Jack93 komentáře u knih

Fantastická, vyčerpávající kniha, jejíž čtení se z různých důvodů neskutečně vleklo (za což ale vůbec nemůže styl autora, nýbrž můj přístup a nedostatek volného času). Je pravda, že tolik novinek se čtenář nedozví, Gellately nejde tolik do hloubky, ale to nic nemění na vysoké kvalitě díla. Postavit Lenina vedle Stalina a Hitlera nabízí nový úhel pohledu. Při výčtu všech hrůz ani nelze říct, kdo z nich byl horší.

07.07.2020

Výborné ohlédnutí za prvními 50 lety PMEZ/LM, té nejprestižnější a nejlepší fotbalové soutěže na světě, v níž nikdy není nouze o neuvěřitelné zvraty, jak dokázal minulý ročník a konec konců i ten letošní díky obratu Atlética Madrid na Anfieldu. Je jasné, že z takového tématu by šla udělat pořádná bichle, ale stručný popis jednotlivých sezon a samostatné kapitoly věnující se finálovým zápasům bohatě stačí.

2 27.05.2020

V životě už jsem přečetl spoustu knih, ale nikdy žádnou, která by nabízela takový detailní pohled do duše jednoho člověka. Marcii Davenport se to v případě Jana Masaryka povedlo, a to přímo dechberoucím způsobem. Nutné je ocenit i její slovní zásobu a barvitá líčení jejích i Masarykových pocitů. Vylíčení vztahu k Praze je pak kapitolou samo o sobě.
Pro českého čtenáře je část pojednávající o Masarykovi nejpodstatnější, ale upřímně by mě zajímalo celé dílo Too Strong For Fantasy. Marcia Davenport se znala s řadou úžasných lidí, podle komentáře jedné ze čtenářek na Goodreads s Albertem Einsteinem či Katherine Hepburn.
Autorku fascinovala Praha, mě zase naopak způsob, jakým jsem k jejímu dílu přišel. Seznámil jsem se s ní v knize Mosty do Tel Avivu od Jiřího Šulce, která nabízí řadu dialogů mezi ní a Masarykem. Už v průběhu čtení její knihy mi bylo jasné, odkud Šulc čerpal, jelikož v Mostech skvěle popisuje Masarykovy myšlenky a rozpoložení. Když jsem pár týdnů po přečtení Mostů hloubal, co budu číst, narazil jsem v knihovně na Poslední portrét Jana Masaryka, který jsem nevědomky zdědil po babičce. Už kdysi jsem měl knihu v ruce, protože jsem si ji vzal od babičky domů, ale tehdy jsem absolutně neměl tušení, kdo Marcia Davenport je. Protože se ale zajímám o historii, věděl jsem, že bych si ji jednou rád přečetl. To bylo zhruba před 5-6 lety. Že k ní ale dojdu takto, by mě v životě nenapadlo.

3 18.05.2020

Když nevím, co číst, sáhnu po Francisovi, protože to nemůže být krok vedle. A nejinak tomu bylo i u Ohně a biče, byť jsem poprvé v životě zvažoval, zda u jeho díla neubrat hvězdičku na hodnocení, a to ze dvou důvodů.
Zaprvé překlad. Vydání z roku 1992 přeložil Ervín Hrych a nikoliv Jaroslava Moserová-Davidová. A je to znát. Od Dicka Francise jsem přečetl více než 30 knih, ale bylo to poprvé, kdy jsem měl s překladem jeho knihy problém. Některé věty zněly hodně šroubovaně. Navíc se u Francise netradičně vyskytovalo dost překlepů.
Zadruhé děj. Začátek je přímočarý, jde se rovnou na věc a v rychlém tempu. Jenže to postupně opadá a o hlavních padouších se dozvíme nečekaně brzy. Z tohoto hlediska čtenáře nečeká žádné bombastické odhalení. Závěr je dobrý a hezky zapadá do skládačky, přesto se neubráním pocitu, že hlavní dějová linka mohla mít větší náboj.
Pět hvězd ale stejně dám, protože by to byla neúcta vůči panu Francisovi. A to bych si nikdy nedovolil.

