Jelitovna komentáře u knih
Včely topičky, čerpadlářky, létavky, dělnice, stavitelky, tanečnice, ventilátorky, strážkyně, cizinky, skladnice, odběratelky, uklizečky a nevímjakéještě, jo asi voskovačky :-D a krmičky, kterým produkce jejich žláz zaprahne (pro mě do včerejška neznámé slovo), ale může se znovu aktivovat. (Asi jako u žen, kdy se může mladá babička rozkojit s cizím miminkem.)
Nádherné fotografie!
Budu dělat, jakoby tam devátá kapitola, z níž mi šla hlava kolem, nebyla.
(Mimochodem, z dnešního pohledu jsou vlastní všechny včelí sestry, neboť mají stejnou matku, ovšem jsou polorodé, protože nemají stejného otce.)
Dlouho jsem si říkala, prima, přestože to napsali vědci, jsou informace srozumitelné pro každého, rodičům - i těm budoucím - se budou dobře číst. A najednou PRÁSK! - vaxlobby kapitola "Vakcíny fungují!". K původnímu tématu zmíní jen tolik, že mikrobiota může ovlivňovat reakci těla na vakcínu. Uvedou, že otok nebo zarudnutí po očkování je pravděpodobně (!) dobře. A pak vytáhnou Wakefielda, že jeho studie byla podvodná a došla k závěru, že očkování proti spalničkám způsobuje autismus.
Byla to však studie případová, v níž popsal kazuistiku 12 dětí. Byly vyšetřeny na oddělení pediatrické gastroenterologie s anamnézou pervazivní vývojové poruchy se ztrátou získaných dovedností a zažívacími symptomy (průjem, bolesti břicha, nadýmání a potravní nesnášenlivost).
U osmi dětí byl nástup behaviorálních problémů spojován (ponejvíce rodiči) s vakcinací proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám (tzv. MMR vakcína). U těchto osmi dětí byl průměrný interval mezi vakcinací a prvními behaviorálními symptomy asi 6-7 dní, rozpětí 1-14 dní.
"Případové studie vychází z předpokladu, že důkladné prozkoumání jednoho případu napomůže porozumění případům podobným." Nevyvozují se v nich závěry.
Autoři Finlay a Arrietaová se nenamáhali o Wakefieldově studii lépe informovat.
Děkuji překladateli za zmínku o Walkeru-Smithovi. :-)
Nebýt téhle tak trochu nesmyslné kapitoly, hodnotila bych pěti hvězdičkami. Nezbývá než doufat, že v oboru, který je jim vlastní, neopakují slepě neověřené informace.
Dávám vysoké hodnocení hlavně proto, že jsem byla po nějaké době opět donucena rozšířit si obzory, čili krapítek se dovzdělat. Na Wikipedii jsem například objevila pohyblivé zobrazení tří gravitačně vázaných těles, díky němuž jsem celou knihu četla s lepším porozuměním. https://cs.wikipedia.org/wiki/Probl%C3%A9m_t%C5%99%C3%AD_t%C4%9Bles
Četla jsem jako první Mayovku, tedy hóoodně dávno. A chytla mě, přečetla jsem všechny, co se mi podařilo sehnat. Často s baterkou pod peřinou. Teď jsem ve fázi "proberu knihovnu" a nestačím se divit, mám hned 3 Duchy různého vydání. Kterého nechat pro děti? Brožované vydání vyřazuji rovnou, ale jinak je to prekérka, posuďte sami.
Vydání z roku 1989 má pevnou vazbu, mapky, spoustu ilustrací. A překlad:
"Podle potoka jeli na koních dva jezdci, jeden byl běloch a druhý černoch. Bílý muž, malý a hubený, byl oblečený vskutku svérázně. Na nohou měl indiánské mokasíny a kožené kalhoty a k tomu kdysi tmavomodrý, teď však vybledlý a ošuntělý frak s blyštivě naleštěnými mosaznými knoflíky. Dlouhé šosy fraku splývaly po bocích koně jako svěšená křídla."
