Jameses komentáře u knih
velká kniha o HŘÍCHU. Velká kniha o odtržení se, odcizení se, o IZOLACI. Velká kniha o nenávisti k životu a naprostém úpadku člověka.
Ale také velká kniha o obrácení se, zpochybnění tohoto všeho a tedy velkém navrácení se zpět - k životu. Nakonec jde vůbec o šťastnou knihu plnou velké touhy a naděje. V co? Přečtěte si. Dostojevský v této knize nechal doslova kus sebe samého. Zřejmě si sám prošel něčím podobným.
Není mnoho textů, které by se, ač sami ne obsáhlé, staly texty doslova historickými. Vždyť v tomto souboru esejí je jen malý výčet velkých autorů, podtrhující monumentální zájem o tuto "báseň" Ivana Karamazova. Respektive zájem o otázku, jež duch Velkého inkvizitora pokládá. Velkou otázku lidské svobody. Zřejmě ani sám autor Dostojevský na ni nebyl schopen plně odpovědět. I to dokazuje závažnost tohoto "problému". Problému, jež nekončí v 16. století s inkvizicí, ani v 19. století Dostojevského. Jde o problém vždy aktuální, nadčasový a tolik život určující.
Kruté. Syrově kruté. Ale rád bych řekl, snad k lidem trochu nespravedlivé. Doufám v to!
Velmi podobný způsob úvahy jaký používá samotný Dostojevský. Docela mě překvapuje, k jaké podobnosti jsem se dostal.
A navíc moc mile překvapuje, jakých kvalit nacházím v naší národní literatuře, kterou jsem hodně nespravedlivě podceňoval a někdy, nutno s upřímností říct, i trochu přehlížel.
Jako by Jurij Živago nebyl jen náhodnou a nicotnou maličkostí ve velkých a člověka tolik "milujících" ruských sovětských dějin, ale zpřítomněním Pasternaka samotného v nich. Zpřítomněním tichého hlasu svědomí volajícího po člověku. Po člověku nekonečném, jenž není jen náhodným shlukem hmoty, ale nesoucím vlastní vesmír a vlastní dějiny, které rozhodně nekončí připsáním "pod nějakým bezejmenným číslem v seznamech, které se později ztratily". Jurij Živago tak brzy není jen nadšeným materialisticko-pozitivistickým studentem medicíny, ale do dálky smířeně a s očekáváním hledící, metafyzikou naplněný básník, který se stává nadbytečným a nepohodlným. Básníkem, který umírá na okraji a v zapomnění, však s básní "Noc v Getsemanech" v ústech.
možná mnohé tato slova zaskočí, ale takto komentoval, zděšen nad ohlasy veřejnosti, svoji "komedii" sám autor Gogol : "Jenom si pozorně všimněte města, které se v Revizoru popisuje. Každý člověk ví, že je to fikce... Ale hrozný je Revizor, který nás očekává u brány hrobu (...) Kéž každý má u sebe zprávu o své vnitřní obci (...), kde jeho vášně, podobné ohyzdným úředníkům, vykrádají pokladnice jeho duše." "Žil jsem jen proto, abych dělal šaška? Nepozorujeme se očima laika... Já, herec-komik, který jsem vás rozesmál, dnes roním slzy... Nejsem nicotný komediant pro nicotné lidi, nýbrž služebník velikého Pánova království."
Je ohromné, nakolik chce stále Saviano pomíhat svému, už tak u mnohých věčně zatracovanému domovu (regionu a především lidem v něm). Už dávno mohl utéci někam do světa a snad zkusit začít žít NORMÁLNÍ život. On si ale dnes a denně vybírá tuhle cestu a dnes a denně jakoby čekal na "svou kulku". Velká škoda jak málo se o Savianovi ví. Tohle je pravý mučedník pravdy!
Báseň mnoha rovin/výšin. Zkrátka pro mě báseň "překvapivě" dalekosáhlého rozměru. A to i přes rozsah, který činí tak 30 minut oddechového čtení - všechno zdánlivé!
Zřejmě něco na způsob Dostojevského Idiota. I zde je znovu mířeno na "nejzákeřnějšího" a nejobratnější nepřítele celého křesťanství. Mnohé možná zaskočím - Tolstoje (osoba knížete). Respektive (snad ne přímo jeho osobu) jeho "prázdné" nové náboženství. "Nové" a jedinečně pravé křesťanství pouhé morálky, které končí velkou utopií. Ne-li přímo velkou katastrofou, jež je popsána v "podobenství" o Antikristu v závěru. Všechny úvahy ať už o válce, pokroku či konci světa vedou k otázce, kdo a co je tím, "co se tolik třpytí a přesto zlatem není". Kdo a co je tím, tolik dobro konajícím, přesto vlastní podstatou dobru nepřátelským.
je libo malý, lehký náhled na ruskou spiritualitu? Pro začátek ideální.