jatox komentáře u knih

-Část 1-

Panebože... ano, doslova ty... jako předpokládala jsem, že takovou strašnost už tady věcně okomentovali za mě jiný. A taky tak nemnohý učinili, ale bohužel reakcí je tu příliš mnoho, tak se to ztrácí. Takhle to vypadá, jako by to snad byl opravdu "klenot český literatůry", takže... směle do toho.
(Jo a nevim, jestli jsou některý verze jiný, já četla z roku 71, a když jsem si našla pár pasáží ve vydání někde z levnejch knih kolem roku 2000, tak text byl úplně stejnej.)

Nelze komentovat, aniž bych neSPOILERovaala děj. Ale pokud se to snad chystáte číst dětem, fakt si to radši přečtěte, ať víte, do čeho jdete, probůh.
Takže o čem kniha vlastně je? Kdybych to měla shrnout v jedný větě, tak řeknu, že Broučci jsou o tom, že Bůh chce, aby všichni byli POSLUŠNÝ, protože o tom opravdu celá kniha je, a ještě je to vlastně nedotažený - viz níže. Slovo poslušnost se skloňuje opravdu snad skoro na každý stránce.
Každej náznak zápletky v týhle knize naprostejch........ blábolů končí rozuzlením, který souvisí s ne/poslušností. Takže těžko to v tom nevidět. Já se po přečtení nebo vyslechnutí slova poslušnost oklepávala vždycky, ale tady to nabralo úplně jinejch, květnatejch až karafiátovejch rozměrů!
Jakmile Brouček vyvine jakoukoliv touhu po poznání světa, je potrestán Bohem za tento svůj přečin, kterej ve skutečnosti žádným přečinem není. Ale autor to prostě vysvětlí jako neposlušnost, všichni to Broučkoj 4x zopakujou, že by ale měl být poslušný, protože to Bůh chce, ale on není.

Takže čekejte modlení a kecy o Bohu v každý kapitole, ale i složitější teologický spory (např. kapitola 5, otázka, zda je ve zbožným životě poslušnost důležitější, než obětování - úplně normální téma do knihy pro mrňouse...), 3x za knihu broučci zaletěj do kostela poslouchat kus kázání, kde je opět kus složitý teologie, kde se zmiňujou i ty dva další z Trojice, a zmínka o placení penízků církvi 2x za knihu už jen vyloudila na mojí tváři velkej úsměv údivu, čeho se ještě nedočkám.
Taky neustálý zvolání "pán Bůh tě naučí poslouchat". a "Jen poslouchej, však tě pán Bůh naučí!" nebo "Ach, on byl snad neposlušný!" se opakujou fakt o hodně víc, než je zkousnutelný. Jo a poslušnej chce bejt brouček proto, protože si to přejou rodiče, a aby se mu zas něco špatnýho nestalo. Po vnitřní motivaci ani památky. A nechybí samozřejmě i zmínka o peklíčku, kam má podle Verunky Brouček přijít, protože je - wait for it - jó, učíte se rychle! Totiž ne-po-sluš-ný! --- No já nevim, fakt nějak nechápu adoraci knihy v kontextu zvlášť český antináboženský společnosti. Krom toho všeho, že je to naprostá vymejvárna mozku a fanatismus, tak tomu děti nemůžou vůbec rozumět.

První modlitba v knize (mimochodem hned po prvních pár větách), z který se mi hned zatmělo před očima, stojí za samostatnou zmínku, nebo spíš rovnou citát.
Ó, náš milý Bože,
povstali jsme z lože
a pěkně tě prosíme,
dejž, ať se tě bojíme,
bojíme a posloucháme,
a přitom se rádi máme.
Ještě to nestačilo?!? Dobře, tak co neustálý rozebírání rodičů, jestli brouček byl poslušnej (v nepřítomnosti otce), matčino žalování, a co reakce otce (na nedotaženou klukovinu) že tedy "Ať si ho u kmotřičky nechají, a my si vezmeme Berušku. Ta nepokouší." = jakože není neposlušná. Jo, úplně normální vyhazovat dítě z baráku za dětský škádlení.

Dobře, teď moje nejoblíbenější pasáž knihy ve třetí kapitole. Co říkáte na tu pohádku - spíš horor o koťátkách? Taky v pohodě? Přečetli byste to (nebo nedejbože /jste to) svejm dětem? Pro ty, co to nečetli, Brouček prosí o pohádku na dobrou noc. A matka mu začne vyprávět. Že žily byly koťátka. A maminka je jednou nechá doma, aby šla sehnat něco k jídlu. Před odchodem jim zatopí. Načež koťata se začnou kočkovat, nakonec hádat, vytahovat se a prát. Jak se strkaly, tak převrhly kamna, a všechno ve světnici začlo hořet. Koťátka křičely a chtěly utýct, ale nebylo kudy, a tak "oheň je přece sežral." A když přišli tatínek s maminkou, chaloupka byla spálená a koťátka byly spálený, a to všechno proto, že - wait for it - no jak jinak! Protože byly koťata NEPOSLUŠNÝ!!! Pak mě dorazilo pokračování po vylíčení tohohle hororu: "Brouček poslouchal. Líbilo se mu to." Tak tady si fakt ten Karafiát už dělal normálně srandu.

Další zajímavou kapitolou je vynucenej sňatek. Brouček by radši Verunku (která vypadá jako beruška), leč to je milí drazí asi jiná "rasa", nebo možná člověk - "fuj" - jinýho vyznání, s nímž poslušnej brouček přece nemůže nic mít. Když má brouček tendence za ní chodit a poznat ji, je skoro umlácen k smrti - samozřejmě za neposlušnost. Bůh chce, aby si poslušně vzal berušku (která není beruškou, ale tím samým jako brouček), protože proč? No protože je poslušná, a protože si to my rodiče přejeme, a nikoho jinýho už nenajdeš. Takže brouček jde, a žádá je o ruku tím způsobem, že "rodiče chtěj, abych si berušku vzal". Co otec berušky? No jasně, "my se bojíme, že budeš neposlušný a že by se měla Beruška s tebou zle. A tak my ti ji nemůžeme dát." - No jako fakt. Když rodiče svolej (na základě toho, že neposlušnosti Brouček lituje a že už bude poslouchat), takhle to taky říkaj rodiče Berušce, protože ta ho samozřejmě taky nechce kvůli tomu, že je neposlušnej. Tady musim citovat: "Ale Brouček přišel a říkal o tebe. A že byl neposlušný? On toho lituje a už poslouchá. A ty nechceš poslouchat? Nejsi-li ty desetkrát horší nežli Brouček!" (OMG) I když se dřív moc nemuseli, tak teď se samozřejmě lousknutím prstu maj rádi a pokorně se vezmou. No ještěže to stihnou, než broučkovi rodiče zemřou, aby mohli v klidu zemřít, že jejich dítě je správně poslušný, a splnilo jim jejich přání ohledně sňatku, žejo.
- pokračování v druhým komentáři -

- Část 2 - i dále spoileruju, ale doporučuju přečíst...

Pokračování je taky zajímavý. Z knihy tak trochu vyplývá, že nejen, že byl Brouček mrzutej z toho, že se jim neroděj žádný děti, dokonce je na Berušku vyloženě hnusnej. Janinka (rodinná přítelkyně) broučka zklidní, že kdyby Bůh chtěl, aby měli děti, tak by je měli, ať se o tohle nestará, protože pán Bůh si ho objednal na svícení, ne na to, aby příliš přemejšlel, nebo měl nějaký emoce, žejo. A že teda Bůh asi nechce, tak ať jsou pokorný a poslušný. A najednou se jim začnou rodit caparti. Maminka prvního hned naučila nejdůležitější modlitbu: "Ó můj milý Bože, dej, ať jsem pěkně poslušný." - Sorry, jsem prostě musela. No a s tou rodinou teda otec Brouček jaksi zmoudří, přestane býti neposlušný, počne býti poslušný, a učí svejch 10 dětí, aby byli taky poslušný, protože on jak někdy nebyl, tak se měl zle, skoro zemřel atd, ale pán Bůh ho sám naučil poslouchat. A tak jsou všichni poslušný a dobře se maj, jen se pořád musej poučovat, aby byli dost poslušný.
Když si je zavolá Janinka na rozloučení, že se chystá umřít, tak oni jsou z toho smutný, načež ona je sjede, že snad oni budou neposlušný? Nebo nedejbože snad po ní chtěj, aby snad ona byla neposlušná? (chápej - bránila se smrti) Tak vidíte, prostě ticho, Bůh si mě chce vzít, tak pokorně šla umřít. Dál ještě důraz na to, že byla pannou, a proto její sedmikráska (která vždycky vyroste, když nějakej brouček někde umře) měla červenou krajku jako krev. LOL.
Jo a tohle je taky dobrý téma... Když se rozebírá ne/nutnost ženění. Prej kdo může, tak se musí oženit. (Může, a tedy musí každej chlap vlastně.) Ale některá žena se vdát nemusí, když nemůže (jakože ji nikdo nechce.) Protože věc se má tak, vážení. Ženská může jen doma sedět na zadku a čekat, až se jí někdo přijde vyznat, a bude si ji chtít vzít. Když se tak nestane, musí umřít jako panna, protože to tak Bůh chtěl.

Konec je ovšem taky mazec. Takže v poslední kapitolce je hláška, že kdoví, jestli ti broučci přes zimu nezmrznou. Ale tak což... když zmrznou, tak zmrznou POSLUŠNĚ. (Ne, fakt si nedělám humor.) A ano, umřeli. Ale určitě poslušně. Co je ale na tom zajímavý, odstaveček před tím se řeší, že rodina Broučkova má na zimu nasysleno hodně dřeva, a tak budou v zimě v pohodě. Nicméně jejich řekněme sousedi dřeva moc nestihli nachystat. A tak jim rodina broučkova část svýho dřeva daruje. No a pak teda ten konec, že umrzli. Co z toho jako plyne? Mám dvě verze, jednu horší, než druhou. Zaprvý, Karafiát chtěl říct, že pomáhat bližnímu svému se nevyplácí, možná to vlastně je i neposlušnost do světa vůbec zasahovat, žejo. Ale řekněme, že by tohle někdo, kdo si říká křesťan, nevymyslel. Tak druhá varianta. Celá rodina broučků (2+10 dětiček) umrzli proto, že se obětovali pro ty sousedy. A smrti se nesmíš protivit, protože to tak Bůh chce, takže... je to křesťanskej nonsens. Obětuj se, a nebudeš spasen, nýbrž.... no vlastně asi jo, po smrti možná jo. Ha ha. Jenže k tomu, jak autor v knize neustále opakuje, že "jen poslušný broučky má Bůh rád a má je na starosti a nic se jim nestane", je to teda konec s olbřímím COŽE.

