jana6164 komentáře u knih
Vrány jsem přečetla během dvou hodin, jejich křídla však budou šustit kolem ještě hodně dlouho. Tohle je příběh, který číst nechcete, prostě nechcete. A o to dost možná Petře Dvořákové šlo. Není to čtení ke kávě, jak sama řekla, je to bolestné vyprávění o tom, jak šílené věci se v některých rodinách dějí, co způsobí, když spolu nevědomí rodiče neumí komunikovat a vztek vybíjejí na nevinných. Je to příběh, který číst nechcete, ale který je tolik potřebný. Petro, jste královna...
Dost často posuzujeme. Proč se tenhle chová takhle? Proč tahle dělá tohle? Ta je hrozná. Ten je nudný. A přitom nikdy nevíme, co má ten "nudný patron" za sebou nebo co ta "hrozná kráva" zrovna řeší. Nikdy do druhých nevidíme, ale téměř vždy vynášíme samosoudy. Hana je ten typ knihy, který tyhle stereotypy chytře boří. Autorčino poselství o tom, že každý z nás je něčím důležitý a užitečný, byť se někdy v životě ztrácíme a připadáme si zbyteční, mě opakovaně dojalo. Zásadní kniha i myšlenka...
K asociální Eleanor jsem si poměrně rychle vytvořila blízký vztah. Byť mi některé pasáže přišly trochu zvláštní a více či méně naivní, podařilo se autorce zprostředkovat veškeré emoce tak lidsky a uvěřitelně, že si mě vcelku rychle omotala kolem prstu. Knížku jsem zhltla během jednoho odpoledne. Doznívat ve mně bude však mnohem déle...
Když v dětství nedostaneme dostatek lásky a přijetí, vyvažujeme a narovnáváme tohle pokroucení a zkřivení vlastního já někdy po celý život...
Jak by asi můj osud vypadal, kdybych byla od okamžiku početí bezpodmínečně milována a zdravě láskyplně vedena? Tuhle otázku si možná Eleanor s láhví vodky v ruce položila nesčetněkrát.
To, že umí Petra Soukupová brilantně vykreslit psychologii postav, je známá věc. Děje se tak i v případě této knižní novinky. Než se spolu jednotliví členové klubu dají dohromady, podíváme se každému z nich důkladně na zoubek; vlastně mnohem dál. Soukupová se nebojí tnout do živého, dokáže zůstat v bolesti a obnažit ji v celé své pravdivosti. Zároveň umí autenticky vykreslit dětský svět s jeho spontánností, přímostí, krutostí, ale i intenzitou prožívané radosti, která je pro děti tolik typická a kterou jsme my, dospěláci, v čase tak nějak poztráceli.
Jednotliví hrdinové jsou dětmi „z masa a kostí“, se kterými máte chuť vyrazit na výlet a po cestě opéct na ohni buřta. Velikost sympatií pak zřejmě bude přímo úměrná vaší vlastní podivnosti a jinakosti, kterou jste v dětství pociťovali.
Milu, Petra, Katku a Frantu nakonec stmelí společný cíl: útěk z domova. Ten se odehrává ve druhé části knihy a na rozdíl od té první už děti nevystupují jako solitéři. Naopak jsou součástí party, jejíž členové si vzájemně kryjí záda. Někam patří. A ať už dopadne jejich společné dobrodružství jakkoli, podstatné je právě tohle vědomí.
S hlavním hrdinou, Hynkem Gráblem, se setkáváme v momentě, kdy už od života příliš nečeká. Pracuje jako chirurg v příhraniční nemocnici, kde by s největší pravděpodobností dobrovolně nezůstal ani den. Osud (s Hynkovým přičiněním) ale rozhodl jinak. Kariéra špičkového odborníka na pražské klinice ze dne na den skončila kvůli nešťastné operaci pod vlivem alkoholu a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Hynek se díky přímluvě svého otce ocitá zpět na rodné hroudě a snaží se přežít. Pokud připočteme krizi středního věku, rozcupované sebevědomí, problémy v komunikaci s manželkou i dětmi a prohlubující se životní nespokojenost, probublává tu slušná deprese, ze které se jen těžko hledá cesta ven.
