jaryn
komentáře u knih

Vyskočilův nejen absurdní, ale i satirický humor je báječný, ba přímo roztomilý a tímžto pádem přirozený, nenucený a nanejvýš osobitý, proudící z nejhlubšího nitra (abych se tak odvážil říci) této jedinečné osobnosti... Ale v tomto souboru nenajdeme jen srandu srandovní, jsou zde i velmi silné okamžiky týkající se těch nejzákladnějších a nejneodbytnějších lidských otázek jako např. v povídkách "Obrozel 5 kilometrů" nebo "Vždyť přece létat je snadné".


Pouhé "interní" štrapáce jedné "normální" rodinky. Pozadí je notně rozostřeno, resp. neexistuje. Něco jako Adamsova rodina se svými neuvěřitelnými a politováníhodnými problémy přenesena do pohádkových kulis Bollywoodu (takže přece jen nějaké to pozadí?). Z Rushdieho vyprávění jsem poněkud v rozpacích. Téměř v každém odstavci probírá něco jiného, poskakuje bez ladu a skladu od jedné postavy k druhé, ze současnosti do minulosti... Musím říct, že mi vůbec nevadí komplikovanější kompozice, ale tady mi prostě uniká smysl. Navíc na mě kniha působí (říkám to vlastně už podruhé) dost povrchně... Těsně za půlkou svazek, zřejmě definitivně, odkládám.


Ach, toto nedocení slečny roztomilé,
jichž božstva splácaná jsou z mlh a cetek dílem,
které, když nedostává se jim rozumu,
dí: "To je průměrné!" jak tetky z konzumu.
Weiner je bytostným lyrikem, jemuž neporozumí "zaprodanci" lineárního děje, ti, kteří chtějí všechno podat polopatě (tedy po lopatě). V mnoha a mnoha verších dokáže Weiner meditovat nad jedním jediným obrazem, což je, jak vidno, běžnému mozku na překážku. A zapomíná se zde tedy na jednu (hlavní) věc: Až něčemu porozumím, mohu to teprve kritizovat. Ne, když se mi to pouze nelíbí, a kterážto nelibost vychází jenom z neporozumění.

Opravdové sadomasochistické hody... Klímovy názory a postoje jsou natolik vyhrocené, že působí v lepším případě směšně. Otázka je, byl-li Klíma blázen hodný posměchu, anebo obyčejný čtenář mého ražení je naopak zavrženíhodný blb, jak by mě jistě autor otituloval, přidávaje zřejmě mnohem víc a barvitějších adjektiv i substantiv... Klíma, napěchován k prasknutí filozofickými myšlenkami Berkeleyho, Schopenhauera nebo Nitzscheho, vyráží tyto ze sebe svým typickým humpoláckým způsobem, jako by chtěl oslovit jenom lůzu a ty nejposlednější vyvrhele a kurvy. Toto mě na něm odrazuje. Byl jistě inteligentní a vnímavý, svým způsobem snad i geniální (on sám o tom zřejmě nepochyboval), ale zároveň to byl člověk, jehož psychika byla přinejmenším labilní... Ano, toto je spíše hodnocení autora samého než onoho konkrétního textu, avšak Klíma byl 1) tím, co psal, v tom byl myslím skutečně sobě věrný a 2) psal vlastně neustále to samé, takže jeho charakteristika je současně charakteristikou jakéhokoli jeho opusu.

Láďa Klímů mě vždy uváděl spíše do rozpaků. Je to každopádně originál par excellence, avšak jeho originalita hraničí často s krajní obskurností... Slavná Nemesis je můj nejoblíbenější autorův text. Zbytečně se tu nevykecává a jde přímo a nekompromisně na věc. A dosáhl zde myslím vrcholu i co se týče jeho věčného parapsychologického blouznění... Jednu hvězdu ubírám za stereotypnost námětů tohoto povídkového souboru.


Nesmírně silná a emotivní kniha, třebaže je to "jen" životopis. Vincent van Gogh je tu zobrazen též jako hluboký filozof a téměř mystik. Jistou dobu svého života byl pastorem v chudých havířských koloniích, kde, po vzoru Krista, všechno rozdal a žil tím nejnuznějším životem jako skutečný apoštol a jurodivý.


Autorčina argumentace spočívala přibližně v tom, že muž vidí neustále "číču" a nic jiného. Výraz "číča" se vyskytuje na každé stránce několikrát, což myslím o něčem vypovídá... Oproti tomu žena (podle autorky) se ve svém volném čase věnuje např. četbě, sledování TV nebo klábosení s kamarádkami... Nechci se rozhodně zastávat nějakého mačistického pojetí světa, jde prostě jen o to, že tohle je jeho protipól, a je tedy stejně "hodnotný".
Ženy jsou jistě tajemné a pro muže zřejmě navždy nepochopitelné a jsou též nedílnou součástí lidského pokolení, stejně jako muži. Jedno bez druhého nedává smysl... Elaborát této autorky (která se zcela vážně zasazovala o jednopohlavní svět, kde by děti, tedy pochopitelně holčičky, byly plozeny uměle) je však pohříchu výplodem chorého mozku, nic víc. Tato dáma se mimo jiné pokusila zavraždit Andyho Warhola... Nakonec byla hospitalizována a v ústavu i skonala.
P.S. Je to (alespoň zatím) jediná kniha, kterou jsem vyhodil do koše.