Jo a kdyby snad někdo chtěl vyzdvihovat dílo po stránce jazyka, ani čeština není nijak úžasná... Skoro každá věta začíná na A, a v knize se pořád objevujou hodně podobný fráze, věty, někdy úplně stejný, a někdy i stejný odstavce. Výrazivo je někdy voleno vzhledem k publiku opravdu velmi svérázně, např. "bylo po něm", "byl s ním konec". Z čeho jsem taky nemohla, je způsob, jakým jsou napsaný přímý řeči. Prostě normálně vedle sebe, bez žádnejch popisů, kdo co říká. Předčítat se to teda nedá, pokud neměníte hlas na postavy v rozhovoru. Nicméně, to nepovažuju za nevýhodu, protože pokud to nepředčítáte někomu v rámci pobavení a úžasu nad tou hrůzou, pak to fakt nepředčítejte nikomu, a už vůbec ne dětem.

Knihy (žel bohu mám doma 2 výtisky) ani nechci dávat dál, nejradši bych je spálila jakožto nejvíc kacířství vůči samotnýmu životu, lidem, i tomu nejvyššímu - univerzu.
Na wikipedii mě velmi pobavila poznámka, že Karafiát, kterej byl i panebožetosnadnenímožný vychovatelem, je ceněnej pro to, že "počítal s psychologií dítěte. - Tak to je dobrej výsměch. Asi s ní počítal, a vypočítal si, jak co nejvíc děti a lidi traumatizovat, nebo nevim.
Zajímavý taky je, že se kniha proslavila za socialismu, kterej rozhodně takhle nábožný věci nijak nepodporoval... Vysvětluju si to právě tím brutálním prosazováním slepý poslušnosti, a důrazem na to, že prostě broučci se neptaj, nepřemejšlej, jen makaj. Co ale vede lidi k tomu to mít rád v dnešní době, to teda fakt netušim.

O nějakejch HODNOTÁCH ve stínu toho všeho výše se fakt jako mluvit nedá. A jako jediná výtka knize, že je moc smutná, že tam každej umře... To je fakt to nejmenší jako.
A jestli si myslíte, že přehánim, tak bohužel ani trochu. A to ani nešlo vylíčit všecko.

-pokračování-
Hlavní teze, co autoři tvrděj o nočním buzení, zní, že děti v noci brečej proto, protože jsou závislý na nějaký uspávací aktivitě od rodiče. Je normální, že se člověk i dítě v noci xkrát vzbudí, ale děti, který se uměj uspat samy, se prostě uspěj, aniž by k tomu potřebovaly zásah rodiče, zatímco ty druhý si musej vynutit pomoc. Celou knihu teda autoři s tímhle operujou a uváděj milion příkladů z jejich praxe, jak metoda vyřešila jejich problémy. Podle mě se mnohý děti uspávaj samy (i když nebude to mnohem častějc spíš náhradním prsem - dudíkem?), ale vůbec to není tak, že by se naučily tak brzo (během pár dnů) usnout tak rychle a i když to ve svý podstatě uměj se uspat, tak v noci stejně mnohdy brečej, tak kde je teda problém? Navíc třeba by podle toho, co autoři píšou, mělo dojít k tomu probuzení a přechodu do dalšího hlubokýho spánku asi 3, 4 hodiny po usnutí. Jaktože se tolik dětí probouzí až třeba za 5, 6, 7 hodin od usnutí, přičemž to první (nebo několik prvních) kritický vzbuzení normálně přejdou samouspáním, zatímco pak už potřebujou zásah rodiče?

Možná, že když si to přečtete opravdu ze začátku, nebo když potomka teprve čekáte, tak si z toho vezmete něco, co vám pomůže nastolit lepší spaní tak nějak docela hladce. Ale pokud jste už dítě naučili, že ho musíte uspat, bez protestů se to nejspíš nemůže obejít. Jenže půlroční dítě na to teda podle mě musí pěkně čučet, co to jako děláte. Takže... ono brečí a vy na tam sedíte a nereagujete na jeho volání. Ujišťování, že tam jste s ním, mu asi moc klidu do duše nepřinesou. (Spíš to přes svůj řev a amok vůbec nebude vnímat, žejo.) A pokud se bojíte, aby děcko nemělo strach (když ho najednou necháváte samotnýho v pokoji v postýlce řvoucího, přičemž tam chodíte po urč. časovejch intervalech mu říct, že je to ok), tak cajk! Sedněte si v daný místnosti na židli a v časových intervalech za ním choďte a jinak tam prostě jen buďte mlčky. No super. Dítě možná nebude mít strach, ale asi docela pěkně nechápe, co se děje, že tam prostě sedíte jak pecka a neodpovídáte na jeho volání. Nevim, jestli odmítnutí, nebo nepřijetí je o tolik menší zlo, než strach.
Jako je fakt, že takovýty pětiletý děti, který v noci ještě vyžadujou flašku, to už si asi nějakej zásah žádá (pokud to rodičům vadí). A nějaký extrémní případy, jako buzení 7x za noc taky. Ale určitě bych zkusila nejdřív všecko možný jiný, než doporučovanou metodu. Mnohdy asi dost pomůže i překopání režimu dne. O tom se v knize taky něco dočtete. A někdy nepomůže nic. Jen vydržet.

Pokud nebudete chtět hnedka aplikovat vyřvávací metodu, tak vám krom nastavení režimu dne moc věcí nezbejvá. A i ten nabídnutej režim podle mě mnohdy vůbec nezafunguje. (Jakože pokud se vám dítě budí moc brzo, tak ho dejte spát pozdějc a naopak...) Třeba rada oddělit večerní krmení a samotnej uspávací rituál a usnutí - no vážení. Nevim, jak je půlroční dítě naučený večer na posloupnost koupání-oblíkání-krmení-spaní schopný se jen tak v pohodě přeučit na to, že si ještě po koupeli a jídle bude v pohodě půl hodiny hrát?:D Někdy je dítě i do těch 7 večer umění udržet jakžtakž naživu neukňouraný, a ještě ho buzerovat s nějakou zábavou po jídle? Jako, určitě, to stejně musí přijít, ale rozhodně pozdějc. Celkem mě překvapilo, že o tý únavě večer se v knize nezmiňujou. (Komu to nestačí, má to dospat přes den - haha, ale poslední bdění před hlavním spánkem by mělo bejt min. 4 hodiny.) Nebo se to samo zlepší s tím, jak líp spací dítě má vydatnější spánek a třeba vlastně delší přes den? Kdoví.
A ještě jedna zajímavost, autoři sami, byť spíš nedoporučujou spaní dětí v posteli s rodičema, protože takový děti maj horší spaní, uznávaj, že to platí jen pro naši kulturu, protože v jinejch je to zcela běžný a přitom ty děti spěj zpravidla velmi dobře :D Aha? A sme asi u jádra věci. Čím to teda je? Spěj s prsem v puse celou noc?:D Nebo maj naše děti problémy se spaním z úplně jinejch důvodů, než z nedostatečný samostatnosti, žejo. To jen tak na okraj, asi koncept kontinua, kterej je v porovnání s filozofií týhle knihy jako nebe a dudy :)))

Docela mě zaráží to sebevědomí autorů, nebo jak to nazvat. Ty metody nejsou stoprocentní, ani nefungujou na všechny. A i když někdy poprvý zdánlivě fungujou, slyšela jsem nejednu zkušenost, že po první větší změně, spaní jinde, nemoc, stěhování,... jsou problémy zpět. Takže jako představa, že tohle ještě budu aplikovat opakovaně... No děkuji, nechci.
Proč v knize není uvedeno, z jakejch důvodů může ono doporučení nefungovat, a co s tím, nebo třeba uvedený jen víc problematický případy, který vyžadovaly trochu jiný řešení, než doporučený? Proč? No protože to sou asi bludy no.
A je zarážející, když to jsou teda tak hrozně psychologové a pediatři, že autoři vůbec nezohledňujou a nezmiňujou se o tom, že aplikovat vyřvávací metody třeba kolem 8. měsíce, kdy dítě prochází separační úzkostí, opravdu není cajk (ale vlastně nikdy, žejo). Proto bych osobně ony metody posunula MINIMÁLNĚ až po ní. (Která teda ale trvá u někoho mnohem dýl, než jen těch pár tejdnů kolem začátku lezení.) Ale jinak jsem si jistá, že traumatizující to je pro dítě vždycky. Dokud nebude dokonale rozumět vašim slovům. A tehdy už asi pravděpodobně problémy se spánkem mít tolik nebude.
Ve všech učebnicích vývojový psychologie se jistě dočtete, že pláč je přirozenej dorozumívací prostředek pro mimina. Jedinej, kterej maj. Po statisíce let. Ale tyvogo socialistická a postmodernistická společnost to z těch nemluvňat asi vytříská, ne?!? Hnus prostě... Nejen, že nebudeme odpovídat na jejich potřeby, ale ještě je budeme už od mimina velmi násilně přesvědčovat, že ono vlastně NEPOZNÁ svoje vlastní potřeby! Že se mu to jen zdá! Že MY - autorita víme líp než ono samo, co potřebuje! Tak pokud chceme z dítěte vychovat ideálního občana totalitní společnosti, tak prosim...

Neničme zbytečně životy našich dětí, naše životy v odezvě na nešťastný životy našich dětí a nepodílejme se na ničení celý společnosti a světa.

Nějak jsem se nemohla rozhodnout, jestli tu knihu rituálně spálim, nebo si ji naopak nechám jako studijní materiál a schovám pro příští generace jako odstrašující svědectví toho, na základě jakejch informací se dřív vychovávaly děti. (Druhá možnost vítězí, a doufám, že to bude brzo exemplář do nějakýho informačního muzea hrůzy.) I proto, že jistý trendy ze západu jakoby se opět vracely k těm největším hrůznostem (Kojenci po pár tejdnech šup k cizí ženský - chůvě, nebo do jeslí, a matka do práce - no cože??? Proč to ty ženský takhle dělaj? Že by taky neschopnost samostatně přemejšlet o tom, co doopravdy chci a co je doopravdy dobrý?), a celkem hrozí, že tohle sem zase doputuje - cejtim mírnej tlak na to, aby ženský šly do práce dřív, i když naštěstí zatím se většina populace pořád řídí obvyklým 3 roky doma (dle mě nutný minimum, ideálně do instituce pozdějc nebo nikdy:D). Doporučila bych to všem v rámci nějaký self terapie i terapie (soužití, vztahy) s druhýma lidma, pro uvědomění, čeho se vyvarovat ve výchově dětí.
A update v postkoronáčový době - velký souvislosti s tím, že se dokázalo rozehrát a tak dlouho hrát tohle divadlo.

Je to už moje druhá sonda do socialistickejch knih o výchově. Trošku jsem se už rozohnila u profilu knihy První rok dítěte. Tahle je ještě o něco starší, a těch husťáren bylo v tak obsáhlý publikaci poměrně hodně. A mně je z toho čtení dost ouzko. Zároveň jsou to občas i takový aha momenty.