2 13.05.2020

Léta letoucí jsem se chystal na tuto knihu, až konečně v květnu 2020 nastala ze dvou důvodů ta správná doba. Jednak Stouni několik dní předtím vydali po osmi letech vlastní autorskou píseň Living In A Ghost Town a za druhé bylo potřeba vynahradit si fakt, že kvůli koronaviru nemohla 8. května v San Diegu začít další severoamerická část turné No Filter.
Kniha Na věčné časy? by rozhodně neměla chybět v knihovničce žádného fanouška Stounů. Jedná se o vynikající dílo, díky němuž jsem hned dostal chuť pořádně provětrat diskografii kapely. Jen mi byly proti srsti určité Davisovy průpovídky a slovní obraty, kterými se on a spousta dalších autorů snaží dát na odiv svou erudici a zatraktivnit příběh. Mně to spíš otravuje.
Davis sestavil výborný příběh, byť občas fakticky ulítává. Třeba alba Achtung Baby od U2 a Pump od Aerosmith nevyšla v roce 1990, to je hrubá chyba. Ale podobné úlety nejsou u Davise novinkou. Vzpomínám si, že se jim nevyhnul ani u knihy Watch You Bleed pojednávající o Guns N' Fuckin' Roses, která v češtině nikdy nevyšla.

2 10.05.2020

Všechny Forsythovy politické thrillery mám za sebou a po delší době nastal čas vrhnout se na jeho méně známá a (pro mě) ne tak významná díla. Kvintetem Forsyth dokázal, že je spisovatelem s velkým S a že i jeho díla odehrávající se mimo pole politických thrillerů z dob studené války a islámských teroristů stojí za to. Je s podivem, jak různorodé příběhy z odlišných dob dokáže poskládat a přitom ze všech učinit vzrušující čtení.
A která z oněch pěti povídek je nejlepší? Sakra těžká volba.
Veterán - možná trochu pomalejší rozjezd, ale to vyústění? Paráda!
Zázrak - stejně šokující rozuzlení jako u Veterána.
Občan - ani tady není nouze o překvapivý závěr, i když částečně malinko předvídatelný.
Jak na věc - skvělý náhled za oponu aukčního byznysu.
Šumící vánek - příběh o tom, že láska trvá věčně (pokud tomu tedy věříte).
Za nejslabší bych označil Občana, ale pozor! V žádném případě není za ostatními nikterak pozadu. U zbylých čtyř povídek je to plichta. Bohužel nemůžu vybrat tu nejlepší, nejde to. Všechny jsou stejně dobré.

