jaryn komentáře u knih
První půle byla čtivá a vcelku svižná, avšak asi v polovině (od kapitoly "obrat") začal autor filozofovat (lépe řečeno blouznit) pořád dokolečka o již prožitých událostech, a taky postavách, které byly spíše jakýmisi mlžnými přízraky bez psychologie. Vždy se jen zjevily, postrašily a zase zmizely. A to se týkalo i hrdinovy lásky Aurélie, i ona byla jen takové strašidlo. Druhá půlka nebyla za mě už ke čtení. V dnešní době se autoři myslím obecně vyhýbají nějakým sáhodlouhým popisům hrdinova bouřícího nitra, a tak bych řekl, že tu jde přímo o mentální bariéru, která stojí mezi textem a dnešním čtenářem. Howgh!
Ahoj Jardo, bavil jsem se skvěle (u "Údolí tupých hlav" jsem učůrával). Závěrečná katarze to celé povznesla ještě výš, až do punkově normalizačního nebíčka, takže gut, takže danke!
Je to takové povrchně dobrodružné. Psychologie postav je absolutně černobílá a zároveň jaksi vágní. Kapitoly s Afanásií byly za mě až nesnesitelné. Nudné a ukecané. A líbily se mi tím méně, jak si je sám autor neustále vychvaloval ústy Franklinovými.
První půlka byla pro mě plná tajemných příslibů, ovšem ve druhém "poločase" se už jenom "betonovalo" před vlastní adolescentní branou. Až tady jsem zjistil, že tohle nebude román s přesahem (ideovým, duchovním), ale zas další kniha o dospívání, resp. vztekání se, nepochopení, krajním sobectví a dalších a dalších příchutích malin nezralých.
Tohle je román podle mého gusta - hluboký, nízký, napínavý, hloubavě didaktický, pestrý i šedivý jak vousiska patriarchů... ale hlavně: tlustý!! Taky mě docela rajcuje, že je to podle skutečnosti, a žasnu, jak lidé osmnáctého věku - téměř osvícení osvícenstvím - sedli na lep takovým konspiracím. Bravo, paní Olgo!
Téměř až do konce to bylo fajn, možná pro očekávání onoho konce, který jsem si tajně přál 1) jednoduchý a 2) překvapující. Ani jedno se nekonalo. Sraz "sourozenců" v závěru už byla dokonalá fraška.
Neskutečně nabubřelý kýč. Nevěřím ani jednomu slovu! V každém odstavci, na každé stránce vás (na jednu stranu) autor přesvědčuje, jaký je intoš: musí si třeba jen tak brnknout na klavírek nějakého Schubertíka nebo Bacha či přirovnat něco (cokoli) k Miróovu obrazu, ale zároveň se tváří, že snad ani není z téhle planety, ergo že je úplný originál, ale já myslím, že není originál ani v tom, co mu tak báječně jde - v mletí pantem.
Myslím, že kniha obsahově ani formálně nikterak nevybočuje ze standardu. Máme tu tři vypravěče: hodného a zlého (poněkud zjednodušeně) nacistu, a pak nešťastného velitele sonderkommanda (pochopitelně Žida). Tři vypravěči možná taky kompenzují vcelku chabý děj.
Palahniuka jsem měl rád i pro tu jeho "úchylku" šokovat za každou cenu, ale je to už nějaký pátek, co jsem ho louskal, a možná že v románech se spíše "ztratí" ono jediné šílené téma než v povídkách... nejsem si úplně jist, ovšem, co se týče mého dnešního pohledu na tyto jeho povídky (ve kterých je autor údajně v té nejlepší kondici), vidím jen sex, násilí a hovna. Vidím jen autora, který "ví, co chce", a snad by přitom i skákal přes exkrementy všech možných velikostí a barev, a nevím, nevím, jestli by to neplatilo i pro nebožtíky...
Asi po padesáti stranách knihu odkládám. Za mě je to, jakožto román, nesourodé (bránící mi tedy začíst se) a jednotlivé "kapitolky" samy o sobě mi přijdou spíše jako jakési bezkrevné meditace, rozuměj: žvanění, které vůbec nikam nevede, jen jako nejintimnější deníček, který by si snad měla autorka nechat pro sebe a po letech v něm rozklíčovávat svoje nitro, svoje duševní pochody...
Vpravdě magické eseje, kde se pořád ještě píše o Umění s velkým "U", potažmo (eseje) o tom, co by tento zprofanovaný termín (umění) mohlo klidně postrádat podobně jako si např. tvůrci z Altamiry zřejmě neříkali "umělci", nepořádali večírky či výstavy, ale "jen" prostě byli. Ovšem mnohdy autor, na můj vkus, až přehnaně kudrnatí svoje myšlenky... prostě přespříliš používá kulmu.
Tak todle je poézie...
poézie života!!
Emile,
Honzo
Beneši!!!