Třeba aha, tak proto je tolik lidí neschopnejch žít svůj život tak, jak chtěj a potřebujou. Oni vlastně ani neuměj ty svoje potřeby vystopovat, natož jim jít vstříc, chtít od druhejch, aby jejich potřeby respektovali.
Aha, proto se rozkojilo a úspěšně kojilo tak málo žen, pokud byly všude takhle strašně špatný informace, který dělaj všecko pro to, aby matka vlastně nekojila.
Aha, proto lidi často neuměj nebo nechtěj vyjadřovat svoje emoce, mluvit o svejch problémech.
Aha, proto tolik lidí vlastně vůbec odmítá a popírá to negativní, nepřizná (si) problémovost čehokoliv.
Aha, proto je bohužel i dneska pro většinu obyvatelstva každej doktor pán bůh, před kterým se všichni klepeme, necháme si odnýst naše novorozený děti, aniž by nám to přišlo vůbec divný, natož špatný! Proto na sobě necháme páchat naprostý zvěrstva od lidí, který na sobě nosej bílej plášť. Protože ty se musej poslouchat a věděj všechno nejlíp.
Aha, odtud se berou ty zhůvěřilý rady dnešních prababiček, a někdy bohužel i babiček, o škodlivosti chování nemluvňat.
Aha, a někdy, jako by i pediatři zaspali pár desetiletí, že některý i dneska považujou kojení od určitý doby za něco méněcennýho, co je potřeba nahradit umělou břečkou.
Aha, tady je to podhoubí, proč se některý rodiče pustěj do metod vyřvání nebo kontrolovanýho pláče. Asi je ubezpečila širá rodina, že je to v pohodě, protože to bylo vlastně aplikováno skoro na každýho, a přece "taky žijeme" a "nemáme následky". Je blbý, když do výchovy kecaj lidi, který maj právě kvůli takovejm přístupům totální nedostatek sebeúcty a sebelásky.
Aha, proto bylo možný učinit největší podvod na lidstvo - divadlo jménem koronáč (a další manipulace s lidstvem, v podstatě celej metrix, když to vezmeme do důsledku), proto je naprostá většina lidí absolutně slepá a poslušná, prosta samostatnýho kritickýho uvažování, natož aby dokázali chránit svoje práva a svou vůli. Jako jasně, tohle platí vždycky, ale v těhlech letech to krásně pořádně vyplulo na povrch, jak moc je to s náma špatný. AHA!!!
Taky se dozvíte, že vlastně všechny problémový situace - mimo nemoci - který s dítětem řešíte (odmítání jídla, brečení a vztekání, neodplenkování /samozřejmě myšleno v roce dítěte!/, neschopnost usnout a buzení, ...) jsou způsobený čím, nebo kým? No jasně, že vychovatelem, respektive zpravidla matkou. Jojo, všechno je to tvoje vina, protože jsi neschopná. Protože kdybys své dítě dobře vedla, tohle by se nedělo. No ty koky... Chudačky matky, který tomu uvěřily...
Hořce mě pobavila taky všeobecná posedlost hygieničností. Hygiena, kolektiv a poslušnost. To, jakým způsobem socialismus vycházel vstříc matkám, je taky hodně tragikomický. Ovšem co je na tom hodně smutný, pomalu ale jistě jako bychom se chtěli zase vracet k tomu brzkýmu odkládání dětí do institucí.

Zaplať pandu, že dneska už máme tu možnost volby. A kéž by to bylo tak, že ty socialistický ženy často nebyly tak uvědomělý a schopný, aby jely touhle cestou popření mateřskejch pudů ve jménu nějakýho chimerózního kolektivního dobra. Jenže když se podívám kolem sebe, přijde mi, že ta zažranost toho všeho byla fakt silná. A bohužel ještě v určitejch podobách přežívá dodnes. A taky v určitejch věcech byla realita horší, než tahle kniha předkládá. Třeba proklamovaná nevhodnost bití a peskování, a další skvělosti, o kterejch se kniha ani nezmiňuje (citový vydírání, uplácení), což byly výchovný prostředky číslo jedna. Škoda, že nemám nikoho blízkýho z generace, která v těch 60, 70. letech vychovávala. Docela bych o tom poklábosila. Ale možná radši ne:D

(Kdyby někoho snad zajímaly ty konkrétní špatnosti, který se v knize píšou, mám vyfocenejch docela hodně stran. Ráda pro studijní účely pošlu.)

(SPOILER) Od týhle autorky jsem bohužel čekala mnohem lepší vyprávění...
Takže vyoslim celej příběh tak, jak je... Rodinka někam vyjede, kde se chtěj POKLONIT slavnýmu jezulátku - sošce v kostele. Ale co se nestane, sochu někdo ukradne. Lidi jímá ZDĚŠENÍ- ale néé, teď nad náma nikdo nebude držet ochrannou ruku a bude to v háji! A taky hned začne pekelně sněžit. Maminka povídá marušce, že to určitě byly "nečisté síly", tedy "pekelné mocnosti", protože člověk by si netroufnul vztáhnout ruku na jezulátko.
Maruška s Josefem - malý caparti se rozhodnou svět zachránit a vydat se přímo k pekelníkům, který opravdu čirou náhodou to jezulátko maj, a objevuje se teda zase nelogičnost postavy čertů, který jsou vykreslený jako špatný, nicméně pohádky s tou postavou počítaj, jakože odnášej hříšníky do pekla, tudíž trestaj ty špatný, tudíž udržujou spravedlnost na světě, tudíž je nelogický, že je ta postava vnímaná jako veskrze špatná. No ale co už, pokračujme. Čert řekne, že když se jim podaří jezulátko tam držet až do Vánoc, tak pak ztratí tu svou moc a na zemi bude růst zlo. A že jezulátko by vrátili, kdyby ho vyměnili za hříšnou duši. No a teď to teda nechápu, protože není snad úkol čertů ty hříšný duše jímat? Proč by je měla zajímat nějaká další řadová duše, kterou by jen tak mírnixtýrnix vyměnili za tak důležitou a mocnou sošku, která rozhoduje o dobru nebo zlu na zemi...? Uf, jedeme dál.
Jako příklad udává čert jméno mlynáře, kterej šidí lidi a tak. No a holčička vymyslí, že tam jako přivedou novorozenýho syna, kterej se má za pár dní tomu mlynářoj zrovna narodit, a jistě mu dá to samý jméno, jako má on sám. Tak se za pár dní opravdu mlynářoj to mimino narodí, ale ještě nemá jméno. Čeká se přeci na POKŘTĚNÍ, až pak přeci dostane dítě jméno. Jenže vesnice je pod sněhem a mlynář se nedostane do kostela, aby tam to dítě mohli pokřtít. A tak se děti rozhodnou, že tu cestu samy proházej - ha ha, a postupně samozřejmě dojmou celou vesnici, která taky chápe, že PŘECE BY MĚL BÝT POKŘTĚNÝ CO NEJDŘÍVE, protože TAK TO MÁ PROSTĚ BÝT... no tyvogo, to už na mě šly mrákoty. A tak se samozřejmě všichni přidaj, mezitím dojmou i toho mlynáře, jak mu ty děti pomohly, že mu chtěj pomoct, aby teda byl synek pokřtěnej co nejdřív, takže se z něj stane dobrák. A teď to vrcholí, vážení. Protože paní mlynářka je celá nadšená z toho, že může svoje třídenní (!!!) dítě svěřit nějakejm támhletěm sousedkejm dětem, aby ho nacpali na saně a jeli se s ním projet do vánice (a k pekelný bráně, i když to teda nevěděla), to se přeci úplně běžně stávalo a stává.
A teď už hřeb večera, teda knihy, daj k bráně to mimino, který se teda jmenuje stejně jako ten hříšník, co ho jako příklad čert jmenoval. Nabublaně uzná, jak ho mrňata přechytračily, protože přeci "na duši, která nespáchala jedinou špatnost, peklo nemůže.".... Takže, co to jako je za rozuzlení? Snad měli přivýst hříšníka, ne? Třídenní mimino je snad nějakej hříšník? No není, však to taky říkaj. Tak proč to jako mělo čerta uspokojit? A že ho to uspokojilo tak, že luskne a okamžitě sošku vrátí do kostela, a tím pádem zruší zmar na světě? Tohle je docela zásadní problém příběhu, kterej by mohlo odhalit nejedno bystrý dítě. Nevim, proč jsou recenze tak nadšený, když je to celý v zásadě dost nesmysl. Tolik příběh.

Rozjezd je pomalejší, tak asi celkem akorát (i když zase zpětně mi první kapitola přijde dost zbytečná, jak kdyby tam autorka mermomocí musela dětem připomínat, jak se žilo dřív jinak, s příběhem to ale nijak nesouvislo, až na zmínku o zlobivým mlynáři), ale postupně to graduje a autorka je se vším hrozně rychle hotová. S tím, jaký jsou v příběhu použitý fráze a slova... tak jako úplně nevim, jak starýmu dítěti bych to četla. Nemám úplně apriori problém s náboženským resp. křesťanským laděním, ale ty konkrétní fráze a motivy mně úplně nesedly. Např. ta víra a zároveň zmar, kterej visí na nějaký soše, což je vlastně dost ústřední motiv (a mimochodem hraničí s tolik křesťanama pohrdanou pověrčivostí:D) nebo ta potřeba dítě co nejdřív pokřtít apod. Dětem, který nevychovávám vyloženě v křesťanský věrouce, bych ty věci musela docela složitě vysvětlovat.

Postupem času zjišťuju, že fakt vůbec není prča napsat dobrou pohádku, natož vánoční pohádku. Tady je vidět snaha nacpat tam nějaký ty dobrý hodnoty, ale to ty nelogismy a další věci pro mě nezachrání. A další motiv, to přemostění, že vlastně proto možná nosí ježíšek dárky všem HODNÝM dětem, na památku těch dvou, který zachránily "svatou sochu z pekelných spárů", mi taky přijde zvláštní a hlavně zbytečný.
Asi jsem moc příšná:(

4 29.12.2023

(SPOILER) Na tuhle knížku jsem se chystala dlouho, tak letos na to konečně došlo, a dostavilo se bohužel celkem dost zklamání.
Už před pár lety jsem si knihu půjčila a přečetla náhodný dvě pohádky a přišly mi celkem fajn, nějaká zápletka a tak, ok. Jenže... ty pohádky jsou tak děsně stejný, že to už snad po první třetině knihy komentovalo i moje dítě, a to je na knížky poměrně dost nenáročný.

Každá pohádka je uvedená úplně zbytečným nicneříkajícím úvodem, jakože rodinka se třema dětma, kde postupně po figurkách stavěj betlém. Pokaždý potom, co odejde otecko, vyleze z betléma kočka a začne dětem vypravovat buď o tý figurce, kterou tam právě přidali, nebo o něčem jiným, co se betléma týká. I samotný pohádky byly o dost delší, než musely. Občas jsem i nějaký věty, nebo části vět přeskakovala, protože to bylo napsaný fakt dost zdlouhavě. Natož ještě čtení těch úvodů... No nic, jedeme dál.

