Janadvorackova komentáře u knih
Opět další silný příběh. Kukačky máma to neměla lehké. A ona vlastně také ne, i když mě místy štvala. Vypočítavá? Zoufalá? Bez vědomostí? A kdo za to může?
Hrozně moc otázek, ale tohle se stává a za vším je něco, co my ostatní prostě nevíme.
Otázka za všechny prachy. Pokud byste našli "poklad," jímž může být cokoli, nechali byste si ho, nebo odevzdali?
Další díl sírie odkazuje na prvopočátek všeho - v první knize "mercedesový vrah," jak si týpek sám říká, zabije při čekání ve frontě na otevření burzy práce osm lidí, cca dvacet jich zmrzačí a zbytek vyděsí.
V první knize se řešil sám vrah, to víme.
Druhá se zaměřuje na rodinu jednoho ze zraněných. Pán měl poněkud smůlu v tom, že byl přejet. Ale stalo se to šikovně v tom smyslu, že sice ne po vlastních, ale dostal se domů.
Otec rodiny, živitel, mrzák.
A teďka jeho syn najde v lese kufr s rukopisy zavražděného spisovatele (vis. anotace), plus je tam i několik obálek s penízky.
Co kluk udělá, si přečtěte. Ale za mě jde opět o další logickou pecku.
Příběh je sice, jak bych to neodborně řekla - zpracovaný podle scénáře, rámcově, tak nějak. Zkrátka na práci autora je tentokrát vidět, že si události promyslel, naplánoval a zaznamenal. A došel tak daleko, že je i srozumitelně sepsal, byť jde o vyprávění ve dvou liniích, které od sebe dělí cca čtyřicet let.
Tuhle sérii jsem ani nechtěla číst. Vůbec mě to nelákalo, ale jsem ráda, že jsem změnila názor.
Vrah se představí chvíli po začátku, ale to vůbec nevadí. Autor rozvedl několik příběhových linek a v průběhu je hezky spojuje. Konec všechno srozumitelně vysvětlí.
A pořád nevím, čím to je, že autor na jednu stranu napíše něco tak "učesaného," a u jiných jeho knih mám dojem, že mu vypomáhal negramotný synek od vedle.
„Zážitky v Arktidě jsou neuvěřitelně různorodé. Někdy se vraždí a přejídá. Jindy počítá a odměňuje. Můžete hrůzou a osamělostí málem přijít o rozum, ale zbláznit se dá i nadšením z přemíry krásy. Rozhodně ale v Arktidě nezažijete nic jiného než to, co jste si do ní sami přinesli."
Jeden z mnoha chytlavých postřehů autorky, která "si tam fakt užila." Natěšenost cestou ji vůbec nepřipravila na to, co bude muset snášet. První dojem z chaty, kde přezimovala, byl strašný, což jsem chápala. Chata, tedy spíše bouda, působila po všech stránkách děsivým dojmem :). Ale úžasně se přizpůsobila a vyprávění působí tak, že byste si hnedle začali balit, abyste její svědectví potvrdili.
Je fajn, že autorova žena část příběhu vytáhla z koše a donutila ho jej dopsat.
Jeho pozdější věci jsou někdy dost zmatené a divně pánbíčkářsky líznuté. U Carrie je ještě vše v pořádku. Uvěřitelná, děsivá, definitivní.
Umět se pomstít hezky osvobodí duši.
Známý, přitom neznámý svět.
Ze začátku sice chvíli trvalo, než jsem pobrala novou terminologii, ale právě podobné zvláštnosti tvoří vesmíry hned vedle, jak se říká. V tomto případě jeden konkrétní a sympatický.
Bála jsem se, že půjde o další podivnůstku pro dospívající děvčata, ale nepřipadala jsem si méně pubertálně, než si připadám běžně. Takže dobrý.
Miska oříšků ke čtení pomůže, ehm...
Trochu dětinské chování Ilan nevadilo. Je dítě.
Divné chování některých mužských trochu jo, ale na druhou stranu to působilo tajemně, stejně jako sklenit a jeho nejrůznější vlastnosti a účinky na lidi.
Žánrově se kloním spíš ke sci-fi s podílem fantasy a špetkou hororu.
Události na Otortenu byly do příběhu výborně začleněny. Jela bych hned, hlavně je důležité tam přespat :).