V Hynkově bytí a každodenním pachtění se může najít spousta z nás. Petra Dvořáková se nesnaží šokovat ani šponovat příběh za každou cenu. Předkládá čtenáři výseč jednoho obyčejného života, což samo o sobě není nijak originální. Jedinečnost knihy spočívá ve stylu vyprávění a obdivuhodně věrohodném vykreslení charakterů. Postava Hynka je uvěřitelná. Je člověkem z masa a kostí, který není ani dobrý, ani špatný. Jednoduše JE. Byť je příběh vyprávěn v ich-formě, autorka do něj nezasahuje víc, než je třeba. Nekategorizuje, nesoudí, jednání postav nechává nerušeně plynout. Ať už jde o Hynkovu nevěru, která vykrystalizuje z dlouhodobě neutěšeného milostného života, nebo o vztah s otcem, Dvořáková nic nevykresluje černobíle. V tom spatřuji ohromnou sílu a autentičnost vyprávěného.
Jak sama autorka uvádí, nikdo se neudrží nad hladinou věčně. Stejně tak Hynek. Většinou se snaží kraulovat pěkně po proudu, aby minimalizoval ztráty, ale i negativní nálezy. Nestojí o další problémy. Čím víc se jim ale snaží vyhnout, tím víc se jich porůznu objevuje. A sklenička s příslibem zapomnění začíná být opět na pořadu dne.
Podtitul knihy křičí: Před sebou neutečeš! A zcela vystihuje Hynkovo vyprávění. Minimálně tu část jeho života, do které nás Petra Dvořáková nechává nahlédnout. Sledujeme tedy jeho niterné proměny, vlny, které se přelévají jedna přes druhou, a nemůžeme se odtrhnout, protože je to celé zatraceně dobře napsané. Nehledě na to, že autorka důvěrně zná lékařské prostředí a své zkušenosti skvěle využila při popisu děje i v použití slangu.
Přes veškeré klopýtání, padání a opětovné vstávání ve vás Hynek postupně vzbuzuje sympatie; vlastně právě proto. Pro svoji lidskost, opravdovost a schopnost sebereflexe si vás získává a vy mu s každou další stránkou držíte palce o něco pevněji.
Co dodat? Petra Dvořáková znovu šikovně zaťala drápky. Tentokrát s přesností chirurgickou.
Tuhle knihu jsem četla na místě, kde má přítelova babička chatu. Nádhernou, historií opředenou chaloupku, kde se zastavil čas. V kouzelné zahradě, obklopeni stromy, čmeláky a ptáky můžete nerušeně lelkovat, psát, jíst, pít kafe nebo číst. Anebo všechno dohromady. Zalezla jsem si pod jeden košatý strom kousek od terasy a začetla se, ukusujíc malinovou galetku a upíjejíc poctivé espresso z kávovaru, který jsem nebyla líná vézt z Brna s sebou. A právě v přírodě, za životaplného cvrkotu všude kolem, se mi Osm hor četlo samo.
Záhy jsem podlehla Paolovu úspornému stylu psaní. Já, která se až nesmyslně vyžívá v popisu různých detailů a pocitů jsem fascinovaně a s pokorou sledovala, jak skvěle funguje, když tohle někdo úplně vynechá a úsporně pracuje s textem osekaným od všeho přebytečného.
Paolo Cognetti umí vyjádřit silné emoce bez patosu a barvitých vysvětlení. Vypráví o horách přímo a bez příkras a aniž by se urputně snažil získat si vaše sympatie, po pár stránkách se ocitáte na stezkách společně s hrdiny. Vnímáte každý kámen, trávu, co voní jako čerstvě vyprané prádlo, do zad vás spolu s Pietrem a Brunem pálí slunce a cítíte nohy, hlavně paty a kolena, auu… A říkáte si, jaké to asi bude, až se druhý den ráno probudíte.