Všechny příběhy se odehrávaj v době těsně před narozením Ježíška, a vždycky se přímo toho týkaj. Nějaký jakože přípravy na onu událost. Takže jako chápu, ono vymyslet z týhle oblasti 24 rozmanitejch příběhů je asi vořech. Ale proč to autorka musela pojmout právě takhle? Že jí samotný to nebylo už otravný..?

Měla jsem to asi očekávat, ale.......... neočekávala:D... Všude samý nadšený recenze... Jenže. Příběhy jsou pojmutý hodně křesťansky, a pokud se takhle nenálepkujete, možná vás to bude otravovat podobně jako mě. Jak píše Rinae, postavy svatejch nic moc. Ale mě ani tak nepálilo to, že je to v podstatě nesmysl z časovýho hlediska. (Však čas ve skutečnosti neexistuje, a ty duše "nahoře" jaksi můžou fungovat třeba i paralelně s pozemskou existencí, žejo, ačkoliv křesťani by si s tímhle asi nenotovali:D) Mnohem horší mi přišel obecně ten koncept svatejch jako takovej. Jak to jako mám dítěti podat? Dobře, ve věřících rodinách to tak asi je. Dětem se už od útlýho věku cpou do hlavy jistý slova a fráze, aniž by tomu vůbec mohli rozumět, a oni se to naučej papouškovat, aby pak o mnoho let pozdějc to samý nějak přezkoumávali rozumem, pokud vůbec jsou ten zvídavější typ člověka. Ale jak já mám podat takhle malýmu dítěti, co to jako má bejt, že je někdo "svatej"? Oproti tomu personifikovanej Bůh se dá vysvětlit třeba o dost jednodušejc. Ty svatý už moc zaváněj církví.
A jak jsme knížku četli, vlastně jsem čím dál víc byla na rozpacích i z toho klasickýho příběhu, kdy prostě naprosto všichni, zvířata, lidi bohatý, chudý, blízký i daleký, všichni si sednou s úplnou samozřejmostí na zadek z toho, že se má narodit ježíšek, král králů, a SPASITEL - další problematický slovo. Když se nechci zamotat do celý tý teologie, natož abych to prezentovala jako fakt, že nás ten někdo měl spasit tím a oním, tak jako........ fakt trošku blbý, no. Vánoce mám moc ráda, ale vnímám je v trochu univerzálnějším smyslu, a asi už záměrně budu vybírat jen příběhy, který věroukou nebudou moc zavánět, protože jinak by mě asi rychle přešla chuť na vánoční čtení celkově.
Bez tý omáčky kolem to totiž dohromady úplně nedává smysl. Proč teda jako všichni věděli, co to znamená, a tak to hrotili, a šli se mu všichni poklonit? U malejch dětí to ještě okecáte, no prostě král se narodil, no... i když jako, že bych musela jakkoliv starejm dětem cpát, že král je nějakej nadčlověk a je nutný nebo minimálně bohulibý se mu "klanět", to teda fakt jako taky ne, no.
Když o tom čtete sem tam nějakej příběh, ještě se to dá, ale takhle to bylo moc koncentrovanejch polovičních nesmyslů, který se objasněj pouze ve víře, nebo spíš věrouce. Jako jasně, že ty jednotlivý zápletky byly jiný, ale prostě pořád se to točilo okolo toho jednoho, a okolo se samozřejmostí pochopenou velkolepostí události, a mně to prostě nějak začlo líst na nervy, plus ty tisíckrát omílaný fráze o smejčení atd...
Protože mě rozčilovalo, jak bylo v knize asi stokrát zopakováno, jak musí bejt vše dokonale připravený, až se to teda stane, a jak musí bejt hlavně naklizeno (Prosim? Jako jak to s betlémským příběhem souvisí, že jako musí bejt vyleštěná duha nebo já nevim co? Možná snaha jak děti přimět k předvánočnímu udržování pořádku navzdory celoročnímu bordelu a celkově předvánočnímu hrocení o tom, co "se musí" místo toho, aby si to ty lidi dělali tak, jak chtěj a cejtěj?:D To mi bylo fakt vyloženě trapný číst. Mimochodem přímo na úklid byly zaměřený 3 celý pohádky...uf. Kromě zmínek v celý knize, jak se celý nebe připravovalo, a tenhle dělal tohle a tenhle tamto.)

Tomu všemu dala korunu postava "ďábla", což mi u čtení skoro vypadly oči, jesi to jako myslej vážně, a v celým příběhu jsem ho teda přejmenovala na čerta, příběh fungoval úplně stejně, takže zase asi jen necitlivost autorky, která prostě v tý věrouce zřejmě vyrůstala a přijde jí jako normální takovýhle slovo užívat, a ještě ho servírovat dětem...
Pak mě taky pobavilo (resp. bylo to tam víckrát), že maminka "dala dětem křížek na čelo", jakoby i Bůh s velkým B nestačil, někde je nazýván i Hospodinem, fráze "spasí celý svět" nebo "hlava církve"... Jo a poslední příběh jsem si radši přečetla jen sama... První věta: "Bůh se rozhodl, že pošle na svět svého Syna, aby spasil lidi od hříchů a ukázal jim, jak správně žít." "...dítě, které čeká, je božího ducha." No jasně, úplně normální čtení pro předškolní a mladší školní děti. :))))))

Ilustrace jsou taky dost nic moc, soryjako. Je ještě novější vydání, kde jsou ale podle náhledů na internetu obrázky zase až moc tak nějak počítačový a tak, že mi to k tomu teda taky moc nesedí, ale asi furt lepší, než tohle.
Takže jako........ nevim, no. Pro křešťani asi toprí. Ostatním, beru, že tohle všecko je i součástí koled (až na ten důraz na úklid:D), že to patří k nějakýmu kulturnímu dědictví, a děti by to tak jako tak měly znát... Ale já bych tím teda celej advent prostě nezaplácávala. Na to mi to přišlo jako škoda času, kterej jsme mohli věnovat jiný vánoční četbě.

4 20.06.2023

Tak tohle je pecka. Velmi doporučuju všem, který se zajímaj o fungování psychiky i člověka ve společnosti. Kniha je velmi dobře napsaná. Není to odpočinková četba, nicméně je to napsáno dost srozumitelně a stravitelně. Co je důležitý uvýst, tahle část psychologie vlastně není tolik zpopularizovaná, a je to škoda, protože má jakejsi punc exaktnosti, nebo o to alespoň velmi usiluje. A z jejího zkoumání plyne nemálo zajímavejch závěrů.

Publikace začíná pěkně zostra. To ostatní je většinou „jen“ zajímavý, i když mnohdy i podnětný, ale ta úvodní kapitola je fakt mazec. To by si měl přečíst opravdu každej. Aby si byl vědomej toho, co může způsobit takovej - na první pohled nevinnej - sklon lidí ke konformitě. Přečtěte si to a mějte to na paměti při výchově svejch dětí.

A jinak je to opravdu slušná sbírka vlastně všech možnejch zajímavostí, který se týkaj toho, jak funguje naše psychika. První kapitola je o zmíněný konformitě, nebo chcete-li, jak druhý ovlivňujou naše chování, následuje kapitola o mozku, dál o tom, proč se nám věci jeví tak, jak se nám jeví, následujou kapitoly o paměti, o vědomí, o emocích, o dvou důležitejch adaptivních mechanismech, o řeči a o myšlení.

Kdybych se k napsání komentáře dokopala hned po dočtení, asi bych se rozepsala víc. Ale ono to vlastně asi ani moc nejde. Vypsala jsem si nahusto namačkanejch 12 stran ve wordu poznámek. A tak se spíš jen pokusim vás trochu nalákat ((:

Pokud jste si někdy kladli otázku, jak je možný, že se našlo/najde tolik lidí schopnejch páchat totální zvěrstva, např. v koncentračních táborech, i když to jsou jinak v zásadě „normální a slušný“ lidi, přečtěte si to. Ale nemusíme jít ani do žádnejch extrémů. To, co plyne z Milgramovejch experimentů popsanejch v první kapitole, se dotýká každý lidský bytosti a běžnýho života. Neučte děti „poslušnosti“. Ne, to opravdu není nic, co by světu pomohlo.

A co se ještě třeba dozvíte?
- proč se vyplatí před zkouškou se pořádně dospat a kdy je nejefektivnější se učit
- jak funguje anestezie, a že může bejt zotavování pacientů po operaci velmi ovlivněno tím, co si říká lékařskej tým během provádění zákroku
- co za bizarní následky působěj různý dílčí poškození mozku v určitým místě
- proč je důležitý, aby si dítě budovalo s někým silný emoční pouto plynoucí i z tělesnýho kontaktu
- co by společnost měla dělat v usilování o redukci zločinnosti nebo konkrétně násilí na ženách
- proč se chováme agresivně
- na jakým základě „funguje“ drogová závislost a tolerance, a proč dochází k předávkování, i když je dávka většinou obvyklá
- jak během vedení lidí/dětí nakládat s odměnama vzhledem k motivaci
- jak jsme schopný si třeba snížit krevní tlak a zkrátka že umíme svý těla ovlivňovat ve skutečnosti mnohem víc, než si myslíme
- jak se učíme řeči (celý plný zajímavostí)
- jakou má evoluční exploze souvislost s rozvojem řeči
- jak se tenkrát stalo, že lidi začali znázorňovat množství abstraktníma symbolama

Fakt skvělý. A i kdyby se vám do toho zas tak moc nechtělo, udělejte službu lidstvu i sobě a přečtěte si aspoň tu první kapitolu.

3 28.01.2024

To jsem snad četla něco úplně jinýho, ne? To byl zase provar...
Fakt nevim, na čem bych měla frčet, abych se u čtení smála. Je to obří nuda. Příběhy s čertama jsou zajímavý především tím, když je čert v interakci s někým jiným, jako třeba s lidma. To je jeden z hlavních problémů týhle knížky. Je to jen nudnej popis pár dnů čertů v pekle. Zápletka téměř nulová. Co z toho vyčnívalo, bylo věčný vzájemný nadávání, hádání a mlácení. Korunovat to může leda postava koktajícího čerta, kterej nikdy neřekne nic normálně, a následně to za něj dořekne jinej čert. Už v první kapitole jsem ty jeho "promluvy" přeskakovala, samo dítě mě k tomu nabádalo. Podívala jsem se na konec knihy a hodila oči v sloup, že to autorovi fakt nebylo blbý takhle valit v celý knize. Úplně zbytečný řádky buzerace mejch nervů. Co by na to asi řekli rodiče dětí, který maj třeba s koktáním problémy...