7 05.05.2020

Kiss jsou jednou z mých neoblíbenějších kapel a byli vůbec prvním rockovým uskupením, které jsem poslouchal. To díky nim jsem zhruba v devíti objevil kouzlo rocku, toho nejlepšího hudebního žánru na světě nabízejícího úchvatné riffy, texty, melodie a svůdné fanynky.
Všichni původní členové Kiss už vydali autobiografie. Jako první se k sepsání memoárů odhodlal Simmons a bylo to skvělé čtení, i když je to tak dávno, že od té doby proteklo Vltavou hodně vody. Stanleyho dílo Face The Music: A Life Exposed se dosud nepochopitelně nedočkalo českého překladu. Četl jsem ho v angličtině, ale byl jsem z něj trochu zklamaný kvůli tomu, že se Paul až moc opíral do všech kolem sebe. K jeho image mi to nesedělo. V češtine zatím nevyšla ani Crissova autobiografie, kterou jsem nečetl.
Ze všech členů Kiss mám odjakživa nejradši Stanleyho, proto jsem si nebyl jistý, jestli se mi Frehleyho zpětný pohled na kariéru před obdobím Kiss a v době mimo kapelu bude líbit. Ale blížily se Aceovy narozeniny, tak jsem si řekl proč ne. Od začátku se mé obavy naprosto rozplynuly. Čtení Frehleyho životopisu uteklo stejně rychle jako Kissácká show, která se do Prahy vrací téměř neustále. Navážení do Genea a aktuální sestavy mě nikterak nepřekvapilo, popravdě jsem to čekal mnohem horší. Ke Stanleymu pak Ace mnoho výčitek neměl.
Upřímně jsem odjakživa víc věřil dvojici Gene - Paul než Peter - Ace. Aceův životopis na tom nic nezměnil. Výčet jeho automobilových havárií a (ruku v ruce s tím jdoucích) drogových dobrodružství je natolik zarážející, že není divu, že se mezi ním (spolu s Crissem) a Genem a Paulem rozevřela propast. Nebýt Geneova a Paulova nasazení, nebyli by Kiss tam, kde jsou, protože na zbylou polovinu originálního složení nebyl časem žádný spoleh. Je vůbec zázrak, že Ace 27. dubna oslavil 69. narozeniny po tom, co prožil.
P. S. Diskuzi o obalu ponechme stranou. Některé věci jsou zkrátka nepochopitelné.

3 04.05.2020

Miroslav Ivanov je na poli literatury faktu pojmem, přesto jsem až dosud od něj nic nečetl. Abych to změnil, sáhl jsem po Atentátu na RH. Literaturu faktu zbožňuju a mám s ní bohaté zkušenosti, struktura Ivanovova díla mě ale velmi překvapila. Opravdu nekonveční postup, protože autor nechává odvyprávět příběh pamětníky/aktéry, kteří se nějakým způsobem do operace Anthropoid zapletli (případně připletli) a do díla zasahuje pouze svými "monology" historika.
Zpočátku jsem byl trochu vyvedený z míry, postupně jsem však tomuto uspořádání díla přišel na chuť. Okolnosti atentátu i jeho samotný průběh mě nepřestávají fascinovat. A nikdy nepřestanou. Ta mystická aura kolem Anthropoidu je nesmírně přitažlivá. Kdo ještě neměl tu možnost, nechť se vrhne na román Dva proti říši od Jiřího Šulce. Jedna z nejlepších knih, která se mi kdy dostala do rukou.

8 04.05.2020

Muzeum v knize je skutečně brilantní nápad, který nabízí nevšední čtenářský zážitek. Je zarážející, jakou roli hrály v československých dějinách "osmičkové" roky. Opravdu byly osudové.
Ne že by František Emmert šel do hloubky, to ostatně na takto vymezeném prostoru ani nejde. Kromě osvěžení určitých faktů jsem se dozvěděl i nové věci, o kterých jsem předtím neslyšel. Vlastnit knihu v době před sedmi lety, stal by se z ní ideální materiál k přípravě na maturitu (čímž v žádném případě nesnižuji její hodnotu a netvrdím, že je vhodná především pro náctileté).
Samostatnou kapitolou jsou pak vložené faksimile a CD s dobovými projevy, o nichž se rozepíšu později.

1 02.05.2020

Přečteno za jediný den, což je jasný důkaz toho, jak moc mě příběh chytl. Půlnoční slunce nemůžu porovnávat s prvním dílem, protože ten jsem četl v prosinci 2015 (což vím díky tomu, že si pečlivě na této stránce označuju, kdy jsem co četl). I bez zpětného čtení svého komentáře si pamatuji, že se mi moc líbil. A nejinak tomu bylo i u Půlnočního slunce. Zkrátka paráda. Pořád platí, že ze samostatných Nesbových knih je mou neojblíbenější Lovci hlav, ale také Půlnoční slunce jsem si užil.