Vydání z roku 1966 má pevnou vazbu, mapky žádné, ilustrací pár. A překlad?
"Podél potoka, rousajíce se svěžím zeleným porostem, přijížděli na koních dva muži, běloch a černoch. Sporý, malý bílý chlapík měl na nohou indiánskou obuv a kožené kalhoty a vězel v podivuhodném fraku s prýmky a lesknoucími se mosaznými knoflíky. Kabát býval patrně kdysi modrý a jeho dlouhé šosy splývaly jako splihlé perutě po obou bocích koně."
Dneska děti nerozumí mnoha výrazům, toho jsem si (ze zkušenosti) vědoma. (A budou se s vámi hádat, že to slovo nikdo v životě neslyšel a nezná.) Přesto vítězí starší poetické vydání, i kdybych ho měla číst s dětmi a vysvětlovat.
Nejprve jsem viděla film, který si ocenění (Oskar za nejlepší film + dalších šest) dle mého názoru zaslouží, poté jsem ještě využila poslech radioknihy na mujrozhlas.cz a jsem spokojená. Rozhlasové poplatky platím. Knihu jsem nečetla, ani jsem ji nedržela v ruce.
Kniha by zoufale potřebovala jazykového korektora. Navíc se informace opakují, přestože to není potřeba. Autor netrpí autocenzurou, což je v pohodě přijatelné, možná snad dokonce vítané, protože v dnešní době nevídané. Fotky i informace jsou bezkonkurenční, nenajdete je pravděpodobně u žádného jiného cestovatele, ani v žádné informační cestovatelské brožurce. Politické názory mě neobtěžovaly. V jiných knihách jsou rovněž, jen lépe skryté, někdy jen špatně zakamuflované.
Odvážná žena to je.
- "Jednou z historicky nejúčinnějších metod válečné propagandy je dehumanizovat nepřítele, představit ho jako obludného ne-člověka. V okamžiku, kdy je nepřítel očerněný, válka proti němu se stává spravedlivou a vojáci jsou motivovaní bojovat za zdánlivě legitimní věc."
- "Jednou z ruských strategií je dostat aspoň jeden negativní článek do aspoň trochu uznávaného periodika. Jakmile je zveřejněný, mají technologii, díky které ho při vyhledávání na Googlu dostanou na první stranu a udrží ho tam."
Ke kapitole "Podnikatel" o Billu Browderovi
Browderovi vyšla v češtině knížka "Zmrazeno", je výborně napsaná, napínavá, dali si na ní záležet. Doporučuji k přečtení a dávám jako tip na dárek při nějaké příležitosti. https://www.databazeknih.cz/knihy/zmrazeno-502559
Úsměvné nebo protivné, to podle nátury čtenáře. A také dost nudné.
"Bez prodlení jsme regenta obšírně seznámili s metodou, jíž užívají evropské národy k ochraně před neštovicemi. Jeden z motivů, který nám získal regentovu podporu a sympatie, byla právě naděje, že bychom jednou mohli zavést v Tibetu očkovací látky. Misionář, který by měl to štěstí dát Tibeťanům tento skvělý dárek, získal by tak obrovský vliv, že by snadno mohl soupeřit se samotným dalajlamou. Kdyby do Tibetu přivezli očkovací látky misionáři, byl by to začátek konce lamaismu a nastolení křesťanství mezi těmito pohany."
Několikrát jsem se za posledních pár měsíců setkala s nepochopením Merkel, a tak mám potřebu ještě před dočtením citovat následující řádky.