Takže třeba, v první kapitole se čerti probuděj a chtěj si hrát s kostkama, načež si místo toho vyčarujou koule a divěj se, že jim to nejde. Pak jim vrchní čert vynadá, že jsou úplně blbý, a protože věž jim nejde postavit ani z kostek, vrchní čert vyčaruje plyšovýho medvídka, o kterýho se začnou čerti přetahovat, a kterej pak uhoří v ohni pod kotlem. Ha ha, umírám smíchy, fakt.
To je furt "já tě uškrtim, jsi mamlas, nemehlo, ťulpas, roztrhávám vás na cucky, přerazím tě vejpůl" a podobně. Kromě nastražování různejch nepřístojností třeba v jedný "pohádce" čert popadne malýho čertíka za ocas a zametá s ním jako s koštětem, v další se zas čert napřahuje se sekyrou a chce tím fláknout babku do hlavy (i když je to taky nakonec jen převlečenej čert, ale to je detail).... no normální děj do dětský knížky... Kapitola čertovské zápasy je taky neskutečně nedobrá.

Takže místo toho, aby čerti jímali duše a snažili se je polepšit, nebo teda potrestat, nebo, jak se v knize na konci zmíní, že byl prej jejich úkol v minulosti, pokoušet duše, aby získali pro peklo vůbec nějaký, páč se do nebe všichni nevejdou, tak každej den vstanou, něco jdou dělat, pohádaj se u toho, a pak jdou spát. Protože na světě jsou prej už všichni hříšníci, takže se nemusej snažit dělat svou původní práci. Jen sem tam se najde nějakej mamlas, kterej chce bejt dobrej, a ostatní ho stejně naučej, že se to nevyplácí. Takže jako co hodnotnýho a hezkýho má z týhle knížky pro dítě vyplývat?
To je celej "příběh". Knížku jsem dočetla sama, ani dítě to nechtělo už poslouchat. Večer 5.12. to zachránil krásnej čertí příběh od Pavla Čecha, ještěže ho doma máme.

3 10.01.2024

Roztomilý obrázky nemůžou zachránit chabej, natož škodící obsah. Spoil: Táta řekne vombatoj, že může jít s ním, až se vykadí. Vombatoj se ale nechce. Tak tam sedí, nebo vlastně spíš nesedí, na nočníku dělá různý alotria - to má bejt jakože legrace, ale asi to není úplně to, co bych dítěti chtěla ukazovat, že tohle přesně dělat s nočníkem nemá. Nevim, jestli to byl záměr, ale dvě zvířata vombatoj poraděj, ať se jednak proběhne, a druhak dost napije, což je vlastně dobrý ke správnýmu fungování vylučovací soustavy, že, takže jako dejme tomu. Ale třetí zvíře vombatoj poradí, ať tlačí. Aha, a takhle se jako učí dítě na nočník, že má tlačit? Má tlačit tak, že mu vylezou oči z důlků - protože to přesně se v knize píše? Bože, to snad nemyslíte vážně, tohle dát do dětský knihy. V tu chvíli přijde táta a ptá se ho, proč tak poulí očima, načež vombat na to, že tlačí bobek, ale nejde to. A táta mu řekne, že jestli tam bude takhle dlouho sedět, tak přijde tasmánskej čert a kousne ho. A vombat co? Vombat se z toho po... a jelikož zcela náhodou zrovna sedí na nočníku, tak se zadaří to, co mu trapně nařídili.
Rodiče chtěj po vombatoj nesmyslnou věc. Svýho dosáhnou tím, že dítě vyděsej. Krom toho kniha navádí k jednak blbýmu a druhak k nezdravýmu chování.
Tohle bych fakt nečetla dítěti, kterýho teprv čeká zdolání mety zvaný nočník. A snad ani žádnýmu jinýmu dítěti, protože chování dospělejch je tam na facku, absolutně nerespektující a vyloženě hloupý.

2 14.01.2025

Začalo to velmi slibně. Jedna hláška za druhou, promluvy stručný a úderný, celkově sranda. Má to nápad a nějakej děj. Zápletky jsou nereálný, ale sem tam se i tak objeví i nějaká obecná životní pravda, která potěší. A když to čtete s dětma, který už trochu věděj, která bije, třeba že mamuta asi nikdo neulovil tak, že mu klad tolik otázek, až si hlavu ukroutil a upadla mu, tak se bude smát taky. A takovejch knížek pro děti teda zas tak moc není.
Knížka obsahuje příběhy třeba o tom, jak se zrodil Pepan, jak našel svou polovičku Madlu, jak přišel na to jak ulovit mamuta, jak Pepan vynalézal, jak díky fotbalu zkulturnil tlupu nekulturních lovců, jak založili pravěkej bigbeat, hospodu, módu, nebo dovolenou u Jadranu.

Co jsem zcenzurovala, bylo použití slova sexbomba, a ještě že ji jde Pepan plácnout přes panimandu, a taky výraz moje stará... No celkově tenhle příběh byl pro děti nic moc (Věstonická Madla), i když konec byl vtipnej. Začátek příběhu s tím koncem vlastně tak nutně nesouvisel, takže škoda, že autora nenapad nějakej jinej úvod.

Mělo to trošku sestupnou tendenci s kvalitou příběhů, ale suma sumárum jsme se dobře bavili všichni. Autor to se slovama umí. Jen škoda, že ty legrandy oceněj asi většinou jen dospělý. Ale tak proč ne, aspoň vás to bude bavit, a děti vnímaj spíš příběh, kterej je občas prdlej, ale aspoň originální, navíc není tam skoro nic škodnýho. Je to prostě nadsázka, a je to tak potřeba brát. Hodnocení kolísá mezi 3-4*.

2 10.10.2024

3. komentář:
Pár citátů:

"Právě život v přírodě se vším, co dětem přináší, je nejkrásnější reformou, jakou můžeme v našem školství zavésti." (!!!!)

"Když přijdou šestiletí caparti do školy, jsou překvapeni a zaraženi novotou školního života. Veta po dětské svobodě! Ve škole se sedí a sedí a děti poslouchají a poslouchají. Jak nedětské!" ... "Učitel ve staré škole se dokonce honosí tím, že má ve třídě ticho jako - v hrobě! Je to úplné nepochopení dětské duše i psychologického významu mluvení."

"Ve školách se potlačuje individualita dětí. Vtiskují se do bezvýrazných šablon. Ale právě individuální život je nositelem pokroku. V individualitách je síla. A konečně, vždyť lidé jsou tak různí, že stěží najdeme dva, kteří by měli stejné sklony a záliby. Jen u dětí žádáme, aby bylo dítě jako dítě, loutka, ustrojená podle zastydlých zásad disciplinárního řádu, bez krve, bez iniciativy. Možno, že by Edison nebyl se stal Edisonem, kdyby byl býval chodil déle do školy, než do 11 let..." :))))))

Nakonec velmi DĚKUJU těm dvěma, který se rozhodli knihu zdigitalizovat a poskytnout veřejnosti volně ke stažení. Neodpustim si však malou kritiku. Na pár místech je nějak zvláštně odskákanej text - to se dá přežít, ale bylo tam víc, než pár překlepů, čemuž prostě tak nějak u vydanejch knih nerozumim. Kolik lidí si to obvykle přečte, než se to vypustí do oběhu? Nu, škoda... Měli jste, kuci, napsat, já bych vám tam ty chyby včas zaznačila:D (a vlastně - když je to ten ébuk, určitě to lze opravit i teď, tak směle do toho, když jste ti pedagogové, že:)

2 23.09.2024

2. část:
Štorch píše o výuce, o překážkách, o tom, že zkrátka musel dělat velký kompromisy, aby mu vůbec tenhle počin byl dovolenej, ale věřim, že realita byla o dost jinde, než třeba předepsanej rozvrh hodin, kterej předkládal úředníkům. Spíš jsem z knihy nabyla dojmu, že se děti učily dopoledne (a ještě skvělým způsobem), a odpoledne měly prostě spoustu času na svoje hry nebo jiný přirozený učení. Byly tam ale fakt hodně času, domů se chodily jen vyspat, protože to tak chtěly. Hřiště nebyly, na farmu docházely i mladší děti, sourozenci žáků a jiný děti hrát si, mohly tam bejt o prázdninách - a taky že byly! Vyučování tam bylo jen v teplejších měsících, v zimě se využívalo jen kluziště a hřiště.
A až budete chtět podobnou školu založit, najdete v knize i inspiraci, co s jednotlivejma předmětama. Speciálně u některejch předmětů je prostě fakt neuvěřitelnej trapas, že se snažíme doteď o sto let dýl o výuku někde mezi čtyřma stěnama... a to je hlavně tělák, přírodopis, dějepis, zeměpis a pracovní činnosti. Společnosti, probůh, probuď se už.

Taky to byl Štorch, kdo v podstatě zavedl u nás lyžáky, a dokonce s dětma jezdil i na několik tejdnů k moři. Všechno se snažil co nejlevnějc, aby si to mohly dovolit i ty míň majetný. Dál si představte, že vás vezme váš učitel na zš na vykopávky, a najdete společně kromě tisíců střepů, pazourků atp. i kousky z mamuta... To jsou jen takový fragmenty.
Kdoví, jestli by to tak dobře fungovalo i na dnešní děti, nevycepovaný z domu mnohem přísnější výchovou. Štorch tvrdí, jak neměl s dětma vůbec problémy, "poslouchaly" ho aniž by rozkazoval, ty "zlobivější" tam fungovaly úplně v pohodě atd. Věřim tomu. Aplikoval jistě dost jinej, lidskej přístup, a na to samozřejmě děti tehdy slyšely. Štorchovi svoje děti neměli. Nevim, jestli nechtěli, nebo nemohli, ale každopádně díky tomu měli prostor těmhle projektům věnovat v podstatě všechen svůj čas a asi i peníze, a zkrátka pro ně žili, pro ty děti.

Eduard byl hodně autentickej, a z toho dílka to je dost cejtit. Nechte se jím taky dojmout, inspirovat, zasaďte se o to, aby se o něm víc vědělo, aby se po něm jmenovaly školy a ulice nebo nevim ještě co, ale hlavně, aby se jeho vize školy stala realitou, odrazovým můstkem pro opravdu reformovaný školství. Je to sice panebože téměř sto let od vzniku Dětský farmy, ale snad se něco konečně trošku děje. Začít se může i postupně - co zahrada, která je u školy, kam vaše děti choděj? Co inspirace u https://ucimesevenku.cz/, https://terezanet.cz/ https://badatele.cz/ a dalších? Spousta věcí je k tomu teoreticky předpřipravená, vymyšlená... Jen nadšení a pochopení je ve společnosti pramálo. I když... možná to spíš zatím prostě jen skoro nikoho nenapadne. Snad se strhne ta lavina, kterou Š. v knize píše, že ji pro prospěšnost popisovanejch projektů brzo očekává.