Autorka mi prostě udělala radost, protože do prvního dílu narvala vše, co v něm dle mého názoru mělo být, včetně otázek zatím bez odpovědí. A svítících oček ve tmě.
Další rozměr a hezkou vzpomínku vytvořili brusiči sklenitu.
Pro mě třeba obyčejného skla, které brousila máma, když jsem byla malá. A foukali příbuzní, když jsem ještě nebyla. Jé, já měla různo barevných střepů, že bych s jejich pomocí mohla spáchat nejeden atentát :). A moc fakt měly - hezky zkreslovaly svět :). Navíc osahávání různých druhů brusných kotoučů patřilo v mém jesličkovském věku k nejlepším odpoledním kratochvílím :). No, máma mě prostě brala do práce.
Audio čte Jitka Ježková.
I výběr herečky se povedl.
Takže dík :).
Druhý díl Osvícení se mi líbil víc než první.
Paranenormální kingoviny - samozřejmě. Ku podivu srozumitelně vystavěný příběh - jistě. Hrdinové, jejichž občasnou bolest hlavy bych sem tam ráda měla :).
Příběh stavby domu, který jako by nepatřil do doby svého vzniku.
Příběh lidí, kteří v něm žili, navštívili ho, byli svědky jeho proměn.
Příběh vztahu minulosti a budoucnosti.
Fiktivní jednotlivci na pozadí skutečných událostí. Tělesné i duševní spojení skrze prostor a čas.
Jak kruci vyjádřit, že jsem při čtení měla dojem, že "takhle se to prostě stalo."
No prostě zaboha jsem nevěřila, že mě to zaujme. A mýlila jsem se.
Film je ztráta času, navíc v mnoha ohledech nepřesný.
V padesátých letech dostali na zadek věřící, zemědělci, různí váleční hrdinové, všeobecně snad polovina národa poznala, co je to utrpení ve všech jeho podobách. A jen málokdo se obešel bez zkušenosti z kriminálu, nebo nějakých nepravidelných návštěv soudruhů otravů, nebo pozvánek ke spolupráci a výslechům v různých kouřem smrdutých kancelářích.
Každá doba má svůj vlastní způsob buzerace obyvatelstva.
A někdy to chce čas, aby každý dostal, co si zaslouží.
Mrtvý kocour se vrátí domů. Na fouscích a srsti má krev, smrdí jako tchoř a chová se divně.
"Tatínku, nemyslíš, že Churchovi něco je?"
Taťka se zamyslí, protože ví, co mu je, ale dělá trubku. "Nemyslím," řekne klidně -:))).
Toho kocourka miluju :), stejně jako všechny hnilobné a smradlavé detaily, postavy v mlze, zvuky v lese a návštěvníky ve snech :).
A tohle je jedna z mála knih od Kinga, kterou jsem dočetla. Málo kdy se mi to totiž povedlo, ale zviřátka nemají chybu.
Doteď pamatuji scénu ze staršího filmu, jak se kočičák vrací a svítí mu očička. Ta mě pronásledovala dlouho. Obzvlášť když my měli svého času kolem baráku koček jak v útulku.
Starší film se knihy drží trochu víc, než ten novější.
Novější sice kopíruje některé situace, ale zdálo se mi včera, kdy jsem na něj koukala, že scénáristovi trochu hrabalo a nevěděl, jak střípky poskládat. Koukat se na to dá, když zrovna nemáte nic jiného na práci...
Jizi: Mám naprosto stejný dojem. Také jsem poslouchala a neubránila jsem se nečekaným projevům, pro okolí nepochopitelného pobavení. Ale kašlala jsem na to, kniha byla bombastická.
Takové to očekávání: "Dobrý, je v pohodě, ale něco se..., něco se, né! Posralo se to :), určitě umře."
Nebo spíš, co udělá, aby neumřel :).
Musím si víc vážit tmelu a lepící pásky :).
Trošičku jiný druh sci-fi, který je ale svým způsobem osvěžující. Až interaktivní, protože nevím jak kdo, ale já si připadala chvílemi jako člen expedice :).
Určitě dám časem znovu.
A film také splnil očekávání.
Příběh si získal mou pozornost už kdysi dávno. Četla jsem povídku, viděla film. Námět rozebíral i jedn z dílů "Krajních mezí." K románu, který mi položil spíš více otázek, jsem se dostala až teď. Místy neuvěřitelný, když pominu fakt, že je taková operace možná... Zarazily mě jiné věci. Vracet se k němu nebudu, ale jsem ráda, že na něj došlo.