Řekl jsem si, co kdyby náhodou bylo i v tomto komiksu cosi hlubšího, resp. informace skutečně zajímavé... no nic, no... První cca čtvrtina knížky popisuje stručně a vcelku suše Willíkův života běh, po kterémžto následují zvěsti o tom, jak se o díle W. S. vedou neustálé spory v kruzích uměleckých, ale i politických či náboženských (o Šaxpérovi samotném vlastně nic)... Komiksy nebrat!!
Ne! Končím v polovině (už zase!). Za těch bezmála 200 stran jsem se nenadál než popisů neskutečně nudného a fádního života hlavního hrdiny + snad ještě nezáživnějšího rozhovoru tohoto hrdiny s jakýmsi velvyslancem či tajemníkem umírajícího Ředitele Zeměkoule, který toho nakdákal opravdu hodně a vlastně neřekl nic, jelikož po jeho historicko-geologicko-antropologickém (či jakém ještě) výkladu z něj vylezlo, že chce najít ovci, ale neví bohužel jakou, a hlavně neví, k čemu by mu vlastně byla (!!). Tohle je skutečně neskutečné pane M!!
Pokládám si otázku, jak je možné, že jsou tímto elaborátem všichni tak unešeni? Dost možná se podvědomě vidí v tomto neslaném nemastném hrdinovi, vždyť proč jinak by měly úspěch např. nekonečné seriály, ve kterých taky nevystupují lidi, neřkuli zajímaví lidi, ale jen jakési hybridy naší průměrnosti? Murakami je myslím mistr kýčař párek seláns, protože psát o pití kafe a kafe a kafe, a pak Heinekena s buráky a Heinekena s buráky a Heinekena s buráky a... panebože, už nikdy!!!
Probůh, ta kniha není "obtížná", jak tady všichni opakují, ta kniha je, slušně řečeno, mnohomluvná – prostě ukecaná... Z počátku jsem si skutečně liboval: popisy hrdinova dětství mě nanejvýš dojímaly, ovšem autorův styl, dle mého, nejde dlouhodobě vydržet (neřkuli přežít)... Brzy poznáte, že autor každou myšlenku (rozuměj: každý prd) rozebírá do nemožnosti, a to pak přeskakujete pár řádek, potom stránku, nakonec několik stránek, aniž byste přitom ztratili nit... a když si ještě uvědomíte, že obsahově nepůjde o nic jiného než o vršení dalších a dalších prohřešků "zlé" ženy, rozhodnete se ukončit tuto "obtížnou" četbu ani ne v polovině.
Ale jó, zaslouží si to "plnou palbu", protože to prostě bylo strhující... i když na konci jsem se neubránil dojmu, že autor neví, jak ten zatraceně rozjetý vlak zabrzdit a že by mohl klidně pokračovat na dalších pěti tisíci stranách – ale to už by z toho asi byla jakási Ordinace v Kensingtonských zahradách, že?
Úvodní kapitoly (které byly vlastně poslední) dávaly příslib vcelku dobré četby, avšak od kapitoly č. 1 pro mě kniha ztratila jakékoli kouzlo, ba smysl. Odložil jsem ji třikrát, možná čtyřikrát, resp. tolik šancí jsem jí věnoval, ale zhruba v polovině jsem to definitivně vzdal. Už mě nezajímá, jak skončí kniha autora, který (totiž jeho hrdina) – čekaje v obchodním domě na svou manželku – v bezpočtu kapitol medituje nad tím, jestli šla jeho žena do obchodu s kosmetikou nebo někde jinde nebo zda se vůbec ještě vrátí... anebo na stejně nekonečném prostoru filozofuje o případné manželčině nevěře či věře, a v prvním případě rozvažuje, jestli byla "veselá a šťastná" (tohle není citace) s tím nebo s oním, to vše proloženo výzkumy hlavního hrdiny, archiváře, které spočívají v docela oplzlých a stejně tak nudných zápiscích jistého chlípníka, přes kterého se chce náš hrdina dostat k hodnotám nesmírného rozsahu a významu... Ne, děkuju pěkně!
P.S. Zvědavost mi nedala, a jak jsem tak skončil v polovině, kouknul jsem do druhé půlky (skoro na konec knihy) a, co myslíte?, náš geroj sedí furt (nebo zas) v tom obchoďáku, obložený taškami... ne, ne, ne... ahoj!
Dlouho jsem nečetl knihu s tak jímavou psychologií postav. A když k tomu připočtu "pohádkovou" atmosféru našeho milého, starého mocnářství, úspěch je zaručen.
Podle prvních kapitol vyhlížela kniha jako hezká, leč povrchní báchorka, a soudě podle útlosti svazku, myslel jsem si, že celé to bude skutečně jen o šáhově rozmarné a letmé "anabázi". Avšak mile mě překvapil autor, který příběh rozvinul nejen do šíře, ale i do hloubky.