Na konci knihy ještě Štorch představuje takovou svou idealistickou představu eubiotický společnosti, což je sice spíš utopie, ale sakra, jak já mu rozumim... Komunitní život, míň práce klasický, víc práce na "svý" půdě, škola provázaná s rodinou a komunitou, soběstačnost... Štorch dokonce píše, že vypadá nadějně založení eubiotický výchovný osady v Praze, a že se taková osada už buduje v Bratislavě. Bohužel se dějiny uhnuly jiným směrem, a nastolily úplně jiný starosti.
- pokračování ve 3. komentáři -

2 23.09.2024

1. část:
I když komentář je nakonec zas dlouhej, nejradši bych tady toho napsala ještě fakt spoustu. Každopádně je to skvělý a velice zajímavý, přečtěte si to a šiřte dál. Pokud se zajímáte o pedagogiku, nebo pedagogem jste - povinná četba!:)

Štorch byl především pedagog. Až pak archeolog a spisovatel. Knížky psal se záměrem vzdělávat, (mimochodem, nechápu, kdy to vlastně moh stihnout). Byl a je to nesmírně nedoceněnej, pokrokovej a inspirativní člověk, nejen z hlediska pedagogiky. Ale o tý bude řeč primárně, protože Dětská farma je kniha popisující jeho pedagogický experimenty. Vznik školy, fungování, hodnotový pozadí toho všeho, ale zároveň rozebírá i podobný projekty, který vznikaly v zahraničí, čímž je taky nesmírně cenná.
Je strašně smutný, že se školství uhnulo úplně jiným směrem. Že je společnost jako celek tak zmagořená, že se školy vychloubaj s tím, jak moc zakomponovávaj "chytrý" technologie do výuky, a já nevim co všechno, přičemž děcka nemaj ani šajna, jak se stane, že v supermarketu vyrostly v přepravkách brambory... Zajímalo by mě, jak to je vlastně v zahraničí, protože tam těch škol vzniklo docela hodně, i velkejch. Štorchův počin byl "malej" (hodnotou olbřímí). Jestli ty školy jedou dodnes, nebo ne a proč.
Je s podivem, že si toho třeba nějak asi nevšimla pedagogická odborná obec. Na ped. fakultách tam furt valej nějaký "alternativní školy", aniž si všimly, že jsme tady měli tak významnýho průkopníka, ale ignorujou i vlastně celosvětový hnutí těhlech dneska bychom řekli spíš "lesních škol".

V knize teda začíná Eduard kritikou tehdejších škol. Smutný je, že se toho zas tolik moc nezměnilo. Překvapilo mě, že aspoň podle toho, co Š. píše, děti tehdy neměly skoro žádnej volnej čas. Komu něco říká pojem "svobodná hra", je to zajímavej příspěvek do tématu. Pozdějc se taky zmiňuje o záškolácích, u kterých Štorch vlastně zjišťoval motiv. A celkem k pláči, ty děti si prostě jen chtěly obyčejně hrát, objevovat. Dneska je to trochu jiná liga.
Štorch píše o prostředí školy samotný (aspoň tam vývoj nastal, že už teda není tolik špína, nicméně děti zavřený v budově, moc velký školy a třídy.. to je dost stejný), o nutnosti tam sedět x hodin, o úkolech, o biflování, o nepřiměřenejch osnovách plnejch zbytečností, o rigiditě rozvrhu hodin, o téměř žádným volným čase pro děti, o nesouvislosti školy s reálným životem, o potlačení individuality, o svázanosti učitelů byrokracií a osnovama atp.
Volá třeba po blízkým vztahu učitelů s žákama, chce malý rodinný školy. Vyjadřuje přímo odvážnou myšlenku, že "škola patří dětem", děti by měly do určitý míry školu samy spravovat, učitel by měl bejt ten zkušenější průvodce, pomahač. No a další sympatický myšlenky.

Pak popisuje vznik a fungování svý přírodní školy. Vznik takovýho místa dal třeba taky život pořádnýmu hřišti, který v tý době asi nemělo obdoby v celý Praze - a taky že se tam děti sjížděly ze všech jejích koutů. Na Libeňským ostrově našli útočiště i skauti a další organizace, chodilo tam spoustu škol se učit plavat. A krom toho to byl hlavně prostor, kde Š. učil, a děti tam zůstávaly až do večera, hrávaly si tam o prázdninách a o nedělích... Aby to vybudoval, prodal svoje sakracenný archeologický sbírky. Skoro všichni mu házeli klády pod nohy. V tý době ho pořádně nikdo nepochopil, natož aby ho podpořil. Pár se jich našlo, ale vzhledem k tomu, jak úžasný věci realizoval (a co všechno ještě mohl, kdyby tu podporu měl), to bylo prostě dost žalostný. Když si člověk čte třeba o těch úřadech (viz. s. 47), snadno si vzpomene na Kafku. Doufám a věřim, že ho ocenily hlavně ty děti a jejich rodiče. A skrze ně žil Štorch dál, a možná doteď i žije. Nebylo jich zrovna málo, ty s kterejma se potkal. Jsem přesvědčená, že takovej člověk musel ty děti fakt hodně ovlivnit.

Mluví o "škole v přírodě", což je výstižný, nicméně dneska si pod tím představujeme nějakej párdenní nebo max. tejdenní pobyt někde, výstižnější by byl pro dnešní dobu překlad "lesní škola". Zabývá se podobně koncipovanejma školama v zahraničí, ku podivu (aspoň já teda hleděla jak puk) takový školy začaly vznikat už od roku 1902 a nakonec jich po světě byla fakt velká fůra. Kam tohle hnutí odešlo a proč? My jsme byli asi poslední na světě, a taky bylo brzo po legraci. Byly i u nás nějaký pokusy, ale až Štorchova škola nakonec nějak fungovala. Založil ji roku 1926. Nastane konečně v tomhle směru nějakej pořádnej vývoj?

Pak je teda řeč o fungování takový školy. Nedá se samozřejmě souhlasit ve všem bez výhrad, ale v principu je jeho pojetí je neuvěřitelně pokrokový. Hodně mluví o samotným pobytu na "čerstvým" vzduchu. /Ftipný, nebo spíš míň ftipný je to, že se obávám, že dneska je snad čistší vzduch vevnitř, a ne ten venku plnej chemtrejlovejch hnusů a dalších toxickejch šmakulád, ale co už./ Svůj pedagogickej experiment se snaží vyhodnocovat, takže udává i různý tabulky, třeba toho, jak děti za pobytu přibíraly (což bylo dost možná taky prostě proto, že tam dostaly najíst líp, než doma:/), dneska bychom možná sledovali spíš zase hubnutí:D To velmi skromný odívání by dneska neprošlo z více důvodů :))) (na fotce, kde farmu navštívil TGM, jsou děti fakt skoro nahatý, přestože tam byl v listopadu a sám má na sobě kabát - o-ou.) Nebo třeba trošku bere kompetence rodičům, že by měli schopnosti a čas dobře děti vychovávat..... ale... možná, že ta většina na tom fakt zas tak dobře nebude, no.:D A s časem na děti to byla tenkrát asi opravdu bída.
- pokračování v druhým komentáři -

2 23.09.2024

Tak tohle teda rozhodně ne! Podle zkušeností mnoha rodičů ona metoda většinou zabere, ale ne v dlouhodobým horizontu, ale především... Nejen, že i ze zdravotního hlediska to není úplně cajk. Aplikováním doporučenýho akorát tak naučíte dítě, že se na vás nemůže spolehnout a že ho asi nemáte dost rádi a že je teda asi nedostatečný a že to teda na tom světě zas taková sranda nebude. (To si pak dáte, o pár let pozdějc, až budete zoufat a marně se snažit řešit problémy z toho plynoucí...) Rozhodně z něj tím "nevyrobíte" nezávislýho, sebevědomýho a pozitivního človíčka. Může z něj takovej vyrůst, ale proč to riskovat? Nicméně kdo z nás má opravdu zdravý, nepatologický vztahy s ostatníma lidma, se sebou, se světem...? Místo čtení podobný literatury radši zabruste na onen web a nechoďte zbytečně proti dětem, přírodě, nakonec i proti sobě. Všecko se vám to (a celý společnosti) vrátí jako buze... bumerang:)))

Tak to byla předehra... a teď ke knize:
Po týhle knize jsem sáhla především z důvodu, že jsem se někde v komentářích dočetla, že kniha NEobsahuje vyplakávací metody. Takže hned na začátek – přesně naopak! Budeme-li slovíčkařit, kniha neobsahuje vyplakávací metody, ale metody kontrolovanýho pláče jo. Není to nějakej výraznej rozdíl v působení na dítě. Kniha taky neobsahuje „metody“ jak naučit dítě dobře spát, jako spíš jednu metodu, co se týče problému s usínám a nočním probouzením a následnou potřebou znovuuspání, a další metodu pro děti utíkající s postýlky. No a pak pár tipů na noční děsy, strachy apod., ale to už ani nejsou metody.

Autoři sami píšou, že pokud vám noční vstávání vadí jen trochu, nemá cenu tuhle metodu stresující rodiče i dítě podstupovat. Tak jako proč tohle nenapíšou hnedka na začátku knihy místo skoro na konci? Ale po dalších pár stránkách si autoři opět prosazujou svou, že jde hlavně o dlouhodobý zlepšení situace jak pro děti, tak pro rodiče, takže to jako cenu má. Jenže zřejmě to situaci dlouhodobě moc nezlepšuje a bůhví jaký všecky následky tohle experimentování s dětskejma emocema to má.
Jo a taky je něco jinýho, pokud podobně jako v Americe vstáváte už v pár měsících kojence do práce a odevzdáváte ho do cizích rukou. Tyhle zhůvěřilosti se tu naštěstí téměř nedějou. Asi i proto (matkám z toho hrabe, měly by bejt doma a starat se o svůj poklad, a ne někde honit prachy v práci) se tahle metoda a kniha mohla vůbec prosadit.

