jaryn komentáře u knih

Jsem teprve na začátku (32. strana), ale už teď je vidět, že kniha brojí proti strachu jakožto opaku lásky, a taky proti jakémukoli neosobnímu, otrockému přístupu k životu, což ani není nic nového pod (v tom nejlepším smyslu slova esoterním) sluncem... reaguji tím na vlkodlaqův komentář, kde srovnává knihu s dogmaty Scientologické církve, která používá strach jako svůj (sektářský) nástroj. I z dalšího je vidět jeho krajní zaujatost proti jakýmkoli duchovním naukám nebo snad jen zmínkách o nich... No nic. Ke knize se vyjádřím, až ji přečtu.

Když jakž takž umíte psát, stačí vám myslím "letmé" povědomí o začátku, prostředku a konci, ty ostatní peripetie a serepetie tam budete mít, i kdybyste nechtěli... Autorka uvádí mnoho schémat, které jsou vlastně pořád o tomtéž, akorát jsou jinak pojmenovány. Tož tak.

19.12.2024

Číst Pepíčka Rothů je jako být Starým Mocnářstvím v otcovské a bezpečné náruči Věčného Císaře...

1 10.12.2024

Dokonalý, strhující minimalistický román.

10.12.2024

Tak tohle ne. Děkuju pěkně. Přijde mi, jako by to psal nějaký student: ty poťouchlé dialogy a toporné popisy... ne.

Kam se hrabe Indijána Jonesku!!

2 15.11.2024

Knihu se mi nepodařilo sehnat, nicméně jsem měl nemalý požitek z audia v provedení Radima Vašinky.

05.11.2024

Soudě podle ostatních komentářů, jsem úplně mimo. Nečetl jsem dva úžasné příběhy, ale jen popisy nekonečného intrikaření, stejnou měrou nudného a odpudivého. Ahoj!

Příběh Mary Bakerové byl jedinečný.

24.10.2024

Končím v polovině, protože až tady mi docvaklo, že ona celá ta sofistika (což ovšem není nic nového, mrkněte do slovníku cizích slov) je jenom balamucení, přesněji balamucení jednoho balamuta balamutem druhým... Jinak jde (taky) o to, že Patočka doznává, že Sokrates vlastně nic neví (což taktéž není objev nového světadílu), ale že jenom totálně zpochybňuje jakoukoli chytristiku a že "toto nevědoucí vědění je přece jen věděním", abychom autora taky ocitovali.

Takže, za mě, zbývá jedině poděkovat a knihu úmorných rozborů Platónových dialogů definitivně zaklapnout. Ahoj!

Naléhavé "melodrama" o nezbytnosti hledání bytí (toho filozofického synonyma pro Boha), bytí, jež není možné najít ve 3D... a co je zde apelem největším: ono věčně hledané bytí přestalo se v naší době vůbec hledat!! Co tedy dál? musí se člověk ptát, a když už nic, pak "alespoň" toto je důvodem k fatálnímu zamyšlení.

10.09.2024

Za mě je to totálně nezáživná kniha, která nikam nevede, a kde, jak se mi zdá, čtu stále dokola o tom, jak byl hlavní hrdina (a jeho bratr) černý a ošklivý, a jak vikingové čile obchodovali s jinými zeměmi... tulení a mroží kůže stále dokola až k zbláznění... a tuk a lana z těchto kůží, a to vše podáno v podstatě bez ladu a skladu... Skutečně mi tu chybí buďto příběh, který by měl hlavu a patu, nebo (v tom nejlepším slova smyslu) zajímavá fakta.

28.08.2024

Útlá kniha, která se nečte zrovna lehce, pokud to s ní myslíte vážně... Každou druhou větu jsem četl dvakrát třikrát a závity se mi ondulovaly, až hanba povídat. Jinak ontologie v kostce – od mýtu a starořecké tragédie až po soudobou literaturu.