"V létě roku 2015 se Angela Merkelová v německém Rostocku zúčastnila televizní diskuze se skupinou školáků. Reem Sahwilová, čtrnáctiletá Palestinka, která v Německu v té době žila čtyři roky a byla dcerou ekonomických migrantů, kancléřce vysvětlila, že dočasný azyl její rodiny vypršel a jí tedy hrozí vyhoštění. Nemohla by zde ona a její rodina zůstat? "Jsi moc milá dívka", odpověděla Merkelová, "ale víš, že v palestinských uprchlických táborech v Libanonu jsou tisíce a tisíce lidí, a když řeknu "můžete všichni přijít" a "můžete přijít všichni z Afriky", prostě to nezvládneme," - pravý opak toho, co prohlašovala jen o šest týdnů předtím.
Kdyby v přímém tv přenosu dostali od malé dívenky tak sugestivní otázku, většina lídrů v postavení Merkelové by zalhala, nebo by se aspoň odpovědi vyhnula. Ujistili by ji, že ona a její rodina samozřejmě nikdy vyhoštěni nebudou, nebo by otázku zamluvili, nebo by nabídli nějaký neurčitý slib, že se s jejím případem blíže seznámí. I ten nejvíce beznadějný okresní politik zkrátka ví, že by při živém vysílání nikdy neměl říci či udělat nic, co by vyvolalo dojem, že je mu lhostejné naléhání malého dítěte. Merkelová však holčičce řekla pravdu - Německo je stát se zákony a omezenými zdroji a nemůže ubytovat každého na světě, kdo tam bude chtít žít. Když kancléřka tato strohá fakta vysvětlovala, dívka se rozplakala a Merkelová, která děti nemá, k ní nemotorně přistoupila a začala ji hladit po vlasech. Po internetu okamžitě začala kolovat videa kruté a nemislosrdné křesťanské demokratky, vyobrazené jako jakási čarodějnice z pohádek bratří Grimmů. Vlivné osobnosti Merkelovou kritizovaly, že je ztělesněním bezcitného Němce, a tento obraz dále upevnila zdánlivě nepružná pozice Berlína při vyjednáváních o řeckém dluhu, která nešťastně dospěla do krizové fáze přesně v tutéž dobu.
Pro nikoho, kdo zná typicky necharismatický styl řízení Merkelové, však její chování překvapením nebylo. Je asi příliš odvážné spekulovat, že měla kancléřka tuto epizodu na paměti, když se za dva měsíce spontánně rozhodla obrátit své stanovisko k migraci, a že její výměna sentimentální nedbalosti za chladně vykalkulovaný (i když čas od času postrádající pochopení pro lidi) pragmatismus byla inspirována zdrcující reakcí na to, že před mezinárodním publikem rozplakala čtrnáctiletou dívku. Nehledě na příčinu nemohla ani to nejstudenější germánské srdce nezalít radost, když na konci roku 2015, kdy už do Evropy přišlo okolo milionu a půl migrantů, německá vláda prodloužila rodině Sahwilových povolení k pobytu. Menší pozornost vzbudil novinový rozhovor se Sahwilovou jen několik dní poté, co se v televizi v slzách zhroutila, v němž vyjádřila naději, že se vrátí domů, až "už tu nebude Izrael, jen Palestina". "
Zkoumejte bedlivě, kdo vás navádí k emocionálním výjevům.
Odkdy není cedr jehličnan? A odkdy se zavírá za protinacistické protesty? Já vím, překlepy. Ale četlo se to samo.
Zoufale ztracená, tak jsem si při čtení připadala, a nad větou: "Pokud jste tuto knihu dočetli až sem (str. 129), tak už zvládnete používat vše výše zmíněné." jsem se mohla akorát tak hystericky zasmát. Na druhou stranu, mladí lidé si nedokážou představit, jak strašně moc staří lidé nechápou, o čem tyhle elektronické věci jsou, a chtějí nás všechny postupně "digitalizovat" povinně. Dva rozdílné světy, které ztrácejí společnou řeč.
Odpověď na výzvu: "Tipněte si, kolik lidí má ve Spojených státech bezpečnostní prověrku, díky níž se pak můžou dostat snadno k informacím, ke kterým se jen tak někdo nedostane.", mi vyrazila dech.