Tak zaprvý, na tuhle metodu půlroční (no spíš nikdy) dítko stavěný není. Nejdřív jsem si myslela, že je ta hranice nastavená tak, jakože to dítě je schopný to psychicky unýst, ale omyl! To je hranice, po který z fyzio hlediska jsou děti údajně schopný vydržet přes noc bez jídla. Ha ha. Tak jednak je to kravina, protože mateřský mlíko se tráví velmi rychle, a je vysoce individuální, kolik dítě vypije, a na jak dlouho mu to vydrží... (A taky by půlroční děti tepve měly začínat s příkrmama po lžičkách, tudíž jsou pořád víceméně kompletně kojený!) Ale hlavně, potřeby dítěte asi nekončej jen spaním, jedením a teplem, no ne? Všecko to dost odpovídá nějaký řekněme americký vizi výchovy k samostatnosti apod, (ale taky bohužel socialistický vizi). Nebo prostě sice si pořídim dítě, ale vlastně chci co nejdřív do práce a dítě strčit do školky, abych vydělávala kačky, abych měla na blbosti, o kterejch mě mediální masáž přesvědčila, že potřebuju. A hlavně, ať mě to dítě moc neobtěžuje. To to ta naše západní kultůra teda dopracovala. A opravdu je hrozně cejtit, jak to vychází z tý americký kultury, kdy je prostě tlak na to, aby ženský šly hned do práce, a přece je nepřípustný, aby mimino budilo v noci pracující matku, když ji potřebuje kapitalistická společnost. Vlastně to ty autoři ještě tak krásně okecaj a citově vás vydíraj... Jak byste jako mohla bejt dobrá matka, když se v noci tak často budíte a uspáváte dítě? To přeci nejde, takhle dobrej rodič bejt rozhodně nemůžete! A teda, už v noci s různou trpělivostí opakovaně uspávám druhý dítě, který se budí fakt dost často (a opět reakce na Blancheeba, znovuuspávání i po půlhodině, hodině, dvou, opravdu není žádný sci-fi, nic nepřirozenýho), a ano, prostě JE to nepříjemný, ale prostě uchylovat se k takovejmhle metodám, to fakt jako ne.

Jako že by mělo bejt samozřejmý, že dítě od půl roka spí samo ve svým pokoji a jen pokud to nejde, aby spalo v ložnici? Jako, to myslíte vážně? Dál mi přišla škoda, že se autoři nijak nezmiňujou o rozdílným spaní v souvislosti se stravou. Je jasný, že nacpat dítěti břicho hustou kaší na noc, aby bylo sytý a dobře spalo, není dobrá, (vždy) fungující rada. Ale je prostě rozdíl, pokud dítě od 4. měsíce dokrmujete a postupně nahrazujete mlíko normální stravou, nebo pokud ještě v půl roce (nebo taky třeba v roce) plně kojíte a chcete po dítěti, aby spalo celou noc. V knize se totiž tvrdí, že organismus půlročního dítěte nepotřebuje v noci jídlo a mělo by to prostě vydržet. Potřeba jídla se u různých dětí liší dost i přes den, a zvlášť mateřský mlíko se prostě rychle vytráví. Shrnu to, prostě jsem přesvědčená, že to s tím souvisí. Kojený děti obecně spěj blbějc, než sunarový. Ale jak jsem už psala výše, dítě může mít i jinej problém, než jen hlad a zimu/teplo.
- pokračování v dalším příspěvku -

(SPOILER) Jako tohle bych dětem teda fakt nečetla ani náhodou... Samý podrazy, lhaní, násilí (bití zvířat, krutý usmrcení, mrzačení), pomsty, soutěžení, kdo je víc... Fakt strašný, co se normálně prodávalo a četlo dětem za sociku. Nevim, co tohle má dětem přinýst pozitivního. Jasně, občas tam je náznak nějakýho poučení, ale mnohdy příběh skončí tak, že vyčůránek je vysmátej, a ten druhej skončí bídně, klidně i chcípne. Probůh, fakt si to radši nejdřív přečtěte. Doporučuju třeba stranu 22-23, 25-26, 31-32, 41-42, 77-78, 87-88, ... a to jsem četla jen pohádky, a ještě ne úplně všechny.

Skoro ve všech pohádkách je ústředním motivem napálení někoho jinýho. Nebo je tam motiv nějaká úplná blbost, kterou se vysvětluje nějakej jev v přírodě, jakože např. proto maj zajíci krátkej ocas (protože jim ho nějakej grázlík uhryzl), proto tyhle ptáci lítaj do tamtěch a oněch krajin atp.)
Tak jako nevim, co je na takovejhlech pohádkách veselýho a celkově prospěšnýho. Každej minipříběh by potřeboval sáhodlouhý morální okomentování, což je samozřejmě u čtení pohádek nesmysl. To radši sáhněte po něčem opravdu kvalitním a tu knížku, kterou jste doma vyhrabali po svejch rodičích, bez výčitek svědomí vyhoďte, nebo ještě líp, aby z toho byl aspoň nějakej užitek, třeba si s ní zatopte:)))

Tuhle knihu si můžete dneska přečíst fakt jen pro hodně hořký pobavení.

Na tomhle poli naštěstí došlo ve všech směrech k obrovskejm změnám v doporučenejch přístupech, na základě toho, co se vlastně vědecky o dětech zjišťuje. Žádná tradovaná domněnka, že dítě má bejt v roce bez plen, protože prostě se to tak dělá pár generací a jsme líný vyvářet plíny, takže budeme dělat všecko proto, abychom to dělat nemuseli. (A ruku na srdce, stejně to většinou neplatilo, jen si ty chudáci matky musely myslet, jak jsou neschopný.)
Neinspirujte se naprosto ničím. Radama ohledně stravy, péče o zdraví, plenkový péče, výchovy (!!!), celkově chápání světa a potřeb dítěte, všecko je TOTÁLNĚ mimo. Respektive v duchu žádoucí přeměny jakýhosi člověčího tvora ve stádního, nepřemejšlícího, necitovýho, natož empatickýho, ale zato především pracujícího, za každou cenu konformního, poslušnýho jedince z davu, kterej prostě možná odpovídá socialistický představě nesvobodný společnosti, ale určitě ne představě jaksi "dobrýho člověka" obecně napříč kulturama i časem, natož aby odpovídal potřebám a nárokům soudobý společnosti.
Stálo by za to největší jobovky z knihy vyfotit a k pobavení sdílet. Jako příklad demence a nelogičnosti, kterou kniha oplývá, můžou posloužit příspěvky na téma jesle. Jesle jsou naprosto v pohodě, vůbec se nebojte, že tam bude vaše dítě nějak strádat, však kolik z vás matek má za sebou tolik praxe a let vzdělání na děti :D? Děcka ten KOLEKTIV přece potřebujou, aby mohly ve dvou měsících řvát zádech v postýlkách sborově a nýbrž osamoceně:D! V jeslích se často napraví to, co doma rodiče pohnojej ve správný drezuře ve výrobě socialistickýho panáka (megafuj!). Ale jen tak mimochodem, jak kniha vzápětí zcela překvapivě uvádí, psychologové u nás i v zahraničí potvzujou, že děti odkládaný na ehm "delší dobu" do kolektivních zařízení strádaj nedostatkem citovýho vztahu, což se provuje různejma poruchama vývoje a i za dlouho. Takže vlastně dítě potřebuje i projevy lásky a citovej vztah, v prvních měsících, ba prej "asi" až do roka potřebuje hlavně mámu, kterou nemůže nahradit žádná instituce. Ale to jen tak mimochodem, protože jinak jesle foreva!
Ze čtení vás pak už nadobro musí vyléčit příspěvky o "výchově", která pochopitelně začíná už od porodnice. V hlavních rolích výchovnejch metod hrajou: nechat řvát, občas pomuckat, ale jen když je dítě "hodný", jinak ignorovat, a to i když ječí tak, že je už modrý a nedejchá, dyžtak proplesknout mokrým hadrem (jako opravdu, nepřehánim). Dítě prostě musí vědět, kdo je tady pánem. Co na tom, že mimino je x měsíců jen takový pudový zvířátko, který má jedinej pořádnej komunikační prostředek - pláč. Pokrokovej socialismus boří i tyhle miliony let zakořeněný pudy. No hlavně, aby vás nenapadlo ho vzít do ruky! Dobře vedený dítě nebrečí, natož aby se vztekalo (tragikomickejmegaLOL!). Brečet dítě může jen když má mokrou plínu, nebo hlad - i když to jen do jistý míry. Potřebu jídla neurčuje dítě, ale samozřejmě tabulky! No a mateřskej pud taky pohřběte někam hluboko, protože ten nám brání z pozemšťana vyrobit tu správnou zeleninu.

Vlastně má smysl to číst, abychom líp pochopili lidi a jejich problémy od určitejch ročníků dál do minulosti. A vliv je bohužel patrnej i dodneška. Stačí se podívat na divadlo jménem koronáč, jak málo stačí k obalamucení lidí, jak nejsou schopný samostatně a kriticky uvažovat, bojovat za to, co je správný, a co opravdu chtěj - a aspoň i to uvědomit, jak jsou radši pohodlně poslušný.... A abychom si sakra vážili tý nedokonalý doby a místa, kde žijem, který nám ale umožňujou vychovávat děti na základě o dost lepších informací. Není to žádná sláva, pořád nás propaganda hodně ovlivňuje, ale když člověk osvobodí svou mysl, může žít relativně dost svobodně. A vlastně taky proto, abychom měli vždycky pokoru a vůli ke kritičnosti, protože každá doba hlásá nejvíc vědecky a zaručeně správně, byť hlásá i spoustu blbostí. Jako fakt z toho dost jímá úzko...

Další vánoční zklamání. Od autorky jsme četli už Nejdůležitější na světě je kouzelné jablko, což mě mělo varovat, protože i to je napsaný hrozně rozvláčně, a musela jsem dítě ukecávat, že to vůbec dočteme. Tady se mi to ale nepodařilo. Poslední dvě kapitoly jsem musela dočíst pro sebe sama, abych se teda dozvěděla, že divnej příběh nezachrání ještě divnější konec. Ještěže jsme to četli až po Vánocích, tohle by nás totiž moc nenaladilo.

Takže střídaj se tam kapitoly o Elišce, - holčině, která prožívá předvánoční čas, víceméně řádky bez žádnýho děje, celkem by se to dalo shrnout jakože neví, o co si má napsat k Vánocům, nejvíc si asi přeje nemít velkou pihu na obličeji. To je asi tak všecko. Kapitola o chystání se na besídku bych nekompromisně z knihy vyškrtla, soryjako. - s kapitolama a o Ryelovi, kterej žije ve světě okřídlenejch, kde bylo veškerý zlo vymíceno asi před stovkama let nebo co.

-Tady už budu více či méně SPOILERovat děj.-
A teď jako čekáte už od začátku, kdy se ty dva teda setkaj, protože k tomu to samozřejmě spěje. Stane se tak až na straně 68 z celkovejch 94 stran textu.
Ryel je prvotřídní sígr. Ubližuje druhejm, rozbíjí věci, lže, manipuluje, a má z toho radost. Rodiče se mu snažej promlouvat do duše, vysvětlovat, proč by to neměl dělat, jak s blbečkem. Leč Ryel to vůbec nechápe, je mu 8 let, a vůbec neví, proč by mělo bejt špatně např. házet skleničky na sýkorky, že by třeba mohly umřít. Rodiče synka nahlásej na shromáždění, aby se rozhodlo co s ním, protože i v nebi maj psychologický poradny, který ale nevěděj, co už s ním. Rada rozhodne, že ho pošlou ZA TREST na Zemi.