Když Pietro vypráví o svém vztahu s otcem, neprolévá u toho kýble slz, nesoudí, neukazuje na něj prstem. Sdílí svůj příběh bez hysterie a vykřičníků. Přesto s ním soucítíte a vlastně díky tomu dokážete porozumět i tomu tátovi, který si v rozhovorech dvakrát neliboval a daleko raději investoval energii do dlouhých osamocených výšlapů. Jeho nejbližšími společníky tak po celý život zůstaly horská sedla a soutěsky, říčky a zbytky sněhu na vrcholcích hor.
Až po letech si Pietro nenásilně uvědomuje, že toho má s otcem společného víc, než by si býval myslel. A když mu tatínek odkáže pozemek blízko letního domu v Graně, kde dlouhé roky společně jako rodina pobývali, vrací se na místo činu, aby pomalu nacházel sám sebe, porozuměl otcovu smýšlení a hodnotám, vyšlápl se starým kamarádem dalších pár kopců a jednoduše pobyl na místech, kde se cítí víc a víc doma. Nachází otcovy vzkazy ukryté na dobytých vrcholech hor a postupně dochází ke smíření.
Knížka plyne jako horská říčka, sledujete příběh jednoho života a přátelství v proměnách času. Během četby nepřicházejí vypointované zvraty či šokující odhalení a na konci knihu dost možná neodložíte s potřebou jít si okamžitě nalít panáka. Proč ji tedy číst? Právě proto, že je tolik ze života. Tak prostá a zároveň plná prožitků. Těch nejobyčejnějších, a přesto krásných, dravých i čistých. Stejně jako horská bystřina blízko Grany nebo v jiných horách, tam, kde to máte rádi. Místy nepředvídatelná a deroucí se vpřed, jinde pokojná a plynoucí pozvolna. Jako samotné bytí. S osudem a budoucností, která podle Pietra přebývá nad našimi hlavami, vysoko v horách.
Stříbrná cesta je za mě neskutečně povedená kniha, která sice neoplývá třeskutě originálním příběhem, zato je ale vyprávěná natolik chytlavě a autenticky, že vás po pár stránkách zaručeně drapne za flígr a dokud ji nedočtete, spát prostě nepůjdete. Představte si ponurou atmosféru Švédska, severských lesů, vlhka a pošmourna a do toho jednu pohřešovanou dívku, jejíž otec ani po několika letech pátrání po ní nevzdal.
Každý večer už třetím rokem projíždí „stříbrnou cestou“, která ve Švédsku skutečně existuje a vede od švédského pobřeží až k norské hranici, kouří u toho jednu cigaretu za druhou a promlouvá se svou zmizelou dcerou, jež se pro tu chvíli „objevuje“ na sedadle vedle něj. Zápletek v knize najdeme hned několik, ale nemá smysl se o nich rozepisovat, protože myslím, že speciálně u téhle knihy je úplně nejlepší nevědět vůbec nic a rovnou naskočit do čtení. Uvařte si kafe nebo svařák, zachumlejte se do deky a užívejte na maximum pomalu budovanou depresivní atmosféru, která se vám při čtení bude zažírat do každého póru kůže. Držím palce, ať na vás v tu chvíli někdo z legrace nevybafne, nemuselo by to dopadnout dobře ;-).
Petra Dvořáková je za mě naprosto úžasná autorka. Umí se dostat k jádru emoce lehce a přesně. Pro vás už to tak snadný zážitek není. Je to příjemný asi jako vrtání zadní stoličky prolezlé kazem. Bolí to, potíte se, jdou na vás mdloby, ale vydržíte, protože se té bolesti chcete zbavit. Chcete jí přijít na kloub, dostat se na dřeň. Líbí se mi, když mě knížka umí pohltit a já ji po přečtení odkládám s pocitem, že se k ní jednou určitě vrátím. Sítě mají jednoho společného jmenovatele a tím je nesebevědomí. Tři příběhy žen pojí právě jeho absence a je zajímavé sledovat, jak moc to jejich osudy ovlivňuje. Protože všichni jsme ohroženi jen do té míry, do jaké sami sobě nevěříme.
Vděk je knihou o podzimu života bez příkras. O tom, jak těžké je přijmout pomoc, když jsme ji ještě nedávno nepotřebovali, jak těžce snášíme, když za nás najednou někdo téměř ve všem rozhoduje, kolik úsilí stojí každý den vstát a usmívat se na svět, když ve skutečnosti možná chceme jediné: další takové ráno už nezažít.