Poslední dobou to jde u nás se svobodou do kopru, ale jinde to není výrazně lepší, zdá se mi. "Americké firmy včetně Amazonu a Applu web WikiLeaks bojkotují, americká vláda varuje studenty, aby se o WikiLeaks nezmiňovali na sociálních sítítch, jinak nebudou zaměstnáni ve státní správě. A když už tam zaměstnáni jste, nesmíte se na web dívat."
A protože mě dávno dojímají už jenom dobré skutky, chci na závěr napsat, 20 % je víc než nic, takže díky i vám, Anonymousové.
Z pochopitelných důvodů zaujatá reportáž, v níž se z dnešního pohledu zrcadlí Orwelovo věčně se opakující schéma: včerejší přítel je v současnosti válečným nepřítelem a popozítří se - opět pouze dočasně - stale přítelem.
Asi to nikdo číst nebude, co? Tak aspoň pár úryvečků.
... "Lékař si nestěžoval. Tu a tam se mezi dary našlo něco použitelného. Ale když mi pak ukázal několik tun páchnoucích shnilých dek darovaných švýcarskou vládou a mimo jiné hromady prošlých konzerv, věnovaných "islámským bojovníkům", uvědomil jsem si, že tato nejmilitantnější země světa, která se schovává za svůj Červený kříž a přes jejíž konta se prolévá financování většiny válek na této planetě (na nichž se stejně nakonec vydělá), je opravdu jen bezcitným konzumním chrámem Evropy."
... O jednom, co si říkal bankéř a byznysmen. "Zdálo se mi paradoxní, že československá vláda vyzbrojuje nepřátele svých bratrů Rusů, což smetl ze stolu s tím, že to není tak jednoduché. Ptal se mě, jestli do ČSSR jezdím, a po záporné odpovědi začal být sdílenější. Byl držitelem mnoha pasů. Zmiňoval se jen o těch islámských. V ČSSR jistě existoval zákaz exportu zbraní do Afghánistánu, ale o jejich nepřímé cesty, přes třetího partnera, se nikdo nestaral, podle amerického hesla: "Mezi válkami není nepřátel, ale pouze zákazníci." Na základě tohoto pojetí se tak mnoho zbraní dostávalo tam, kam nemělo, obráceno špatným koncem dopředu.
Jediné, co tu bylo příjemné, bylo okázalé pohoštění, jež neustále přinášelo nenápadné služebnictvo, a fakt, že jeho dům měl klimatizaci. Po odchodu mi Malik vysvětloval, co všechno by bez tohoto pána nefungovalo. Bylo mi to jasné, protože ještě žádný muž s vysokou morálkou nedokázal zachránit celou zem. Není totiž schopen všeho."
... "Na obrazovce prý válčili najatí Pákistánci, jen se z nich prášilo. Nemusel pokračovat. Viděl jsem mnoho takových reportáží. I mně se v různých městech nabízeli velmi fotogeničtí hoši, ochotní předvést za padesát dolarů na den jakoukoliv válku. Do nabídky patřil za příplatek i výběr různých zbraní, kostýmů a exteriérů. Do vlastního Afghánistánu obsazeného Rusy nebylo možno vstoupit legálně. A tak se mi nejvíce líbil argument korektního reportéra věhlasné německé televize: "Tam nemůžeme, na Afghánistán se nevztahuje pojištění našeho vybavení." Odjet s prázdnou zase také nešlo, a tak jejich "dokument", obohacený několika záběry z nízko letících helikoptér nad dramaticky vypadajícími utečeneckými tábory a s pákistánskými "mudžáhídy", musel stačit."
Co se nepovedlo, je ten černobílý obrázek, u něhož je popisek, jako by byl barevný. Kdyby se vynechala některá z fotek MUDr. Cinka a místo ní se vložilo barevné vyobrazení receptoru v membráně neuronu, určitě by mi nevadilo v průběhu čtení pár stránek otočit, abych se na něj podívala.