A tak se konečně Ryel s Eliškou setkaj. R. se chová jako zmetek. Nic zvláštního se neuděje, Eliška Ryela nechá vyspat ve svý posteli a dá mu najíst a napít. On se jí odvděčí tím, že jí v pokoji udělá nesmírnej bordel a odletí pryč. No a teď to vážení bude vrcholit. Ryel ještě zničí pouliční lampy, a pak se podaří Elišce s jejím spolužákem Ryela najít a odvýst ho na besídku, aby se tam princ mohl najíst. Tam se děti s Ryelem zařečej o Vánocích, přičemž Ryel naprosto zesměšní a poníží Elišku tím, že parafrázuje její dopis Ježíškovi, kterej si u ní v pokoji přečet, o tom, že by chtěla, aby jí zmizela piha, kvůli který je ošklivá. Kluci ze třídy se na Ryela vrhnou a začnou ho mlátit, a Ryel pak ještě dodá, že Eliška je ošklivá i ta piha i Eliška. Bitka je přerušená, protože zrovna začíná ta slavná besídka. Během ní Ryel vyletí ven z kulturáku a pokouší se letět domů do nebe, ale to samozřejmě nevyjde. Tak skončí někde v závěji, a ví, že se nemůže vrátit ani mezi lidi, když se tak vyznamenal... No a VTOM se rozbrečí (první zmínka o jiný než vzteklý nebo škodolibý emoci), je zoufalej a pocítí "bolest" - jinou, než fyzickou, najednou pochopí, co za bolest cejtili rodiče a všichni, když se choval hnusně. Zalituje toho, řekne těm pár jedincům do vzduchu promiň, a tím je to napraveno. Ryel stoupá na nebesa, Eliška doma přemejšlí, proč potkala anděla, kterej byl tak zlej, a kniha je vyřešená.
No tak to teda ouvej.
My pořád čekali, kdy se tam teda dozvíme, PROČ se Ryel takhle chová. CO se jako stalo. Ale taky, proč se takhle začal ZNIČEHONIC chovat. Z knihy plyne, že byl úplně normální dítě, rodiče ho milovali, prostě žádnej problém. A najednou v osmi mu spadne kokos na hlavu a on se vyžívá v tom, že ubližuje ostatním a jedná absolutně bez emocí... Jo.... A tomu mám jako věřit. Nebo tomu má věřit dejme tomu osmiletej čtenář. Tak určitě. To je prostě absolutně nekonzistentní a nelogický.
Mám problém i s tím sdělením jakože to zlo musí být "potrestáno", aby se nešířilo. Takhle to přeci vůbec nefunguje, a když jsou ty okřídlený tak strašně moudrý, že dokážou mít společnost bez zla, tak by to asi museli vědět. Koneckonců, sice to bylo vyřešený úplně chabě, ale taky to rozuzlení příběhu je v tom, že Ryel to POCHOPIL, POCÍTIL, a proto k němu má jako dojít k napravení. Nedojde k němu proto, že by byl POTRESTANEJ.

Takže ne, žádnou psychologii od toho fakt nečekejte... prostě Ryel je zničehonic neskutečnej grázl, nikdo s ním nic neumí udělat, ale pět minut je zoufalej na sněhu (ani to, že dostane od kluků do huby k osvícení nevede), a najednou všecko pochopí a všeho lituje, a láskyplně míří za mámou na nebesa... No jako tam to hodně drhne. A i ta scéna s tím, že kluci mu daj akorát na ústa... Jako já nevim, no. Tím autorka úplně neprezentuje ten nejlepší přístup, jakej uplatňovat na nějak "špatný" lidi nebo děti. To je prostě strašnej krok zpět, a zachovaj se vlastně oba ty světy stejně. Seš zlej a my tě odmítáme, nazdar.
V úctě k postavě, která to dostala v plný palbě, by třeba Ryel moh na konci knihy poslat z nebe Elišce nějakej pozdrav, překvapení, omluvu, co já vim... něco. Ale ne. On jí prostě ublíží a zmizí.

-Konec SPOILERování- Shrnu to, je to hrozně rozvláčný až nudný, zápletka je nelogická a těžko uvěřitelná, a nějaký to vyznění, myšlenka tam není, pokud je, tak je divně zpracovaná, nebo s ní nesouznim (jakože když se zlo potrestá, tak se najednou obrátí v dobro, nebo co?). Achjo, ráda bych byla hodnější, ale já fakt marně hledám, co bych na knížce ocenila.

@Nairi - reakce na život na hvězdách... chápu, jak to myslíš, nicméně i něco, co my vidíme jako hvězdy jsou ve skutečnosti planety - já vim teda jen o Marsu a Venuši, ale kdoví, třeba jich je i víc. Nicméně souhlas, do dětský knihy bych to taky určitě napsala jinak.

1 07.01.2025

Víceméně s Walschem souzním, tak jsem byla na knihu pro děti zvědavá. Rozvíjí tady hlavně otázku lidskýho utrpení a smyslu života jakožto vědomýho návratu ke světlu v - mimojiné - nalezení svýho údělu. (Tady jen detail, ten výraz "jedinečnost" to podle mě úplně nevystihnul, a spíš bych tam dala ten úděl, úkol, ale budiž...) Potud celkem dobrý, jen z toho nesmí plynout čtenářův poraženeckej obětní postoj, ale to by bylo zapříčiněný nepochopením textu.
Ale zkrátka mám radši - a obzvlášť u dětský literatury - když je sdělení zabalený do příběhu. Tohle nazývat příběhem je ale dost nadsazený. Je to jen rozhovor, a ještě dost nadupanej filozofickou-duchovní rozpravou. Tudíž mi to nepřijde jako úplně vhodně zvolená forma pro dětský publikum. Ale zase, rozvinout tohle do příběhu, by vlastně asi nepomohlo, bylo by to zase moc složitý, pro starší čtenáře.

Nevim, jak starý dítě si z toho může něco odnýst. Ty větší možná zase odraděj ilustrace, který jsou... pro mě hůř stravitelný. Je to takovej jakože kýč, oblečky duší až moc připomínaj mnišský křesťanský hábity, a celkově ty scénérie jsou jak z brožurky pro nejmenší křesťany, což je docela škoda. I ten název jeho známýho trilogie hodně lidí odrazuje, jakože si to s křesťanstvím spojujou, což je mrzutý, protože s křesťanskou věroukou má tohle fakt pramálo společnýho. Ale to asi Walsch docela dobře odhadnul, a vyvaroval se tady slovu Bůh v názvu, a dal tam Slunce, i když by se to v podstatě dalo tady zaměnit. :)))
Snaha byla, úplně marně to napsaný není, je tam určitě snaha o vystihnutí podstaty, ale myslim, že to oceněj spíš dospěláci nebo polodospěláci. Ale i tak je fajn, že tady taková kniha je.

1 08.07.2024

Knížku mi půjčil někdo, kdo nějak tuší, že vyhledávám knížky pro děti s nějakou myšlenkou, poselstvím, ačkoliv se vlastně vůbec neznáme. A musim říct, že ona osoba se fakt trefila, jen nevim, jestli bych to četla všechno dětem:D Ale jako asi jo, jen starším, než mám zatím doma. Od určitýho věku, já nevim, tak dejme tomu 8? to je věkově univerzální, ale jako dospělý budete určitě vnímat o dost víc, co chtěl básník vlastně říci:) A hádám, že kdybych si to přečetla víckrát, objevim tam další a další sdělení.

Takže co tahle snad skoro nesehnatelná knížka nabízí? V knize je dvacet pohádkovejch příběhů inspirovanejch starýma vyprávěníma z různejch kulturních prostředí, ale příběhy nejsou vyřešený tradičně, autorka je významně poupravila, čímž jim dává novej rozměr. Hlavně, i když jsou to příběhy původně tradiční, v našem kulturním prostředí jsou poměrně originální. Pro mě nějak známou kostru měla jen - mimochodem velmi povedeně převyprávěná - pohádka o Karkulce.
Příběhy tematizují to, co spojuje hodně pohádek, třeba čistotu záměru, víry, lásky a naděje, archetyp putování, překonávání překážek a strachů, a celkově takovýto klasický, že když necháme věci plynout, s klidem a vírou v duši, vždycky je nám pomoženo a vždycky se objeví ta správná cesta.
Jiný poselství už byly originálnější, třeba skvělá pohádka vypovídající mnohé o kapitalismu a moderním životě (Hodinky), nebo moudrost snů, čímž se autorka zabejvá i ve svý psychologický praxi, nebo moudrost příběhů, která s lidma samozřejmě rezonuje víc, než nějaký zkostnatělý a jakoby nevyhnutelný výklady čehosi vzdálenýho a příliš neuchopitelnýho z úst rádoby autority, protože pravdu je třeba hledat tady a teď, v životě, a taky sám. (Legenda a princezně a vypravěči) Nebo zajímavej motiv hledání něčeho, co už máme v sobě, jen na to přijít a rozvinout to. (Věčné světlo) A další...

Na pohádkách oceňuju málo zabíjení, což je u podobně klasicky vystavěnejch pohádek spíš pravidlo, než výjimka, a taky přítomnost jemnýho humoru. Příběhy jsou moc hezky napsaný, plyne to, není tam nic navíc, a ani nic nechybí. Paní Heffernanová vůbec umí dobře česky psát, což taky není samozřejmost.
A co je taky skvělý, některý z pohádek byly namluvený do rozhlasu pod názvem Pohádky odjinud, pokud byste je nikde nesehnali, napište mi do zprávy. Můžete si tak poslechnout aspoň těch 7 z 20 příběhů, a třeba se vám pak podaří sehnat si i tu knížku, když zjistíte, že by to za to asi stálo. Protože to rozhodně není výběr nějakejch pár nejlepších, zatímco ostatní pokulhávaj někde vzadu...:) Kdybyste ani tak nenašli, napište.)
Děkuju vesmíru, že ke mně tahle knížka doplula.

1 29.12.2023

Nu, mně to přišlo tak nějak zvláštní. Ten název mě nějak nalákal, že to bude dobrodrůžo, ve kterým půjde třeba o nějaký cestování, no a chyba lávky...:D
Je to příběh o klukoj, kterej má tak trochu rodinnou ponorku a chtěl by nejradši někam utýct. Takže je za školou, ale cestování se odehrává jen a pouze ve fantazii, což zabralo snad víc než půlku knihy. S dítětem jsme měli tendenci přeskočit tyhle vejmysly a představy, a konečně se dostat k něčemu pořádnýmu. To teda opravdu nastane, až ke konci knihy. Kluk se díky zkušenosti střetnutí se s podivným přiožralým chlápkem zčistajasna probere, totálně obrátí, začne si všeho vážit a chce se změnit...hmmmm, no já nevim. Tak nějak tušim, co chtěl autor říct, ale mně se prostě nějak to zpracování moc nelíbilo. Nepřišlo mi to uvěřitelný, pro děti mi to přišlo možná i negativně návodný, a vlastně dost nezajímavý.

17.02.2025