28.07.2024

Z tohoto textu jsem skutečně blázen. Předně nevím, mám-li brát první kapitolu jako jakési autorovo surreálné blouznění, protože dále mi přišlo, že čtu úplně jinou knihu, o úplně jiných lidech, navíc knihu neskonale nudnou a za mě až nesmyslnou. Např. návštěva lékaře byla opravdu "fantastická": z doktora nevyšlo nic o stavu pacienta, pročež byl do ordinace povolán i jeho (pacientův) syn (!!), místo toho následoval lékařův několikastránkový senilní výlev, kde vzpomínal na své mládí, což i autor sám komentoval, že to nikoho nezajímalo... Asi v polovině s tímto oceňovaným veledílem končím. Jestli tohle má být úžasná kniha na téma "vztah otce a syna", tak nevím. Možná jsem měl postřehnout (kdesi mezi řádky) vysílání subtilních telepatických signálů mezi rodičem a jeho děckem? Fakt nevím.

Je to silná kniha, což o to, ale že je to tak veliké, převeliké umění – že na každé stránce musí autor strašit s Homérem nebo s Vergiliem, jen aby čtenář náhodou nezapomněl na mistrovo (středoškolské) vzdělání – hvězda dolů. Ahoj!

19.07.2024

Přečteno za dva dny. Kniha mi byla od samého začátku milá svým nevtíravým minimalismem, svou prostotou, resp. prostotou hlavní postavy. Nicméně až ke konci knihy jsem se rozhodl pro plné hodnocení, to když mi teprve docvakla hrdinova skromná a "prachobyčejná" nezdolnost.

1 19.07.2024

Jako žhavá novinka se tato hra uváděla po celém světě (i v Austrálii). Řekl bych, že v té době byla hlavní idea díla natolik nová a šokující, že způsobila tento až neuvěřitelný úspěch. Jinak řečeno: nezdá se mi to dnes tak úžasné, a to jak po stránce hlavní myšlenky, tak ani formálně. Nemohu zde nesrovnávat s textem Adam Stvořitel, který mi přišel daleko propracovanější, vtipnější (v tom nejlepším smyslu, ne jako nějaká řachanda), ne tak upjatý a snad až jaksi zapšklý jako R.U.R., kde se jednotlivými scénami a dialogy téměř neposouvá děj, ale kde jsme svědky jen příliš "velkých" slov. - - - A potom ten závěr!!! Ten mi přijde (s odpuštěním, pane Čapku) nevkusný a až morbidní. Autor (náš velký Demiurg!) zde stvořil (či zpitvořil) roboty, kteří, ejhle, díky tomuto "bohu" začli cítit, milovat atd. A toto je šťastným a naveskrz "pozitivním" koncem této hry: rozněžnělí roboti, ale stále roboti (!!), jež jsou novou nadějí světa! ("Jděte a množte se!" cituje se tu Písmo svaté a náš autor si nasazuje korunu všemohoucnosti a vševědoucnosti) - - - Není tohle jenom zlý sen? Před tímhle všichni padáte na kolena? Nějak tomu nemohu porozumět.

Až ke konci se, za mě, stal Neihardtův text opravdu strhujícím a gradujícím jako správný román, jemuž nechyběla ani katarze epilogu; ale konec strhující, všechno strhující (jak pravil náčelník Stržený strup)...

P.S. Ullrichův doslov je tu zbytečně přeceňovaný. Čistě faktologicky se v něm píše vlastně jen o tom, jak se stal z Černého jelena praktikující křesťan, resp. katecheta, který takto, relativně spokojeně, dožil svůj smutný život.

29.06.2024

Můj obdiv všem, kterým tento text stačil pouze v audiu. Taky jsem začal poslechovkou v naději, že se pouštím do něčeho dost podobného "Malostranským povídkám"... no, to určitě. Mé soustředění není asi nejlepší, zvláště, když si přitom mažu chleba... Půjčil jsem si tedy knihu. Ale třebaže se Štefan opravdu důsledně snažil nevkládat do textu žádné rovnice, mé pochopení problému černých děr, velkého třesku apod. zůstává myslím stále na úrovni jako na počátku (času), kdy jsem o této knize pouze snil.

P.S. E = mc² – no může být něco jednoduššího?

Jen tak mimochodem: Jsem přesvědčen, že všechna ta pětihvězdičková sluníčka nikdy nečetla podivnosti tohoto nabubřelého svazku.