A zajímalo by mě, co je myšleno "svobodným vědomím", které tam někteří zmiňují a za něž, zdá se, bojují?
Alan Wats: "Psychedelická zkušenost je pouze zábleskem ryzího mystického vhledu, ale rovněž zábleskem, který může být dále kultivován a prohlubován různými způsoby meditace, pro které už psychedelické látky nejsou nutné ani užitečné. Když si vyslechnete zprávu, zavěste telefon. Neboť psychedelické látky jsou pouze nástroji, jako mikroskopy, teleskopy a telefony. Biolog nemá své oči neustále přilepené k mikroskopu, ale odchází a pracuje dále na tom, co spatřil."
Celou dobu mi asi kvůli krátkým větám připadalo, že je knížka určena odrostlejším dětem. V závěru se ukázalo, že autor pro studenty dělá přednášky. Takže kdyby si chtěl někdo udělat zajímavý referátek do biologie, může po knize sáhnout.
Na druhou stranu, když psal, že za pomoci hlenky vytvořili model britské železniční sítě, nedovedla jsem si představit vůbec nic. Jak se tvoří model za pomoci hlenky?
Navzdory výhradám pro mě bylo v knize zajímavostí dost.
Poměrně tenká kniha na kvalitním papíru, bez překlepů, s 16 černobílými fotografiemi. Zpočátku se věnuje situaci ve vědě za železnou oponou před a po roce 1968. Kromě mnoha jiných zmiňuje autorka i práci a pobyt Angely Merkel v Praze. Tvrdí o ní ovšem, že "přestože nemluvila česky, solidní znalosti ruštiny, které získala jako teenagerka během cest do Sovětského svazu, jí umožňovaly rozumět většině konverzací v češtině", což si tak úplně nedovedu přestavit.
V další části seznamuje čtenáře se sloučeninami, které cestovaly z východu na západ, aby mohly být otestovány, s lidmi, kteří se na jednotlivých událostech podíleli, s nadějemi a komplikacemi, které komunikaci a spolupráci vědců provázely.
Závěr patří Johnu Martinovi, kterému se po počátečním neúspěchu nakonec podařilo dostat lék mezi potřebné v rozvojových zemích.
Na rozdíl třeba od "Prolomeného kódu" se z této knihy hit nikdy nestane, ale nízké hodnocení si podle mého názoru rozhodně nezaslouží.
Laskavé. Kultivované.
"Lidé s autismem jsou, hlavně z neurologických důvodů (způsobu, jakým pracují jejich nervové dráhy), neobvykle citliví na emoční a fyziologické výzvy, se kterými se denně setkáváme. Zažívají tedy více pocitů nepohody, úzkosti a zmatku než ostatní. Je pro ně také obtížnější naučit se, jak tyto pocity a výzvy zvládat.
Abychom mluvili jasně: špatná schopnost zachovat si dobrou emoční a fyziologickou regulaci by měla být hlavním znakem definujícím autismus."
---
"Když pochopíme, jakou roli hraje emoční regulace a dysregulace u autismu, není těžké vidět, proč jsou přístupy k terapii autismu založené na "seznamu nedostatků" neúčinné. U člověka s autismem mohou totiž vyvolávat vyšší úzkost, zejména pokud je jejich cílem omezit strategie, které tomuto člověku pomáhají. Tyto metody označují určité zvyky a chování za autistické a zaměřují se na jejich potlačení. Nehledají pravé motivace, které jsou základem určitého chování, a často dítě obviňují z toho, že je neposlušné nebo úmyslně manipulativní, místo aby uznaly, že dítě úspěšně používá vhodné strategie - i když vypadají nezvykle. Pokud se jim podaří toto chování odstranit, ve skutečnosti dosáhnou toho, že člověku vezmou strategie, jak zvládat zátěžové situace. Lepší je přístup, při kterém oceníme význam takového chování, a pokud je to nutné, budeme klienta učit jiné strategie, jak si zajistit dobrou emoční regulaci."
