Jadlenka komentáře u knih
Pátrání po zašifrované zprávě v odkazech Santiniho architektuře zatímco je vám v patách vrah ? Kdo by si knížku s takovým příběhem nepřečetl, že ? Při čtení mne kniha vedla ke zvědavosti a dohledávala jsem si informace o Santinim.
Ale jsou tu nějaká ale.
Chybí mi motivace postav.
Trocha více napětí by z knihy udělala dobrou knihu.
Knížky od Torey L. Hayden čtu často. Pokaždé, když vyjde její nová knížka, přečtu si ji. Z příběhů je mi sice často na nic, ale pořád jako bych měla pocit, že bude lépe. A vždy se dočkám dobrého konce. Navíc mne zajímá terapeutická práce s dětmi.
Nicméně mne v téhle knížce strašně rozčilovalo, jak Torey malé Jessie na všechno odpoví, to je mi líto, že se zlobíš, to je mi líto, že tě to rozčílilo, to je mi líto tamto, to je mi líto tohle. Nejsem žádný terapeut, a těžko hodnotím terapeutický přístup, ale z pohledu klienta nebo pacienta, kdyby mi můj terapeut na všechno takhle odpovídal, asi bych ho poslala do háje.
S knihami na motivy slovanské mytologie se v poslední době roztrhl pytel. Jsou knihy velice vydařené, a pak knihy, které by před vydáním potřebovaly ještě trochu práce. Světla nad močálem bych zařadila spíše do druhé kategorie.
Za prvé, v knize přírodní démoni podle mne postrádají onu mýtickou magičnost. Působili jako lidské postavy, kterým se jen říkalo navka, bludička, kostěj nebo nemoj. Jedině Morana působí jako bytost, které snad chybí jedna z lidských vlastností, nebo naopak, má navíc něco, co jen tak nepochopíme. Ačkoliv Morana neměla tolik prostoru v knize, a to je dobře, protože mám pocit, že má nějaké tajemství, připadala mi ze všech postav nejzajímavější.
Vnitřní dialogy hlavní postavy byly umístěné na správných místech a často jsem měla pocit, že mi snad knižní hrdinka čte myšlenky. S úvahami na začátku každé kapitoly jsem mnohokrát souzněla.
Vývoj vztahů mezi postavami působil až moc kostrbatě. Vlastně bych řeka, že k nějakému stupňování citů nedošlo vůbec. Prostě se ta láska tady z ničeho nic objevila. Nevyhneme se klasickému klišé...když jsem tě pozoroval mezi sestrami a naslouchal tvým myšlenkám, zjistil jsem, že už nechci být sám....poslouchej svoje srdce, napoví ti a ukáže cestu....ach jo.
V krátkém úseku knihy si na několika stránkách po sobě tolikrát Lena s Korou (snad jsem nespletla jméno) řeknou, že jsou sestry, až jim tu sesterskou lásku nevěřím. Jako příležitostná amatérská spisovatelka bych řekla, že se zde autorka dopustila stylistické chyby.
V poslední řadě mám dojem, že autorka stupňovala napětí tím, že nechala hlavní postavu zakopnout nebo upadnout, a to tolikrát, až jsem si říkala, že Lena má nejspíš obě nohy levé. Napětí v knize by mělo být stupňováno slovy, ne zakopnutím hrdinky o kořen při každé příležitosti.
Přebal knihy je opravdu pěkný.
Sophia patří mezi nejzajímavější záporné postavy. Kdyby se setkala s odborníkem psychiatrie, jistě by ji byla diagnostikována citová psychopatie. V knižním světě se svojí krutostí a schopností manipulovat ostatní vyrovná i Goddardovi ze série Smrtka.
Knihu jsem přečetla ve vlaku jen proto, že jsem neměla zrovna co jiného číst. Jinak bych knihu odložila už na 50. straně.
Je sice psaná na zajímavé téma, žena kariéristka vs. žena matka. Je tu sobeckost, jsou tu intriky. Velice ambiciózní téma, ale v případě této knihy plně nevyužit potenciál.
V případě hlavních postav mi chybí jejich vhled, jestli své chování hodnotí, že je v pořádku, ať už v souladu s jejich svědomím, se svědomím druhých. U Ashley mi připadalo, že má snad rozpolcenou osobnost, sama ani nevěděla, jestli má svoji šéfku podporovat, nebo podrazit. Z nejasných důvodů udělá buď jedno, nebo druhé. Stejný přístup má ke svému bratrovi.