Kouzelné příběhy slavných i neslavných, umělců i malých lidiček. A kdyby kniha obsahovala jenom ty fotografie, stála by za to.


Za mě jsou nejlepší pasáže se Sokratem. Kapitoly o Rembrandtovi, resp. o sociálních poměrech v Holandsku 17. století, a taky ve starověkém Řecku, jsou jako dost nezáživná učebnice dějepisu.


Kunstadte, ach, Kunstadte,
říkánky tvé proklaté
rozmělnily poezii
ze zlata na klubko zmijí...


Combray jsem ještě zkousnul, bylo to v podstatě o ničem - prostě taková autorova onanie - ale přece s jakous takous atmosférou. Páně Swannova láska pak dovršila i autorovu sebelásku. Tohle už pro mě nebylo.


Teorii čtu už nejméně dva roky a nejednou jsem měl sto chutí praštit s ní o zeď, jak mě zas a znova iritovala ta úděsná autorova paranoia, jak je celý svět od základu zlý a jaké je to spiknutí proti Divišovi. Pak si ale přečtu např.: "Spisovatele neničí neúspěch, ale úspěch, protože úspěch nesouvisí s dílem a není potvrzením díla... nemám sebemenší šanci prorazit, to je jediná naděje," a Ivka mě má zase v hrsti.


Hašek nedělá nic jiného, než že bojuje s nejvyšším nasazením proti (nejen vojenské, ale vůbec) lidské blbosti. Švejk je nepřeberná studnice ironických - a řekněme: chytře ironických - výpadů proti různým typům blbců, blbů, pablbů, hovad či pakoňů včetně tzv. "slušných" lidí, protože takový "slušný" člověk, resp. ten, co má tu drzost se takto samozvat, je v prvé řadě takový, který chce, aby všichni byli jako on - neboť hlavním znakem této jeho "slušnosti" je ryzí netolerance... Švejk je někdy krásně rozverný, to když např. popisuje ústy tlustého jednoročáka, kterak tento dělal redaktora v časopise Svět zvířat a vymýšlel si tam nové zvířecí druhy, čímž uváděl renomovanou vědeckou obec na pokraj šílenství a majitele časopisu (takto svého chlebodárce) až za tuto hranici... Avšak občas z jeho jízlivosti spíše mrazí:
"A jeden mrtvej, kterej ležel nahoře na dekungu nohama dolů, kterýmu při forikungu šrapák utrhl půlku hlavy, jako by ji seříz, ten se v tom posledním vokamžiku tak podělal, že to z jeho kalhot teklo přes bagančata do dekungů i s krví. A ta půlka jeho lebky i s mozkem ležela zrovna pod tím. Vo tom člověk ani neví, jak se mu to stane."
Anebo:
"Neexistují hrdinové, ale jatečný dobytek a řezníci v jenerálních štábech. A nakonec se jim to všechno vzbouří, a to bude pěkná mela. Ať žije armáda! Dobrou noc!"


Až do 25. kapitoly (z 29) jsem si říkal, že to teda dočtu, i když kniha byla na mě příliš povrchní a její skutečně spletitý děj byl absolutně bezúčelný a hloupý. Ve zmiňované kapitole to však autor natolik přehnal, že jsem knihu odložil (neřkuli odhodil). Partička hlavních protagonistů tam měla pohovor se státním zástupcem, ze kterého si dělala šoufky tak uboze fraškoidním způsobem - přičemž on "statečně držel" - že jsem si řekl: "A dost!!!" Tenhle autor už mi nesmí přes práh!

Svým způsobem (tedy hlavně rozsahem) rozhodně úctyhodné, nicméně taky dosti rozvláčné - hlavně popisy Michelangelovy práce byly pro autora úplným fetišem, každému úderu jeho dláta do mramoru by nejraději věnoval celou kapitolu... Děj samotný nebyl nezajímavý a nedramatický, jen nebýt těch autorových extatických úletů. Život na dvoře Lorenza Magnifica, "zjevení" Savonarolovo, život v Bologni atd., to samo o sobě byl skvělý dramatický počin.


Kniha bezesporu strhující, ale pro mě by mohla být klidně kratší (přinejmenším o poslední dvě kapitoly).


Nihilismus tak sugestivní a navíc opodstatněný, že nejde nebýt nihilistou... Autor byl podivín (jak jinak?), který zemřel ve 24 letech. Dospěl velmi brzy, protože času neměl nazbyt. Ano, dospěl - pak až zahořkl.
