jaryn
komentáře u knih

Vpravdě magické eseje, kde se pořád ještě píše o Umění s velkým "U", potažmo (eseje) o tom, co by tento zprofanovaný termín (umění) mohlo klidně postrádat podobně jako si např. tvůrci z Altamiry zřejmě neříkali "umělci", nepořádali večírky či výstavy, ale "jen" prostě byli. Ovšem mnohdy autor, na můj vkus, až přehnaně kudrnatí svoje myšlenky... prostě přespříliš používá kulmu.


Tak todle je poézie...
poézie života!!
Emile,
Honzo
Beneši!!!


Řekl jsem si, co kdyby náhodou bylo i v tomto komiksu cosi hlubšího, resp. informace skutečně zajímavé... no nic, no... První cca čtvrtina knížky popisuje stručně a vcelku suše Willíkův života běh, po kterémžto následují zvěsti o tom, jak se o díle W. S. vedou neustálé spory v kruzích uměleckých, ale i politických či náboženských (o Šaxpérovi samotném vlastně nic)... Komiksy nebrat!!


Autor píše jistě velmi zasvěceně o umění (tady hlavně japonském), ve svých rozborech jde myslím skutečně do hloubky a jeho text je v těchto pasážích i velmi poetický. Jsou zde i poněkud nudnější kapitoly popisující rokování "penklubáků", jejich vzájemné návštěvy u japonských přátel atd... avšak daleko nejtristnější (hlavně ze začátku knihy) je komunistická propaganda, zřejmě povinná. Dlužno myslím dodat, že autor byl v roce 1970 (tři roky před svou smrtí) vyloučen z KSČ, což, hádám, mluví v jeho prospěch.


Zprvu jsem byl uchvácen, autor mě neustále (příjemně) překvapoval novými postavami a zápletkami, ovšem z poslední čtvrtiny, možná třetiny, jsem spíše v rozpacích: kdo zemřel, je v další kapitole naživu, navíc už se mi zdálo, že to nikam nesměřuje, jen se to jaksi roztéká a nemůže to najít konec, jako některé postavy (díky "paralelním vesmírům"), které nemohly ani v klidu zemřít.


Uf... Končím na straně 100 (tedy teprve asi v jedné pětině knihy!). Musím říct, že mám už plné zuby těch nekonečných metafor a alegorií, těch věčných výčtů a "barvitých" variací na lidskou hloupost, hamižnost, chlípnost et cetera. Dle mého kniha není o ničem, naši dva hlavní hrdinové se tu placatí od ničeho k ničemu, aby potkávali stále další a další a další pitomce, resp. chlíváky.

Texty byly buďto o lidech, a v takových případech se jednalo spíše o jakési črty jednotlivých postav než o "skutečné" příběhy; anebo byla hlavními aktéry zvířata, a tehdy autor poněkud popustil uzdu své fantazie trošku více, ovšem na můj vkus z toho vždy vyšly jakési víceméně tristní morality.

Pro nevěřící Tomáše to může být alespoň sci-fi plná zvratů a nepředpokládaných "skutečností"... a co teprve, když to jeden vezme vážně? Pak je to Kniha Knih!


Ano, tohle je pimprlovej tyátr se vším kašpárkovsky poťouchlým humorem.

Autoři se nám tu tváří, že mají novou filozofii, ale jde vlastně pouze o jinou dikci. Namísto toho, aby např. řekli, že pralidé obětovali bohům, vymyslí si, že jde o "nasycení vyhladovělých démonů", častěji (aby byli ještě "originálnější") nazývají démony "nelidmi". Neříkají vůbec nic nového - třebaže svými bláboly pobláznili i "kvantové fyziky" - jen si vytvořili svoje názvosloví. V podstatě prostou věc náboženských rituálů a zvyklostí nazývají např. "řešení patové situace ve válce neolitických zemědělců s nelidmi"!!! Když se nad tím člověk skutečně zamyslí, musí se smát.
P.S. Naši milí autoři si taky pěkně protiřečí: např. na začátku knihy uvádějí, že civilizovaný člověk je zákonitě odtržený od Přírody. Už jí prostě nedokáže naslouchat, a to dokonce i takový, který v ní žil, ale na čas "toho nechal"... V závěru knihy však píší o nacistech, kteří jako by měli jasný mystický plán, čímž si 1) notně protiřečí a 2) ukazují skutečnou (bulvární) tvář svojí "tvorby".

Poněkud surrealistická báseň v próze s dobrými metaforami a bohatým jazykem... Vzpomínky na Ostravu, Havířov, Ottawu, Pittsburgh, jezero Ontario, příslušníky rodinné i nerodinné, dětství, dospělost, to všechno se tu mísí docela hlava nehlava... Od 30. strany (ze 42) už od textu nic neočekávám a knížečku odkládám.


Nedočteno (přečteno asi 60 stran). Styl psaní mi přišel prostě nesnesitelný. Jako by to psal nějaký snaživý studentík. Dialogy (hlavně pak ty manželské) jsou hloupé už jenom z toho důvodu, že ti dva, kteří už mají dvě děti, spolu rozprávějí formálně, jako by se viděli poprvé v životě. Ona formálnost (anebo spíše topornost) je jistě nechtěná a neuvědomělá, ale o to trapnější. Stejně tristní je i snaha o humor v těchto dialozích. Taktéž popisy na mě působily diletantsky a některé věty mi přišly úplně zbytečné... A ještě jedna věc: ze všech těch naivních větiček taky přímo sálá a stříká nevyřčené (a stejnou měrou špatně skrývané) avízo, že tu jde o velikananánskou záhadu, přinejmenším svatý grál nebo podobnou ptákovinu... kašlu na to, nazdar!

Za mě jsou nejlepší pasáže se Sokratem. Kapitoly o Rembrandtovi, resp. o sociálních poměrech v Holandsku 17. století, a taky ve starověkém Řecku, jsou jako dost nezáživná učebnice dějepisu.


Kunstadte, ach, Kunstadte,
říkánky tvé proklaté
rozmělnily poezii
ze zlata na klubko zmijí...


Poněkud netradičně jsou zde převážně prózy, avšak prózy spíše lyrické, kde příběh jaksi jen zdánlivě hraje hlavní roli, pochopitelně plné typického Wernischovského humoru a poetiky s mnoha výrazy již (téměř) zapomenutými a poetickými tedy již svojí podstatou.


Popravdě, zaujaly mě pouze kapitoly o Březinovi a Janáčkovi. Zbytek mi přišel jako takové bodré tlachání jedné tetky.


Tak tohle bylo zklamání!!! Naivně jsem se domníval, že to bude kniha o rodu Borgiů, o jejich eskapádách všeho druhu, o světě a myšlení zvrhlých papežů, o renesanční "Itálii"... avšak autorka si udělala radost a napsala si dívčí románek (jakkoli je tlustý, je to pořád jenom románek). Jsou tu dvě hlavní postavy (ona a on), které jsou tak žalostně ploché, až se musíte smát.

Jestli se ten autor nechce jenom vykecat... navíc jednotlivé pasáže jsou poněkud nesourodé a humor trošku troškovský.