---
"Když odborníci použijí nálepky tohoto druhu v začátcích vývoje dítěte, může to způsobit, že neobjektivně předurčují potenciál dítěte: pokud je "nízkofunkční", příliš od něj nečekejte, pokud je "vysokofunkční", znamená to, že bude dobře fungovat a nepotřebuje podporu. Z této nálepky se často stává proroctví, které se samo naplňuje. Přitom děti, které mají v útlém věku větší problémy (a potřebují tedy větší pomoc), často časem udělají neuvěřitelné vývojové pokroky. Některé děti se rozvinou až později - člověk se vyvíjí po celý život. Místo abychom se soustředili na vágní a nepřesné nálepky, je lepší zaměřit se na to, jaké jsou relativně silné stránky a problémy dítěte, a najít, jaká podpora bude pro dítě nejpřínosnější."
Rozhovor jsem si užila a k přečtení doporučuji.
"Když někdo sám sebe staví do světla lidumila, automaticky si kladete otázku, zda tomu tak skutečně je, anebo zda to náhodou není výraz nějaké potřeby činit sám sebe lepším. Tím ovšem nikomu neupírám právo takovou motivaci mít. Považuji za zajímavé, že lidé, kteří motivaci pomáhat ve své profesi primárně mají, většinou si nevybírají výhodné či lukrativní posty, a dokonce mnohdy nedbají ani na to, jaké kvalifikace dosáhnou. Prostě jdou pomáhat. Rekrutují se z nich dobrovolní pracovníci všech možný oborů, lékaři bez hranic, sociální pracovnice, psychologové, dobrovolníci v různých podpůrných skupinách a sdruženích. I zde je to s psychiatrií stejné jako s jinými obory."
Carlos se ptal, zda je možné dát kouř každému, kdo by tu zkušenost chtěl zažít, a don Juan mu povídá: "Dát kouř komukoliv je jako ho rovnou zabít, protože nemá nikoho, kdo by ho vedl."
Už jste tohle od nějakého drogového dealera slyšeli? Já tedy ne, a to mi je na Václavském Václaváku nabízeli už za totáče.
(Mimochodem, registrovali jste možnost, že volně dostupný lék paracetamol působí oploštění emocí? Česky třeba tady: https://magazin.aktualne.cz/le-monde-paracetamol-podle-vedcu-potlacuje-emoce/r~345dc60efa1311e4ae1b002590604f2e/ Užívají ho i malé děti.)
Kdyby v době, kdy jsem četla "Učení" poprvé, existovala Databáze, a kdybych na ní nějakým omylem už byla, vytlačila bych s určitým sebezapřením maximálně tři bodíky. Ale nepohrdla jsem dalším dílem a postupně jsem je přelouskala všechny. Uteklo od té doby dost času, letos jsem si první díl poslechla, už mi nevadily nudné popisy ani návody, nějak mi začaly dávat určitý (ne chemický) smysl, a slyšela jsem i věci, kterým jsem kdysi nevěnovala pozornost. Nevnímalo je asi dost lidí, jinak by se nemohli ptát, proč se ti mocní čarodějové neubránili evropským kolonizátorům, ani by nikdo nepředpokládal, že se člověk změní v havrana ve fyzickém těle či světě. (Doporučuji prokládat čtením vtipného úvodu do fyziky "O čem víme prd", jejímiž autory jsou profesor experimentální částicové fyziky a komiksák z robotiky.)
Zkrátím to. Přestože drogy neberu, nepočítám-li kávu, a jsem spíše jejich odpůrcem, dávám čtyři plus 1.
Dobře zpracovaná pohodička na léto. Škoda, že jsem knížku nečetla už tehdy, kdy se mi vloudila do knihovny, určitě bych si ji trochu víc užila, takhle už je pro mě téma opotřebované.
Až nechutně jsem se pobavila. Svérázně pojatá historie bez zbytečných podrobností a jmen mimo jiné ukazuje, že v případě dějin je opakování matkou hlouposti.