jaryn komentáře u knih
Zprvu jsem byl uchvácen, autor mě neustále (příjemně) překvapoval novými postavami a zápletkami, ovšem z poslední čtvrtiny, možná třetiny, jsem spíše v rozpacích: kdo zemřel, je v další kapitole naživu, navíc už se mi zdálo, že to nikam nesměřuje, jen se to jaksi roztéká a nemůže to najít konec, jako některé postavy (díky "paralelním vesmírům"), které nemohly ani v klidu zemřít.
Po druhém čtení (asi po dvaceti letech) to na mě působí jako taková dobrodružná kniha pro mládež (pochopitelně spíše v horším smyslu); taky mi to přijde jako poněkud afektovaná červená knihovna... moc se mi ani nelíbil ten autorův "nesmělý" antisemitismus...
Když tak nad tím přemítám, je to vlastně regulérní šestákový román, který by chtěl být (anebo lépe řečeno: je obecně vnímán, nevím proč) jako román filozofický či dokonce mystický.
Uf... Končím na straně 100 (tedy teprve asi v jedné pětině knihy!). Musím říct, že mám už plné zuby těch nekonečných metafor a alegorií, těch věčných výčtů a "barvitých" variací na lidskou hloupost, hamižnost, chlípnost et cetera. Dle mého kniha není o ničem, naši dva hlavní hrdinové se tu placatí od ničeho k ničemu, aby potkávali stále další a další a další pitomce, resp. chlíváky.
Texty byly buďto o lidech, a v takových případech se jednalo spíše o jakési črty jednotlivých postav než o "skutečné" příběhy; anebo byla hlavními aktéry zvířata, a tehdy autor poněkud popustil uzdu své fantazie trošku více, ovšem na můj vkus z toho vždy vyšly jakési víceméně tristní morality.
Takového historika, aby pohledal! Proti srsti jej hladí vědátoři, jiní historici, filozofové (zvláště na ty má silnou alergii, neboť filozofovat značí mlít naprázdno pantem, žonglovat zcela abstraktními výrazy!), ale i církevní otcové a církev samotná, tedy ta katolická – v podstatě vůbec nechápe její (kacířský) význam... Ovšem není snad člověka, který tak jako on miluje Krista a jeho radostnou zvěst!
K nemalému (celoživotnímu) zamyšlení poňouká třeba jen zmínka o existenci vícero druhů časů, o kterých evidentně nemají ponětí ani zmiňovaní církevní tatíci, pročež je jejich výklad Písma takový, jaký je, tedy plochý a zároveň neuvěřitelný.
Kristus zemřel za naše hříchy, ale pak bylo třeba znovuoživení Boha. A tu se objevil C. G. Jung a odsnil a odtrpěl za nás znovu prastará mysteria, aby je oživil a aby nám ukázal cestu. Halelujá!
Toto je neskutečně úchvatný a dojemný román, dojemný v tom nejlepším smyslu. Avšak velikost této knihy, resp. jejího autora, spočívá také v tom, že nepředvádí život jen v jednom tónu, jakož ani sám život nemá jen jediný tón. Krom svého, jistě nadprůměrného, lyrického nadání taktéž autor ukazuje, že má i smysl pro humor, trošku suchý, ale hlavně satirický:
"...avšak zároveň se objevovaly názory, že bude patrně nanejvýš obtížné zbavit Pétra Pálssona ředitelského místa a poslat ho v okovech na jih. Pétur Pálsson byl jmenován ředitelem na pět let a měl jak u okresního správce, tak u vlády ohromnou důvěru, nehledě k tomu, že byl pastorovi jedinou oporou v duchovních věcech a zdaleka největším odběratelem lékařovy pálenky..."
Knihu jsem četl (během cca 15 let) potřetí. Stále mě přitahuje a její četba mě jistým (podprahovým) způsobem naplňuje. Co mě však zde (intelektuálně) dráždí, jsou zcela obecné výklady, ze kterých si můj rozum moc, nebo nic, nevezme. Hezky se to čte, alespoň mně, ale nakonec si musím přiznat, že nemám stejně nejmenší tušení, co je to např. ono "bytostné Já", resp. co je to tzv. "nevědomí", jelikož jsou to věci, které si prostě neuvědomuji. Přesto hodnotím vysoko, protože ta četba skutečně asi není jen pro mozek.
Geniální, prosté a dojemné jako evangelium. Děkuji, pane Fuksi.
Moc příjemná oddechovka. Je to ta kniha, od které se nemůžete odtrhnout, avšak na druhou stranu: nečekejte žádný hlubší ponor, ba ani popisy reálií nikterak důkladné. Je to prostě (a to bez jakékoli ironie) jedno velké dobrodružství.