Při čtení jsem měla pocit, že se v knize celou dobu nic neděje, až v poslední části se toho děje až moc. Otázkou je, kdo ze čtenářů bude mít tolik trpělivosti, než se prokouše k závěru.
Úmorné tempo děje, zmateně vykreslené události a dialogy, obratnost jazyka pod průměrnou úrovní studenta gymnázia.
Od spisovatelky, která absolvovala uznávaný spisovatelský kurz, bych čekala něco lepšího.
Tohle bylo tak depresivní.
Je to motání se v kruhu. Hlavní hrdinka si přeje, aby si jí ostatní všimali, bojí se být sama, má ale pocit, že není dokonalá, a proto věří, že s ní nikdo nechce být. Tím se nevědomě izoluje od ostatních.
Je to jedna z knih, kterou si přečtete jenom jednou a budete si ji pamatovat napořád.
Hodnotit knihu je jako hodnotit její způsob života.
Pár okamžiků jsem ji nenáviděla, místy jsem s ní soucítila, někdy mně jí bylo líto.
Šeherezáda se rozhodne pomstít vraždu své nejlepší kamarádky a zabít Chalída. Jak takový příběh asi skončí? Láskou. Pochopitelně. Přídvatelné. Pouto mezi Šází a Chalídem bylo nepřesvědčivé, vyjádřeno jen několika větami, jak jeden druhého touží líbat. To mi bohužel nestačilo, abych uvěřila, že jsou jeden do druhého zamilovaní. Jenže právě pouto mezi nimi má být zásadní pro zápletku. Takže co s tím ? Chvíli jsem přemýšlela, že je to tak naschvál, a že určitě příjde nějaký zvrat. Až na poslední stránce mi došlo, že se nic zásadního vlastně nestalo.
Šeherezáda není mojí oblíbenou hrdinkou, ale líbí se mi, že má jistou míru emancipace, ani moc, ani málo. Tím ovšem v prostředí patriarchálního orientu vyčnívá a i když na to autorka nedávala důraz, já Šází vnímala jako rebelku. Jsem přesvědčená, že Šází nepatří mezi hrdinky, které by potřebovaly zachraňovat.
Líbilo se mi, jakým stylem je kniha psaná, četla se plynule a autorce se povedlo vystihnout atmosféru orientu. Příjemně jsem si u knížky odpočinula.
Druhý díl si přečtu. Jednak nemám ráda nedokončené serie a za druhé, jsem zvědavá, jestli bude druhý díl o chlup lepší.
On snil, že bude velkým spisovatelem.
Ona snila, že nebude dělat vůbec nic.
Oba žijí, jako by byl život jeden dlouhý flám.
Ona se stává čím dál více ambiciozní a sebevědomá. Život ji nabízí příležitost stát se profesionální tanečnící. Ale pro něj zůstane jen manželkou a matkou jeho dětí. Přesně takovou, jakou ji chce mít.
Příběh o tom, jak vypadal život v jazzovém věku.
O promarněných příležitostech. O věrnosti. O sebeobětování.
Kniha má sice zajimavou zápletku, ale nedokázala si udržet mou pozornost. Bylo to velice nudné. Autorka se snažila vyvolat emoce, ale já si ve výsledku připadala velice otrávená.
Mrazivé a beznadějné vykreslení genocidy ve Rwandě. Přesto jsem místy měla pocit, že je přece jen trochu naděje. Při čtení jsem si kladla několik otázek. Kolik násilí je člověk schopný působit? Bylo to až za hranicemi mého chápání. Kolik krutosti je člověk schopný únést? Kde je hranice mezi lidskou bytostí a zrůdou?
V poslední kapitole bylo několik myšlenek, které jsem si zapsala do deníku.
"Všichni jsme se narodili s velmi silným stádním instinktem, který dokáže přinutit i jinak docela racionální lidi, aby se chovali naprosto nevysvětlitelně. Právě tímto způsobem se vraždá stává nejen jednou z možností, ale dokonce běžnou rutinou. Po čase dokonce nudným stereotypem."
Kniha se četla dobře. Není to moje první knížka od Vladmíra Lišky. Vím, že autor píše docela čtivě. Kniha se nezabývá žádnými tajemstvími, ani záhadami. Proto je název knihy zavádějící. Ale v knize lze nahlédnout, jak se v době Marie Terezie žilo, jaká byla panovnice i člověk a matka. Není to nijak náročná četba a je vhodná pro čtenáře, kteří by se rádi něco dozvěděli, ale neudrží pozornost u literatury faktu.