4 12.04.2020

Zhruba tři a půl roku mi trvalo, než jsem se po přečtení Zrádců pustil do Mostů. Má očekávání se opět beze zbytku naplnila. Jiří Šulc znovu předvedl to samé, co v dílech Dva proti Říši a Zrádci. Tedy znamenitě odvedenou kombinaci spisovatelské a badatelské práce. Převést historické události do takovéto atraktivní a dechberoucí románové podoby je znamením Mistra. Jen málo spisovatelů by něco takového dovedlo.
Je naprosto jasné, že Šulcovy knihy by měly být na seznamu povinné četby, zejména pak Dva proti říši. Díky jeho knihám si nevídaně rozšíříte obzory. To samé se mi přihodilo při četbě Mostů. Vzpomínám si, že jsem kdysi slyšel o tom, že Československo pomohlo Izraeli při jeho vzniku. Že mu ale pomohlo až tak moc a že mezi oběma státy vznikl letecký most, to jsem tedy netušil vůbec. Takže pane Šulci, mockrát děkuju za doplnění znalostí!
P. S. Teď už mi zbývá přečíst jen Operace Bruneval a Stonewall a budu se Šulcovým dílem u konce. Doufám, že se časem urodí něco nového.

5 10.04.2020

Bruuuuuuuuce Springsteen je jeden z nejlepších zpěváků, textařů a showmanů všech dob. Kdo ho zažil naživo, ví, o čem mluvím. Takovou porci energii nikdo jiný ze sebe nevydává.
Kniha Gillian G. Gaar je vynikajicí průvodce Bossovou kariéru. Nejvíce ze všeho oceňuju "boxy" neboli samostatné kapitoly stručně shrnující jednotlivá alba plus třeba kariéru Patti, Clarence a dalších. Charakteristika desek mě natolik nadchla, že jsem si hned musel pustit Tunnel Of Love. A další budou následovat.
Jen škoda, že se kniha nevyhla faktickým a pravopisným chybám, to je jediné minus. Ale nijak zásadně to neubírá na atraktivitě knihy a její čtivosti.

01.04.2020

Výborná sonda do historie jedné z nejúchvatnějších kapel všech dob doplněná krásnými fotkami. Oživil jsem si spoustu faktů plus jsem se dozvěděl spoustu nových zajímavostí. Za mě paráda.

28.03.2020

Panečku, to byla jízda! Neskutečný, fantasticky propletený a propracovaný mnohovrstevnatý příběh, jehož všechny dějové linie vyústí ve strhující závěr. Pokud jste fanoušky Forsytha, není pochyb o tom, že si Poutníka zamilujete. A nutno dodat, že přestože rozsahem se dílo řadí mezi pořádné bichle, ani jedna z téměř 760 stran nepřišla nazmar.
Přiznávám, že právě rozsah byl tím důvodem, proč mi více než dva roky trvalo, než jsem se do knihy pustil. Kvůli neustálému home office nastala ideální doba na Poutníka. Preferuju výrazně kratší příběhy, jenže nakonec mi délka knihy nedělala žádné problémy, ba naopak. Už od úvodní stránky jsem musel číst dál a dál. Pravda, možná by pro lepší přehled neuškodilo, pokud by u některých kapitol bylo dodáno, v jakém období se odehrávají, protože kvůli přeskakování dějových linek se v příběhu ne vždy orientujete. Ale to je jediná výtka na jinak monumentálním díle.
Závěrem musím říct, že jsem si s ohledem na současné světové dění nemohl na Poutníka vybrat příznačnější dobu. Vzhledem k hlavní zápletce z některých kapitol skutečně mrazí.