Moc pěkně se to čte a strašně tomu chci věřit, ano, ovšem když kouknu např. na fotografii č. 24, musím se pousmát. Kosmická loď je v poměru ke špičce stromu vyloženě prťavá! Možná by se do ní vetknul jezevčík, ale kdoví, dostal-li by se zase šťastně ven.
P.S. Nevěrohodná je taky např. podkapitolka o práci Erraňanů. Takový obyvatel planety Erra údajně nepracuje dlouhodobě na jednom místě jako my, ale každý den nasedne do svého vznášedla, letí třeba tisíce kilometrů, až se mu někde zalíbí (!), tam přistane a začne pomáhat (třeba v zemědělství nebo úplně v jiné oblasti)... Vím, jaké to je, když člověk pracuje někde poprvé, jak se na něj musí dávat pozor, jak i ty nejjednodušší činnosti nejsou pro něj zcela jednoduché, a tak opravdu nevím, co si myslet o takové "dělbě" práce, potažmo o takovém hospodaření. Protože, ať mi to autor maluje seberůžovějšími barvami, tak když si představím v podstatě na každém možném pracovišti denně zcela nové lidi, nedokážu pochopit, jak to může fungovat.
Slyšel jsem audio s úžasným Viktorem Preissem a dalšími vynikajícími herci... Karel Čapek (v tomto případě bratři Čapkové, dobrá) je jako vždy inteligentní, vtipný, ale jaksi tím svým suchým až studeným způsobem. (Výjimkou jsou pro mě např. jeho Povídky z jedné i druhé kapsy či Hordubal, kde z jeho intelektuálního stylu taky značně probleskuje lidskost.)
Podobné jako u prvního dílu, neskutečné příběhy boží samoty (božích samotářů) a jejich poznání, které by bez vyloučení "civilizačního šumu" nebylo možné...
Tedy, je-li toto čtivá kniha, nechť toho lapku svatořečí (a našeho milého autora s ním!)... Nečekám od podobného díla čtivost, kterou žádám spíše od románu, avšak mně osobně přijde autor velice ukecaný. Věci, které by se daly sdělit jednou větou, líčí na několika otravných stranách (viz např. kapitola "Přerod", ve které se kupř. jedná o to, kterak náš národní hrdlořez šel na stará kolena do sebe, dle autora zřejmě ze strachu před plameny pekelnými)... Jsem teprve na začátku – asi na 120. straně, a bohdá se ještě vrátím...
Zastavení druhé (cca po 180 stranách): Tato kniha je rozhodně úžasná neřkuli dokonalá po stránce editorské či grafické... je to takový malý (ale těžký jak těžítko) artefakt.
Do třetice: Ne, číst to opravdu nejde – tedy míněno tak, že kategorie "čtivá kniha" značí něco úplně jiného... a taky něco úplně jiného je fakt, že autor je (podle všeho) jedinečný historik a badatel, ovšem to mně, jakožto sprostému čtenáři, houby pomůže, že? A co se týče jeho "nového" pohledu na onoho glorifikovaného lotra, tak přinejmenším Milan Knížák ve svých Adamitech kádroval soudruha Šišku podobně neřkuli stejně.
P.S. Co si tak vzpomínám, v kategorii historické faktologie mi přišel čtivý Josef Janáček... budu ho muset zas oprášit...
Téměř neuvěřitelné! Příběhy samotářů-bezdomovců, které jejich styl života, tedy jejich samota, nemůže nedohnat k přirozeně hlubokým vhledům... Kam se hrabou všichni Balzakové, Remarqueové atd.
Kdož milujete všeliké "přesvaté" liturgické úkony či jsou vám nade vše svaté životy svatých, neváhejte, nejednu slzu dojetí uroníte.
P.S. Na každé stránce mě nejméně jednou autor rozesměje, a já neodolám a pohlédna na jeho fotografii na přední záložce, opětuji mu jeho šibalský úsměv.
Pro nevěřící Tomáše to může být alespoň sci-fi plná zvratů a nepředpokládaných "skutečností"... a co teprve, když to jeden vezme vážně? Pak je to Kniha Knih!
Ano, tohle je pimprlovej tyátr se vším kašpárkovsky poťouchlým humorem.
Nebudu hodnotit, protože jsem nanejvýš v rozpacích. Souhlasím s Béďou, že Matka Církev je, mimo jiné, skvělým vynálezcem pojmu "hřích" a všeho podobně nemístného; avšak vezme-li dnešní člověk tuto knihu do ruky, musí mít po prvních stránkách pocit, že čte propagandistickou brožurku NSDAP.