Miščin příběh promlouvá jednotným hlasem tisíce seniorů, kteří kdysi bývali jako my: silní, pevní, ohební, soběstační. Bez šedin na skráních a hlubokých brázdách na tváři. Delphine se svým vyprávěním snaží posvítit na nepříjemnou, ale evidentní skutečnost. Život je o vlnách a proměnách. Dnes jsme silní a nepřekonatelní, zvládáme mnohé. Zítra se ale cyklus začne uzavírat. Řekli jsme vše, co jsme chtěli? Dokud ještě můžeme otevřít oči, i když už třeba s vypětím všech sil, pořád je čas…
Tamařino souhvězdí mě zasáhlo víc, než jsem čekala. Myslela jsem, že to bude fajn jednohubka. Namísto toho jsem dostala příběh, který se mnou rezonoval a který rozhodně nespadá pouze do kategorie YOUNG ADULT. Nemusíte mít čerstvě po maturitě, abyste čas od času vytahovali kapesník, vůbec ne, autorčin druhý román je nadčasová věc, ke které se budu vracet. Třeba kvůli dějové lince s tátou, mámou a kvůli posledním pár stranám. V průběhu čtení mi vlastně chyběla jediná věc: Tamara v knize byla, ale častěji nebyla. Míhala se kapitolami a vlastně jsem o ní nevěděla skoro nic. Nedokázala jsem k ní cokoli cítit, přišla mi neurčitá. Pak přišel konec… a všechno do sebe naráz zapadlo.
Když jsem četla popis k téhle knížce, téma mě okamžitě zaujalo. Miluju příběhy z prostředí terapeutické poradny. Protože jsem (co se knih týče určitě) žena činu, nelenila jsem a novinku obratem objednala. Za dva dny jsem ji držela v ruce. Útlou publikaci, nikterak nápadnou. Venku pršelo, nevlídně fičelo, a tak jsem odložila pochůzky a dala Agathe šanci promluvit prostřednictvím stránek ještě téhož odpoledne.
Příběh je vyprávěn z pohledu psychoterapeuta chystajícího se zanedlouho do penze, jíž se nemůže dočkat. Ne proto, že by snad měl spoustu plánů, které se na stará kolena chystá přivést k životu. O život tady vlastně jde až v poslední řadě, protože každý den je utrpením, nudným přežíváním. Není nic, na co by se starý pán těšil, nikdo, kdo by na něj doma čekal.
Když se k němu chce objednat mladá Němka Agathe, zprvu ji odmítne. Vzhledem k tomu, že odpočítává každého pacienta a pomyslně stříhá metr, je Agathe spíš jakýmsi parazitem, který vidinu konce narušuje. Nakonec ji (překvapení) přijme a jejich rozhovory ho začnou proměňovat. Mně se bohužel vyprávění zdálo předvídatelné a strašně jednoduché. Žádné překvápko, nulový přesah. Mrzí mě to, čekala jsem víc. Taková jednohubka na nedělní odpoledne. Neurazí, nenadchne, těšíte se na kafe a když vám provoní pokoj, na Agathinu mánii a terapeutocu životní krizi si už ani nevzpomenete. A to jsem cíťa.
Příběh o manželství, které prochází jednou z nejtěžších zkoušek, jež může partnerský vztah potkat: touze po dítěti, která zůstává nenaplněna. Na začátku příběhu se Quinn a Graham poprvé potkávájí v nezáviděníhodné situaci a ani jeden v tu chvíli nemyslí na nic jiného, než na ponížení, které jim způsobili jejich tehdejší partneři. Střih. O několit let později se tatáž dvojice, teď už manželská, zmítá v krizi. Quinn a Graham spolu nedokážou mluvit a oba tíží stejná věc, která však každého pomalu rozemílá odlišným způsobem. Colleen vás svým příběhem pevně chytí za srdce a už ho nepustí; je výborná vypravěčka a evidentně taky umí víc než pozorně naslouchat. Už jen proto kniha stojí za přečtení. Nehledě na to, že téma je, bohužel, velmi aktuální.