10 25.03.2020

Přesně jak se praví v komentáři pode mnou, Dick Francis je klasika. Klasika, která nikdy nezklame. A je úplně jedno, zdali sáhnete po jeho starší, či pozdější tvorbě. Křížová palba mě zaujala od první stránky. Popis Forsythova života ve službách armády Jejího Veličenstva mi připomněl song Unbroken z nadcházející desky Bon Joviho 2020. Je vidět, že text k písni nenapsal Jon jen tak nazdařbůh. Za mě je jasná jedna věc - Mr. Dick Francis se se svou spisovatelskou dráhou rozloučil více než důstojně.

1 19.03.2020

Mé první setkání s Annikou Bengtzonovou a nutno říci, že velmi povedené. Příběh má spád hned od úvodní stránky a nabízí skvělý vhled do novinářského prostředí. Právě kvůli němu nemůžete od Svědka čekat skandinávskou detektivku typu Joa Nesboho nebo Samuela Bjorka, protože se primárně nepohybujeme v policejním prostředí, kde je o větší akci automaticky postaráno. Nic to ale neubírá na čtivosti. Je dobré rozšířit si obzory v tomto fenomenálním a aktuálně velmi popularním žánru. Svědek se mi líbil natolik, že si rozhodně přečtu i další knihy s Annikou.

1 18.03.2020

Mrazivě fascinující kniha o málo známých událostech odehrávajících se v poválečné Evropě. Zdivočelý kontinent, pojednávající o naprostém chaosu, etnickém napětí a úpadku morálky, se ve všech ohledech vymyká všem ostatním knihám zabývajícími se situací v Evropě na přelomu druhé světové války a počátku studené války. Při mnoha pasážích jsem se zdráhal věřit tomu, co právě čtu. Hlava mi zkrátka odmítala akceptovat zvěrstva, která na sobě lidé (s)páchali. Tohle by měla být povinná četba!

8 16.03.2020

Pozoruhodné svědectví muže, který "byl u toho". Pan Shirer zaslouží absolutorium za neskutečné množství práce, kterou odvedl. A za odvahu, kterou prokázal. Působit v Praze, Gdaňsku, Paříži a dalších městech v době největšího napětí, případně přímo za války, s vědomím, že nebezpečí je přímo hmatatelné, vyžadovalo neskutečnou, i když nezbytnou kuráž. A to už vůbec nezmiňuji život v Berlíně, kde leží gró Shirerova deníku. Těžko si někdo z nás dokáže představit život, v němž bychom noc co noc čelili náletům.
Kouzlo Berlínského deníku vězí v tom, že skvěle zachycuje a popisuje postupné kroky nacistů vedoucích k rozpoutání největšího válečného konfliktu všech dob. Díky, pane Shirere! A kdo nečetl Vzestup a pád třetí říše, má co napravovat!

4 21.02.2020

Ale ne, taková bída, jak se píše o komentář níže, to rozhodně není. Ano, několik chyb v knize je, a to poměrně zásadních, které by se měly vychytat. Chápu ale, že někdy to nejde, i když se snažíte sebevíc. Ani chyby neubírají nic na záživnosti každoroční publikace, v žádném případě. Čtenáři/fanoušci NHL se jednoznačně dozví spoustu zajímavostí. A nevím, kdo jiný by se v nejlepší hokejové lize měl vyznat lépe než její dlouholetí komentátoři (byť Jan Velart je už na O2).

1 04.02.2020

Pan Zafón má v prologu pravdu, jeho knížky pro děti a mládež nejsou jen pro teenagery, ale i dospělé. Neplatí to jen o Knížeti z Mlhy, nýbrž také o Zářijových světlech či Marině. Zároveň lze v těchto dílech vidět zárodky inspirace k tetralogii Pohřebiště zapomenutých knih.
Dávat Zafónovi čtyři hvězdičky je skoro kacířské. Díky krátkému rozsahu vás příběh ihned vtáhne a nepustí. Přesně to se mi stává u všech knih tohoto španělského autora. Jenže závěr Knížete z Mlhy mi přišel rozpačitý a neuspokojivý, proto jsem na hodnocení ubral.

5 03.02.2020