se mi bude dařit líp.

Dodatek: na druhý pokus přece jen dočteno (tedy s přeskakováním - prvních 11 kapitol by se podle mě dalo škrtnout skoro sakumprásk) a ta psychologie stojí za to, zvlášť když si uvědomíte, že v kritické 21. kapitole autor promlouvá nejen skrze Nietzscheho, ale i skrze Matyldu.

Jo a ještě: ten film, nad kterým se na čsfd ohrnuje tolik znaleckých nosů, podle mne vůbec není z nejhorších.

Snad se jednou dočkáme českého překladu celé Guardiniho knížky...

Citáty přehledně uspořádané podle témat: duše, nevědomí, archetypy, sen, muž a žena, stáří, jednotlivec a společnost, dobro a zlo, vývoj osobnosti, smrt, Bůh... ale přehlednou mapu toho, jak vlastně Jung vidí svět a místo člověka v něm, tu přece jen nenajdete. Překlad mohl být ještě o něco lepší.

1 13.09.2019

Kdo se (jako já) ztrácí ve všech těch archetypech, animách, kolektivních nevědomích, vědomých psýché a bytostných já, ten tady uvidí přímo ten život, jehož popisy to všechno jsou. Velmi dobrý překlad.

1 13.09.2019

Kdosi napsal, že podstatou humoru je soucit - tak úplně jsem tomu nevěřil, dokud jsem nezačal číst Karla Kyncla. A mimochodem: kdo chce vědět, co to bylo vylodění v Normandii, ať si obstará tuhle knížku.

1 05.04.2019

Neuvěřitelná směs hrůzy a černého humoru.

1 18.03.2019

Z téhle knihy ve mně kus zůstal - při čtení jsem neustále musel myslet na Isaaka Singera, kterého jsem předtím hodně četl, ale zároveň jsem měl pořád pocit, jako by Singer byl jen černobíle a Potok barevně nebo Singer za zamženým sklem a Potok napřímo.

1 15.03.2019

Typický Singer - rozený vypravěč, schopný ve dvou větách dokonale vystihnout celou situaci a atmosféru... Nejvíc jsem užasl nad závěrem: ještě stránku před koncem to vypadá, že hlavní hrdina se zase ze všeho vykroutí a vylže jako pokaždé, a pak jeden disonantní akord, dvě rány do bubnu a je konec - naprosto překvapivě a zároveň naprosto logicky.

Při četbě v politicko-historickém kontextu zarazí, že Mann líčí cestu Německa do záhuby, jako by byla plynulá někdy od konce středověku, a přitom nástup nacismu přeskočí... Ale jako román skvělé, typický Mann. Karlachův překlad je podle mne o hodně lepší než Eisnerův (a to je co říct).

Kdo chce z několika stránek načerpat víc moudrosti, než kolik by nasál za rok studia filosofie, tak do Exupéryho, anebo sem!

1 05.03.2019

Pozoruhodný nápad, povolat k vyřešení záhady nedopsaného Dickensova románu vyšetřovatele ze všech možných detektivek... Nad vším se vznáší laskavá ironie autorů a případ vyřeší, jak jinak, Hercule Poirot, a, jak jinak, naprosto překvapivě. Paní z neděle mám radši, ale stejně čtyři hvězdičky.

1 03.03.2019