Na začátku Charlie asi musel pobírat invalidní důchod. Zajímalo by mě, jestli o něj pak přišel a musel žádat znovu, když se zdravotní stav opět změnil :). Pardon, deformace.
Přemýšlela jsem také o tom, do jaké míry si mentálně postižený uvědomuje, že je mentálně postižený (význam a souvislost s ním). A "že by chtěl být chytrý." Hlavně člověk s IQ kolem sedmdesáti, (jak je Charlie popisován).
Nikdy jsem se s tím nesetkala a to skupinu lidí s mentálním postižením znám. Nedostatek inteligence nikdy neřešili.
Na jednu stranu je hrdinka depresivní anorektická hysterka.
Nebo ta nejsvobodnější duše na světě.
Vykašlat se na všechno a žít si po svém. Kdo by to nechtěl. Ale co by to stálo?
Aáá, tak tohle šlo. Čorkař vybere byt a v koupelně vidí něco divného. Něco, co ho vyděsí.
Co to asi je?
Copak se s ním pak stane?
A kam ukradené předměty policii dovedou?
To se line celým příběhem, plus nějaké ty techtle a přátelské pitky, sonda do podsvětí a rizikové kontakty... Jo, líbilo.
Krásná atmosféra města a skvělé interakce mezi lidmi. Jako by žili :). Výborný jazyk.
Tuhle sérii jsem si fakt oblíbila.
Většinou bývají knihy lepší než film. Tentokrát se výborně doplňují.
Tenhle příběh se neokouká a neočte :).
Příběh je skvělý. I přes to, co popisuje, není v něm snad jediné slovo navíc.
Audio knihu načetla paní Bohdana Majerová. Bohužel ale nemůžu říct, že dobře. Její projev pro mě byl nestravitelný, u poslechu mě držel pouze příběh.
Pokud jde o paní, kterou jsem našla, a která je rozhlasovou moderátorkou, pokud je to ona, podivuji se velmi nad způsobem, jakým knihu četla - chaoticky a bez důrazu. Ne, že by se nesnažila, ale vyjadřovala se tak, jako by jen četla text, který před ni někdo položil.
Moderátoři v rozhlase možná něco takového přesně potřebují. Pokud ale někomu nahlas čtete knihu, která navíc obsahuje velmi silný příběh, je potřeba vnímat víc, než jen písmenka, slova, věty, odstavce, stránky.
Dočetla jsem se, že knihy předčítá jako službu nevidomým. Nic proti snaze, jakákoli dobrovolná pomoc se cení, ale všechno má své meze, a pokud čtu příběh o utrpení, nechci trpět i u jeho poslechu.
Naopak tady musím říct, že jde o jev zcela opačný. Oproti poslední mé "kingovce," která mě nebavila, zařadila bych tuhle knihu s klidem mezi třeba... mmm... top tři kingovky - za Řbtiov zviřátek a Svědectví..." Pak tohle, pak "Čtyři roční doby... a tak dále...
Bývalý stavař po nehodě přijde o ruku a je tak nějak zrasovaný, zmuchlaný a pochroumaný chudák. Dostane ovšem do vínku něco navíc. Zjistí to postupně, zpočátku mu to nedělá problém. Po sérii sezení s psychiatrem a různými Dr. odjede na dovču - zotavenou - na takový malebný ostrov, koutek - trochu prokletý... a začne malovat krajinky. Ty mají ale jaksi nepříjemnou vlastnost vtírnout a vlísnout se mu do reality.
Nejzajímavější série se jmenuje "Dívka a loď."
To jsem milovala - náznaky tragédií a hnusné věci v temnotách.
Za bouře, když jste sami doma, nechoďte ani na toaletu, protože když chcete rozsvítit, musíte sáhnout do tmy k vypínači. A co víte, jestli se vám tam o prsty neotře něco studeného a vlhkého, hnusného a mrtvého :).
Prostě nádhera!!!
U dokumentů se mi vždycky dobře usínalo. Čas po obědě, v tv přírodopisný dokument, plné bříško, krásné záběry a konejšivý hlas moderátora :).
Tak to teď prožívat nemůžu, protože nemám televizi.
A tak čtu knihy.
Tahle mě v audiu zanesla zase do takových lenošivých časů, abych zjistila, že žralok vůbec není takový frajer, jak se tváří, i když ho není radno podceňovat.